Jindřich VII. Lucemburský byl lucemburský hrabě, římskoněmecký král a císař Svaté říše římské z dynastie Lucemburků. Narodil se jako nejstarší syn Jindřicha VI. Lucemburského a jeho manželky Beatrix z Avesnes. Když mu roku 1288 v bitvě u Worringen zemřel otec, byl ještě dítě a vládu v Lucembursku za něj proto vykonávala jeho matka Beatrix. Jindřich byl mezitím vychováván na dvoře Filipa IV. Sličného ve Francii. Poté, co se roku 1292 oženil s Markétou Brabantskou, ujmul se v Lucembursku samostatné vlády. Jeho panování bylo provázeno územním i hospodářským rozmachem. Po zavraždění římského krále Albrechta I. Habsburského byl Jindřich 27. listopadu 1308 kurfiřty jednomyslně zvolen římskoněmeckým králem. Mezi jeho velké úspěchy patřila stabilizace poměrů v jižní polovině říše, kde získal velkou autoritu. V roce 1310 pro svého syna Jana diplomaticky získal České království, odkud vypudil vévodu Jindřicha Korutanského.
Po domluvě s papežem Klementem V. se Jindřich VII. v říjnu 1310 s vojskem vypravil na italské tažení do Říma, jehož cílem bylo získat císařskou korunu a zmocnit se tak vlády nad říšskou Itálií. I přes slibné začátky celé kampaně a Jindřichovy snahy stabilizovat situaci v severní Itálii, se zde proti němu postavila liga guelfských měst v čele s Florencií a Bolognou. Dne 29. června 1312 byl Jindřich v Lateránské bazilice třemi kardinály korunován na císaře. Novopečený císař se ale dostal do sporu s neapolským králem Robertem z Anjou i papežem Klementem V. Spojil se proto se sicilským králem Fridrichem II., s nímž se chystal napadnout Robertovo Neapolské království. Tento záměr však nestihl uskutečnit, protože 24. srpna 1313 zemřel. Příčinou smrti mohla být malárie.
