Marína (1846) je lyricko-epická milostná báseň slovenského básníka Andreje Sládkoviče. Dílo je považováno za jeden z vrcholů slovenského romantismu. Milostný impulz z autorových studenských dob stál na začátku skladby, která je oslavou konkrétní lásky postupně přerůstající do symbolické podoby lásky k národu. Sládkovič v básni vyjádřil svou představu pravdy, krásy a mladosti, kterou projevil svými subjektivními radostnými i bolestnými pocity. Báseň vytvořená pravděpodobně v zimě roku 1844 byla roku 1845 na zasedání štúrovského spolku Tatrín kritizována jako neslovanská a mravně nezodpovědná. Knižně proto vyšla až roku 1846 v Pešti pod názvem Marína, spevi Andreja Sládkoviča a kritikou i veřejností byla přijala příznivě.
Marína obsahuje 2 900 veršů a je tak považována za nejdelší milostnou báseň na světě. Sládkovič uvažoval o jejím vydání již v polovině čtyřicátých let společně se svými dalšími básněmi, čemuž nasvědčují dva rukopisné sešity Spevi Andreja Sládkoviča, do jejichž prvního svazku je Marína zařazena. Rukopisy jsou napsané ještě neustáleným štúrovským pravopisem, který se částečně odlišuje od pravopisu soudobých časopisů (Národňje novini, Orol tatránski, Ňitra). Verš básně se vyznačuje výrazným sylabismem, v němž se však již objevují moderní sylabotónické prvky.
_eyes.jpg)
