Secese je umělecký sloh v architektuře, výtvarném umění a užitém umění přelomu 19. a 20. století. Jeho předchůdci byli angličtí a francouzští umělci a teoretici jako Hnutí uměleckých řemesel a Eugène Viollet-le-Duc. Nejstarší secesní stavby vznikly v první polovině 90. let 19. století v Bruselu, odkud se styl rychle rozšířil do dalších evropských metropolí. Hlavními znaky secese jsou ornamentálnost, stylizace, plynulé, ale dynamické křivky, plošnost, záliba v neobvyklých odstínech a kontrastech a snaha o estetické využití různých materiálů. Secese se snaží překonat tematiku historických slohů a upřednostňuje přírodní tvary, zejména listy a květy, a také téma ženy.
Secese se nejvýrazněji projevila v architektuře. Mezi významné stavby patří městské domy Victora Horty v Bruselu, vstupy do pařížského metra Hectora Guimarda, budovy Antoniho Gaudího v Barceloně, vídeňský Pavilon Secese opavského rodáka Josepha Olbricha či pražský Obecní dům, na kterém se podílela řada tehdejších českých umělců. V užitém umění kladla secese důraz na tvorbu luxusních předmětů. Ve sklářství vynikl Louis Comfort Tiffany svými lampami a Émile Gallé vrstveným sklem. Šperkařství reprezentuje René Lalique, který kombinoval drahé kovy s emailem a sklem. Významnou roli hrála také plakátová tvorba, v níž vynikl Alfons Mucha. Vrcholu secese dosáhla na Světové výstavě v Paříži roku 1900, o několik let později začala pomalu ztrácet popularitu.
