Řecko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Možná hledáte: Starověké Řecko.
Řecká republika
Ελληνική Δημοκρατία
(Ellinikí Dimokratía)
vlajka Řecka
vlajka
znak Řecka
znak
Hymna
Ymnos is tin Eleftherian
Motto
Svoboda nebo smrt
Geografie

Poloha ŘeckaPoloha Řecka

Hlavní městoAthény
Rozloha131 948 km² (94. na světě)
z toho 0,86 % vodní plochy
Nejvyšší bodMytikas (2 917 m n. m.)
Časové pásmo+2
Poloha
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel10 394 719[1] (89. na světě, 2021)
Hustota zalidnění81 ob. / km²
HDI 0,860 (velmi vysoký) (29. na světě, 2013)
Jazykřečtina
NáboženstvíPravoslaví
Státní útvar
Státní zřízeníunitární, parlamentní republika
Vznik25. března 1821 (odtržením od Osmanské říše)
PrezidentkaKaterina Sakellaropulosová
Předseda vládyKyriakos Mitsotakis
Měnaeuro (EUR)
HDP/obyv. (PPP)26 631[2] USD (44. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1300 GRC GR
MPZGR
Telefonní předvolba+30
Národní TLD.gr
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Řecko (řecky Ελλάδα [eˈlaða] nebo Ελλάς [eˈlas]), plným názvem Řecká republika (řecky Ελληνική Δημοκρατία), je stát ležící v jižní Evropě – na jihu Balkánského poloostrova. Rozkládá se jak na evropské pevnině, tak na četných ostrovech v Egejském, Krétském, Thráckém, Středozemním a Jónském moři. 227 řeckých ostrovů je obydlených a i díky nim má Řecko nejdelší pobřeží Středozemního moře v Evropě a 11. nejdelší pobřeží na světě. Tato spjatost s mořem formovala vždy řeckou kulturu, zároveň je ale 80 procent země hornatých. Sousedy na pevnině jsou Albánie, Severní Makedonie, Bulharsko a Turecko. Hlavním a největším městem jsou Athény. Úředním jazykem je řečtina. Země má okolo 10,7 milionu obyvatel.

Řecko je kolébkou západní civilizace, zrodila se zde demokracie, filozofie, mnohé základní literární žánry, historiografie, hlavní vědecké a matematické principy či olympijské hry. S antickým starověkým Řeckem nicméně Řecko moderní nemá bezprostřední vazbu, složité dějiny ji přetnuly, i etnicky prošlo území Řecka od starověku značným vývojem. Spojnicí je především jazyk, byť i ten se v čase velmi proměnil. Podobně volné je napojení na další velkou kapitolu řeckých dějin, na pozdně antickou a středověkou Byzantskou říši. Jejím dědicem je nicméně Řecká pravoslavná církev, která sehrála velkou historickou úlohu při přenášení antické tradice (jakkoli pokřesťanštěné) do celé východní Evropy. Za počátek moderního Řecka je považována řecká osvobozenecká válka, jež probíhala v letech 1821–1830, a po níž Řekové setřásli osmanskou nadvládu.

Dnes je Řecko unitární parlamentní republika. Je členem Severoatlantické aliance a Evropské unie, do níž vstoupilo jako desátá země v Evropě. V roce 2001 přijalo euro a jeho ekonomika, navzdory řadě potíží, je největší na Balkáně. Jejím jádrem je cestovní ruch, k čemuž je Řecko předurčeno jak svým historickým dědictvím a množstvím památek, tak slunými plážemi na pobřeží.

Názvy Řecka[editovat | editovat zdroj]

Názvy řeckého národa a jeho země ve většině jazyků včetně češtiny vycházejí z některého z následujících tří zdrojů. První a nejčastější varianta, k níž patří české Řecko a např. také anglické Greece, francouzské Grèce i německé Griechenland, pochází z latinského výrazu Graeci, který byl podle Aristotela starověkým názvem Řeků. Druhá varianta, která se vyskytuje např. v tádžičtině a uzbečtině, vychází z názvu území Iónie (řecky Iónía). Třetí podobou, kterou používají i sami Řekové, je Héllas podle mýtické Heleny. Gruzínsky se Řekům říká Berdzeni podle gruzínského slova „brdzeni“, což znamená „moudrý“.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Řecka.

Řecké dějiny jsou důležitou součástí evropských a světových dějin. Začínají ještě před příchodem starověkých Řeků na území, které se postupně stalo sídelním územím Řeků a které zabíralo také značnou část dnešního Turecka. V období před řeckým osídlením zde žili Pelasgové (kontinentální Řecko) a Minóané (Kréta a některé ostrovy). Někdy ve 4.–3. tisíciletí př. n. l. do Řecka pronikly první řecké kmeny – Achajci, kteří vytvořili mykénskou kulturu. Později se v Řecku usadily další řecké kmeny, Dórové, Ionové, Aiolové, Epiróti a Makedonci, které se spojily s původním obyvatelstvem, a tak se vytvořil starověký řecký národ. V klasickém starořeckém (antickém) období vytvořili Řekové velkou kulturu. Poté následovaly postupně římská vláda nad tehdejším řeckým územím, byzantské období, osmanská nadvláda, období bojů za nezávislost a vznik moderního Řecka. Problematická historie se projevila i v národním sloganu – Svoboda, nebo smrt.

Pravěk a první civilizace[editovat | editovat zdroj]

Mykénský hrnec, okolo roku 1200 př. n. l.

Nejstarší důkazy o přítomnosti lidských předků na jižním Balkáně se datují do období 270 000 let před naším letopočtem. Nachází se v jeskyni Petralona v řecké provincii Makedonie. V jeskyni Apidima na poloostrově Mani v jižním Řecku se zachovaly nejstarší pozůstatky anatomicky moderních lidí mimo Afriku; jsou staré zhruba 210 000 let.[3][4] Neolitické osady v Řecku pocházejí ze 7. tisíciletí př. n. l. a jsou nejstaršími v Evropě, protože Řecko leží na trase, po níž se do Evropy šířilo zemědělství z Blízkého východu.[5] Po skončení období řeckého neolitu okolo roku 3 200 př. n. l. nastal přechod k době bronzové, v níž již počíná rozvoj vyspělých civilizací, prvních v Evropě. Nejstarší je kykladská civilizace na ostrovech v Egejském moři (okolo 3200 př. n. l)[6], jež byla následována mínojskou civilizací na Krétě (2700–1500 př. n. l.)[7] a poté mykénskou civilizací na pevnině (1600–1100 př. n. l.).[8] Tyto civilizace již užívaly písmo, Mínojci používali dosud nerozluštěné písmo známé jako lineární písmo A[9], Mykéňané psali nejstarší doloženou formu řečtiny známou jako lineární písmo B.[10] Mykéňané postupně mínojskou kulturu absorbovali, ale kolem roku 1200 př. n. l. se celý řecký civilizační okruh, patrně poměrně náhle, zhroutil.[11] Tato událost je známá jako katastrofa doby bronzové (k uvažovaným příčinám patří výbuch sopky, sucho, útoky nájezdníků vybavených pokročilejšími, patrně železnými, zbraněmi, přelidnění nebo komplexní kolaps způsobený souběhem několika příčin).[12] Touto katastrofou začalo v řeckých dějinách tzv. temné období. O povaze společnosti v něm historikové spekulují, nicméně objevené chetitské a egyptské záznamy naznačují existenci jediného státu pod „velkým králem“ se sídlem v pevninském Řecku. Temné období končí v 9.–8. století př. n. l. Symbolicky rokem 776 př. n. l., což je legendární datum prvních olympijských her.

Starověké Řecko[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Starověké Řecko.
Starověké Řecko a jeho kolonie ve Středomoří v 8.–6. stol. př. n. l.

