Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele

Afrika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Afrika
Afrika
Rozloha 30 221 532 km²
Počet obyvatel 1 070 096 000 (2012)
Počet států 55
Regiony

Jižní Afrika
Severní Afrika
Východní Afrika
Střední Afrika

Západní Afrika
Další odkazy
Commons Afrika
Souřadnice 1°0′ s. š., 17°0′ v. d.

Afrika (anglicky Africa, francouzsky Afrique, portugalsky África, arabsky أفريقيا, Afrīqiyā, amharsky አፍሪቃ, 'Äfəriqa, svahilsky Afrika) je třetí největší kontinent po Asii a Americe s celkovou rozlohou přes 30 500 000 km², což představuje 20,3 % celkového povrchu souše na Zemi. Rozkládá se jižně i severně od rovníku z většiny na východní polokouli. Z větší části je obklopena oceány, na východě Indickým oceánem a na západě Atlantským oceánem. Na severu se nachází Středozemní moře, které odděluje Afriku od Evropy. V oblasti Suezské šíje je Afrika spojena s Euroasijskou deskou.

Velkou část Afriky tvoří pouště (Sahara, Kalahari), polopouště a savany. V centrální části Afriky se pak nacházejí deštné pralesy.

V 55 afrických státech žije celkem přes miliardu obyvatel (2009), což je 15 % celkové populace Země. Vzhledem ke složení obyvatelstva se Africe přezdívá „černý kontinent“. Dle moderních poznatků je Afrika pravděpodobně kolébkou, odkud vzešel člověk a odkud se rozšířil do ostatních částí planety.

Etymologie

Název kontinentu pochází od starých Římanů, kteří používali pro severní část kontinentu, zhruba odpovídající dnešnímu Tunisku, jméno Africa terra („země Aferů“). Slovo Afer může být arabského původu („afer“ = prach); může jít také o pojmenování kmene Afridi, který žil v severní Africe okolo Kartága; některé další teorie názvů jsou víceméně sporné:

  • může být řeckého původu („aphrike“ = bez chladu)
  • může jít o latinský původ („aprica“ = slunečná)

Geografie

Poloha a rozloha

Fyzická mapa Afriky

Afrika je třetí největší světadíl. Jako jediný zasahuje na severní, jižní, západní i východní polokouli; jeho převážná část leží na východní polokouli. Pozoruhodně pravidelný obrys Afriky ohraničuje plochu o rozloze 30 319 069 km². Afrika má málo ostrovů (největší Madagaskar) a poloostrovů (největší Somálský poloostrov). Africké břehy omývá Atlantský a Indický oceán. Od Evropy ji odděluje Středozemní moře, nejblíže jsou k sobě oba kontinenty v Gibraltarském průlivu (14 km). S Asií je Afrika spojena Suezskou šíjí (120 km), dále na jih pak oba kontinenty odděluje Rudé moře.

Nejzazší body včetně ostrovů:

Povrch

Nejvyšší hora Afriky Kilimandžáro

Afrika převážně leží na africké litosférické desce a menší východní část na somálské litosférické desce. Povrch obou desek se výrazně liší, na africké desce jsou převážně tabule obklopené pánvemi a na pohyblivější somálské desce je povrch hornatý s množstvím sopek (s nejvyšším horským masívem sopkou Kilimandžáro). Hranice mezi deskami tvoří středoafrická příkopová propadlina a v ní jezera Malawi a Tanganika.

Nerostné suroviny

Afrika má bohaté zásoby nerostných surovin: zlata, fosfátů, uranových rud, diamantů, ropy, zemního plynu, atd... Nalezneme zde také železné rudy, tuhy, měď, atd...

Vodstvo

Třetina povrchu Afriky jsou bezodtokové pánve. Nejdelší řeka je Nil, ale nejvodnatější a zároveň druhá nejdelší řeka je Kongo. Další velké řeky jsou Niger a Zambezi. Jsou zde i velká jezera, např. Viktoriino jezero (řeka Ukerewe) a již zmíněné Malawi a Tanganika. Jsou zde koryta řek, které jsou po většinu roku vyschlé a až v období dešťů se zaplňují. Takovým korytům říkáme vádí.

