Islám

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ka'ba v mešitě Al-Masdžid al-Harám v Mekce, jedná se o nejposvátnější místo islámu

Islám (arabsky: zvuk الإسلام; al-'islām) je monoteistické abrahámovské náboženství založené na učení proroka Mohameda, náboženského a politického vůdce působícího v 7. století. Slovo islám znamená „podrobení se“ či odevzdání se Bohu (arabsky Alláh).[1] Stoupenec islámu se nazývá muslim, což znamená „ten, kdo se podřizuje [Bohu]“.[2][3] Počet muslimů je 1,57 až 1,65 miliardy, což z islámu činí po křesťanství druhé nejpočetnější náboženství světa.[4]

Judaismus, křesťanství a islám jsou monoteistická a prorocká náboženství. Muslimové věří ve stejného Boha jako obě starší náboženství.[pozn. 1] Arabské slovo Alláh je příbuzné hebrejskému Eloah, které se vyskytuje ve Starém zákoně.[6] Muslimové věří, že Bůh Mohamedovi zjevil Korán, který společně se Sunnou (Mohamedovy činy a slova) považují za základní prameny islámu.[7] Muslimové nepovažují Mohameda za zakladatele nového náboženství, ale za obnovitele původní monoteistické víry Adama, Noeho, Abraháma, Mojžíše, Ježíše i dalších proroků islámu. Podle islámské tradice Židé a křesťané zkreslili zjevení daná Bohem skrze proroky, a to buď změnou textu, nesprávnou interpretací nebo obojím.[8][9] Přesto je islám od křesťanství i judaismu zásadně odlišný. Každý Mohamedův následovník se musí v první řadě podvolit Aláhovi a jeho vůli. V rámci toho je hlásán naprostý fatalismus, takže každý krok lidské bytosti je předurčen Aláhem a vše co se stane je jeho dílem (to má velký vliv na lidskou motivaci a na absenci individuality).[10][11] Základní text islámu – Korán – je považován za absolutní neměnnou pravdu, takže v souvislosti s předchozím by nebylo v islámu místo nejen pro zpochybňování, ale ani pro kritické myšlení jako takové.[12] Tomu ovšem neodpovídá nejen existence různých směrů a škol islámu, ale ani praxe v různých zemích. Islám zahrnuje mnoho náboženských praktik. Obecně jsou muslimové povinni dodržovat pět pilířů islámu, tedy pět povinností, které muslimy spojují ve společenství,[13] zahrnující jak pravidla uctívání, tak islámské právo (šaría). Dále vyvinulo tradici různorodých pravidel, která se dotýkají prakticky všech aspektů života muslima i celé společnosti, zahrnuje vše od bankovnictví, společenské solidarity, pravidel boje (džihádu) či postojů k životnímu prostředí. Islám bývá často kritizován za svou násilnou povahu ve vztahu k nevěřícím a omezování práv žen.

Téměř každý muslim je příslušník jedné ze dvou hlavních islámských větví, a to sunny (75–90 %) nebo šíity (10–15 %). Rozdělení, které vedlo k tomuto rozštěpení muslimské obce, nastalo v 7. století a jeho příčinou byla otázka nástupnictví ve vedení muslimské obce po smrti Mohameda. Islám je převládající náboženství v Severní Africe, na Blízkém a Středním východě a některých částech jihovýchodní Asie. Okolo 13 % muslimů žije v Indonésii,[14] zemi s největší muslimskou komunitou vůbec,[15] 25 % v Jižní Asii[14] a 20 % na Blízkém východě, resp. arabských zemích.[16] Početné muslimské komunity se nacházejí v Číně, na Balkáně, ve Východní Evropě a Rusku. Část muslimů také tvoří přistěhovalci v různých částech světa, např. v západní Evropě.

Posvátné texty[editovat | editovat zdroj]

Korán[editovat | editovat zdroj]

Posvátné místo všech muslimů – mešita v Mekce a svatyně Kaaba

Základní knihou islámu je Korán, veršovaná sbírka božích sdělení věřícím, kterou podle muslimů Mohamedovi nadiktoval prostřednictvím archanděla Gabriela sám Bůh. Skládá se ze 114 súr (skladeb – ty se dělí na jednotlivé áje, verše) a je rozdělena do čtyř období: První mekkánské období, Druhé mekkánské období, Třetí mekkánské období a Medínské období. Podle muslimů kniha Korán představuje uzavření a zpřesnění poselství, které bylo lidem dáno. Dřívější poselství v Bibli bylo, dle muslimské víry, lidmi pokřiveno.

Muslimové věří, že Korán byl dán muslimům jako dokonalý a navždy neměnný text. Ten pak má být interpretován doslovně, za kterým stojí dokonalá boží inspirace a při jejím výkladu je proto přirozeně užívána rozumová interpretace. Tato „neotřesitelnost“ Koránu zaručuje islámu pevné základy napříč dějinnými událostmi, neboť je tím prakticky potlačena jakákoliv možnost spekulace. Určité náznaky „chápání v kontextu“, lze pozorovat jen u Šíitů, nicméně prostor pro pochybování je i zde naprosto minimální.[17] Tento fakt z velké části vysvětluje neúspěch uniformní arabské filosofie (zaniká již koncem 12. století) a proč jsou muslimové schopní i v moderní době odolávat kulturní relativizaci, která jinak postihla velkou část především křesťanského světa.[18] Zároveň ale také nastoluje znepokojivé otázky, protože za neměnné a navždy pravdivé jsou tak brány i velmi kontroverzní pasáže Koránu (např. 9. súra).