S koncem období temna se na řeckém poloostrově objevila různá království a městské státy, v čele s Athénami a Spartou, které se krom Peloponéského poloostrova rozšířily až k břehům Černého moře, do jižní Itálie (Magna Graecia) i do Malé Asie. Tyto státy a jejich kolonie dosáhly velké prosperity, která vyústila v nebývalý kulturní rozmach, jenž se projevil v architektuře, dramatu, vědě, matematice a filozofii. Průkopnická byla i politika, v roce 508 př. n. l. zavedl Kleisthenés v Athénách první demokratický vládní systém na světě.[13] Navazoval na Solónovy reformy a jeho ústavu z roku 594 př. n. l.[14][15]

Do roku 500 př. n. l. ovládala řecké městské státy v Malé Asii a Makedonii Perská říše. Pokusy některých těchto států o svržení perské nadvlády selhaly a Persie následně, v roce 492 př. n. l., napadla státy pevninského Řecka. Po porážce v bitvě u Marathónu v roce 490 př. n. l. byla nucena ustoupit.[16] Následně řecké městské státy vytvořily v roce 481 př. n. l. Peloponéský spolek vedený Spartou, který byl první historicky zaznamenanou unií řeckých států od mýtického spojení během trojské války. Druhá invaze Peršanů následovala v roce 480 př. n. l. Tíhu obrany tentokrát nesly především Athény a jejich Athénský námořní spolek. Po rozhodujících vítězstvích Řeků v letech 480 a 479 př. n. l. u Salamíny, u Platají a u Mykalé byli Peršané nuceni podruhé ustoupit, a to ze všech evropských území.[17] Následujících padesát let míru je známo jako Zlatý věk Athén (též Periklova éra) a jde o klíčové období starého Řecka, které položilo mnoho ze základních kamenů západní civilizace.

Nedostatek politické jednoty v Řecku ovšem vedl k častým konfliktům mezi jednotlivými státy. Nejničivější vnitrořeckou válkou byla peloponéská válka (431–404 př. n. l.) mezi Athénami a Spartou, kterou vyhrála Sparta, což znamenalo konec Athén jako vůdčí síly starověkého Řecka.[18] Athény i Sparta byly později zastíněny Thébami a nakonec Makedonci. Ti spojili většinu městských států řeckého vnitrozemí do Korintského spolku, nad níž získal kontrolu Filip II. Makedonský.[19] Po Filipově smrti se vlády nad spolkem ujal jeho syn Alexandr Veliký, proslulý vojenský stratég. V roce 334 př. n. l zahájil invazi do Perské říše a za čtyři roky ji dobyl.[20] Na konci svého života vytvořil jednu z největších říší v historii, která sahala od Řecka po Indii. Po jeho smrti se říše rozpadla na několik království, z nichž nejznámější byla Seleukovská říše, ptolemaiovský Egypt, řecko-bactrijské království a řecko-indické království. Ačkoli se nepodařilo udržet politickou jednotu Alexandrovy říše, jejím výsledkem byla helénská civilizace, která rozšířila řecký jazyk a řeckou kulturu na všechna území dobytá Alexandrem.[21] Především věda a matematika dosáhly svého vrcholu během helénismu[22], intelektuální epicentrum této civilizace však již bylo mimo Peloponés, byla jím egyptská Alexandrie s proslulou Alexandrijskou knihovnou.[23] Na území dnešního Řecka po období zmatku po Alexandrově smrti si kontrolu získali, okolo roku 276 př. n. l., Antigonovci, potomci jednoho z Alexandrových generálů. Jejich vláda trvala do roku 168 př. n. l., kdy poslední antigonský král Perseus prohrál třetí makedonskou válku v bitvě u Pydny a Řecko se muselo definitivně podřídit mocné sousední říši, Římu.

Nadvláda Římanů a Byzanc[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Achaia (římská provincie) a Byzantská říše.
Divadlo v Athénách postavené roku 161 Héródém Attikem
Chrám Hagia Sofia v Soluni

V roce 146 př. n. l. byla Makedonie připojena k Římu jako provincie a zbytek Řecka se stal římským protektorátem. Proces ovládnutí byl dokončen v roce 27 př. n. l., kdy římský císař Augustus anektoval zbytek Řecka a ustanovil jej jako provincii Achaia. Přes svou vojenskou nadřazenost Římané obdivovali výdobytky řecké kultury a v mnoha ohledech se helenizovali, což se zračí ve slavném Horatiově výroku Graecia capta ferum victorem cepit („Řecko, i když bylo zajato, zajalo svého divokého dobyvatele“). Řecky psal třeba římský filozof Seneca, římský císař Nero se v roce 66 dokonce zúčastnil olympijských her.[24]

Řecké území bylo nicméně periferizováno, a to ho činilo otevřeným vnějším vlivům, nejen z římského západu, ale i z východu. Ke klíčovým takovým vlivům patřilo křesťanství. Řecky mluvící komunity helénského východu napomáhaly šíření raného křesťanství ve 2. a 3. století a první vůdci a autoři křesťanství (například Pavel z Tarsu) byli většinou řecky mluvící. Nový zákon byl napsán v řečtině a některé jeho části (První list Korintským, První list Tesalonickým, Zjevení Janovo) svědčí o důležitosti komunit v Řecku pro rané křesťanství. Přesto se většina Řecka vytrvale držela pohanství až do konce 4. století, kdy bylo římským císařem Theodosiem I. postaveno mimo zákon. V následujícím století bylo křesťany zničeno či poškozeno mnoho starých chrámů. Uzavření akademie v Athénách císařem Justiniánem v roce 529 mnozí považují za mezník určující konec starověku. Christianizace Řecka byla masivní a ofenzivní, přesto některé odlehlé oblasti, jako je jihovýchodní Peloponés, zůstaly pohanské až do 10. století.

Mezi západem a východem římského impéria vznikalo stále větší napětí, až se východ postupně odtrhl a vznikla Východořímská říše, po pádu Západořímské v 5. století označovaná jako Byzantská říše. Ta se stala klíčovým jevem a kulturním epicentrem pozdní antiky a raného středověku. Hlavní město bylo mimo dnešní řecké území, v Konstantinopoli (dnes turecký Istanbul), ale jazyk a kultura zůstaly řecké, byť v kulturní oblasti docházelo k postupnému odklonu od starých řeckých vzorů. Ideovým jádrem říše bylo východní ortodoxní křesťanství. Říše zpočátku čelila zejména nájezdům Gótů a Hunů (4. a 5. století), posléze i Slovanů (7. století). Po slovanské invazi si byzantská vláda ponechala formální kontrolu pouze nad ostrovy a pobřežními oblastmi, zejména nad hustě osídlenými opevněnými městy, jako byly Athény, Korint a Soluň. Mimo tyto oblasti došlo ke slovanizaci Peloponésu, byť o její míře, a vůbec míře kontinuity mezi antickým a byzantským Řeckem, historici vedou stále spory.[25]

V 8. století byzantský císař Leon III. Syrský posunul hranice říše na západ a na sever. Dobyl tak znovu řadu ztracených provincií, včetně Peloponésu. Tento proces byl usnadněn velkým přílivem Řeků ze Sicílie a Malé Asie na řecký poloostrov. Slované byli buď vytlačeni do Malé Asie nebo asimilováni. V průběhu 11. a 12. století poloostrov zažil éru stability a prosperity, dařilo se mu lépe než maloasijské části říše. V té době také řecká pravoslavná církev silně šířila řecké pojetí křesťanství do širšího pravoslavného světa.

Po čtvrté křížové výpravě a uzmutí Konstantinopole Latiny v roce 1204 bylo kontinentální Řecko rozděleno mezi Epirský despotát (hlásící se k byzantskému dědictví) a křižácké Achajské knížectví, zatímco některé ostrovy přešly pod benátskou (později i janovskou) vládu. Byzantská vláda nad Konstantinopolí byla obnovena v roce 1261, ale Achaia i Epirus zůstaly důležitými regionálními mocnostmi. Během vlády dynastie Palaiologů (1261–1453) vznikla idea řeckého vlastenectví spojená s přihlášením se k dědictví starověkého Řecka, jakkoli nikoli dědictví náboženského.