Podnebí

Biomy Afriky

Zhruba prostředek Afriky, kolem rovníku, se nachází v tropickém podnebném pásu. Většina Afriky se nachází v tropickém klimatu mezi obratníky Raka a Kozoroha. Ve vnitrozemní oblasti rovníku pokryté pralesem je ekvatoriální podnebí, v přímořské oblasti poté tropické monzunové podnebí. Pás Sahelu a jižní část Afriky v okolí Botswany se nacházejí v semiaridním podnebí. Oblasti pouští Sahara, Namib či Danakil se nacházejí v aridním podnebí. Pouze nejsevernější a nejjižnější přímořské oblasti se nacházejí v středozemním podnebí.

Afrika je světadíl s nejvyššími průměrnými teplotami. V Lybii byl v roce 1922 naměřen teplotní rekord, když byla zaznamenána teplota 58 °C, ale v roce 2013 byl tento rekord zdiskreditován a zrušen[1]. V Africe tvoří 60 % povrchu pouště a suché oblasti. V subsaharské Africe nastává každoročně v srpnu období dešťů, které v některých částech přetrvává až do března. Sníh se v Africe vyskytuje pouze na vrcholcích hor. Pravidelně sněží pouze na pohoří Atlas.

Ekologie

Dle Programu OSN pro životní prostředí je Afrika zasažena odlesňováním dvakrát více než je celosvětový průměr. Afrika ztrácí čtyři miliony hektarů lesů ročně, k tomu je dle americké studie z roku 2012 celkem 65 % zemědělské půdy, 31 % pastvin a 19 % lesů zasaženo degradací půdy. Navíc 77 % území Afriky je zasaženo erozí půdy.[2] Například Madagaskar přišel lidskou činností o 90 % svých lesů.[3] Na africkém území se nachází přes 3 000 chráněných území (okolo 240 milionů hektarů).[4]

Africké geografické rekordy

Satelitní snímek Afriky
Související informace naleznete také v článku Nejvyšší hory afrických zemí.

Dějiny

Prehistorie

Afrika je nejstarším obydleným územím na Zemi a všeobecně se má za to, že lidský druh se vyvinul na území dnešního afrického kontinentu. Ve 20. století rodina Leakeyova objevila pozůstatky opočlověka, který se zde vyvinul. První člověk na Zemi byl: Australopithecus (čti: australopitékus) a žil před 3 miliony let, poté Paranthropus boisei, který žil před 2 miliony let a Člověk dělný

Po dobu prehistorického věku byla obydlena kmeny lovců a sběračů jako např. kmeny Khoi a San (dnes známými jako křováci).

Starověk

Pyramidy v Egyptě

Ve starověku se civilizace rozvíjely především na území severní Afriky a byly výrazně propojeny se starověkým Orientem. To platilo především pro říše Núbie a starověký Egypt. Nejmocnější říší byl Egypt, který existoval s proměnlivým vlivem na tehdejší civilizace od období 3300 př. n. l. až do roku 343 př. n. l. Ve 3. tisíciletí př. n. l. navázal Egypt obchodní spojení s východoafrickou zemí Punt. V severozápadní části Afriky vznikaly městské státy Féničanů, jako například Kartágo. Pozdější civilizací bylo i východoafrické Aksumské království, které ve 4. století n. l. přijalo křesťanství, jako první africký stát.[5] V 6. století n. l. křesťanství přijala i etnika žijící v Núbii (koptové a etiopové) a jejich víra dala vzniknout koptské církvi a etiopské církvi.[6]

Od roku 146 př. n. l. byla území Egypta a přímořské severní Afriky (berberské království Numidie, Kartágo či území kmene Libu) postupně dobyta Římany a vznikla římská provincie Afrika. V 5. století n. l. se toto území stalo provincií Byzantské říše a v 7. století důsledkem islámské expanze provincií Arabské říše (zatímco Egypt byl Araby dobyt již roku 641, Maghreb až kolem roku 690).[7]

Na území Sahelu vznikla města Tichit (Dhar Tichitt) a Walata, jako zakládající centra obchodní transsaharské cesty. Město Tichit bylo později (ve 4. stol. n. l.) začleněno do Ghanské říše. Okolo roku 300 př. n. l. bylo založeno město Djenné.