Studium Koránu v Senegalu

Není jisté, zda byl Mohamed gramotný a jakého se mu dostalo vzdělání, ale jako obchodník pravděpodobně ovládal alespoň základy čtení a psaní. V počátku islámu se Korán tradoval především ústně a měl tak i větší hodnotu než písemné verze (také kvůli nedokonalosti arabského písma), neboť Korán je určen primárně k recitaci.[19][20] Oficiální písemná verze (dnes všeobecně uznávaná) vznikla až v roce 656 n. l., tedy po smrti Proroka, a to tzv. Uthmánskou redakcí, zásluhou prvních chalífů. V komisi stáli např.: Zajdn ibn Thábit (jehož verze byla použita především), Saíd ibn al-Ás, Abdarrahmán ibn al-Hárith a Abdalláh ibn az-Zubajr (Kurajšovci). Za plně autentickou verzi Koránu se považuje výlučně ta arabská. Překlady však nejsou zakázány. Dále existovaly a dochovaly se tyto sbírky-verze Koránu (kodexy): Ubajje ibn Kaba (Sýrie), Abdalláha ibn Masúda (Kúfa), Abú Músy al- Ašarího (Basra) a Miqdada ibn Amra (Hims v Sýrii).

Hadísy[editovat | editovat zdroj]

Hadísy obsahují soubor učení, výroků a činů Mohameda, které byly sesbírány po jeho smrti. Uvádí se vždy, kdo takto svědčil, a existuje-li více verzí jedné události, jsou uvedeny všechny. Hadísy slouží jako pomocný instrument k objasňování nejasných pasáží Koránu.

Články víry[editovat | editovat zdroj]

  • Víra v jediného Boha (ímánu bi lláhi).
  • Víra v anděly (malaky) i džiny (ímánu bi l-malá'iká).
  • Víra ve všechny seslané Knihy (včetně starozákonních spisů) (ímánu bi l-kutub).
  • Víra v posly Boží (včetně biblických) (ímánu bi r-rusul).
  • Víra v soudný den (ímánu bil-jawmi l-áchir).
  • Víra v Osud, dobrý či špatný, že všechno, co se děje, se děje s vůlí Boha (ímánu bi l-qadar, chajrihi wa šarrihi).

Pět pilířů islámu[editovat | editovat zdroj]

Modlící se muslimové v Bahrajnu
Podrobnější informace naleznete v článku Pět pilířů islámu.
  • Víra v jedinost Boží a božské poslání Mohameda – šaháda
  • Modlitba – salát (pětkrát denně s qiblou v Mekce)
  • Půst – saum (v měsíci Ramadánu od úsvitu do soumraku)
  • Udílení almužny chudým – zakát (2,5 % čistých ročních zisků ve prospěch nižších sociálních vrstev; později se z něho stala náboženská daň, pak tyto prostředky bylo možno použít nejen charitativně, ale i k zajištění chodu muslimské obce, dokonce i k financování válek)
  • Pouť do Mekky – hadždž (jednou za život, umožňuje-li to finanční situace a zdravotní stav muslima)

Islámský svět[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Islámský svět a Umma.
Muslimská populace ve světě

Termín islámský svět má několik významů. V oblasti kultury se jedná o celosvětovou komunitu stoupenců islámu, neboli muslimů, která pojímá zhruba 1,6 miliardy lidí, tedy asi jednu čtvrtinu světové populace.[21] Součástí této komunity jsou členové nejrůznějších kultur, národů a etnických skupin, jejichž jediným společným pojítkem je náboženství. V historickém či geopolitickém smyslu tento termín znamená státy, kde dominuje obyvatelstvo s muslimskou vírou, či kde má islám hlavní vliv v politické rovině.

Celosvětová muslimská komunita se také souhrnně nazývá umma. Islám zdůrazňuje především jednotu a ochranu ostatních muslimů, přestože existuje několik odvětví islámské víry. Charakter islámského světa ovlivnily historicky zejména dva proudy: panislamismus a nacionalismus.

Dnes žije 1 miliarda muslimů v jižní a jihovýchodní Asii, 322 milionů na Blízkém východě a v severní Africe, 243 milionů v subsaharské Africe a 44 milionů v Evropě. Indonésie je stát s největším počtem muslimů; asi 205 milionů. Následují Pákistán se 178 miliony, Indie se 177 miliony, Bangladéš se 148 miliony, Egypt s 80 miliony, a Írán, Turecko a Nigérie s muslimskou populací 75 milionů v každé z těchto zemí.[22]

Muslimská populace v Evropě se skládá z novodobých přistěhovalců do západní Evropy, například ve Francii tvoří 7,5% obyvatel, a dále pak ze starousedlých komunit na Balkáně z dob turecké expanze (slovanští Bosňáci a Pomaci, Albánci, Turci v Bulharsku), kde tvoří například 70% obyvatel Albánie a 30% populace v Makedonii, a v Rusku (Tataři v Povolží nebo Čečenci na Kavkaze). Starousedlá menšina Tatarů žije i v Polsku.[23]

Dějiny islámu[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny islámu.
Expanze islámského chalífátu v letech 622–750
Maurští poddaní krále Jakuba I. Aragonského. Potomci Maurů Moriskové byli vyhnáni ze Španělska na počátku 17. století