Ve 14. století ztratila Byzantská říše většinu řeckého poloostrova nejprve na úkor Srbů a poté Osmanů. V roce 1453 padl do rukou Osmanů Konstantinopol, v roce 1460 dobyli Osmané i pevninské Řecko a Byzantská říše definitivně zanikla. Poté uprchlo mnoho byzantských učenců na západ. Přinesli tam znalost řečtiny a také množství nové i staré literatury v řečtiny, což významně přispělo ke kulturnímu převratu zvanému renesance.[26]

Nadvláda Osmanů[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Expanze Osmanské říše na Balkán.
Bazar v osmanských Athénách, malba z roku 1821

Zatímco Osmané dokončovali dobytí pevninské části Řecka, odehrávaly se dvě migrace Řeků. První stěhování zahrnovalo odchod řecké inteligence do Západní Evropy, při druhém stěhování Řekové opouštěli pláně Peloponéského poloostrova a usazovali se v horách. Osmané nebyli schopní vytvořit stálou vojenskou a administrativní přítomnost v těchto horských oblastech. Výsledkem bylo, že některé řecké horské klany na poloostrově, stejně jako na některých ostrovech, si do značné míry udržely statut nezávislosti. Od konce 16. století až do 17. století se Řekové stěhovali zpět na planiny a do měst, která se tak postupně začala rozšiřovat.

Systém milletu (turecký termín označující právní ochranu náboženské menšiny) přispěl k etnické soudržnosti mezi ortodoxními Řeky tím, že od sebe izoloval skupiny lidi uvnitř Osmanské říše podle náboženského klíče. Ortodoxní církev, náboženská instituce se silným národním charakterem, pomohla Řekům ze všech území poloostrova (tj. hor, planin a ostrovů) zachovat jejich etnické, kulturní a jazykové dědictví po léta osmanské nadvlády (a to přesto, že tehdy se této církvi ještě neříkalo řecká; ta byla založena až po osvobození).

Dalším důležitým faktorem pro zachování řecké kultury bylo, že Kypr a Kréta zůstaly benátským územím a Osmané je získaly až roku 1571[27], respektive 1670.[28] Právě zde vznikala středověká řecká kultura, pocházel odtud i El Greco.[29] Navíc Jónské ostrovy unikly osmanské vládě úplně, zůstaly benátské až do doby, kdy je anektovala První francouzská republika v roce 1797.[30] Poté přešly pod Spojené království (1809) a v roce 1864 byly znovupřipojeny k Řecku. Nepřerušená tradice umožnila, aby Jónské ostrovy daly rodící se moderní řecké literatuře například Dionysia Solomose a celou jeho básnickou školu.

Řekové, kteří zůstali na planinách během osmanské okupace, byli buď křesťané vypořádávající se s břemenem cizí nadvlády nebo do značné míry krypto-křesťané (řečtí muslimové, kteří byli tajnými vyznavači ortodoxní víry), snažící se vyhnout vysokému zdanění. Řekové, kteří konvertovali k islámu a nebyli krypto-křesťany, se stali v očích ortodoxních Řeků Turky. Nebyli zde tudíž žádní řečtí muslimové ani křesťanští Turci. Výsledkem bylo, že vyznání hrálo neodlučitelnou roli při utváření moderních řeckých a dalších post-osmanských národních identit. Zvláštní roli sehrávali Řekové žijící v Konstantinopoli, kterým se začalo říkat fanarioti. Ti, ač zůstali křesťany, se dali do služeb Osmanů a plnili funkci elity a správců na řeckém území.[31] To jim zajistilo značnou prosperitu. Hospodářsky byla ale pro většinu Řeků osmanská nadvláda katastrofou, Turci si vynucovaly vysoké daně a v pozdějších letech Osmanská říše přijala politiku vytváření dědičných statků, čímž se z venkovské řecké populace staly nevolníci.

Když vypukly vojenské konflikty mezi Osmanskou říší a jinými státy, zejména Benátkami, Řekové se obvykle přidali na stranu tureckých nepřátel, jako například v bitvě u Lepanta v roce 1571 nebo v šesté osmansko-benátské válce v letech 1684–1699.[32] Ke známým vzpourám patří Thesálská vzpoura z roku 1600, rebelie rolníků v Epiru v roce 1611 nebo Orlovova vzpoura v roce 1770, kterou inicioval ruský admirál Alexej Orlov během rusko-turecké války (1768–1774).[33] Všechna povstání byla Osmany krvavě potlačena.

V 18. století kvůli zvládnutí přepravy a obchodu ve Středomoří dovolili Osmané vzniknout bohaté, byť rozptýlené třídě řeckých obchodníků.[34] Ačkoli Osmané Řecko odřízli od významných evropských intelektuálních hnutí, jako bylo osvícenství, francouzská revoluce či moderní nacionalismus, tyto myšlenky začaly pronikat do řeckého světa právě prostřednictvím obchodní třídy. Tajná organizace řeckých obchodníků Filiki Eteria, jež vznikla roku 1814 v Oděse, už byla vyloženě revoluční organizací.[35] Ale význam měla i neobchodní řecká diaspora v Evropě, která se nadchla pro osvícenství - k jejím představitelům patřil například Rigas Feraios, který na konci 18. století vydal ve Vídni řadu manifestů vyzývajících k řecké nezávislosti, což ho brzy stálo život.[36]

Moderní řecký stát[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecké království.
Územní vývoj Řeckého království v letech 1832–1947

Od roku 1821 vedli Řekové osvobozeneckou válku proti Osmanské říši. První vzpoura začala v Podunají pod vedením Alexandrose Ypsilantise, ale Turci ji brzy potlačili.[37] To přimělo Řeky na Peloponésu povstat rovněž a 17. března 1821 vyhlásili Osmanům válku. V říjnu 1821 Řekové pod vedením Theodorose Kolokotronise dobyli Tripolis. Poté rychle následovaly vzpoury na Krétě, v Makedonii a ve středním Řecku, které byly ovšem brzy potlačeny. Mezitím provizorní řecké námořnictvo poměrně účinně bojovalo proti osmanskému loďstvu v Egejském moři. Turci v odpovědi masakrovali obyvatele řeckých ostrovů. Například na Chiosu byly tři čtvrtiny obyvatel buď zabity, zotročeny nebo zemřely na epidemii.[38] Informace o těchto zvěrstvech probudily evropské veřejné mínění, široce je znám případ básníka George Gordona Byrona, která přijel do Řecka proti Turkům bojovat a během toho i zahynul, pravděpodobně na malárii.[39][40] Turci si vyjednali podporu egyptské armády Muhammada Alí Paši, vedené jeho synem Ibrahímem pašou, za slib územích ústupků. Ibrahím přistál na Peloponésu v únoru 1825 a měl okamžitý úspěch: do konce roku byla většina Peloponésu pod egyptskou kontrolou. Ačkoli byl Ibrahím poražen v Mani, podařilo se mu potlačit většinu vzpoury na Peloponésu a znovu získat pro Osmany Athény. Po letech vyjednávání se nakonec roku 1827 tři velmoci, Francie, Rusko a Spojené království, rozhodly zasáhnout do konfliktu.[41] Všechny tři vyslaly do Řecka své námořnictvo na pomoc takřka již udušenému povstání. Klíčová bitva u Navarina (20. října 1827) vyústila ve zničení osmansko-egyptské flotily.[42] Střední Řecko bylo osvobozeno do roku 1828. Nově vzniklý řecký stát byl velmocemi uznán ale až londýnským protokolem v roce 1830.[43] (Turecko uznalo nezávislost až v květnu 1832).

V roce 1827 byl národním shromážděním v Trizinu zvolen za prvního guvernéra první helénské republiky Joannis Kapodistrias. Brzy se však ocitl pod tlakem mnoha protichůdných zájmů a v roce 1831 na něj byl spáchán úspěšný atentát.[44] Na londýnské konferenci o rok později rozhodli velmoci Británie, Francie a Rusko o zrušení republiky a prohlásili Řecko královstvím. Za panovníka mu vybrali bavorského prince Otto I. z dynastie Wittelsbachů.[45] Ottova vláda byla despotická a neoblíbená. V roce 1843 ho až povstání přinutilo přijmout ústavu a svolat národní shromáždění. V revoluci 23. října 1862 byl přesto nakonec sesazen a vyhnán ze země. O rok později ho nahradil dánský princ Wilhelm, který přijal jméno Jiří I., kterého Britové vybavili "korunovačním dárkem" - Jónskými ostrovy. Nová ústava z roku 1864 změnila formu řecké vlády z konstituční monarchie na korunovanou republiku. V roce 1875 zvítězil koncept parlamentní většiny jako podmínky pro vládu, král tak ztratil možnost jmenovat menšinové vlády podle svých preferencí. První premiér vybraný dle nového principu, Charilaos Trikoupis, se ovšem příliš nevyznamenal, když jeho příliš velkorysé projekty, jako například stavba Korintského průplavu, v roce 1893 Řecko přivedly ke státnímu bankrotu.[46] K dalším vleklým problémům nového státu patřila otázka jazyka (spor zda užívat novořečtinu nebo kathareusu, což byl moderní pokus vzkřísit starořečtinu) či náboženství (vznikla státní řecká církev, ale král Otto I. zůstal katolíkem, což byl jeden z jeho chybných kroků).

