Pojem dekadence se v literatuře užívá pro označení jednoho ze směrů literárního modernismu, rozšířeného v evropských literaturách na přelomu 19. a 20. století, v období fin de siècle. Přestože tvoří literární dekadence nejvýraznější proud dekadence jako uměleckého a kulturního směřování, vzhledem k dobové oblibě spojování více druhů umění jsou důležité také její vazby na ostatní umělecké druhy, zejména na výtvarné umění. V širším smyslu však může být jako dekadentní popsáno jakékoliv literární dílo vnímané jako úpadkové, bez společenské funkce či přímo protispolečenské – pojem přitom může sloužit jako hanlivý odsudek, ale také neutrální označení.
Dekadentní texty přelomu 19.a 20. století kladly důraz na individualitu, dokonalost, umělost a rafinovanost, čisté umění vytvářené pro umění samo (lartpourlartismus), aristokratičnost a neobvyklou sexualitu, ale také tragickou lásku, osamění, šílenství, degeneraci a smrt. Významnou roli hrálo náboženství a mystika – mnozí významní dekadentní umělci se obraceli k vypjatým podobám katolicismu nebo byli fascinováni satanismem, kulty pohanských božstev či okultními učeními.
Dekadentní literatura byla publikována především ve francouzském kulturním okruhu: klíčovým autorem byl
Joris Karl Huysmans s románem
Naruby, ale také
Jean Lorrain,
Remy de Gourmont či spisovatelka
Rachilde. V britském prostředí vynikli obzvláště
Oscar Wilde a
Algernon Charles Swinburne. Největším jménem polské dekadence se stal
Stanisław Przybyszewski. K významným českým osobnostem literární dekadence patřili
Arnošt Procházka,
Jiří Karásek ze Lvovic,
Karel Hlaváček či
Arthur Breisky; částí svého díla se k dekadenci zařadil také
Stanislav Kostka Neumann.
Americký prezident 
Pobřeží 
Vědci z univerzity v 
Dva útoky 