Počátky islámu jsou spojeny s působením arabského proroka Mohameda († 632) na Arabském poloostrově. Klíčová událost je tzv. hidžra roku 622, kdy Mohamed se svými přívrženci přesídlil z Mekky do Medíny. Islám se do počátku 8. století rychle rozšířil do velké části Středomoří díky islámské expanzi, vojenských výbojů arabských vyznavačů islámu. V čele ummy, obce muslimů, po smrti Mohameda stanuli chalífové, kteří byli zprvu voleni. Již zde došlo k rozkolu islámu na přívržence chalífů pokrevně spřízněných s prorokem (šíité) a většinové sunnity. Později v čele chalífátu stanuli členové rodu Umajjovců (661–750) sídlící v Damašku a Abbásovců (750–1258), kteří přesídlili do Bagdádu. Odstředivé tendence v rámci rozsáhlé islámské oblasti se také projevily například vyhlášením samostatného córdobského chalífátu na Pyrenejském poloostrově nebo chalífátu fátimovského v severní Africe (Maghreb). Do uspořádání muslimského světa dále v 11. století zasáhl turkický rod Seldžuků, kteří prosadili nejvyššího světského panovníka, sultána (obdobu křesťanského císaře), zatímco pravomoci chalífy byly omezeny na oblast duchovní.

Tamerlán vítězí v bitvě o Dillí. Při jeho výbojích a válkách proti nevěřícím zahynuly miliony lidí.

V období od 11. do 15. století se islámský svět již nevyznačoval expanzivní dynamikou a formovaly jej rozhodujícím způsobem nearabské vlivy. V západním Středomoří po rozpadu Córdobského chalífátu to bylo postupné dobývání Pyrenejského poloostrova křesťanskými vojsky (jimi nazývaná reconquista, znovudobývání), kterému nezabránilo ani sjednocení oblasti pod vládou berberských Almorávidů a Almohadů. V Egyptě, Sýrii a přilehlých oblastech po Fátimovcích převzal vládu kurdský Saladin, zakladatel dynastie Ajjúbovců, které v polovině 13. století vystřídal Mamlúcký sultanát s vládci z kasty elitních otroků. Do vývoje východního Středomoří také zasáhly křížové výpravy, dvě století trvající snaha křesťanských vojsk o získání území Svaté země. V severovýchodní oblasti islámského světa hráli nejvýznamnější roli turkičtí vládci. Do konce 12. století to byla Seldžucká říše, která mimo jiné expandovala na úkor Byzantské říše, dočasně také například východněji položená Chórezmská říše. Od konce 13. století se zde začali prosazovat Osmané, kteří expandovali až na Balkán a roku 1453 dobyli Konstantinopol, čímž nejen zanikla Byzantská říše, ale také se islám rozšířil na práh Evropy a západokřesťanského světa. Do této oblasti také dočasně, ale velmi výrazně zasáhly výboje mongolských dobyvatelů, zejména Čingischán, který vyvrátil Chórezmskou říši a islám vyznávající Tamerlán, který na začátku 15. století dočasně oslabil Osmanskou říši.

Periodizace dějin islámu[editovat | editovat zdroj]

Dějiny islámu můžeme rozdělit na následující období:

  1. Život Mohameda (570–632 n.l.)
    • Období před prvním zjevením (570–610)
    • Období před hidžrou (610–622)
    • Období po hidžře (622–632)
  2. Pluralistický systém (632–14. stol.)
    • Období volených chalífů
    • Umajjovci
    • Abbásovci
    • Intelektuální rozkvět v pluralistické islámské společnosti
    • První vojenské neúspěchy
  3. Krize islámu (14.–18. stol.)
  4. Obroda islámu (18. stol–cca 1950)
  5. Současný islám (od cca 1950 až po současnost)

Život Mohameda[editovat | editovat zdroj]

Mohamed káže věřícím

Předpokládá se, že Mohamed ibn Abdulláh byl obchodníkem, který, vzhledem k své práci, byl široce zcestovalý. Rané muslimské zdroje podávají zprávu o tom, že v roce 610, kdy bylo Mohamedovi čtyřicet let, měl, v průběhu meditace v jeskyni poblíž Mekky, vidění. Sám Mohamed později svým soukmenovcům popsal svou zkušenost jako návštěvu archanděla Gabriela, který mu nařídil zapamatovat si a recitovat verše, později uspořádané do koránu. Gabriel mu měl sdělit, že si jej Bůh (Alláh) vybral jako posledního proroka pro lidstvo. Později rozvinul své poslání proroka veřejným přednášením o striktním monoteismu a předvídáním Soudného dne pro hříšníky a nevěřící modloslužebníky, jakým byli například členové jeho kmene a jeho mekkánští sousedé. Mohamed byl úspěšným náboženským i politickým vůdcem. Nezavrhl zcela judaismus a křesťanství – dva další monoteistické systémy, známé v Arábii již dříve – řekl, že byl Bohem poslán, aby zdokonalil a dokončil jejich učení.

Období před prvním zjevením[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec Abdulláh zemřel velmi brzy, stejně tak jeho matka Chalima, proto se o něj staral strýc Abú Tálib. V Mekce byly uctívány různé modly a různí bůžkové. Mekka byla spravována 10 kmenovými náčelníky. Mohamed se narodil do průměrného rodu Hášimovců. Nejmocnějším rodem v Mekce byli Kurajšovci. Mohamedův strýc Abú Tálib byl obchodníkem a své řemeslo naučil Mohameda. V 25 letech si bere Mohamed za manželku Chadžídžu.