Území subsaharské Afriky bylo v tomto období civilizačně méně rozvinuté a státní útvary zde začaly vznikat až od 9. století n. l. Například zpracování železa, které bylo v severní Africe známo již před naším letopočtem, se v subsaharské Africe rozšířilo až v období mezi 1. a 5. stoletím n. l. Ve starověku také začala migrace protoBantuů a později Bantuů na území západní a jižní Afriky.[8]

Období samostatného vývoje

Velká mešita v Djenné na transsaharské obchodní cestě

V období od zhruba 500 n. l. do 1500 n. l. lze mluvit o samostatném vývoji Afriky či o africkém středověku. V severní Africe se reformovaly staré říše a vzniklo například Etiopské císařství (12. století). V 7. století došlo k masivní arabské migraci do severní Afriky a mezi 7. a 9. stoletím jižně podél Rudého moře. Důsledkem islámské expanze došlo v Egyptě a Núbii k rychlé arabizaci, ale jen k pozvolné islamizaci. V Maghrebu byl postup Arabů pomalejší a docházelo zde naopak k rychlé islamizaci, ale pomalé arabizaci. Berbeři dlouho odmítali arabskou nadvládu a v 11. století dynastie Almorávidů zcela ovládla západní část severní Afriky (dnešní Maroko a jih Španělska). Po nich nastoupily další berberské dynastie Almohadové, Marínovci, Vattásovci. Arabové se v této oblasti dostali k moci až v 16. století s nástupem dynastie Saadů (po nich již nastoupili Alaouite, kteří vládnou Maroku dodnes. Od 10. století se ze západu severní Afriky (jejich hlavním městem bylo Mahdia, ležící v dnešním Tunisku) rozpínal arabský Fátimovský chalífát (vyznávající učení Ismá'ílíja), který postupně ovládl severní Afriku, Levantu a Hidžáz. Ve 12. století se nadvlády nad severní Afrikou znovu chopili blízkovýchodní Arabové pod velením kurdské dynastie Ajjúbovců a ve 13. století byl ustaven Mamlúcký sultanát.[9] Mezi 13. a 14. století proběhla druhá vlna arabské migrace, tentokrát na území dnešních států Súdán a Čad.[10] V 15. a 16. století severní Afriku dobyli Osmané.

V této historické etapě vznikla na území subsaharské Afriky celá řadě nových státních útvarů. Epicentra zrodů států v subsaharské Africe lze seřadit do pěti oblastí: 1) Oblast dnešního Súdánu, Sahelu a Senegalu (Ghanská říše (rozmach v 6. stol.), říše Kanem (9. stol.), říše Tekrúr (9. stol.), říše Mali (11. stol.), Songhajská říše (15. stol.), říše Bagírmi, Wadaj a Wolof (všechny 14. stol.)). 2) Oblast meziříčí řek Limpopo a Zambezi (království Mutapa či Monomotapa (15. stol.)). 3) Konžská pánev (Konžské království (14. stol.), státy Lumbů a Lundů (15. stol.)). 4) Pásmo guinejského pobřeží (říše Ojo neboli říše Jorubů (15. stol.) a městské státy Akanů, Fonů či Eweů (12. až 15. stol.). 5) Oblast Velkých jezer (království Buňoro-Kitara (15. stol.), Buganda (14. stol.), Rwanda (15. stol.)).[11] V jižní Africe bylo prvním státem království Mapungubwe, které existovalo mezi 11. a 12. stoletím. Po jeho pádu v regionu dominovalo království Velké Zimbabwe.

Konec samostatného vývoje

Zulové útočí na kolonu búrských osadníků v Natalu

V 15. století do Afriky přišli evropští cestovatelé. Vyjednávání s některými místními kmenovými náčelníky Evropanům umožnilo zajmout a zotročit milióny Afričanů. Byli odvlečeni na práci do celého světa. Tento obchod je známý jako obchodování s otroky. Kupříkladu dnešní černošská populace v USA (afroameričani) je pozůstatkem oněch dob.

Na konci 19. století evropské imperiální mocnosti obsadily většinu afrického kontinentu a vytvořily kolonie. Koloniální panství skončilo až po 2. světové válce, kdy všechny kolonie postupně získaly nezávislost.

Moderní dějiny

Nejvíce států získalo nezávislost roku 1960 - Rok Afriky. Značná část dnešních států v Africe má hranice pocházející ještě z období kolonialismu.

