Wikipedie:Článek týdne/2024

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zde je archiv Článků týdne zveřejněných na Hlavní straně v roce 2024. Informace o tom, kdy byl článek založen, jak se vyvíjel a kdo jsou jeho hlavní autoři či autorky, lze nalézt v Historii daného článku.

08

Mládě tuleně Weddellova
Mládě tuleně Weddellova

Tuleň Weddellův (Leptonychotes weddellii) je velký mořský savec, jehož domovinou jsou studené vody Jižního oceánu okolo celé Antarktidy. Jedná se o savce s nejjižnějším stanovištěm na světě. Druh představuje jediného zástupce jednodruhového rodu Leptonychotes. Tuleň má zavalité tělo vřetenovitého tvaru s tmavou, stříbřitě kropenatou srstí. Oči jsou tmavé a velké a dobře přizpůsobené šerosvitu pod vodou. Stejně jako ostatní tuleňovití, i tuleni Weddelovi postrádají ušní boltce. V orientaci pod vodou jim pomáhají tmavé hmatové vousy. Samice měří 2,6–3,3 m a váží 400–500 kg, samci měří 2,5–2,9 m a jejich váha se pohybuje kolem 300–450 kg.

Většina populace tuleňů Weddelových žije na ledě, občas se vyskytují i na nezaledněných březích (např. v Jižní Georgii). Samice se na jaře shlukují do volných skupin maximálně 50 tulenic, aby vrhly mláďata. K vrhu jednoho či výjimečně dvou mláďat dochází od konce září do počátku listopadu. Laktace probíhá 7–8 týdnů, poté se mláďata osamostatňují. Po laktaci samice odchází do vody, kde se krmí a páří se samci, kteří si mezitím ustanovili podvodní teritoria v blízkosti samičích shromaždišť. U samic probíhá prodloužená březost, což jim dává prostor na vykrmení se po energetických ztrátách spojených s obdobím laktace a línáním.

Živí se rybami a hlavonožci, jídelníček doplňují krilem a korýši. Potravu loví pouze ve vodě. Jsou zdatní potápěči, dokáží se potopit až na 82 minut do 600m hloubek. Druh je unikátní hlasovým projevem, který zahrnuje desítky typů volání různých délek a frekvencí. Zpěv občas doplňuje i ultrazvukem, jehož význam zůstává nejasný. Hlavního predátora druhu představují kosatky, avšak na mláďata občas útočí i tuleni leopardí.

07

Dračí most přes řeku Lublaňku
Dračí most přes řeku Lublaňku

Lublaň (slovinsky Ljubljana) je hlavní město Slovinska, sídlo stejnojmenné městské občiny. Je zeměpisným, kulturním, vědeckým, ekonomickým, politickým a administrativním centrem státu. Během celé historie byla ovlivněna několika kulturami, neboť se nachází na křižovatce germánských, románských a slovanských národů, jejich jazyků, zvyků a obyčejů. Město zaujímá plochu 164 km² a v roce 2019 zde žilo okolo 293 000 obyvatel, je tak největší obcí ve Slovinsku. Centrem města protéká řeka Lublaňka.

Dopravní spojení, hustota průmyslu, vědecké a výzkumné instituce a obchodní tradice jsou faktory, které přispěly k vedoucí ekonomické pozici Lublaně. Město je sídlem ústřední vlády, veřejné správy a všech slovinských ministerstev. Je také sídlem slovinského Národního shromáždění, slovinské vlády a prezidenta Slovinska, největší univerzity, Národního muzea, Etnografického muzea, Slovinské národní galerie, Muzea moderního umění a Slovinské akademie věd a umění.

Ve starověku na území Lublaně stávalo římské město Emona. Lublaň je poprvé zmiňována v první polovině 12. století. Od středověku až do rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 byla součástí habsburské říše, poté spadala pod Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po druhé světové válce se Lublaň stala hlavním městem Socialistické republiky Slovinsko, která byla součástí Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Tento status si udržela až do roku 1991, kdy Slovinsko získalo nezávislost a Lublaň se stala hlavním městem nově vzniklého státu. Nachází se uprostřed obchodní cesty mezi severním Jaderským mořem a oblastí Dunaje, byla historickým hlavním městem Kraňska, jedné z částí Habsburské monarchie obydlené Slovinci.

06

Klokan rudokrký (Notamacropus rufogriseus)
Klokan rudokrký (Notamacropus rufogriseus)

Vačnatci (Marsupialia) představují skupinu živorodých savců, jež zahrnuje americké řády vačice, vačíci a kolokolové a dále řády vakokrti, kunovci, bandikuti a dvojitozubci (včetně klokanů a koalů) z Australasie a Wallacey. Předkové dnešních vačnatců se od své sesterské linie vedoucí k placentálům odchýlili před více než 160 miliony lety, a třebaže jejich bouřlivý vývoj zpočátku probíhal na severní polokouli, od začátku kenozoika se vyskytují vesměs na kontinentech jižní polokoule a asi 70 % dnešních druhů žije v australské oblasti. Několik druhů zpětně kolonizovalo Severní Ameriku.