Období před hidžrou[editovat | editovat zdroj]

17. den Rammadánu roku 610 prožívá Mohamed zjevení a stává se Božím poslem. Mohamed hlásal Boží poselství a řadil se k prorokům, jako byl Adam, Noe, Abrahám, Mojžíš a Ježíš. Většina obyvatel Mekky odsoudila Mohameda a jeho stoupence pro šíření nového náboženství. První muslimové museli uprchnout z Mekky do Habeše.

Muslimové poráží Kurajšovce v bitvě u Uhudu

Období po hidžře[editovat | editovat zdroj]

Roku 622 Mohamed prchl se svými stoupenci z Habeše (z bezprostřední blízkosti Mekky) do Medíny. Tato událost se dnes nazývá hidžra a je počátkem muslimského letopočtu a kalendáře. Muslimský kalendář je lunární, nikoliv solární.

V Medíně pak Mohamed založil městský stát s první ústavou na světě.

Rozpory mezi muslimy v Medíně a Mekkou vedly k řadě válečných střetů:

  • Roku 624 proběhla první bitva mezi Mekkánci a muslimy – bitva u Badru – ve které byli Mekkánci poraženi.
  • Roku 625 se porážka Mekkánců zopakovala v bitvě u Uhudu.
  • Roku 626 byl odražen útok Mekkánců na samotnou Medínu. Obranu Medíny, v následující době obléhání Medíny Mekkánci, vedl Mohamed. Mekkánci uzavřeli s muslimy mírovou dohodu – tzv. hudabijskou dohodu. Mohamed šířil islám do okolních oblastí na Arabském poloostrově.
  • Roku 630 po vypovězení hudabijské dohody Mekkou Mohamed zaútočil na Mekku a dobývá ji.

Roku 632 Mohamed zemřel v Medíně.

Pluralistický systém[editovat | editovat zdroj]

Po Mohamedově smrti přechází místo nejvyššího představitele islámu na tzv. chalífu. První čtyři chalífové byli přímí následovníci Mohameda, kteří byli za Mohamedova života Mohamedovými společníky. První 4 chalífové byli voleni, další chalífové již zavedli dynastický systém a odbočili tak od Mohamedových myšlenek.

Období volených chalífů[editovat | editovat zdroj]

Bitva velbloudů u Basry mezi stoupenci a odpůrci chalífy Alího roku 656

První čtyři chalífové (období jejich vlády):

Abú Bakr pokračoval v Mohamedových výbojích a dále tak šířil islám mečem. Ovládl zbytek arabského poloostrova a pronikl do jižní Palestiny, která už náležela křesťanské Byzantské říši. Jeho nástupce Umar pronikl až do Damašku, porazil Byzantská vojska roku 636 v bitvě u Jarmúku a pokračoval ve výbojích nejen směrem do Malé Asie, ale také do zoroastriánské Persie. Tu z velké části ovládl už do roku 643 a poslední perský panovník Jazdkart III. byl po marném odporu roku 651 zabit v Mervu. Neobyčejně rychlý postup muslimských armád směřoval také do byzantského Egypta. Alexandrie byla dobyta roku 643, přičemž byla definitivně zničena i proslulá knihovna. První fáze muslimských výbojů byla z velké části dokončena za jeho nástupce Uthmána. Během jeho vlády byla definitivně dobyta Persie, ale jinak docházelo spíše k jednotlivým výpadům do Maghrebu, Byzance nebo na některé středomořské ostrovy.[24] Za jeho vlády také vznikla první redakce Koránu.[25] Za vlády jeho nástupce Alího pak došlo k trvalému rozštěpení muslimů na šíity a sunnity.[26]

Umajjovci[editovat | editovat zdroj]

Nástup dynastie Umajjovců (661–750) ukončuje demokratický ráz chalífátu. Pátým chalífou a prvním umajjovským chalífou se stal Mu'a'wija. Šestým chalífou se stal Jazíd. Ten poráží Husajna (syna Alího) a jeho přívržence usilující o návrat voleného chalífátu v bitvě u Karbalá roku 680. Během byzantsko-arabských válek bylo roku 698 dobyto centrum byzantské moci v Africe Kartágo. Za vlády Umajjovců muslimské armády dobyly Maghreb, zničili Vizigótskou říši na Pyrenejském poloostrově a snažili se probojovat i do Francie, kde ale byli zastaveni Franky v bitvě u Tours roku 732. Urputně se snažili proniknout také do Byzance, nicméně byli v letech 717 až 718 poraženi před Konstantinopolí. Pronikání Arabů do stepí severně od Kavkazu zastavili Chazarové. Úspěšněji si počínali na východě, kde rozšířili svoje panství ve střední Asii a jejich armády překročily Indus.[27]

Muslimové z Čadu. V 10. století se islám začal šířit přes Saharu do černé Afriky.

Abbásovci[editovat | editovat zdroj]

Nástupem dynastie Abbásovců začíná postupné dělení islámského území na malá království. Vyvraždění Umajjovců přežil Abd ar-Rahmán I., který založil Córdobský emirát ve Španělsku. Roku 751 v bitvě na řece Talas ve střední Asii porazili Abbásovci vojska čínské dynastie Tchang. V 9. století Arabové ovládli byzantskou Sicílii, Krétu a dalši středomořské ostrovy a roku 846 dokonce vyplenili Řím.

Roku 1055 se seldžučtí Turci zmocnili Bagdádu a s ním i Abbásovského chalífátu. Mocensko-náboženský konflikt mezi šíitským Fátimovským chalífátem, který ovládal Severní Afriku, a sunnitskými seldžuckými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení.

