Novorenesance

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Novorenesanční radniceNáchodě z roku 1904

Novorenesance (neorenesance) je historizující umělecký sloh 2. pol. 19. století, který vychází z renesance. Česká novorenesance je spojena s národním uvědoměním, často se tak tento sloh uplatňoval při stavbě velkých veřejných staveb (divadla, muzea, národní domy, sokolovny, banky, nádraží, školy apod.). Tvůrci novorenesančních budov v Čechách náležejí ke generaci Národního divadla, kteří spolupracovali s významnými sochaři a malíři (nejen) na výzdobě Národního divadla jako symbolu umělecké, kulturní, společenské a hospodářské emancipace Českého národa. Koncem 19. století se začínají na novorenesančních stavbách objevovat secesní prvky. Rovněž je časté, že novorenesanční budova má secesní interiéry.

Novorenesance v Česku[editovat | editovat zdroj]

Architekti[editovat | editovat zdroj]

Malíři a sochaři[editovat | editovat zdroj]

Památky v novorenesančním slohu[editovat | editovat zdroj]

Praha
Čechy a Morava

Stavby navržené Antonínem Wiehlem[editovat | editovat zdroj]

Veřejné stavby navržené Antonínem Wiehlem[editovat | editovat zdroj]

Muzeum B.Smetany – původně Novoměstská lávka

Významné místo mezi architekty tvořícími ve stylu novorenesance má Antonín Wiehl, jako tvůrce stylu obnovené české renesance. Podle Wiehlových návrhů byly realizovány významné stavby a rekonstrukce historických budov v Praze i dalších městech v Čechách:

Činžovní domy navržené Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem jako první budovy obnovené české renesance[editovat | editovat zdroj]

Nájemní domy 317/15 a 1035/17 v ulici Karoliny Světlé

Od 70. let 19. století se Wiehl stal vůdčí osobností zejména mezi architekty novorenesenačních nájemních domů v Praze.[11][12]V letech 1875–1896 bylo podle jeho návrhů v Praze postaveno 11 činžovních domů na Starém Městě, Novém Městě a na Vinohradech (z toho dva byly zbořeny). Na těchto stavbách Wiehl postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance: štíty, sgrafita, režné zdivo. Ve spolupráci s Alšem, Ženíškem a dalšími malíři Wiehl na fasádách domů představuje veřejnosti výzdobu s českou vlasteneckou tematikou v duchu českého národního obrození a hrdiny a děje z české mytologie.

Sgrafito v novorenesanci[editovat | editovat zdroj]

Sgrafita na domě Bohuslava Schnircha – Mikovcova 5

Významným prvkem výzdoby novorenesančních budov jsou sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.[26]O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruovalSchwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.[27] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku „Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera“[28] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,[29] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.[30][31] O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráci s Janem Zeyerem a s dalšími umělci. Sgrafita navrhl Františkem Ženíškem. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze.[32]

Dobové reakce na Wiehlův architektonický styl a využití sgrafit na fasádách domů[editovat | editovat zdroj]

Dům Karoliny Světlé 17 (Michal Kmínek)

Wiehlovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé: „Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života, zachycené s oním humorem neodolatelným, jehož přední podmínkou jest vnitřní pravda, druhou pak jistá míra idealisace, bez níž všední scény podobného druhu banálními by ostaly. Toto idealisování spočívá zde především v převedení na postavy dětské, čímž zároveň požadavkům dekorativním i zevním poměrům nízkého vlysovitého pruhu je vyhověno. Uprostřed vlysu svého uvádí nás umělec na stavbu domu. Zde vidíme architekta s dvěma přátely, zedníka za zády polírovými dýmku si cpoucího, řadu soudruhů v horlivé práci i roztomilou dělnici o lopatu opřenou. Po obou stranách lešení řadí se scény z pražské přítomnosti, jež snad za půl věku bude již minulostí pozapomenutou a za století kouskem kulturní historie. Hned na okraji zvěčnil Ženíšek marciální držení našich junáckých ostrostřelců. U brány, charakterisované výběrčím, kverlá mlékařka horlivě podezřelý obsah svých bandasek. Ovocnářka v babce pod slunečníkem usazená je skvostným exemplářem pražské hokyně, neméně pak obě klepny v malebných nedbalkách své živé sny po ránu si vyprávějící. Invalidu – flašinetáři je pendantem jiná charakteristická figura – uzenkář, závěrek tvoří sad na ostrově s mrzutým pensistou na lavičce a s dvojicí děvčátek z hudební školy se vracejících, jimž mladý pán rozkošně se dvoří, a konečně lodice „Blesku“, situaci domu poblíž řeky nám připomínající…“[33] Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o „české renesanci“; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[34][35][36]

Galerie české neorenesance[editovat | editovat zdroj]

Architekti[editovat | editovat zdroj]