V Mauritánii, kde bylo otroctví zrušeno v roce 1981, žije stále až 800 000 lidí v otroctví, téměř čtvrtina obyvatel země.[12]

Demografie

Africká populace se zvětšila z 229 milionů v roce 1950 na více než 1,1 miliardy v roce 2013.[13] Současné odhady mluví o budoucím nárůstu populace v Africe, kdy by v roce 2050 měla mít 2,4 miliardy a v roce 2100 až 4,18 miliardy obyvatel.[13][14] Populační růst by měl probíhat především v zemích subsaharské Afriky. Při současném trendu by se střední délka života měla ze současných 59 let posunout na 70 let v roce 2050.[13] Afriká tak má velmi mladou populaci. V Africe například každoročně rodí 16 milionů mladistvých matek (ve věku 15 až 19 let) a obdobnému počtu dívek je zde odepřeno školní vzdělávání.[15] Současně aktuální průměr počtu dětí je v Africe 5,2 na jednu matku (oproti 1,6 v Evropě).[14] Problematické také je, že pouze 56 % obyvatel je v tzv. produktivním věku.[13]

Obyvatelstvo Afriky jsou převážně černoši. Zimbabwe a Jihoafrická republika si udržují malé, ale významné menšiny bělochů a Asiatů. Státy v severní Africe mají arabské většiny.

Afrika je domovem celé škály různých náboženských skupin. Křesťanství a islám jsou výrazně zastoupeny v mnoha zemích, zatímco další země si udržují regionálně jedinečné kmenové zvyky a obyčeje.

Etnika

Úřední jazyky v Africe
     Afrikánština      Portugalština
     Arabština      Španělština
     Angličtina      Svahilština
     Francouzština      jiné

Mluvčí bantuských jazyků (Bantuové) dominují v jižní, centrální a jihovýchodní Africe. Ve starověku migrovali ze své původní domoviny v západní Africe a rozšítřili se takřka po celé subsaharské Africe. V části východní Afriky žijí mluvčí nilských jazyků. Na východě, v oblasti Svahilského pobřeží, žijí mluvčí svahilštiny a roztroušeně také zbylí domorodí obyvatelé jižní Afriky (Křováci (Khoisan) a Pygmejové). V jihozápadní Africe žijí Khoikhoiové.

V západní Africe žijí především mluvčí nigerokonžských jazyků (Jorubové, Igbo, Fulbové, Akani, Wolofové a Mandinkové), v menšině i mluvčí nilosaharských jazyků (Songhajci, Kanurijci a Zarma). Žijí zde i mluvčí hauštiny.

Obyvatelé severní Afriky se skládají ze tří hlavních domorodých skupin: 1) Berbeři na severozápadě, 2) Egypťané na severovýchodě a 3) mluvčí nilosaharských jazyků na východě. V sedmém století do oblasti přišli Arabové a rozšířili zde arabštinu a islám. Ve starověku zde pobývali i Féničané, Hyksósové, Alani, Řekové, Římané a Vandalové. Berbeři dnes žijí především v Maroku a Alžírsku. Kočovný kmen berberů Tuaregové žije v severních oblastech Sahary.

V Africkém rohu žijí především Amharové a Tigrajové, kteří mluví semitskou větví afroasijských jazyků. Oromové a Somálci hovoří kušitskou větví afroasijských jazyků.

Před dekolonizací, která začala v 60. letech, žilo v Africe mnoho Evropanů. Nicméně během 60. až 80. let poté co africké země získaly nezávislost jich řada odcestovala zpět do Evropy, například 100 000 Evropanů z Belgického Konga v roce 1960, v roce 1962 milion tzv. Černých noh, tedy evropských obyvatel Alžírska, nebo v roce 1975 přibližně 500 000 Portugalců z Angoly a Mozambiku. Aktuálně žije v Africe pět milionů bílých obyvatel s evropskými kořeny (z toho 4,6 milionů v JAR). V Namibii, bývalé německé kolonii, žije stále německá menšina.[16]

Od dob evropské kolonizace Afriky zde žijí i Asiaté, především obyvatelé Indického subkontinentu, kteří byli dovezeni do britských kolonií.