Intelektuální rozkvět v pluralistické islámské společnosti[editovat | editovat zdroj]

Věda a její hlavní představitelé v islámské společnosti[editovat | editovat zdroj]
Observatoř v Istanbulu založená roku 1577
Vydavatelský průmysl[editovat | editovat zdroj]

Zájem o vědění (tzv. „ilm“) přerostl v obrovský vydavatelský průmysl a v budování obrovských veřejných knihoven (8.–15. stol.). Roku 970 Byla založena jedna z nejstarších univerzit na světě (univerzita, arabsky „džamíja“), džamíja Al Azhár v Káhiře.

Spor teologie s filozofií[editovat | editovat zdroj]

Kalám: racionální teologická filozofie čerpající z Koránu. S osvojením řecké filozofie dochází k vytvoření skupiny mu'tazilitů navazujících na řeckou filozofii a odtahujících se od racionálních teologů, což vedlo ke vzniku skupiny ašlarítů vyvracející řeckou filozofii. Takto vznikl spor mezi teology a filozofy, přičemž nakonec zvítězili teologové v čele s al-Ghazzálím (zemřel roku 1111).[11]

První vojenské neúspěchy[editovat | editovat zdroj]

Mongolové pod vedením chána Hülegü zničili Bagdád a vyvraždili statisíce obyvatel roku 1258

Po staletích úspěšného šíření islámu a dobyvačného úsilí došlo v důsledku roztříštěnosti zastaralého mocenského systému k prvním vážným vojenským neúspěchům. Mezi ně patří postupná reconquista na Pyrenejském poloostrově a také První křížová výprava. Ta reagovala na žádost o pomoc byzantského císaře Alexiose I., protože po krvavé bitvě u Mantzikertu byla většina křesťanské byzantské Malé Asie dobyta muslimskými seldžuckými Turky. Důležité byly také jiné aspekty, především ochrana místních křesťanů, poutníků a svatých míst. Úspěšná křižácká výprava, která pomohla dobýt pro Byzanc část Malé Asie, byla dovršena dobytím Jeruzaléma roku 1099, při němž ale prý došlo k vyvraždění 70 000 civilistů (rolníků, žen a dětí z okolních vesnic, Židů, významných muslimských učenců, ale i ortodoxních (východních, pravoslavných) křesťanů). Svědectví křižáckého kronikáře Raymunda d'Aguliers popisující křižácké vraždění v Jeruzalémě roku 1099: „Oku se naskýtaly nádherné pohledy. Někteří z našich mužů (byli to ti milosrdnější) stínali hlavy nepřátel; jiní je stříleli šípy, takže padali z věží; další mučili nepřátele v plamenech. Na ulicích města byly k vidění hromady hlav, rukou a nohou. Člověk musel hledat cestu mezi lidskými a koňskými těly. To však byly zanedbatelné záležitosti ve srovnání s tím, co se dělo v chrámu Šalamounově, kde se obvykle konaly modloslužby. Co se tam stalo? Kdybych řekl pravdu, nikdo by mi neuvěřil. Spokojím se tedy s tím, že řeknu alespoň toto: v chrámu Šalamounově se jezdci na koních brodili po kolena a po uzdy v krvi. Vskutku, byl to spravedlivý a velkolepý úradek Boží, že toto místo mělo být naplněno krví nevěřících, neboť tak dlouho trpěl Bůh jejich rouháním.“ Na východním pobřeží středozemního moře pak vzniklo několik křižáckých států, které se ale brzy dostaly pod tlak jejich muslimských sousedů. Islámské armády se poté snažily dobýt tato území zpět a jejich úsilí vyvrcholilo dobytím Edessy a vyvražděním jejího latinského obyvatelstva roku 1144 (neověřitelné dobové zprávy mluvily až o 50 000 obětí). Druhá křížová výprava, kterou tento masakr vyvolal, ani další křížová tažení již nebyly tak úspěšné, takže byly i další křižácké státy postupně znovu dobyty muslimy. Poslední křižácká pevnost Akkon padla roku 1291.[28]

Porážka osmanské flotily v bitvě u Lepanta roku 1571

Mezi další vojenské neúspěchy patří neuvěřitelně krvavé zpustošení Bagdádu Mongoly z roku 1258, načež Abbásovci přesidlují z Bagdádu do Káhiry. Ve druhé polovině 14. století a na počátku století 15. pak nejen muslimským světem otřásly výjimečně ničivé výboje už islamizovaného pokračovatele Mongolů Tamerlána. Dalším, spíše už symbolickým neúspěchem po staletích probíhající reconquistě na Pyrenejském poloostrově bylo dobytí Granady Ferdinandem Aragonským roku 1492. Naopak od 14. století sílí mohutná expanze osmanských Turků. Ti sjednotili Turky v Malé Asii, dobyli křesťanský Balkán a zlikvidovali zbytky Byzantské říše. Konstantinopol padla roku 1453, zmasakrovány byly tisíce křesťanů včetně posledního císaře Konstantina XI. a monumentální křesťanský chrám Hagia Sofia byl změněn na mešitu. Osmanská expanze pak pokračovala dál a říše dobyla také Levantu, severní Afriku nebo Hidžáz.[29] Nejdéle od 17. století byla ovšem soustavně porážena evropskými armádami v čele s Habsburskou monarchií a stále výrazněji zaostávala za křesťanským světem.[30] Nicméně se definitivně rozpadla až v důsledku 1. světové války. Mezi další významné muslimské říše patřil perský stát Safíjovců (16.–18. století), nebo Mughalská říše (16.–19. století). Zároveň do roku 1800 postoupila oblast ovládaná islámem v Africe až téměř k 10. rovnoběžce (linie Senegal, sever Nigérie, jižní Súdán) a na pobřeží Indického oceánu dosáhla dnešního Mozambiku.