20. století[editovat | editovat zdroj]

Během druhé poloviny 19. století a první poloviny 20. století Řecko postupně připojovalo sousední ostrovy s řecky mluvícím obyvatelstvem. Ožehavou byla otázka Kréty, kterou stále drželi Osmané, proti nimž Kréťané marně mnohokráte povstali (1841, 1858, 1889, 1895, 1897). Řekové roku 1897 Osmanům kvůli Krétě vyhlásili i válku, ale byli poraženi. Díky zásahu velmocí však ztratili jen malé území podél hranic s Tureckem a Kréta byla vyhlášena autonomním státem. Řekové ji znovu získali až v první balkánské válce. V balkánských válkách v letech 1912–13 a v první světové válce Řecko vůbec hodně získalo, hlavně sever – dnešní makedonské provincie. Zato ale ztratilo jakýkoliv kulturní vliv v Anatolii. Anatolští a pontští Řekové byli po prohrané řecko-turecké válce násilně přesídleni na západ. A nešlo jen o vyhánění, Řekové byli během první světové války a krátce po ní v Turecku systematicky vybíjeni, takže se hovoří o řecké genocidě.[47] Odhady počtu obětí se pohybují mezi 300-900 tisíci.

Do balkánských válek zemi vedl Eleftherios Venizelos, jehož z Kréty do čela státu povolala po vojenském puči roku 1909 skupina důstojníků žádajících politiku anexí starých řeckých území. Venizelos se pak stal klíčovou politickou figurou řecké politiky první poloviny 20. století. Zdvojnásobil řecké území, provedl řadu reforem, sedmkrát se stal ministerským předsedou. Je tak někdy nazýván "tvůrce moderního Řecka".[48] Na začátku první světové války se dostal do sporu s tehdejším řeckým králem Konstantinem I., což vedlo k takzvanému národnímu rozkolu.[49] Během války mělo Řecko dokonce dvě vlády, proněmeckou královskou v Athénách a prodohodovou Venizelovu v Soluni. Až roku 1917 Venizelos krále přetlačil a přivedl Řecko naplno mezi nakonec vítězné mocnosti.

Po válce se mu podařilo krále donutit k abdikaci. Porazil poté roajalistický pokus o puč, po němž byla monarchie, na základě referenda, zrušena a roku 1924 vznikla druhá helénská republika. Ta musela řešit zejména to, že více než čtvrtina obyvatel země byli uprchlíci, vyhnanci a přesídlenci, z nichž řada ani neuměla dobře řecky. Nespokojení monarchisté uspořádali roku 1935 puč vedený generálem Georgiem Kondylisem a po zmanipulovaném referendu obnovili monarchii a povolali znovu na trůn Jiřího II. V roce 1936 následovala dohoda mezi premiérem Ioannisem Metaxasem a králem, který Metaxase ustanovil vůdcem diktátorského režimu známého jako režim 4. srpna.[50] (Období autoritářské vlády pak s malými přestávkami trvalo až do roku 1974).

Odbojáři z Národní osvobozenecké fronty

Metaxasův režim nicméně nesympatizoval s italskými a německými fašisty, naopak udržoval dobré vztahy s Británií. Proto také bylo Řecko napadeno roku 1940 Mussoliniho Itálií (Italsko-řecká válka). Řekové nicméně Italy zahnali na území Albánie a zaznamenali tak první spojenecké vítězství nad silami Osy na souši v druhé světové válce. Slavný je Churchillův citát z té doby: "Od této chvíle neříkejme, že Řekové bojují jako hrdinové, ale že hrdinové bojují jako Řekové."[51] Ostudnou italskou porážku musel hasit Mussoliniho spojenec Hitler, který poslal Italům na pomoc německou armádu. Podobně Italům pomohlo i Bulharsko. Po kruté bitvě o Řecko, v níž padlo téměř stejně tolik Italů jako Řeků, nakonec německo-italské síly Řecko dobyly a okupovaly až do roku 1944. Někteří historici se domnívají, že odklonění části německých sil do Řecka ovlivnilo výsledek bitvy o Moskvu, neboť Němci kvůli němu museli bitvu o Moskvu posunout až na zimu, která byla mimořádně tuhá, což značně přispělo k tomu, že Moskvu nedobyli.[52]

Němečtí nacisté pak vládli v okolí Athén a Soluně, ostatní regiony ovládali Italové a Bulhaři. Okupace přinesla řeckému obyvatelstvu strašlivé strádání. Ekonomika země byla zničena a více než 100 000 civilistů tak zemřelo během zimy 1941–1942 hladem. Velká většina řeckých Židů byla deportována a zavražděna v nacistických táborech smrti. Řecký odboj ovšem patřil k nejúčinnějším v Evropě. Největší odbojová organizace, levicová Národní osvobozenecká fronta (Ethnikó Apeleftherotikó Métopo) měla 1,8 milionu členů (přičemž Řecko mělo tehdy 7,5 milionu obyvatel). Hornaté okraje Řecka odbojářům poskytly dobré zázemí. Okupanti reagovali masovým vražděním civilistů. V průběhu tažení proti partyzánům byly systematicky vypáleny stovky vesnic a milion Řeků kvůli tomu zůstal bez domova. Během německé okupace celkem zahynulo až 600 000 Řeků.[53]

Britští parašutisté bojující proti komunistickým jednotkám v ulicích Athén

K osvobození došlo za pomoci spojeneckých armád, hlavně Velké Británie. Vzápětí po válce však propukla řecká občanská válka mezi řeckými komunisty a jejich odpůrci. Občanská válka byla další těžkou ranou celé společnosti, přinesla přes 150 000 mrtvých na obou stranách a milion vnitřních uprchlíků. Konflikt se stal také jednou z prvních kapitol studené války mezi západem a východem. Komunisty podporovaly vojensky zejména Titova Jugoslávie a Albánie, antikomunisty Britové a Američané. Když došlo k roztržce mezi Titem a sovětským vůdcem Stalinem, Jugoslávie podporu stáhla z obavy před sovětskou invazí na Balkán. To byl zásadní faktor, který přispěl k tomu, že komunisté byli poraženi. Asi sto tisíc jich pak emigrovalo do zemí východního bloku (12 000 z nich se usadilo i v Československu).[54][55]

Řecko se poté orientovalo na západní demokracie (ač si udržovalo autoritářský režim) a v roce 1952 se stalo členem NATO (společně s dosud nepřátelským Tureckem). V 50. a 60. letech se začalo také dařit ekonomice, silně nastartované americkým Marshallovým plánem. Hovořilo se dokonce o "řeckém ekonomickém zázraku".[56] Politika 50. a 60. let byla charakterizována vytlačením levice. Klíčovými dvěma osobnostmi byl konzervativně orientovaný Konstantinos Karamanlis a vůdce Strany středu Georgios Papandreou. Právě odvolání Papandreouovi centristické vlády králem Konstantinem II. v červenci 1965 rozpoutalo politické turbulence, které vyvrcholily vojenským převratem ze dne 21. dubna 1967 a nastolením režimu plukovníků vedených Georgiosem Papadopoulosem.[57] V době vlády junty byla pozastavena občanská práva, zesíleny politické represe, včetně mučení schváleného státem. Řecký král s juntou nejprve spolupracoval, později se ji ale neúspěšně pokusil svrhnout a byl donucen opustit zemi.[58] I dopady na ekonomiku byly nepříznivé, ekonomický růst vystřídala okolo roku 1972 stagnace.

