Indoevropané

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Indoevropská expanze podle kurganové hypotézy, přibližně 4 000 - 1 000 př. n. l. Purpurová oblast reprezentuje předpokládanou indoevropskou pravlast, červená oblast osídelnou okolo roku 2 500 př. n l., oranžová okolo roku 1 000 př. n. l.

Indoevropané jsou početná etno-lingvistická skupina populací mluvících indoevropskými jazyky a sdílejících některé společné etnické rysy. V užším slova smyslu je toto označení používáno pro Proto-Indoevropany, pravěkou populaci hovořící pra-indoevropštinou, jazykem který je předkem pozdějších indoevropských jazyků.

Výzkumem indoevropských jazyků, jak vymřelých tak živých, se zabývá indoevropeistika.

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

Označení této etnické skupiny je odvozeno od označení jazyků, kterými mluvili a mluví. Termín indoevropský (Indo-European) byl poprvé roku 1813 v britském časopise London Quarterly Review Thomasem Youngem a později byl široce akceptován.[1]

V 17. a 18. století byl používán výraz skytský jazyk, poprvé nizozemským učencem Marcem Zueriem van Boxhorn v roce 1640, tento termín byl však opuštěn pro možnost záměny s jménem historického etnika.[1]

V němčině je také užíván termín Indogermáni (Indogermanen). Poprvé jej užil německý lingvista Julius Klaproth ve svém díle Asia Polyglota z roku 1923, namísto delšího Indisch-Medisch-Sclavish-Germanisch (Indo-Médsko-Slovansko-Germánské), které používal ve svých starších dílech. Ještě starší je však užití tohoto výrazu ve francouzštině jako indogermanique dánsko-francouzským geografem Conradem Malte-Brunem který tak charakterizoval jazyky kterými se mluví „od údolí Gangy po břehy Islandu“.[2]

Již opuštěný výraz pro Indoevropany je Árjové/Árijci používaný v druhé polovině 19. století lingvisty jako byl Max Müller a Heinrich Zimmer. Později byl tento termín spojen především s rasovou ideologií, včetně nacistické. V poválečné době se toto slovo opět začalo používat ve svém primárním významu, tedy pro Indoíránce.[2]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b URBANOVÁ, Daniela; BLAŽEK, Václav. Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma. Brno : Host, 2008. ISBN 978-80-7294-292-3. S. 23.  
  2. a b URBANOVÁ, Daniela; BLAŽEK, Václav. Národy starověké Itálie, jejich jazyky a písma. Brno : Host, 2008. ISBN 978-80-7294-292-3. S. 24.