Byzantská architektura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Hagia Sofia (Istanbul), celkový pohled
Mozaiky v Cappella Palatina v Palermu
S. Apollinare Nuovo, Ravenna

Byzantská architektura je souhrnné označení pro architekturu Byzantské říše v období od 4. do 15. století, která významně ovlivnila i okolní země a následně všechny pravoslavné země Evropy. Pod byzantským vlivem vznikla i řada církevních staveb v Itálii, ve Francii a jinde.[1]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Byzantská architektura navázala na architekturu pozdní Římské říše a rozvinula ji dvěma hlavními směry: jednak převzala podélný typ římské basiliky, kterou doplnila klenbami a kupolí, jednak vyvinula centrální typ s půdorysem rovnoramenného kříže a centrální kupolí. Oba typy se objevují už mezi stavbami císaře Konstantina v Palestině (Chrám Božího hrobu v Jeruzalémě a zbořený osmiboký kostel v Antiochii). Křížový půdorys byl později doplněn na čtverec s devíti velkými poli. Hlavním materiálem byzantských staveb byly cihly, vnitřky chrámů byly obkládány mramorem a bohatě zdobeny mozaikami a freskami. Pozůstatkem obrazoboreckých bouří v 8. století je obecný zákaz soch. Občanské stavby se odlišují hlavně rovnými střechami a ozdobným kladením cihel.

Významné stavby[editovat | editovat zdroj]

Roku 324 přenesl císař Konstantin Veliký své sídlo z Říma do Byzance, řecké osady na Bosporu, která se od té doby nazývala Konstantinovo město, Konstantinopolis. Město patrně už tehdy nově založil a za jeho nástupců dostalo nové hradby. O byzantské architektuře se ale obvykle mluví až v souvislosti s císařem Justiniánem I. v 6. století. Byzantská architektura se obvykle dělí na tři období:

  • rané období (6.–8. století) s vrcholem za císaře Justiniána I. (527–565)
  • střední období (8.–11. století) s vrcholem za Basila I. a Makedonské dynastie
  • Komnénovské a Paleologovské období (12.–15. století).[1]

Rané období[editovat | editovat zdroj]

Nejvýznamnější Justiniánovy stavby jsou v Konstantinopoli (Istanbul): basilika Hagia Irene a mohutná centrální Hagia Sofia, která znamenala přelom v architektuře. Zde se také objevuje obdélný, téměř čtvercový půdorys, typický pro mnoho pozdějších kostelů. Centrální kupole o průměru 31 m sahá do výše 55,6 m a je nesena čtyřmi mohutnými sloupy. Přechod ze čtvercového půdorysu ke kruhové kupoli zprostředkují trojúhelníkovité nosné výplně (pendentivy) a na střední čtverec navazují dva polokruhové prostory s konchovou klenbou. Celkové vnější rozměry jsou asi 80×71 m.[1]

Po pádu východní říše roku 1453 byla řada kostelů proměněna v mešity a mnoho dalších zbořeno. Významné stavby z raného období se zachovaly v Ravenně, kde je zastoupena jak basilika (San Apollinare nuovo, San Apollinare in Classe), tak osmiboký centrální kostel San Vitale, vesměs vyzdobené mozaikami. Další církevní stavby jsou Hagios Demetrios v Soluni, Klášter svaté Kateřiny na hoře Sinai a tři kostely v arménském Ečmiadzinu, vesměs ze 7. století. Také rané islámské stavby jako Skalní dóm v Jeruzalémě nebo Umajjovská mešita v Damašku patří do tohoto období. Z občanských staveb se zachovaly zbytky císařského paláce a hradeb v Konstantinopoli nebo 430m dlouhého mostu přes řeku Sakarya v Anatolii.

Střední období[editovat | editovat zdroj]

Ve středním období pokračuje vývoj čtvercového půdorysu s devíti poli a stále početnějšími kupolemi, které se staví na válcových nástavcích („bubnech“) s okny, jen málo staveb se však zachovalo. Patří mezi ně kostely Hagia Sofia v Soluni, v makedonském Ochridu nebo v Kyjevě, kláštery Hosios Loukas v Řecku, Nea Moni na ostrově Chiu nebo Dafni blízko Athén.

Vrcholný a pozdní středověk[editovat | editovat zdroj]

Z komnénovského období se zachovaly skalní chrámy v Kappadokii (dnes východní Turecko) a hlavně stavby na okraji byzantské říše, v Rusku, Bulharsku a Srbsku, dále na Sicílii (Capella Palatina v Palermu) nebo nejznámější bazilika sv. Marka v Benátkách. Z paleologovského období se zachoval kostel ChoraKariye a řada dalších kostelů v Istanbulu, vesměs proměněných na mešity či muzea. Dále kostel Hagia Sofia v Trapezuntu (Trabzon), Kostel sv. apoštolů v Soluni nebo kostel na Hoře Athos.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Po pádu byzantské říše na byzantskou architekturu přímo navázali jak pravoslavní stavitelé v jihovýchodní a východní Evropě, tak islámští architekti od Turecka přes Palestinu až po Španělsko. Důležité prvky byzantské architektury – zejména centrální půdorys a kupole – hrály velkou úlohu v italské renesanční a barokní architektuře (Santa Maria del Fiore ve Florencii, Bazilika svatého Petra v Římě), odkud se rozšířily po celé Evropě. Barokní kupole v Praze (chrámy svatého Mikuláše na Malé Straně a na Starém Městě), v Jablonném v Podještědí a jinde jsou inspirovány italskými vzory.

Novobyzantská architektura[editovat | editovat zdroj]

Byzantský typ chrámu o čtvercovém půdorysu s kupolemi zůstal vzorem pravoslavného chrámu zejména v ruské církvi až dodnes. V období historismu v 19. století se byzantskými vzory inspirovala řada křesťanských chrámů, například ve Francii nebo v USA, ale také židovské synagogy v tzv. maurském či španělském slohu (například Jubilejní a Španělská synagoga v Praze, Velká synagoga v Plzni nebo v Budapešti).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické Wikipedie.

  1. a b c B. Fletcher, A history of architecture, str. 235–260.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • B. Fletcher, A history of architecture. New York: Scribner 1948
  • Ottův slovník naučný, heslo Architektura. Sv. 2, str. 670.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]