V roce 1974 se řecká junta pokusila neúspěšně připojit k Řecku ostrov Kypr, což vedlo k turecké invazi na Kypr a k pádu junty v Řecku.[59] V roce 1974 se konaly první svobodné volby a byl nastolen demokratický režim.[60] V referendu poté Řekové odmítli monarchii a vznikla tak třetí helénská republika. Konstantinos Karamanlis se vrátil z exilu a stal se znovu premiérem. Založil novou konzervativní stranu Nová demokracie, která se stala klíčovou politickou silou třetí republiky, spolu se sociálnědemokatickou stranou Panhelénské socialistické hnutí, kterou založil Andreas Papandreou, syn Georgise Papandreoua. Ekonomicky zemi pomohl v roce 1981 vstup do Evropského společenství (roku 1993 přetvořeného v Evropskou unii). Země přijala i euro v roce 2001, toto přijetí ale provázely statistické podvody, jak se posléze ukázalo.[61] Řekové za to zaplatili vysokou cenu, bez možnosti devalvace vlastní měny se Řecko s příliš silným eurem dostalo (v návaznosti na globální krizi roku 2008) do finanční krize, která se spojila s dlouho střádanou krizí dluhovou.[62][63] Ta přerostla v dluhovou krizi evropskou[64] a v Řecku i v krizi sociální, provázenou vysokou nezaměstnaností (28 procent v roce 2014).[65] EU a věřitelské státy Řecko přinutily k úsporám a rozpočtovým škrtům. Nespokojenost s nimi ovšem dostala k moci radikální levici - stranu Syriza Alexise Tsiprase.[66] Ten vládl v letech 2015-2019. Tsipras si však nedovolil takovou vzpouru proti vnějším tlakům, jakou zřejmě voliči očekávali (mj. díky urputné snaze udržet si euro), takže v roce 2019 Řekové vrátili k moci konzervativce, v čele s Kyriakosem Mitsotakisem.[67]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Geografie Řecka.
Pohoří Olymp
Ostrov Kréta

Země se skládá z rozsáhlé pevninské části na jižním konci Balkánu, Peloponéského poloostrova (spojeného s pevninou prostřednictvím Korintské šíje) a početných ostrovů (okolo 3000) včetně Kréty, Rhodu, Euboie nebo Dodekanésu či Kykladů v Egejském moři a také z ostrovů v Jónském moři.

Kontinentální státní hranice Řecka jsou dlouhé 1180,71 km. Na severu hraničí s Albánií (246,70 km), Severní Makedoníí (256,31 km) a Bulharskem (474,70 km) a na východě s Tureckem (203,00 km).[68] Mezi Řeckem a Tureckem leží Egejské moře, ze západu Řecko omývá Jónské moře a z jihu Libyjské moře. Celková délka pobřeží je 15 021 km.[69]

Okolo 80 % země je tvořeno horami nebo kopci, což Řecko činí jednou z nejhornatějších zemí Evropy. Horská pásma na území Řecka se souhrnně označují Helenidy. Západní Řecko zahrnuje jezera a mokřady. Centrální horstvo Pindos má nejvyšší bod o výšce 2636 metrů nad mořem. Horské pásmo pokračuje prostřednictvím Peloponésu, ostrovů Kythera a Antikythera a končí na ostrově Kréta. (Ostrovy v Egejském moři jsou ve skutečnosti vrcholy podvodních hor, které kdysi byly prodloužením pevniny).

Střední a západní část Řecka zahrnuje vysoké strmé vrcholy přerušované mnoha kaňony a ostatními krasovými útvary včetně roklin Meteora a Vikos.

Pohoří Olymp s horou Mytikas o výšce 2917 metrů nad mořem je nejvyšším bodem Řecka. Stejně tak je severní Řecko tvořeno dalším pohořím – Rodopy, nacházejícími se ve východní Makedonii a Thrákii. Toto území je pokryto rozsáhlými a hustými lesy jako například známá Dadia.

Řecko je členskou zemí Evropské unie (od roku 1981) a NATO (od roku 1952).

Příroda[editovat | editovat zdroj]

Krajina[editovat | editovat zdroj]

Planiny se nacházejí hlavně ve východní Thesálii, Střední Makedonii a Thrákii. Řecké klima je rozdělené na tři dobře definovatelné třídy – přímořské, horské a mírné. První zahrnuje mírné vlhké zimy a horká suchá léta. Zimní teploty vzácně dosahují extrémů, přestože příležitostně může sněžit i v Aténách, na Kykladech nebo Krétě. Horské se nachází hlavně v západním Řecku (Epirus, Střední Řecko, Thesálie, Západní Makedonie stejně jako ve středních částech Peloponésu jako je Achaia, Arkádie a části Lakónie, která s Alpami přímo sousedí). Konečně mírné pásmo se nachází ve střední a východní Makedonii, dále v Thrákii na místech jako jsou Komotini, Xanthi a severní Evros; s chladnými a sychravými zimami a horkými suchými léty. Stojí za zmínku, že Atény jsou umístěny na přechodovém území mezi přímořským a horským klimatem – v jižních čtvrtích je tedy klima přímořské, zatímco v severních čtvrtích panuje horské.

Fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

Okolo 50 % řeckého území je pokryto lesy s bohatě rozličnou vegetací, od horských jehličnanů až k přímořskému typu vegetace. Řecké lesy jsou domovem posledním hnědým medvědům a rysům ve východní Evropě, stejně jako dalším druhům, jakými jsou mimo jiné například vlci, srnci, divoké kozy, lišky a divoká prasata. V moři kolem Řecka žijí tuleni, mořské želvy, žraloci, delfíni i krakatice.

Politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Řecka.
Řecký parlament v centru Athén

Řecko je parlamentní republika, v jejímž čele stojí prezident, který je volen parlamentem na pětileté období. Zákonodárnou moc má parlament. Demokracie vznikla právě v Aténách, založil ji Kleisthenés, v novověkém Řecku musela být po osvobození zpod turecké nadvlády ale nově nastolena. Přesto však patří Řecko mezi jedny z prvních evropských novodobých demokratických států. Demokracie zde vznikla podle francouzského vzoru v roce 1830, po porážce Turků. Definitivně prosadit ji se podařilo až počátkem 20. století, jelikož do té doby zde docházelo ke státním převratům i politickým vraždám. První hlavou státu byl vzdělaný politik původem z ostrova Korfu, Joannis Kapodistrias, který byl zavražděn opozicí. Moderní demokracie byla definitivně ustavena v roce 1974, kdy padla vojenská diktatura Jeorjiosa Papadopulos. Byla založena pravicová strana Nea Dimokratia (Nová demokracie), kterou založil Konstantínos Karamanlís (starší) a která se jako první chopila moci. Proti ní vytvořil politik Andreas Papandreu socialistickou stranu PASOK (Panellinio sosialistiko kinima-Panhelénské socialistické hnutí). Tyto dvě strany patří dodnes k nejsilnějším politickým stranám, přestože zaznamenaly větší pokles poté co byly odhaleny podvody se statistikami strany PASOK před vstupem do měnové unie v roce 2001. Od března 2020 se stala prezidentkou Katerina Sakellaropulosova.

Bývalý řecký premiér Alexis Tsipras je lídrem krajně levicové strany SYRIZA

Parlament (vůli) se skládá z 300 poslanců (Vuleftes) a jedné komory. Poslanci jsou voleni každé čtyři roky, případně v předčasných volbách dříve. Nejvyšším soudem v zemi je tzv. Areopagus (řecky Arios Pagos, tedy Areův vrch).