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Ve 20. století počet muslimů stoupl z 200 milionů v roce 1900 na 551 milionů v roce 1970.[31] Na počátku 21. století populace muslimů dosáhla přibližně 1,6 miliardy. Demografická studie agentury Pew Research Center předpovídá, že v roce 2050 vzroste počet muslimů na 2,8 miliardy a budou tvořit přibližně 1/3 světové populace.[32]

Islám a české země[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Islám v Česku.
Bitva u Vídně roku 1683 ukončila tureckou expanzi do střední Evropy

S islámem přicházejí české země častěji do kontaktu od 15. století v době expanze Osmanské říše na Balkán. Na počátku 16. století osmanští Turci ovládli dvě nejposvátnější místa islámu, Mekku a Medínu, a osmanští sultáni se od té doby považovali za chalífy, tedy vůdce celého muslimského světa, kteří mají povinnost šířit islám všemi možnými způsoby včetně džihádu mečem.[33] Válek s Turky se ve službách uherských a habsburských panovníků zúčastnili například husitský válečník Jan Jiskra z Brandýsa, představitel českých stavů Vilém z Rožmberka, jehož švagr Mikuláš Zrinský zahynul při obraně pevnosti Szigetvár,[34] mladý Albrecht z Valdštejna,[35] český šlechtic Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, který velel obraně Vídně před Turky roku 1683, nebo císařský polní maršálek Adolf Schwarzenberg, který za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu získal do rodového znaku Schwarzenbergů pole s hlavou Turka, kterému vyklovává oči krkavec.[36]

Z českých cestopisů pozdního středověku a raného novověku lze zmínit například cestopis Cronica Boemorum, ve kterém Giovanni Marignoli líčí svoji cestu do Číny a věnuje prostor i muslimským zemím.[37] Ve svém cestopise z roku 1505 Putování ke Svatému hrobu zprostředkoval Jan Hasištejnský z Lobkovic českému čtenáři řadu informací o islámu a jeho historii. Václav Budovec z Budova, který byl roku 1577 členem císařského poselstva k osmanskému sultánu, napsal polemický spis o islámu zvaný Antialkorán.[38] Obšírné informace o islámu podává ve svém cestopise Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Islám a život v Osmanské říši popisuje také Václav Vratislav z Mitrovic, který strávil několik let v tureckém zajetí.[39]

Na moravské území vpadli Turci poprvé v roce 1599 v průběhu tzv. dlouhé turecké války.[40] Roku 1663 podnikli Tataři z Krymského chanátu, od 15. století vazalové osmanského sultána, společně s Turky během osmansko-habsburské války několik vpádů na Moravu poté co padla strategická pevnost Nové Zámky na jižním Slovensku.[41][42] Tehdy bylo odvlečeno do otroctví na 12 000 obyvatel Moravy.[43][44]Čoskoro sa začalo ohavné neslýchané prznenie a znásilňovanie žien a panien,“ napsal očitý svědek evangelický farář Štefan Pilárik o ženách, které odvlekli Tataři.[45] Z unesených chlapců se mohli stát janičáři, což byli elitní vojáci a nejobávanější část osmanského vojska, kteří byli v dětství odebíráni z křesťanských rodin na základě tzv. „daně z krve“ a vychováni v muslimské víře. Odtud pochází české přísloví poturčenec horší Turka.[46]

Český fotograf Rudolf Bruner-Dvořák zdokumentoval muslimský svět Bosny na počátku 20.století

Na vytlačování islámu z Evropy se podílel s českými zeměmi spjatý generál Laudon, který během osmé rakousko-turecké války v čele rakouské armády dobyl roku 1789 na Turcích Bělehrad. V těchto bojích se vyznamenal Laudonův pobočník a později slavný vojevůdce Jan Radecký z Radče.[47] Češi sloužící v rakouské armádě potlačovali povstání bosenských muslimů proti „nevěřícím“ okupantům, které vypuklo poté co se Bosna a Hercegovina stala roku 1878 protektorátem Rakousko-Uherska. Přepadení rakouských vojáků místními muslimy u města Maglaj, které se změnilo v krveprolití, dalo hovorové češtině slovo „maglajz“.[48] Místní muslimové nebrali ohledy na běžné válečné zvyklosti, nebrali zajatce a vojákům uřezávali v duchu domácích muslimských zvyklostí hlavy, nosy, uši a další části těla.[49]

V období romantismu v 19. století se objevuje zájem o orientální kulturu a také o islám. Na přelomu století po islámském světě cestovali čeští orientalisté jako Alois Musil, který během první světové války působil mezi beduínskými kmeny v Arábii a stal se protivníkem svého slavnějšího kolegy Lawrence z Arábie. Roku 1912 se stal islám oficiálně uznaným náboženstvím na území Rakouska-Uherska, jednalo se o vstřícný krok vůči muslimům v Bosně, která tehdy byla monarchií anektována. Ústředí muslimských náboženských obcí funguje od roku 1991 a v roce 1998 byla otevřena první mešita, a to v Brně, a o rok později i v Praze. V roce 2011 se při sčítání lidu k islámu přihlásilo 3085 osob.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kritika islámu.
Ženy s nikábem v Londýně
Demonstrace radikálních muslimů v Sydney, „Připravte o hlavu každého, kdo uráží proroka“