Malíři a sochaři[editovat | editovat zdroj]

Veřejné stavby[editovat | editovat zdroj]

Kostely, fary, pomníky, hrobky[editovat | editovat zdroj]

Nájemní domy a vily[editovat | editovat zdroj]

Detaily fasád staveb[editovat | editovat zdroj]

Evropa a svět[editovat | editovat zdroj]

Renesanční formy se znovu objevují v Evropě i Severní Americe, oblíbená je italská, zvláště florentská architektura, ale také anglická, francouzská či saská renesance. Často také dochází k mísení forem, zejména s novoklasicismem a novogotikou. Novorenesance je ve Francii spojena s architekturou druhého císařství, největší stavbou je pak zámek Ferrières. V Anglii ji uplatňuje Charles Barry (autor novogotického Westminsterského paláce). Novorenesanční stavby se objevují i jinde, např. v Budapešti (bazilika svatého Štěpána) nebo Vídni (Uměleckohistorické muzeum).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 23. (česky) 
  2. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38320/1-105 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  3. JÁSEK,, Jaroslav; BENEŠ, Jaroslav. Pražské vodní věže. první. vyd. Praha : VR Atelier, 2000. 104 s. Resumé v angl., něm., fr.. Dostupné online. Kapitola Nerealizované vodní věže, s. 97 - 99. (česky) 
  4. ING. KOŘÍNEK., Robert; KOŘÍNKOVÁ, Petra. Věžový vodojem.Praha - Nové Město. [online]. Praha: SPOLEČENSTVO VODÁRENSKÝCH VĚZÍ, [cit. 2015-10-23]. Nerealizovaná stavba. Vodojem měl stát ve vodárenském areálu Karlov (na Sokolské ulici).. Dostupné online. (česky) 
  5. Pražské hřbitovy. Vyšehradský hřbitov. Slavín. [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů, [cit. 2015-09-27]. Dostupné online. (česky) 
  6. KERNOVÁ, Petra. Sochař Josef Mauder (1854-1920) (7.3. Slavín – pantheon na Vyšehradě /1889 – 1894/). Olomouc, 2011 [cit. 2015-10-12]. 131 (132-163 Textové přílohy a Obrazové přílohy) s. diplomová práce (Mgr.). Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta. Katedra dějin umění.. Vedoucí práce Doc . PaedDr . Alena Kavčáková, D r .. s. 78 - 86. Dostupné online.
  7. PTÁČKOVÁ, Hana. Ptáčková Hana, Sochařské dílo Josefa Maudra, 1983, diplomová (disertační) práce, 166 s. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Praha, 1983 [cit. 2015-10-12]. 166 s. diplomová (disertační) práce. Katedra dějin umění a estetiky, Filozofická fakulta, Univerzita Karlova, Praha. Vedoucí práce ?. s. 1-166. Dostupné online.
  8. Městská spořitelna pražská. Nová budova Městské spořitelny pražské. první. vyd. Praha : Městská spořitelna pražská, 1894 (1894 tisk). 17 s., 42 il. s. Dostupné online. ISBN null. S. 1-17. (česky) 
  9. RUTH, František; KÖRBER, Pavel. Kronika královské Prahy a obcí sousedních.Karlova třída - U Půjčovny. první. vyd. Praha : Körber, 1904 (1904 tisk). 473-898, 12 příl. : ilustr. s. Nezkrácené určení roku vydání: [1904], Díl 2, sv. 3-4, chybí s. 583-586, 787-788. Dostupné online. ISBN null. S. 836. (česky) 
  10. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39835/1-1186 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  11. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26-30. Dostupné online.
  12. DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno, [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. (česky) 
  13. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 21. (česky) 
  14. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40224/1-1315 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  15. a b WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 22. (česky) 
  16. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-442 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-24]. Dostupné online. (česky) 
  17. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38410/1-162 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  18. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 24 - 25. (česky) 
  19. VLČEK, Pavel; ET AL. Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov.. první. vyd. Praha : Academia, 1996. 639 s. ISBN 80-200-0563-3. S. 348-349. (česky) 
  20. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 108. Dostupné online.
  21. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40859/1-1728 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  22. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 24. (česky) 
  23. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 29-30. Dostupné online.
  24. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 40380/1-1410 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  25. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39967/1-1138 [online]. Praha: Národní památkový ústav, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  26. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 12-13. (česky) 
  27. HELLER,, Saturnin O.. Renaissance moderních průčelí našich a vztah k renaissanci původní.. Zprávy spolku architektů a inženýrů v Království českém. , roč. XVIII/1883, čís. 12, s. 3-13. (česky) 
  28. KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. , roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2-4. (česky) 
  29. NOVÁK, Láďa. O sgraffitu, in: Dílo. Praha : [s.n.], 1911. S. 119. (česky) 
  30. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. ISBN null. S. 26. (česky) 