Reprodukční systém samic vačnatců se vyznačuje dvěma dělohami a pochvami, po krátkém období březosti samice rodí nedokonale vyvinutá mláďata, jejichž následný vývoj probíhá v trvalém kontaktu se samičí bradavkou během prodloužené laktace. K bradavkám se mládě dostává svépomocí a může je krýt specializovaný vak, není to však pravidlem. Vačnatci osídlili všechny hlavní biotopy v Americe i Australasii, včetně vyprahlých stanovišť. V Australasii se vyvíjeli bez přítomnosti placentálů, a konvergentně tak zastávají jejich ekologické role, od stromových forem po býložravce otevřených plání. Australská pleistocenní megafauna zahrnovala i téměř třítunový rod Diprotodon, stejně jako vrcholového predátora rodu Thylacoleo o délce 1,5 m.

Na vačnatce se ve srovnání s placentály pohlíželo spíše jako na „primitivní“ nebo „druhořadé“ savce, byť jejich nižší druhová početnost může být pouhým důsledkem dlouhodobé izolace na jižních kontinentech. Především australští vačnatci nicméně od období pleistocénu zažili značný pokles druhové bohatosti, nejprve možná v důsledku pravěké lidské kolonizace, následně i vlivem kolonizace evropské, spojené se zásahy do stanovišť, a především se zavlečením invazních druhů.

05

Prezident Kacir na fotografii z roku 1977.
Prezident Kacir na fotografii z roku 1977.

Efrajim Kacir (rodným jménem Efrajim Kačalskij; 16. května 1916 Kyjev30. května 2009 Rechovot) byl přední izraelský vědec v oboru biofyziky a biochemie, který je mezinárodně uznáván jako průkopník v oblasti biotechnologií. V letech 19731978 zastával funkci izraelského prezidenta. Mimo post hlavy státu, který byl jeho jedinou veřejnou funkcí, zasvětil celý svůj život vědě. Na řadě výzkumů spolupracoval se svým bratrem Aharonem, který byl mezinárodně uznávaným průkopníkem v oblasti elektrochemie biopolymerů. Aharon však zahynul v roce 1972 během teroristického útoku na letišti Lod. Za tragických okolností však zahynuly i obě Kacirovy dcery; manželka Nina zemřela na rakovinu.

Prakticky celou svou profesionální vědeckou kariéru spojil s Weizmannovým institutem vědRechovotu, který pomáhal založit. Během svého výzkumu vyvinul metodu pro vázané enzymy, která pomohla položit základy pro disciplínu, dnes známou jako enzymové inženýrství. Jeho studium bílkovin přispělo k rozluštění genetického kódu, výrobě syntetických antigenů a objasnění různých fází imunitních reakcí. Jeho výzkum polyaminokyselin přivedl vědce z Weizmannova institutu věd k vývoji glatiramer-acetátu, který se po celém světě používá k léčbě roztroušené sklerózy. Za svou vědeckou činnost obdržel řadu význačných ocenění, čestných doktorátů a stal se členem prestižních vědeckých společenství. Díky tomu, že do mandátní Palestiny přišel ještě jako dítě, měl v době svého nástupu do prezidentského úřadu z dosavadních prezidentů nejblíže k tomu být rodilým Izraelcem, a byl v tom smyslu označován jako „téměř sabra“ (tj. člověk narozený na historickém území Izraele). Prvním sabrou v úřadu prezidenta se stal až jeho nástupce Jicchak Navon.

04

Netopýr rezavý
Netopýr rezavý

Netopýrovití (Vespertilionidae) představují nejpočetnější, kosmopolitně rozšířenou čeleď letounů, jež zahrnuje téměř 500 žijících druhů. Především historické systémy mezi netopýrovité sdružují i zástupce dnes již samostatných čeledí tadaridovití, létavcovití a žlázokřídlecovití, jež byly osamostatněny až díky rozmachu molekulárně-fylogenetických analýz. Netopýrovití představují rozmanitou skupinu co do zbarvení i různých tělesných charakteristik, jejich hmotnost se pohybuje mezi 4 až 50 g. Na rozdíl od řady jiných letounů, jako jsou listonosovití, jim až na výjimky chybí listovitý výrůstek na nose, stejně jako různé výběžky a modifikace spodních pysků. Vyznačují se výraznými ušními boltci, malýma očima a relativně dlouhým ocasem, jenž je téměř zcela zanořen v uropatagiální membráně.

Většina netopýrovitých patří mezi noční hmyzožravce, kteří se v prostoru orientují pomocí frekvenčně modulovaných echolokačních signálů, vysílaných prostřednictvím otevřené tlamy. Je pro ně typický život v koloniích, ačkoli existují i samotářsky žijící zástupci. Netopýři žijící v mírných oblastech přes zimu často hibernují, přičemž s utvářením zimujících kolonií se pojí i začátek období rozmnožování. Samice v takovém případě praktikují tzv. odložené oplodnění, kdy se sice spáří již na podzim, ale spermie si přes zimu schraňují v děloze a využijí je až na jaře. Během léta pak dochází k vyštěpování mateřských kolonií, v nichž samice rodí a vychovávají mláďata.