Jazyky

Mapa ukazující rozložení jazykových rodin v Africe

Nejpřesnější odhady hovoří o přibližně tisíci jazyků na území Afriky. Hlavní rodiny jazyků jsou čtyři:

Vlivem kolonialismu africké státy přijaly evropské úřední jazyky (angličtina, francouzština, portugalština, španělština, afrikánština). Důležitým jazykem, především v severní Africe je i arabština. Domorodými jazyky se tak mluví především v běžných stycích. Ovšem některé domorodé jazyky si udržely status úředních jazyků (například svahilština, jorubština, igboština nebo hauština).

Náboženství

Náboženství v Africe
Podrobnější informace naleznete v článcích Náboženství v Africe, Křesťanství v Africe a Tradiční africká náboženství.

V Africe jsou nejvíce rozšířená náboženství islám a křesťanství. Islám vyznává nejvíce Afričanů (přibližně 45 %) a asi 40 % obyvatel vyznává křesťanství. Zbylých 15 % Afričanů vyznává tradiční domorodá náboženství a ostatní náboženství (bahá'í, judaismus, hinduismus).[17]

Islám, který byl do Afriky importován v období od 7. století, dominuje především v severní a západní Africe, a křesťanství, které proniklo do Afriky již ve starověku, ale jeho hlavní rozmach je datován až do koloniální éry, poté v jižní, centrální a částečně ve východní Africe. V zemích severní Afriky neklesá podíl obyvatel vyznávajících islám pod 90 %. Tradiční náboženství dominuje především na ostrovech (Madagaskar, Mauricius), ale i v zemích jako Togo nebo Tanzanie.

Kultura

Podrobnější informace naleznete v článku Africká hudba.

Africká kultura je rozmanitá a pestrá, což je dáno různorodostí etnik žijících v Africe. Současná africká kultura je ovlivněna vnitřními i vnějšími vlivy. Afrika má dlouhou tradici ve výrobě uměleckých předmětů, která sahá hluboko do starověku. Jako každá jiná, i africká kultura si vybudovala řadu mýtů, pověstí a folklór.

Hospodářství

Johannesburg je ekonomickým centrem Jihoafrické republiky

Afrika je světově nejchudší obydlený kontinent: Zpráva o vývoji lidstva OSN z roku 2003 (monitoruje 175 zemí) uvádí, že pozice od 151 (Gambie) do 175 (Sierra Leone) jsou všechny obsazeny africkými státy.

Počátky ubohé ekonomické situace jsou spatřovány v kolonialismu a byly dále podpořeny korupcí a despotismem. Zatímco země jako Čína, nyní i Indie a také Latinská Amerika zaznamenaly rychlý rozvoj, Afrika zůstává pozadu v otázkách zahraničního obchodu, investic a růstu kapitálu. Tato chudoba má mnoho následku jako nízká životní úroveň, násilí a nestabilita - faktory dále prohlubující chudobu Afriky.

Největší ekonomický úspěch zaznamenaly Botswana a Jihoafrická republika, které se rozvinuly tak, že mají již vlastní kurz měny. To je částečně způsobeno v množství jejich přírodního bohatství v surovinách — jsou to hlavní producenti zlata a diamantů — a částečně díky dobře zavedenému právnímu systému. Jihoafrická republika má také přístup ke kapitálu, trhům a technologiím.

Nigérie leží na jednom z největších nalezišť ropy na světě a má největší populaci ze státu v Africe. V současné době má jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik na světě. Je pravděpodobné, že rapidní vzestup ekonomiky státu a opatření proti korupci zařadí brzy Nigérii mezi „ekonomické tygry“.

Politický přehled

Mapa ukazující koloniální panství jednotlivých evropských států v Africe
Politická mapa Afriky (2011)

Kolonialismus měl destabilizační efekt na množství etnických skupin, což je stále cítit v africké politice. Díky evropskému vlivu, národní hranice států nejsou výsledkem dohod jak je tomu například na Arabském poloostrově, kde jsou hranice ovlivněny vojenským a obchodním vlivem. Evropské požadavky na stanovení hranic okolo jejích teritorií znamenaly rozdělení sousedících etnických skupin nebo násilné spojení tradičních nepřátel do jedné skupiny bez jakékoliv regulace násilí. Například řeka Kongo, i když vypadá jako přirozená hranice má skupiny, které sdílí jazyk, kulturu a jiné znaky a přitom žijí na obou stranách řeky. Rozdělení země mezi státy Belgie a Francie izolovalo tyto skupiny od sebe. Lidé, kteří žili na Sahaře nebo v Subsaharské Africe a obchodovali se vzdálenými regiony přes celý kontinent po mnoho století najednou překračovali „hranice“, které existovaly jen na evropských mapách.

