Indoíránci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kultura Sintašta-Petrovka (červeně), indoíránská kultura Andronovo během 2. tisíciletí př. n. l. překrývající se s afanasjevskou kulturou (žlutozeleně) a Baktrijsko-margiánský kulturní komplex (taktéž žlutozelená). Oblast nejstaršího rozšíření válečných vozů vyznačena fuchsiovou.

Indoíránci jsou etnolingvistická skupina národů a etnik mluvících indoíránskými jazyky náležející mezi Indoevropany. Sami sebe někdy nazývali a nazývají Árjové/Árijci.

Vznik a expanze[editovat | editovat zdroj]

Počátky Indoíránců můžou být spojeny s šířením jámové kultury na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l.[pozn. 1] z dnešní Ukrajiny a jižního Ruska na východ kde vznikla na Altaji afanasjevská kultura. Pravděpodobně ještě jako jednotná skupina žili Indoíránci na přelomu 3. a 2. tisíciletí na sever a východ od Kaspického moře. To odpovídá jejich ztotožnění s archeologickou Andronovskou kulturou, která se rozvíjela přibližně mezi 2300 a 2 100 v severním Kazachstánu a poté se šířila na jih a východ. V 16. století již došlo k diferenciaci Indoárijců a Íránců jak ukazují prameny z mezopotámského království Mittani ve kterých se vyskytují indoárijská slova. Lze předpokládat že Indoárijci obývali jižní část indoíránského území a při své cestě po východních březích Kaspického moře, když dorazili do pouštních oblastí východního Íránu, se rozdělili. Menší část vyrazila na západ a založila Mitanni, větší odešla na východ a před počátkem 15. století dorazila do indického Pandžábu. Íránci se vydali na jih až o několik století později a rozdělili se podobným způsobem na Médy a Peršany na západě v pohoří Zagros, poprvé zmíněné v asyrských pramenech v 9. a 8. století, a na východní Íránce obývající Baktrii a Sogdianu, zatímco ostatní zůstali na severu a vstoupili do dějin od 6. století jako Skytové a Sarmati.[1][2]

Na základě lingvistické analýzy mohou být Indoíránci bližší Řekům, Arménům a Frýgům než ostatním indoevropským národům, jazyky této skupiny jsou někdy souhrnně nazývány řecko-árijské. Podle Martina Westa mohlo dojít k oddělení Indoiránců a proto-Řeků nejpozději v polovině 3. tisíciletí, přičemž druzí jmenování v tomto období sídlili nejspíše na východním Balkáně či v Černomoří.[1][3]

Nevyjasněnou otázka je etnická příslušnost lidu známého díky nálezům takzvaných tarimských mumií z z Ujgurska ve východní Číně. Ten mohl být předkem pozdějších indoevropských Tocharů, ale také mohl být indoíránského původu.[2]

Pronikání na jih[editovat | editovat zdroj]

Během svého postupu na jih se Indoíránci střetávali se starším obyvatelstvem. Často je jim přisuzován zánik harrapské civilizace existující přibližně v letech 3 3001 300 v údolí Indu. Původními obyvatelstvem území podmaněných Indoíránci mohli být patřit mezi Drávidy, etnolingvistické skupiny mluvčích drávidských jazyků obývající především jižní Indii. Drávidským jazykem však mluví také Bráhujci, jedno z etnik žijících v Afghánistánu a Pákistánu, a před příchodem Indoíránců tak mohli Drávidé obývat mnohem větší oblast. Některými badateli jsou Drávidové považováni za totožné či příbuzné Elamitů obývajících přibližně v letech 3 200540 jižní Írán či s harrapskou civilizací.[2]

Další významnou kulturou spojenou s expanzí Indíránců je Baktrijsko-margiánský kulturní komplex (BMAC) existující v severním Afghánistánu, východním Turkmenistánu, jižním Uzbekistánu a západním Tádžikistánu přibližně v letech 2 0001 500. Na území této usedlé civilizace nejspíše pronikali indoíránští kočovníci, ze začátku nejspíše docházelo k symbióze, ale v polovině 2. tisíciletí Indoíránci v oblasti mocensky dominovali. Indoíránci se v Margiáně v letech 1 500 až 500 stali nositeli kultury Jaz s kterou v oblasti počala raná doba železná.[2]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Veškerá další uvedená data taktéž spadají do doby před naším letopočtem.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b WEST, Martin Litchfield. Indo-European Poetry and Myth. New York: Oxford University Press, 2007. ISBN 978-0-19-928075-9. S. 6, 9-10. 
  2. a b c d VOGELSANG, Willem. Dějiny Afghánistánu. Praha: Grada, 2009. ISBN 978-80-247-3077-6. S. 63-84. 
  3. QUILES, Carlos; LÓPEZ-MENCHERO, Fernando. A Grammar of Modern Indo-European. [s.l.]: CreateSpace Independent Publishing Platform, 2011. ISBN 978-1461022138. S. 57.