  31. SVOBODA, Emanuel. Alšovy nástěnné obrazy v pražských ulicích. Ochrana památek. , roč. Roč. XXVII, č. , (1952),, čís. 3, s. 21. Whielův dům. ISSN null. (česky) 
  32. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 14. (česky) 
  33. TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. , roč. XX, čís. 1866, s. 1866. (česky) 
  34. KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. , roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7-8. (česky) 
  35. KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. , roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2 - 3. (česky) 
  36. WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. S. 2. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. , roč. 18, čís. 2, s. 22-27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy : Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis) Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. ISBN 978-80-254-9141-6 (v knize neuvedeno : brož.). Kapitola Pomníky, náhrobky, hřbitovy, s. nečíslováno. (česky) 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy : Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1-52. (česky) 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno, [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. (česky) 
  • KREISINGER, Josef. Liteň a přifařené k ní obce. Liteň : nákladem autora, 1896. S. 1 - 79.  
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. , roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky) 
  • KLOUZA, Radomil. Restaurátorská zpráva. Maxmilián Pirner. Epitaf rodiny Doubkovy, olejomalba na plátně, Liteň u Berouna. první. vyd. Praha : Národní památkový ústav v Praze, 2009. 1 sv., 1 část 1xCD-ROM - identický obsah s dokumentem. Dostupné online. ISBN null. (česky) 
  • LACINA, Vlastislav. Daubek, Josef Šebestián. hiu.cas.cz/cs [online].  [cit. 2014-11-30]. Dostupné online.  
  • LODR, Alois. J.V. Myslbek. Korespondence/uspořádal, průvodní slovo a předmluvu napsal A. Lodr. první. vyd. Praha : Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 513 s. (Paměti) 32 obr. příl., 109 čb. obr.Seznam dokumentárních příloh. - Seznam obr. - Lit.. ISBN null. S. 219. (česky) 
  • MÁDL, Karel Boromejský. Jos. V. Myslbek / Tekstem doprov. Karel B. Mádl. první. vyd. Praha : Unie, 1901. nestr. 38 stran obrazových příloh s. ISBN nul. S. XII. (česky) 
  • MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování reliéfu s motivem letících puttů na průčelí pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha : Národní památkový ústav v Praze, 2007. 1 sv., 1 část s. Dostupné online. ISBN null. (česky) 
  • MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování soch andělů na střeše pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha : Národní památkový ústav v Praze, 2006. 2 sv., 2 části s. Dostupné online. ISBN null. (česky) 
  • 28 Duslova vila [online]. Beroun: Město Beroun, [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. (česky) 
  • PELC, Vít. Mgr. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26-30. Dostupné online.
  • PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království Českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v království Českém.Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berousnký, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha : Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230 s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3) Kapitola 6.Liteň, fara, s. 61 - 67. (česky) 
  • POCHE, Emanuel, et al. Umělecké památky Čech. první. vyd. Svazek 2. Praha : Academia, 1978 (1978 tisk). 578 s. ISBN null. S. 270. (česky) 
  • Pražské hřbitovy. Vyšehradský hřbitov. Slavín. [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů, [cit. 2015-09-27]. Dostupné online. (česky) 
  • ROZINKOVÁ, Kateřina. Renáta Tyršová a její role ve výtvarné kritice a teorii poslední čtvrtiny 19. století [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění. Dostupné online.  
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanãní vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. Zprávy památkové péče [online]. 2014, roč. 74, čís. 3 [cit. 2014-12-14], s. 83-90, 89. Dostupné online.  
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze, [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  • VOLAVKA, Vojtěch. Josef Václav Myslbek / fotografoval Josef Ehm ; [úvod napsal Vojtěch Volavka ; úpravu navrhl a řídil Emanuel Purghart]. Praha : V. Neubert a synové, 1942. 125 s. ISBN null. (česky) 
  • VOLAVKA, Vojtěch; VOLAVKOVÁ, H.. Myslbekova součinnost s Antonínem Wiehlem na Riegrově hrobce. Umění. , roč. 1938, čís. 11, s. 460–472. ISSN null. (česky) 
  • WIRTH, Zdeněk. Architektura v českém národním dědictví. první. vyd. Praha : [s.n.], 1961 (1961 tisk). ISBN null. (česky) 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. ISBN null. S. 20, 24. (česky) 
  • ŽÁKOVEC, František. Chrám znovuzrození. první. vyd. Praha : Jan Štenc, 1918 (1918 tisk). ISBN null. S. 101. (česky) 
  • ŽÁKOVEC, František. Tři přátelé z Umělecké besedy/Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi. Lumír. , roč. 1930, čís. LVI, s. 485. ISSN null. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Novorenesance ve Wikimedia Commons