Administrativní rozdělení[editovat | editovat zdroj]

Řecké kraje

13 krajů rozdělených do 74 regionálních jednotek (perifereiakés enóti̱tes; jednotné číslo: perifereiakí̱ enóti̱ta) a 1 autonomní stát (Athos):

  1. Attika – Jižní Athény, Ostrovy, Severní Athény, Střední Athény, Západní Athény, Východní Attika, Západní Attika, Pireus
  2. Střední Řecko – Bojótie, Euboia, Euritánie, Fókida, Fthiótida,
  3. Střední Makedonie – Chalkidiki, Imathie, Kilkis, Pella, Pieria, Serres, Soluň
  4. Kréta – Chania, Heraklion, Lasithi, Rethymno
  5. Východní Makedonie a Thrákie – Drama, Evros, Kavala, Rodopy, Thasos, Xánthi
  6. Epirus – Arta, Janina, Preveza, Thesprotie
  7. Jónské ostrovy – Ithaka, Kefalonie, Korfu, Lefkada, Zakynthos
  8. Severní Egeis – Chios, Ikaria, Lémnos, Lesbos, Samos
  9. Peloponés – Arkádie, Argolis, Korinthie, Lakónie, Messénie
  10. Jižní Egeis – Andros, Kalymnos, Karpathos, Kea-Kythnos, Kos, Milos, Mykonos, Naxos, Paros, Rhodos, Syros, Théra, Tinos
  11. Thesálie – Karditsa, Lárisa, Magnesia, Sporady, Trikala
  12. Západní Řecko – Achaia, Aitólie-Akarnánie, Élida
  13. Západní Makedonie – Florina, Grevena, Kastoria, Kozani

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Ekonomika Řecka a Dluhová krize v Řecku.
Hlavní budova řecké národní banky v Athénách
Soluň, hlavní město Makedonie, je důležité finanční a průmyslové centrum na severu Řecka
Ostrov Santorini. Cestovní ruch je důležitým zdrojem příjmů.

Řecká ekonomika patří mezi nejslabší ekonomiky EU, což je zapříčiněno několika faktory. Z dějinného vývoje, který znamenal dlouhodobou závislost na Osmanské říši, zůstaly Řecku nevyřešené vztahy se sousedy, hlavně hraniční otázka s Tureckem. Kvůli tomu je fakticky pozastavena možná těžba ropy v Egejském moři, a tím zemi unikají potenciálně značné příjmy státního rozpočtu. Další nevýhodou je skutečnost, že Řecko má pouze malou plochu úrodné půdy, zatímco většinu území (i na ostrovech) zabírají pohoří, případně kamenitá neúrodná půda. Starověcí Řekové tuto bezútěšnou situaci řešili kolonizací ostatního Středomoří, moderní Řecko musí velkou část potřebných potravin a surovin zemědělského původu dovážet ze zahraničí.

Významnou část řecké ekonomiky tvoří turistický průmysl, který vytváří přibližně 18 % HDP. Důležitým odvětvím je námořní průmysl, který rovněž zaměstnává mnoho obyvatel a představuje 4,5 % HDP. Řecko má největší vojenskou flotilu v Evropě a mnoho lidí slouží i v armádě. Řecko má největší obchodní flotilu na světě, i přesto že není první v počtu lodí její loďstvo má největší DWT a je zodpovědné za více než 15 % světového DWT při převozu zboží. Řecké obchodní loďstvo také převáží přes 39 % evropského DWT a řecká námořní vlajka je druhou nejpoužívanější v Evropě a sedmou na světě. Obchodní loďstvo je zodpovědné zhruba za 6% řeckého hrubého domácího produktu. Pro řeckou ekonomiku je důležitý i potravinářský, chemický a textilní průmysl. Chov zvířat, převážně ovcí a koz, prožívá v posledních letech hluboký úpadek. Hovězí dobytek, včetně krav na mléko, je chován jen v malé míře. Řecké zemědělství se skládá spíše z menších usedlostí a mezi jeho nevíce vyvážené plodiny patří olivy a broskve.

Řecká ekonomika začala rapidně postupovat hlavně po roce 1974, kdy se vlády ujal pravicový politik Konstantinos Karamanlis (starší), za jehož období byl zmodernizován především průmysl, přesto zůstal v mezinárodním srovnání málo výkonný. Sociální politika Andrease Papandreu pomohla vyřešit těžké sociální problémy mnoha občanů Řecka a vytvořila vyspělý školský a zdravotnický systém. Zároveň ale touto štědrou sociální politikou začalo postupné zadlužování Řecka.[70] Také se ekonomika během této vlády soustředila převážně na zemědělskou a ne na průmyslovou výrobu, protože průmysl vyžadoval velké investice, které si stát nemohl dovolit.

Problémy s řeckou ekonomikou se prohloubily začátkem tohoto století, za další vlády PASOK, kdy byl premiérem Kostas Simitis. Nejvíce však ekonomika utrpěla během pravicové vlády Nea ND, Kostase Karamanlise mladšího, která trvala do roku 2009. Vládní kabinet po odstoupení čelil skandálům s korupcí a zatajování státního deficitu, který se vyšplhal až na 14 % HDP. Vláda místo toho, aby šetřila, si obstarávala další zahraniční půjčky na udržení standardu země. Nová vláda Jeorjosa Papandreu (2009) musela přijmout tvrdá opatření, např. snížení platů a zvýšení důchodového věku ze 60. na 65. rok. Zvýšila i daň z 19 na 21 %. Za tyto kroky dostala řecká vláda půjčku od EU a měnového fondu celkově ve výši 114 miliard euro. Radikálními opatřeními vlády a finanční půjčkou se Řecko vyhnulo bankrotu a do konce roku 2010 se podařilo snížit schodek na 8 %. Radikální postupy vlády se však neobešly bez demonstrací, kdy protestovalo přibližně 200 000 lidí, převážně v Athénách.

Snížit deficit pod 8 % se však v roce 2011 nedařilo tak, jak vláda plánovala, proto musela v červenci přijmout další radikální úsporná opatření a změnit vládní kabinet, premiér Jorgos Papandreu však svou pozici obhájil. V říjnu 2011 byla na setkání evropské měnové unie sjednána nová dohoda, odpis 50 % řeckého dluhu vůči bankovním subjektům a nová půjčka ve výši 120 miliard euro. Po neshodě mezi některými vládními poslanci a premiérem Papandreuem byla nakonec sestavena nová prozatímní vláda v čele s nezávislým ekonomem Lukasem Papadimosem. Ten pokračoval v úsporných opatřeních, parlament přijal novou půjčku a poloviční odpis řeckého dluhu.

Po následných volbách odhlasovala koalice premiéra Antonise Samarase další, v pořadí třetí velké memorandum, tzv. Memorandum III., domluvené s představiteli tzv. trojky (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond), které zahrnovalo velká úsporná opatření ve výši 11 miliard eur. Podle ministra financí Jannise Sturnarase to měla být poslední velká úsporná opatření.

V roce 2014 zaznamenal řecký státní rozpočet první plusové hospodaření od roku 2008 (tzv. primární přebytek) a v dubnu se Řecko mohlo zčásti dočasně vrátit na mezinárodní finanční trhy. Premiér Samaras tehdy prohlásil, že situace se stabilizovala a Řecko nebude potřebovat další záchranné úvěry. K roku 2015, po několika letech poklesu, činil HDP (PPP) na hlavu 27 tisíc USD, což bylo nominálně méně než v mnoha nových členských státech EU (jmenovitě Česko, Estonsko, Litva, Kypr, Malta, Slovensko a také Slovinsko).

Samarasova předpověď se ovšem nepotvrdila. V roce 2015 prožívalo Řecko a spolu s ním Evropská měnová unie (EMU) mimořádně dramatickou krizi. Nezaměstnanost práceschopného obyvatelstva stoupla na 27 %.

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Řecka.
Ermupoli na ostrové Syros je hlavní město Kyklad

Podle oficiálního úřadu ELSTAT mělo Řecko v roce 2011 10 815 197 obyvatel.[71] Většina obyvatel (98 %) vyznává řecké ortodoxní náboženství, jen asi 1,3 % patří k islámu. Úředním jazykem v Řecku je řečtina.

Obyvatelstvo dvou největších řeckých městAthén a Soluně – dosahuje počtu 5 miliónů, téměř 4 milióny v Aténách, zatímco v Soluni je to mírně přes 1 milion. V roce 2002 poprvé v historii moderního Řecka byl počet narození přesažen počtem úmrtí. Řecké sčítání lidu z roku 2001 zaznamenalo 10 930 000 obyvatel, z nichž 760 000 bylo původu jiného než řeckého.

