Kytovci (Cetacea) jsou podskupinou (infrařádem) sudokopytníků přizpůsobenou k životu v moři. Jejich sesterskou skupinou jsou hrochovití. Kvůli výrazným anatomickým a fyziologickým adaptacím na vodní způsob života je jejich evoluční souvislost se suchozemskými savci dosti zastřená a donedávna byli považováni za samostatný řád. Mezi jejich nejnápadnější znaky související s přechodem do vody patří přeměna předních končetin v ploutve a vymizení zadních končetin, vznik vodorovné ocasní ploutve, ztráta srsti, ztráta vnějšího ucha, získání hydrodynamického vřetenovitého tvaru těla a další. Typicky savčím projevem je jejich potřeba dýchat vzduch, ačkoli někteří kytovci mohou pod vodou vydržet i přes dvě hodiny.
Evoluční proměna původně suchozemských savců v plně vodní zvířata je dnes dobře dokumentovaná množstvím fosilních dokladů. Nejstarší zástupci kytovců, jako byli pohybu po souši schopní Pakicetus nebo Ambulocetus, jsou známí z období spodního eocénu Pákistánu a severní Indie. Koncem eocénu již existovali plně akvatičtí kytovci jako Dorudon nebo Basilosaurus.
Mezi kytovce se řadí přes 80 druhů v 13–14 čeledích. Lze je rozdělit na dvě výrazně rozdílné podskupiny, kosticovce (Mysticeti) a ozubené (Odontoceti). Kosticovci jsou bezzubí, svou kořist (nejčastěji kril) filtrují z vody pomocí rohovinových kostic. Patří mezi ně velryby či plejtváci, včetně největšího živočicha všech dob, plejtváka obrovského. Ozubení jsou naproti tomu typičtí dravci, v tlamě mohou mít mnoho kuželovitých nerozlišených zubů, ale mohou být i bezzubí. Nejznámější z nich jsou delfíni, kosatky dravé nebo vorvaň. Význačnou vlastností ozubených je schopnost echolokace – využívání ultrazvuků k mapování okolí a pátrání po kořisti pomocí vnímání ozvěn.