Po získání nezávislosti byly státy často omezovány nestabilitou, korupcí, násilím a autoritativními režimy. Převážná většina afrických národů jsou republiky, které mají nějakou formu prezidentského systému vlády. Jen pár národů v Africe bylo schopno vytvořit demokratickou vládu namísto série pučů a vojenských diktatur. Mnoho lidí užívalo svoje pozice také na to, aby rozdmýchali etnické konflikty, které vznikly během dob kolonialismu. V 70. a 80. letech byla vojenská síla v mnoha státech považována jako jediný způsob, jak efektivně udržovat vládu a pořádek mezi národy v Africe. Od 60. do 80. let proběhlo v Africe 70 pučů a 13 vražd představitelů nějakého státu.

Od získání nezávislosti do současnosti trvají různě úspěšné snahy o regionální integraci a spolupráci. Nejvýznamnější organizací je Africká unie (AU), která vznikla v roce 2002 po reformě Organizace africké jednoty (OAU), která byla založena v roce 1963. AU aktuálně sdružuje 54 afrických zemí (mimo Maroka a Západní Sahary). Důležitou organizací spadající pod AU je i Africké hospodářské společenství (AEC). Mezi africké regionální organizace dále patří: ECOWAS (od r. 1975), Jihoafrická celní unie (JACU) (od r. 1969), Jihoafrické rozvojové společenství (SADC) (od r. 1979), Mezivládní úřad pro rozvoj (IGAD) (od r. 1986), Svaz arabského Maghrebu (UMA) (od r. 1989), Společný trh pro Východní a Jižní Afriku (COMESA) (od r. 1994) a Východoafrické společenství (EAC) (od r. 2000).

Politické členění Afriky

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam států a území v Africe.

Státy

  • Všechny státy podle abecedy:
     

Části Afriky

Jižní Afrika

Křováci v Botswaně rozdělávají oheň
Savana v jižní Africe
Podrobnější informace naleznete v článku Jižní Afrika.
     

Severní Afrika

Berberská vesnice v pohoří Atlas v Maroku
Podrobnější informace naleznete v článku Severní Afrika.
  
Lidé prchají před boji v konžské válce, která si vyžádala přes 4 miliony obětí

Střední Afrika

Podrobnější informace naleznete v článku Střední Afrika.

Východní Afrika

Trh s velbloudy v Eritreji
Žena z kmene Mursi v Etiopii
Podrobnější informace naleznete v článku Východní Afrika.
  

Západní Afrika

Podrobnější informace naleznete v článku Západní Afrika.
     

Cestovatelé

K významným cestovatelům Afrikou patřili:

Abú Abdallah Ibn Battúta:

  • 1325–1353 – Battúta putoval třicet let prakticky celým tehdy známým světem. Nejprve se vydal přes severní Afriku do Káhiry, odtud přes poušť dospěl k Rudému moři. Odtud chtěl do Džiddy, ale válečné události mu to neumožnily, a tak se vrátil do Egypta. V roce 1352 podnikl poslední cestu do říše Mali. Ze Sidžilmásy se s karavanou vydal přes Saharu do Timbuktu a k řece Niger. Odtud zpět přes pohoří Ahaggar a oázu Tuát se vrátil v roce 1353 do Maroka.
David Livingstone utrpěl těžké zranění po útoku lva

David Livingstone:

  • 1849 – přešel poušť Kalahari a objevil jezero Ngami
  • 1851 – dorazil k řece Chobe a po jejím toku pokračoval až k Zambezi.
  • 1853–1856 – vydal se na expedici, při níž podruhé dosáhl řeky Zambezi. Prozkoumal tok Zambezi až k ústí do Indického oceánu.
  • 1855 – objevil velkolepé vodopády, které nazval na počest britské královny Viktoriinymi.
  • 1859 – objevil jezero Malawi.
  • 1867 – objevil jezero Tanganika a Mweru.
  • 1868 – dorazil k jezeru Bangweulu a zjistil, že z něho vytéká zdrojnice Konga. Tím objasnil otázku pramene tohoto veletoku.
  • 1871 – vydal se na západ, objevil řeku Lualabu a správně stanovil, že patří do povodí Konga.

