Pád Konstantinopole
| Dobytí Konstantinopole Turky | |||||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
| Konflikt: Byzantsko-osmanské války | |||||||||||||||
Francouzská miniatura z 15. století |
|||||||||||||||
|
|||||||||||||||
| Strany | |||||||||||||||
| Velitelé | |||||||||||||||
| Síla | |||||||||||||||
od kardinála Isidora, 5 000 Řeků, 2 000 mužů původem z Janova či Benátek, 26 lodí, mužů neznámého počtu |
dle posledních výzkumů a osmanských archivů:
|
||||||||||||||
| Ztráty | |||||||||||||||
| 4 000 padlých vojáků a civilistů 30 000 odvedeno či zotročeno |
značné ztráty, přesný počet neznámý |
||||||||||||||
| {{{poznámky}}} | |||||||||||||||
Pád Konstantinopole do rukou osmanských Turků, v nějž vyústilo obležení z roku 1453 (trvalo od 2. dubna do 29. května), představuje definitivní zánik Byzantské říše a okamžik, kdy se Osmanská říše stala v Evropě velmocí a ovládla Balkán a východní Středomoří.
Bitva byla poměrně jednostrannou záležitostí. Byzantská říše byla v této době již jen tragickým zbytkem kdysi mocného impéria a byzantský císař, který ovládal pouze bezprostřední okolí svého města, byl před ní de facto vazalem tureckého sultána.
V srpnu 1452 dokončili Turci výstavbu Rumelijské pevnosti, a to i přesto, že se ji Byzantinci pokoušeli několikrát sabotovat, či minimálně zdržet. Nová pevnost na dohled od Zlatého rohu byla jasným symbolem neodvratnosti ofenzivy a obléhání. Císař proto nařídil zavřít brány a připravit se na úder. Císař Konstantin XI. si byl vědom závažnosti situace a hlavně faktu, že se již sama Byzanc, tvořící v podstatě jen samotná Konstantinopol a několik velmi vzdálených malých držav, neubrání. Konstantin se proto marně dožadoval pomoci ostatních křesťanských panovníků a nepomohlo mu, ani že přistoupil na formální obnovení jednoty pravoslaví s Římem (tzv. Florenskou unii). Tvrdil, že jako v dobách silné Byzance, kdy se podařilo Araby zatlačit díky křížovým výpravám, by nyní podobná akce dokázala zastavit mnohem agresivnější Turky. Celkem připlulo z italských středomořských států jen několik galér a jednotka žoldnéřů pod vedením slavného janovského kapitána Giustinianiho. Giustinianiho 700 mužů představovalo velice cennou pomoc, ale sami o sobě nemohli stačit.
Vzhledem k naprosto nedostatečnému počtu obránců vzdorovala Konstantinopol poměrně dlouho, což svědčí jak o urputné obraně, tak o kvalitě konstantinopolského opevnění. Nakonec však Turci přece jen pronikli za hlavní hradby. Stalo se tak poté, co byl Giustiniani raněn a opustil své stanoviště na hradbách, což obránce silně demoralizovalo. Císař Konstantinos zahynul krátce po pádu hradeb za bojů uvnitř města a jeho smrt definitivně zlomila odpor byzantských vojáků, kteří tak přišli krátce po sobě o oba hlavní velitele. Giustinianiho odvezli jeho muži na poslední chvíli na jedné z galér, ale v červnu zemřel na následky zranění (patrně na sněť).
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- NICOLLE, David. Konstantinopol 1453 : konec byzantské říše. Praha : Grada, 2009. 96 s. ISBN 978-80-247-2881-0.
- RUNCIMAN, Steven. Pád Cařihradu. Praha : Epocha, 2003. 223 s. ISBN 80-86328-16-3.
Související články[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pád Konstantinopole ve Wikimedia Commons