03

Bramhall Hall na litografii z 19. století
Bramhall Hall na litografii z 19. století

Bramall Hall je převážně tudorovské panské sídlo v Bramhallu v metropolitní oblasti anglického Manchesteru. Budova je dřevěná a její nejstarší části pocházejí ze 14. století, přístavby jsou z 16. a 19. století. Dům funguje jako muzeum a jeho 70akrový (asi 30 hektarů velký) park zvaný Bramhall Park je přístupný veřejnosti.

Panství Bramall se poprvé zmiňuje v soupisu Domesday Book z roku 1086, kdy jej vlastnil rod Masseyů. Od konce 14. století jej vlastnili Davenportové, kteří postavili současný dům a sídlili zde přibližně 500 let. V roce 1877 prodali panství o rozloze téměř 2 000 akrů společnosti Manchester Freeholders' Company, která byla založena za účelem využití potenciálu panství pro výstavbu obytných domů. Sídlo a zbytek parku o rozloze více než 50 akrů pak firma prodala rodině úspěšných průmyslníků Nevillů. V roce 1925 dům koupil John Henry Davies a v roce 1935 jej získala městská rada Hazel Grove a Bramhallu. Po reorganizaci místní samosprávy v roce 1974 je nyní Bramall Hall ve vlastnictví Metropolitní rady města Stockportu, která ji popisuje jako „nejprestižnější a historicky nejvýznamnější budovu v památkové zóně.“

02

Endoplazmatické retikulum a další membránové buněčné struktury
Endoplazmatické retikulum a další membránové buněčné struktury

Endoplazmatické retikulum (ER) je soustava vzájemně propojených miniaturních membránových cisteren a kanálků, která se nachází v cytoplazmě drtivé většiny eukaryotních buněk. Napojuje se na buněčné jádro a obvykle i na Golgiho aparát. Endoplazmatické retikulum zvětšuje vnitřní povrch buňky, což má velký význam pro metabolické procesy. Rozlišují se drsné (nebo hrubé) ER, na jehož vnějším povrchu jsou přisedlé ribozomy, a hladké ER bez přisedlých ribozomů.

Drsná část endoplazmatického retikula se specializuje na syntézu některých bílkovin a procesy s tím související, jako je skládání těchto proteinů a jejich oligomerizace či navěšování jistých cukerných zbytků na tyto bílkoviny. V drsném ER také probíhá rozklad špatně sbalených či poškozených bílkovin – mechanismus za to zodpovědný se označuje jako ER-asociovaná degradace proteinů. V hladkém endoplazmatickém retikulu se odehrávají zcela odlišné procesy – odstraňování toxických (odpadních) látek, některé části metabolismu lipidů a metabolismu hemu. Dále se mohou z hladkého ER regulovaně uvolňovat vápenaté ionty.

První pozorování endoplazmatického retikula se uskutečnila již světelným mikroskopem, ale výzkumníci neměli představu o tom, co vlastně pozorují. Příkladem jsou Nisslova tělíska objevená Franzem Nisslem v nervových buňkách v roce 1884. Endoplazmatické retikulum jako takové tak bylo ve srovnání s ostatními organelami objeveno až poměrně pozdě – v roce 1945 –, a to díky použití elektronového mikroskopu ke studiu buněk.

01

Konečná stanice metra Syrec
Konečná stanice metra Syrec

Metro v Kyjevě (ukrajinsky Київський метрополітен, Kyjivskyj metropoliten) tvoří systém tří linek podzemní dráhy pod Kyjevem, hlavním městem Ukrajiny. Jedná se o tzv. „těžké“ metro sovětského typu, většina jeho úseků je vedena pod povrchem, pouze některé úseky na okraji sítě jsou povrchové či nadzemní. Jednotlivé linky metra se nekříží přímo, ale v různých úrovních; vlaky mezi nimi mohou přejíždět pomocí manipulačních spojek, cestující přecházejí přestupními chodbami. V roce 2018 denně přepravilo okolo 1,4 milionu lidí. Jedná se o nejstarší systém svého druhu v zemi a třetí v bývalém Sovětském svazu. V provozu je od roku 1960 a do roku 1991 neslo název Metropoliten imeni V. I. Lenina (метрополітен імені В. І. Леніна). Provozovatelem dráhydrážní dopravy na ní je KP Kyjevské metro.

Metro má v současné době tři linky značené názvem a barvami: Svjatošynsko-Brovarska (červená), Obolonsko-Teremkivska (modrá) a Syrecko-Pečerska (zelená). Budoucí linka Podilsko-Vyhurivska, která má mít oranžovou barvu, se začala stavět v roce 1993. Dohromady síť měří 67,5 km a soupravy zastavují v 52 stanicích. Linky metra překračují na třech místech řeku Dněpr na mostech. Svjatošynsko-Brovarska obsahuje i 6 km trati, které vedou nad povrchem.