Synagoga

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Velká synagoga v Plzni je jednou z největších na světě
Pražská Staronová synagoga z konce 13. století je nejstarší fungující synagogou v Evropě
Synagoga Agudas achim, funkcionalistická synagoga v Brně

Synagoga (z řeckého συναγωγη, synagógé, „shromáždění“; hebrejsky בית כנסת‎, bejt kneset, „dům shromáždění“ nebo בית תפילה, bejt tfila, „dům modlitby“), je židovská modlitebna, sloužící kromě místa pro bohoslužebná setkání i jako místo společenských setkání nebo náboženského studia. V jidiš se synagoga nazývá שול‎ „šul“ (škola), v ladino „esnoga“.

Komplex synagogy dnes často zahrnuje další zařízení, sloužící židovské obci. Součástí synagogy někdy bývá i byt rabína nebo šámese (z jidiš: „sluha“, správce objektu). Někdy modlitební místnosti plní i funkci studovny (jedná se především o tzv. „zimní modlitebny“, které byly v Evropě stavěny uvnitř domů nebo v rámci synagogy, ale na menším prostoru, aby se usnadnilo vytápění v zimních měsících), v hlavním sále se konají bohoslužby.

Vývoj instituce synagogy[editovat | editovat zdroj]

Instituce synagogy vznikla v babylonském zajetí po zboření prvního jeruzalémského chrámu. V době druhého Chrámu již synagogy představovaly náboženská i společenská centra života obce, význam synagog výrazně stoupl ještě více po zboření druhého Chrámu roku 70. Synagoga sloužila jako modlitebna (bejt tfila), škola (bejt midraš) i jako dějiště veřejných jednání (bejt kneset). V pozdějším vývoji převážila modlitební funkce synagogy, zatímco ostatní funkce přebíraly zvláštní budovy: midraš a židovská radnice.[1] Nejstarší archeologický doklad existence synagógy na území Izraele pochází z počátku 1. století n. l. a nachází se v Gamle. Mimo Izrael se nejstarší takovýto doklad nachází na ostrově Délos a pochází z 1. století př. n. l.[2]

Uspořádání[editovat | editovat zdroj]

Synagogy vycházejí konstrukčně z blízkovýchodních chrámů, stejně jako mešity, nicméně neexistuje zde žádný závazný vzor. V ortodoxních synagogách je ženám tradičně vyhrazen oddělený prostor za stěnou hlavního sálu či galerie v patře. Mnohé reformní synagogy se vnitřním uspořádáním blíží křesťanským kostelům. Výzdoba se zpravidla omezuje na ornamentální malby, mozaiky, závěsy, vitráže apod. Zpodobnění lidí, zvláště pak v podobě soch, se v synagogách nevyskytují, neboť by mohla být vykládána jako modloslužba.

Synagoga je orientovaná na východ, respektive směrem k Izraeli. V Izraeli jsou synagogy orientovány směrem k Jeruzalému a v Jeruzalémě směrem k Chrámové hoře. Často bývá její podlaha pod úrovní okolního terénu nebo alespoň místo pro chazana (kantora, zpěváka, který vede modlitbu) je pod úrovní podlahy v duchu naplnění verše Žalmu 130,1 „Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine“. Na východní (nebo k Jeruzalému orientované) stěně je aron ha-Kodeš - svatostánek. V něm jsou uloženy svitky Tóry, které má synagoga k dispozici. Někdy má synagoga svitek jeden, jindy několik. Podle tradičního uspořádání bývá uprostřed synagogy vyvýšené místo, které se nazývá buď bima nebo almemor. Obojí znamená pódium. Na tomto pódiu je pult, který používá chazan k čtení modliteb a ke čtení z Tóry. V synagogách postavených na přelomu 19. a 20. století je bima často součástí vyvýšené plošiny u Aronu.

Interiér Velké synagogy v Budapešti

Svitky Tóry jsou tedy uchovávány ve svatostánku. Aron je připomínkou schrány (archy) úmluvy, která bývala uložena ve vnitřní svatyni Jeruzalémského chrámu. Bývá zakryt oponou (parochet), která rovněž symbolizuje chrámovou oponu, která oddělovala svatyni od velesvatyně. V synagoze také bývá věčné světlo (ner tamid), symbolizující nepřetržitě hořící menoru jeruzalémského chrámu a přítomnost Boží.

Belz Beis ha-midraš ha-gadol v Jeruzalémě

Největší a nejvýznamnější synagogy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠEDINOVÁ, Jiřina. Synagóga. In: PUTÍK, Alexandr, a kol. Židovské tradice a zvyky. Praha: Židovské muzeum, 1995. Dále jen Šedinová (1995). ISBN 80-85608-14-6. S. 21.
  2. STEMBERGER, Günter. Klasické židovství. Kultura a historie rabínské doby. Praha: Vyšehrad, 2011. ISBN 978-80-7429-185-2. S. 80, 82. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KRINSKY, Carol Herselle. Synagogues of Europe: Architecture, History, Meaning. New York: Dover Publications, 1996. 480 s. Dostupné online. ISBN 0-486-29078-6. (anglicky) 
  • NEWMAN, Ja'akov; SIVAN, Gavri'el. Judaismus od A do Z. Praha: Sefer, 1992. 285 s. ISBN 80-900895-3-4. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]