Stal se tak prvním člověkem, který přešel Afriku v její jižní části (z Luandy v Angole do mosambického Quelimane).

Livingstone i Stanley byli svědky arabského ochodu s otroky

Henry Morton Stanley:

  • 1869 – vyslali jej do Afriky. Měl tam pátrat po zmizelém britském badateli Davidu Livingstoneovi.
  • 1871 – vyrazil ze Zanzibaru, ostrova na pobřeží dnešní Tanzanie, aby hledal Livingstonea.
  • 1871 – našel Livingstonea v Ujiji na břehu jezera Tanganika.
  • 1874–1877 – cestoval na západ od jezera Tanganika podél řeky Lualaba. Ta se vlévá do Konga, po němž doplul až k moři.
  • 1879–1884 – podnikl výpravu pro belgického krále Leopolda II. Ve středoafrické džungli založil Svobodný stát Kongo.
  • 1887–1889 – se vypravil na poslední dobrodružství ve službách súdánského paši Emina.

Emil Holub:

  • 1872 – odjel poprvé do jižní Afriky. Zde pracoval sedm let jako lékař v diamantových polích, aby získal prostředky k cestě do neznámého afrického vnitrozemí. Nehoda a nemoc mu však zabránily dosáhnout cíle. Přesto shromáždil na této cestě bohatý a v té době ojedinělý etnografický materiál.
  • 1883 – se dostal daleko na sever od Zambezi, kde mu však ze spleti příčin zmařili další výzkum příslušníci domorodého kmene Mašukulumbů, kteří sházeli ze skály všechny jeho vědecké přístroje i cenné záznamy.

Jiří HanzelkaMiroslavem Zikmundem:

  • 1947–1950 – podnikli cestu do Afriky a Jižní Ameriky. Z této cesty bylo rozhlasem odvysíláno přes 700 reportáží. Na této cestě udělali velké množství fotografií a natočili značné množství filmového materiálu, jehož dokumentární cena je značná.

Josef Vágner:

  • 1965 – založil ZOO Safari ve Dvoře Králové specializované na africkou zvířenu, kde byl ředitelem. Zoologickou zahradu sám zásoboval zvířaty, která odchytával na svých afrických expedicích.

Jeho knihy, soustřeďující se na Afriku, byly publikovány v sedmi jazycích. Kniha Safari pod Kilimandžárem pak získala v Lipsku v roce 1979 ocenění Zlatá kniha.

Odkazy

Reference

  1. Arizona State University: World: Highest Temperature, wmo.asu.edu, 2013 (anglicky)
  2. Bogumil Terminski: Current Dynamics of Land Degradation in Africa: Facts and Statistics, thenigerianvoice.com, 11. 5. 2012 (anglicky)
  3. World Wildlife Fund: Madagascar subhumid forests, National Geographic Society, 2010 (anglicky)
  4. Google Books: Global Environment Outlook 2000, str. 60, books.google.cz, 1999 (anglicky)
  5. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 207-321.
  6. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 357.
  7. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 339-366.
  8. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 329-330.
  9. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 341-356.
  10. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 358.
  11. HRBEK, Ivan a kol. Dějiny Afriky, sv. 1. Praha: Svoboda, 1966. S. 331-333.
  12. V železech otroctví zůstává 800 tisíc Mauritánců. A nechtějí to měnit. iDNES.cz. 3. září 2012
  13. a b c d Max Fisher: The amazing, surprising, Africa-driven demographic future of the Earth, in 9 charts, washingtonpost.com, 16. 7. 2013 (anglicky)
  14. a b Mike Pflanz: Africa's population to double to 2.4 billion by 2050, telegraph.co.uk, 12. 9. 2013 (anglicky)
  15. Population Dynamics of Africa, overpopulation.org, 2013 (anglicky)
  16. Namibie ruší německé názvy. I pruhu zamořeného AIDS. Týden. 22. srpna 2013.
  17. Encyklopedie Britanika

Související články

Externí odkazy