Řecko má mnoho rozličných jazykové a kulturně národnostních menšin. Neúplný výčet by zahrnoval Pomaky a různé skupiny Romů. Taktéž zde existuje množství náboženských menšin, včetně muslimů v západní Thrákii, tvořících většinu místních obyvatel a vytvářejících tak druhou nejpočetnější skupinu.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Dnešní řecké dialekty

Úředním jazykem v Řecku je novořečtina Dimotiki (lidový jazyk), kterým již dlouho hovořila většina obyvatel Řecka. Dimotiki se vyvinul ze starořečtiny, konkrétně z jazyka koiné (společná řeč), který byl vytvořen v 3. stol. př. Kr. na základě jónské attičtiny jako univerzální jazyk všech Řeků. Kromě standardní novořečtiny dimotiki existují i jiné novořecké jazyky, jimiž hovoří určité skupiny Řeků. Jsou to jazyky pontská řečtina (asi 2 miliony uživatelů), tsakonština (vychází ze starověké dórštiny) a kapadócká řečtina. Nejrozšířenějším menšinovým řeckým jazykem je pontská řečtina, kterou mluví pontští Řekové. Kapadóčtina a cakonština jsou spíše na ústupu.

V Řecku se mluví také albánskou arvanitštinou, kterou používají Arvanité (asi 200 000 uživatelů), románskou arumunštinou, kterou mluví řečtí Arumuni (asi 100 000 uživatelů) a řeckou slovanštinou, kterou hovoří řečtí Slované (asi 60 000 uživatelů). Muslimská turecká menšina mluví turecky.

Imigrace[editovat | editovat zdroj]

Řecko prošlo po silné reemigrační vlně změnou z vystěhovalecké země v zemi imigrační. Na jedné straně pracoval do roku 1973 v zahraničí asi milion Řeků /od počátku sedmdesátých let 20. století se polovina z nich vrátila domů/. Na druhé straně žilo v Řecku počátkem devadesátých let 20. století asi 603 000 migrantů ze zahraničí, z toho 340 000 s řádným povolením, dále asi 260 000 "ilegálních migrantů" a pouze 3000 utečenců. Mezi legálními imigranty převažovali řečtí "navrátilci", především Řekové ze severního Černomoří. Mezi "ilegály" byli na prvním místě Albánci, za nimi s velkým odstupem Poláci. Potom následovaly země "třetího světa" v čele s Egyptem a Filipínami. [72] Právní status přistěhovalce byl během 90. let 20. století velmi nejasný a to spolu s velkým počtem ilegálních přistěhovalců vedlo od roku 1997 k uskutečnění 3 legalizačních programů nařízených řeckým státem (čtvrtý proběhl v roce 2005).

V 90. letech imigrovalo do Řecka několik prominentních řeckých sportovců jako etničtí přistěhovalci z Albánie a Gruzie, včetně legendárních vzpěračů Pyrrose Dimase a Kakhiho Kakhiashviliho.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Řecký arcibiskup Christodoulos






Circle frame.svg

Náboženství v Řecku (2017)[73]

     Pravoslaví (90 %)
     Ostatní křesťané (bez katolíků) (3 %)
     Bez význání (4 %)
     Islám (2 %)
     Ostatní (vč. katolíků) (1 %)

Ještě před nadvládou Osmanů bylo Řecko součástí Byzantské říše. Státní, stejně jako náboženské centrum říše, bylo Konstantinem I. přesunuto do Konstantinopole (dnešní Istanbul). Od Konstantinových časů se ortodoxní křesťanská víra úspěšně rozvíjela a rozšiřovala do východní Evropy. Dokonce i pod nadvládou Turků a po opakovaných pokusech jezuitů a poté protestantů o převrácení na svou víru, ortodoxní křesťanství přežívalo a vzkvétalo.

Úloha ortodoxní církve v oblasti udržování řecké etnické a kulturní identity během 400 let Osmanské nadvlády posílila pouto mezi náboženstvím a vládou. Většina Řeků i mnoho z těch, kteří nebyli stoupenci křesťanství, uctívají a respektují ortodoxní křesťanskou víru, chodí do kostela a slaví hlavní svátky, a jsou citově spjati s ortodoxním křesťanstvím jako se svou národní vírou.

Řecká ústava odráží tento vztah tím, že zaručuje absolutní svobodu vyznání, zatímco definuje “převládající náboženství” Řecka jako východní ortodoxní církev Ježíšovu. V praxi jsou ortodoxní církev a světský stav vzájemně blízce spjati. Jejich společný souhlas je potřebný pro stavbu kostelů a církev také zablokovala v Aténách stavbu míst uctívání jiných církví. Kněží přijímají plat od státu. Prezident republiky přísahá na Bibli svatou a ortodoxnímu křesťanství je dáváno přednostní místo v náboženských předmětech v prvotním vzdělávání. Církvi také bylo umožněno udržet si své rozsáhlé portfolio finančního majetku vyňatého z daňové a rozpočtové evidence.

V lednu 2005 vyšla najevo série korupčních skandálů zahrnující vysoce postavené představitele církve, která vedla k mnoha požadavkům, i ze strany nevěřících Řeků, na dokončení oddělení církve a státu a větší kontrolu církevního majetku.

Většina Řeků (95–98 %) je alespoň formálními členy východní ortodoxní církve, ačkoliv zachovávání náboženských tradic v posledních letech klesá. Řečtí muslimové tvoří okolo 1,3 % populace a žijí převážně v Thrákii. Rovněž zde žijí příslušníci římskokatolické církve, hlavně ve městě Patra, v souostroví Kyklad na ostrovech Syros, Paros a Naxos, protestanti a Židé, hlavně v Soluni (která bylo kdysi důležitým židovským městem až do holokaustu). Určité skupiny v Řecku se také snažily oživit staré řecké náboženství.

Hora Athos[editovat | editovat zdroj]

Hora Athos

Malá část Řecka, poloostrov Athos (někdy se též uvádí jen hora Athos), je považována řeckou ústavou za autonomní republiku, ačkoliv zahraniční vztahy přesto zůstávají výsadou řeckého státu. Duchovně je Athos pod patriarchátem Konstantinopole, a proto je ve spojení se všemi kláštery na hoře Athos a s ortodoxní církví zastoupenou v mnoha zemích. Jeden klášter se nedávno odloučil a vytvořil zcela nezávislé schisma na Svaté hoře – Klášter Esphygmenou. Esphygmenou se skládá ze 117 mnichů, kteří oponují hlavě církve a už ji více neuznávají. Věří tomu, že jsou posledními zbylými opravdovými křesťany na světě, a že ortodoxní se stali zkaženými, protože vedou s ostatními vírami dialog. Také mají výhrady vůči patriarchovi Athenagorasovi, který v 60. letech 20. století navázal dobré vztahy s římskokatolickou církví.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Athénská škola od Raffaela: Platón a jeho žák Aristotelés

Řecká kultura položila základy moderní evropské kultury. Mnohé poznatky byly známy již starým Řekům, kteří založili např. filosofii, divadlo, astronomii, rétoriku, moderní medicínu či demokracii. Velký je i vliv řeckého jazyka v evropských jazycích. Slova jako ekonomika, politika, matematika, televize, strategie či aristokracie jsou řeckého původu.

Řecká kultura prožila svůj další velký rozmach během byzantské doby, hlavně ve 12.–15. století, pak dalšímu velkému rozvoji bránila osmanská nadvláda. Do 17. století patřila mezi nejkulturnější evropská centra i Kréta, kde vládli Benátčané. Vyspělá kultura přetrvala i na Jónských ostrovech, kde Turci nikdy nevládli, ale i v Anatolii, která sice patřila Turkům, ale díky vyspělým velkoměstům si Maloasijští Řekové dokázali udržet moderní kulturu. Obrození nastává koncem 19. století, po osvobození Řecka.

Kultura současného Řecka vychází především z byzantských a ze starověkých tradic. Nejdůležitějším aspektem společnosti je řecká ortodoxní byzantská křesťanská církev, kterou vyznává většina Řeků. Celkově má řecká kultura blíže k orientálním zemím než k Evropě. Ale i tak tvoří jakousi vstupní bránu mezi západem a orientem. Orientální prvky jsou v řecké kultuře patrné už od mykénské kultury. Řekové jsou národ, který se rád baví při dobré hudbě, tanci, jídle a víně.

Hudba a tance[editovat | editovat zdroj]

Řecký tanec
Pěvkyně Maria Callas

Hudba je pro Řeky jedna z nejdůležitějších částí jejich života. Nejpopulárnějším žánrem je lidová hudba a hudba z ní vycházející. V žádné jiné zemi v Evropě není lidová hudba a tradiční tance tak populární jako v Řecku, kde dokonce i dnes vznikají nové lidové písně.[zdroj?] Řecká hudba má kořeny v starořecké hudbě a již od mykénské doby patří pod orientální styly hudby.