Mezi objekty kritiky patří m.j. morální stránka proroka Mohameda, a to jak v jeho veřejném, tak i osobním životě.[50] Otázky týkající se pravosti a morálky Koránu, islámské svaté knihy, jsou kritiky také diskutovány.[51][52] Jiné kritiky se zaměřují na otázku lidských práv v dnešních islámských státech a postavení žen v islámském právu a praxi.[53][54]

V návaznosti na nedávný trend multikulturalismu byl kritizován vliv islámu na schopnost, resp. neschopnost asimilace muslimských přistěhovalců na Západ.[55]

Saúdská Arábie čelí kritice za šíření wahhábismu, což je sunnitská fundamentální forma islámu a státní ideologie Saúdské Arábie.[56] Striktní interpretací wahhábismu se inspirovala mnohá islamistická hnutí jako je Islámský stát v Sýrii a Iráku,[57] Kavkazský emirát,[58] syrští povstalci z Fronty an-Nusrá,[59] teroristická organizace Al-Káida,[60] nebo Tálibán. Wahhábismus začal expandovat v 70. letech, když Saúdové využili svých příjmů z prodeje ropy na sponzorování výstavby mešit a madras po celém světě a na šíření své radikální a netolerantní interpretace islámu.[61]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. To je třeba chápat v tom smyslu, že tato náboženství vyznávají jediného Boha a svou víru odvozují od víry Abrahámovy (→ Lumen gentium, odstavec 16). V pojetí Boha však mezi křesťanstvím a islámem existují také podstatné rozdíly. V koránu je rozhodně popřeno božství Ježíše Krista; v súře „Prostřený stůl" se praví: „A věru jsou nevěřící ti, kdož říkají: »Mesiáš, syn Mariin, je Bůh!«“ Islám zcela odmítá křesťanské chápání Boha jako Nejsvětější Trojice.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Islam na anglické Wikipedii.

