Mozaika

Skleněná mozaika Poslední soud na Zlaté bráně katedrály sv. Víta (1372)

Mozaika (opus musivum, "věnované múzám") je plošná výzdoba, ornamentální nebo figurální, sestavená z drobných různobarevných kostek, hranolků nebo kolíčků, kamenných, keramických, později skleněných, upevňovaných do měkké omítky nebo tmelu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve starověkém orientu a v antice (v Řecku od 6. století př. n. l., ve Římě zejména ve 2. až 4. století) se užívalo kamenné mozaiky z kaménků malého formátu zejména k výzdobě podlah (např. v Pompejích). Monumentální sloh skleněné figurální mozaiky se vyhranil na stěnách a klenbách starokřesťanských bazilik v Římě (např. v chrámě Santa Prassede), v Jeruzalémě, v Betlémě a byzantských chrámů z 5. a 6. století, odkud se dostal i do italské Ravenny. Od 11. století se mozaiky šířily také na Sicílii, kde je do paláců a chrámů dodávali mozaikáři císařských dílen Nobiles officinae (Palermo, Cefalú, aj.).

Skleněné mozaikové kolíčky se vyráběly na benátském ostrově Torcellu už v 7. a 8. století a později se výrazně uplatnily ve výzdobě baziliky sv. Marka. V klimaticky méně příhodných podmínkách se výjimečně uplatnila exteriérová mozaika za Karla IV. na Zlaté bráně pražské katedrály, pro niž byli povolání benátští mozaikáři.

Mozaiková dlažba[editovat | editovat zdroj]

Mozaikovou dlažbu z drobných kaménků tří barev (černo-červeno-bílou), skládanou do ornamentů, rozvinuli italští kameníci rodiny Cosmati, kteří působili v Římě i v dalších městech severní a střední Itálie od 11. století do 13. století.
Mozaiková dlažba z drobných kaménků geometrických tvarů a později z režné keramiky byla ve středověku typická pro chrámové podlahy klášterních kostelů řádu cisterciáků.
Mozaikové obklady stěn či dlažba z pestrobarevně glazovaných různě tvarovaných keramických dlaždic se rozšířila v jižní a západní Evropě od pozdní renesance. V 19. století se přenesla také do koupelen a na chodby činžovních domů.
Mozaiková dlažba z dlaždic většího formátu se od 19. století rozšířila také na chodníky ve městech. Nejčastější jsou čtvercové či obdélné kostky, nebo do sebe zapadající tvarovky, tzv. zámková dlažba.

Mikromozaika[editovat | editovat zdroj]

Speciální technika vyvinutá koncem 18. století ve Florencii a praktikovaná během 19. století také v Římě, užívá sekaná miniaturní sklíčka pestrých barev o rozměrech 1-2 milimetry pro výzdobu šperků.