  1. Ten Misconceptions About Islam: Misconception 1 [online]. University of Southern California, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. GARDET, L.; JOMIER, J.. Islam. In Encyclopaedia of Islam Online. [s. l.] : [s. n.]  (anglicky)
  3. Lane's lexicon [formát PDF]. [cit. 2008-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Major Religions of the World—Ranked by Number of Adherents [online]. adherents.com, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. HRBEK, Ivan. Muhammad a Korán. In: Korán. Praha: Odeon, 1991. 794 s. ISBN 80-207-0444-2. [Viz str. 96; citovaný verš koránu je na str. 608.]
  6. ŠTAMPACH, Ivan, O. Islám a evropská kultura. DINGIR online. duben 2006, roč. 9., čís. 1., s. 13. Dostupné online. ISSN 1212-1371
  7. Esposito (1996), s. 41; Ghamidi (2001): Sources of Islam
  8. HRBEK, Ivan. Muhammad a Korán. In: Korán. Praha: Odeon, 1991. 794 s. ISBN 80-207-0444-2. [Viz str. 32.]
  9. HRBEK, Ivan a PETRÁČEK, Karel. Muhammad. 1. vyd. Praha: Orbis, 1967. 225 s. [Viz str. 61 a 96.]
  10. např. 87:1-3; 9:51; 8:17.
  11. a b TAUER, F., Svět Islámu, s. 59.
  12. např. TAUER, F., Svět Islámu, s. 90-91.
  13. Esposito (2002b), s. 17.
  14. a b Šablona:Harvtxt
  15. Muslimové v České republice [formát PDF]. Projekt Varianty, Člověk v Tísni, [cit. 2008-08-16]. Dostupné online.  
  16. Esposito (2002b), s. 21; Esposito (2004), s. 2, 43.
  17. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/zdenek-muller.php?itemid=15718
  18. RÁDL, Emanuel, Dějiny filosofie I., s. 401–406.
  19. Předmluva Koránu od I. Hrbka – neplatný odkaz !
  20. V samotném Koránku např. Súra Al-Nahl, verš: 98, nebo Súra Al-Muzzamil, verš: 4
  21. Why Muslims are the world’s fastest-growing religious group [online]. Pew Research Center. [1]. (anglicky) 
  22. Muslim Population by Country [online]. Pew Research Center, 27. ledna 2011. [2]. (anglicky) 
  23. Tatarští muslimové v polsko-litevském státě. Navýchod. 3/2008
  24. TAUER, F., Svět Islámu, s. 33–43.
  25. TAUER, F., Svět Islámu, s. 43–44.
  26. TAUER, F., Svět Islámu, s. 44–47.
  27. TAUER, F., Svět Islámu, s. 50–57.
  28. např. BRIDGE, Antony, Křížové výpravy, vyd. Academia, Praha 1995; DUGGAN, Alfred, Křižácké výpravy, vyd. Orbis, Praha 1973.
  29. TAUER, F., Svět Islámu, s. 181–210.
  30. TAUER, F., Svět Islámu, s. 228–247.
  31. Whaling, Frank(1987). Religion in today's world: the religious situation of the world from 1945 to the present day. T & T Clark, 38. ISBN 0-567-09452-9. 
  32. The Future of World Religions: Population Growth Projections, 2010-2050 [online]. Pew Research Center, 2. dubna 2015. [3]. (anglicky) 
  33. "Turci na Moravě". Česká televize. 22. listopadu 2014
  34. "Sűlejman "Nádherný" a jeho výboje do Evropy (1533-1566)".
  35. "Znojmo v tureckém ohrožení (3)". Znojemský týden.
  36. "Ráb oko klovající aneb Sifon v Györu". Lidovky. 12 září 2012.
  37. OSTŘANSKÝ, Bronislav. Odraz islámu v českém písemnictví. DINGIR online. duben 2006, roč. 9., čís. 1., s. 14 - 16. Dostupné online. ISSN 1212-1371
  38. "Český diplomat na dvoře sultánově". Lidé a země. 1. červenec 2008.
  39. Příhody Václava Vratislava, svobodného pána z Mitrovic
  40. "Hrozí opakování historie? Mohamedáni kdysi Moravu plenili". Týden. 31. ledna 2015.
  41. "Turecké vojenské výboje na území dnešného Slovenska III."
  42. "Dvě stě Valachů padlo. Před 350 lety se Turek jal plenit Moravu". iDNES.cz. 12. října 2013.
  43. "Znojmo v tureckém ohrožení (4)". Znojemský týden.
  44. Lánové rejstříky (1656–1711)
  45. Štefan Pilárik: Turcico-Tartarica crudelitas (Turecko-tatárska ukrutnosť)
  46. Poturčenec horší Turka. Navýchod.
  47. "Jan Josef Václav Radecký z Radče: Život na bitevním poli". E15.cz. 2. prosince 2011
  48. "Kde byl první „maglajz“?". Lidé a země. 22. října 2014.
  49. http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2005/10/musela-ji-vybojovat-infanterie-/
  50. Ibn Warraq, The Quest for Historical Muhammad (Amherst, Mass.:Prometheus, 2000), 103.
  51. Bible in Mohammedian Literature., by Kaufmann Kohler Duncan B. McDonald, Jewish Encyclopedia. Retrieved April 22, 2006.
  52. Robert Spencer, "Islam Unveiled", pp. 22, 63, 2003, Encounter Books, ISBN 1-893554-77-5
  53. http://www.freedomhouse.org/template.cfm?page=22&year=2005&country=6825. See also Timothy Garton Ash."Islam in Europe", The New York Review of Books, 2006-10-05. 
  54. Timothy Garton Ash."Islam in Europe", The New York Review of Books, 2006-10-05. 
  55. Tariq Modood (2006-04-06). Multiculturalism, Muslims and Citizenship: A European Approach, 1st, Routledge, 29. ISBN 978-0-415-35515-5. 
  56. "The Independent: Skutečnou hrozbou pro Západ jsou Saúdové". Novinky. 1. října 2015.
  57. "Saúdská Arábie: Spojenec Západu, který doma vládne tvrdou rukou". Česká televize. 23. ledna 2015.
  58. "Přesunou se čečenští rebelové v Sýrii na olympiádu v Soči?". Týden. 7. srpna 2013.
  59. "Sýrie ukrývá památky na utajených místech, aby je nezničili extremisté". Novinky. 20. srpna 2015.
  60. "Hamas, Al Kajda a Gaza". Český rozhlas. 1. července 2010.
  61. "Analyses – Wahhabism". Public Broadcasting Service (PBS).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • 'ABD AL-'AZÍM, Šaríf. Ženy v islámu a ženy v židovsko-křesťanské tradici: mýtus a realita. V Praze: Muslimská obec, 2011. 79 s. ISBN 978-80-904373-7-1.
  • BAHBOUH, Charif, FLEISSIG, Jiří a RACZYŃSKI, Roman. Encyklopedie islámu. Brandýs nad Labem: Dar Ibn Rushd, 2008. 366 s. ISBN 978-80-86149-48-6.
  • ELIADE, Mircea. Dějiny náboženského myšlení: III. Od Muhammada po dobu křesťanských reforem. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 1997. 344 s. ISBN 80-86005-53-4.
  • Islám: náboženství, historie a budoucnost = [Orig.: The Islamic world]. Vyd. 1. Přeložil Richard Janda. Brno: Jota, 2010. 379 s. ISBN 978-80-7217-628-1.
  • Lidská práva v Islámu. 1. vyd. Praha: Islámská nadace v Praze v nakl. NÚR - Fethi Ben Hassine Mnasria, 2006. 47 s. ISBN 80-903196-2-9.
  • QARADĀWĪ, Jūsuf. Povolené a zakázané v Islámu: (Al-Halál wal Harám fil Islám). Překlad Robert Hýsek. 1. vyd. Praha: Islámská nadace v Praze, [2004]. 252 s.
  • TAUER, Felix. Svět islámu. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-702-1828-2.  
  • KROPÁČEK, Luboš. Duchovní cesty islámu. Praha : Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-821-5.  
  • HRBEK, Ivan. Korán. Praha : Odeon, 1991. ISBN 80-207-0444-2.  
  • OSTŘANSKÝ, Bronislav. Malá encyklopedie islámu a muslimské společnosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2009. 255 s. ISBN 978-80-7277-404-3.
  • WERNER, Helmut, ed. Islámská Kniha mrtvých: představy islámu o onom světě. Praha: Pragma, [2003]. 237 s. ISBN 80-7205-948-3.
  • Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 12. díl. V Praze: J. Otto, 1897. 1072 s. [Viz hesla „Islám" na str. 776–785 a „Islámská literatura" na str. 785–788; autorem obou článků je Rudolf Dvořák.]
  • RÁDL, Emanuel. Dějiny filosofie I.: starověk a středověk. Praha : Votobia, 1998. ISBN 80-7220-063-1.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]