Tradiční lidová hudba je odlišná v různých tradičních krajích Řecka. Rozděluje se lidová hudba pevninského Řecka, lidová hudba z Kréty, Jónských ostrovů, Egejských ostrovů a z krajů, které byly obývané Řeky do řecko-turecké výměny obyvatel v r. 1923, tedy lidová hudba Pontských, maloasijských a Kapadóckých Řeků. Pevninská hudba z Makedonie a trakt se podobá ostatní balkánské hudbě, hudba z Epiru, Thesálie, Rumélie a Peloponésu (dimotiki Musik) je však specifická a zároveň nejpopulárnější celořecká lidová hudba. Tradiční nástroje jsou hlavně dechové – klarinet, zurna a flojera, v pozadí zní brnkací udi či laut. Nejznámější písně z této oblasti pocházejí od novořeckých kmenů, Sarakacanů a Karagunidů a také z peloponéského kraje Arkádie. V mnoha písních se slaví i hrdinský boj Řeků proti Turkům. Tradiční mužskou ozdobou je oblíbená suknice fustanella. Hudba z řeckých ostrovů (nisiotika) je odlišná, dominují zde housle a hudba je více melodická. Podobnou hudbu mají i Maloasijští Řekové (mikrasiatika). V jejich tradiční hudbě převládají převážně brnkací nástroje (kanonaki, udi) a housle. Hudba z Pontu (pondiaka) je odlišná, hraná na smyčcový nástroj kemence, písně jsou rychlé v silném orientálním tónu. Zvláštní postavení má i hudba z Kréty (kritika), kde je tradičním nástrojem smyčcová lyra, podobná jako kemence. Písně jsou často rychlé a melodické. Tradiční je zde i mandináda, vtipná rýmovaná pořekadlová píseň. Mandinády jsou v Řecku velmi populární.

Tradiční řecké tance (choroi) se tančí obvykle v kruhu (kyklos) a většina z nich má starověký původ, jako např. tanec syrtos, který se tančí ve všech oblastech a první zmínka o něm je z 1. stol. po Kr. Podobným tancem je i kalamatianos a klistos, které se tančí v pevninském Řecku. Tradičním tancem pevninského Řecka je akrobatický tanec tsamiko, nazývaný také kleftikos Choros, tedy zbojnický tanec. Na ostrovech se tančí tance susta či pidichtos, na Krétě je nejznámější divoký tanec pendozalis či siganos. Některé mužské tance bývají doprovázeny výstřely. Typické maloasijské tance jsou zeimbekiko,karsilamas a ženský břišní tanec tsifteteli'. Pontské tance jsou také velmi divoké, známé jsou tik, dipat či trigona. Kapadóčtí Řekové tančí tance seite, es vassilis či leilalum.

Po výměně obyvatel mezi Řeckem a Tureckem v roce 1923 přinesli Maloasijští Řekové do Řecka svou tradiční hudbu, zpočátku zpívali ironicky, o problémech, drogách, tento styl je známý jako Rembetiko. Hrálo se v tradičních anatolských tónech, převažovaly zde brnkací nástroje. Po druhé světové válce se tento styl zpopularizoval, tedy i nástroje jako buzuki, které se stalo nejpopulárnějším nástrojem Řeků.

Zlatý věk řecké hudby nastal v 50.–70. letech, kdy vznikl styl laika, hraný na buzuki. Jsou to tzv. písně syrtaki, které skládali známí skladatelé jako Mikis Theodorakis (autor hudby k filmu Řek Zorba), Vassilis Tsitsanis, Manos Chatzidakis, Stavros Xarchakos, Nikos Gatsos či Manos Loizos. Nejznámější zpěváci byli Grigoris Bithikotsis či Stelios Kazantzidis. Z tohoto stylu se vyvinula v 80. letech tzv. synchroni laika, která je nejpopulárnějším stylem dodnes, nesmí zde chybět buzuki. Dnes je populárním stylem i tradiční břišní tanec tsifteteli, také v doprovodu buzuki. Věnují se mu zpěváci jako Tasos Bugas či Notis Sfakianakis.

Mezi skladateli vážné hudby proslul avantgardní tvůrce Iannis Xenakis, dále Spyridon Samaras, Nikos Skalkottas nebo Manos Hatzidakis, držitel Oscara za filmovou píseň z roku 1960 (šlo o prvního Oscara v této kategorii pro neanglicky mluvený film). Především jako dirigent proslul Dimitri Mitropoulos. Z interpretů si celosvětovou slávu vydobyla sopranistka Maria Callasová. V jejích stopách šla Agnes Baltsaová. V populární hudbě se prosadili Nana Mouskouri, Demis Roussos, Melina Mercouri, Jorgos Dalaras, Maria Farantouri, Haris Alexiou nebo Sakis Rouvas. V oblasti elektronické hudby se proslavili Vangelis, Yanni nebo Steve Angello.

Zvyky a tradice[editovat | editovat zdroj]

Tradiční řecká svatba

Řekové jsou velmi konzervativní lidé, kteří ctí své starobylé tradice, někdy vycházející ještě z pohanských dob. Největšími řeckými slavnostmi jsou tradiční vesnické veselice panijiria, které se pořádají na počest různých svatých (ve starověku na počest bohů) či na oslavu dobré úrody (svátek chleba, hroznů, melounů). Při těchto zábavách se tančí na hlavním náměstí, kde se hoduje několik dní. Tradiční oslavy křesťanských svátků jako Velikonoce a Vánoce si uchovaly množství zvyků z předkřesťanské doby. Lidová mytologie vychází ze starořecké mytologie, je plná pohanských bohů a pověr. Známý je příběh o dřevorubci, kde vystupuje říční bůh, který trestá lidskou chamtivost. Příběh o Jannise a Mandritse, o nerozlučné lásce, obsahuje prvky z řeckých mýtů o Filemonovi a Baucis či o králi Midasovi.

Velkým svátkem je i svatba (gamos), kde se slaví několik dní. Na venkově není výjimečné vidět na svatbě až 1000 hostů. Na prvním místě je u Řeků rodina, která drží spolu a je nerozlučitelná, proto děti žijí se svými rodiči i v dospělosti, často i se svou rodinou. Pro Řeky je tradiční pohostinnost (filoxenia).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecká literatura.

Řecká literatura začíná v 9. stol. př. n. l. mýtografem Homérem. Řekové poté vymysleli epos i drama, tedy komedii a tragédii. Nejvýznamnější starověcí spisovatelé byli např. autoři tragédií Sofoklés, Eurípidés a Aischylos, autoři komedií Aristofanés a Menandros, tvůrce biografií Plútarchos, básník Hésiodos, básnířka Sapfó, bajkař Ezop či Lúkianos, který je někdy označován za zakladatele sci-fi.[74]

Nejvýznamnější byzantský román je od neznámého autora: Digenis Akritas. Líčí příběh byzantského vojáka, který zabije draka a zažívá velkou lásku. Koncem 10. století byl vytvořen rozsáhlý lexikon Suda.[75] Je nesmírně cenný tím, že přepsal a uchoval tak řadu významných antických literárních děl, která se na západě ztratila. Autor monumentální encyklopedie Suda je neznámý, encyklopedické práci se ale věnoval například Fotios. K byzantským básníkům patřil Georgios Pisides.

Za zakladatele moderní řecké literatury je považován Visentzos Kornaros, který v 16. stol. napsal jedno z nejvýznamnějších renesančních děl, Erotokritos, milostný román zasazený do starověkých Athén. Velkou roli v ustavování moderní řecké kultury sehrálo na počátku 19. století osvícenské hnutí Diafotismos. K jeho klíčovým představitelům patřili dva spisovatelé, Rigas Feraios a Adamantios Korais, který vytvořil novodobou spisovnou řečtinu (kathareusu), kterou v letech 1828–1835 shrnul ve slovníku Atakta. Ve stejné době, kdy působili diafotisté, se na Jónských ostrovech ustavila básnická škola, jejím hlavním představitelem byl Dionysios Solomos. Jeho zřejmě nejznámějším dílem je Hymnus na svobodu (Imnos is tin eleftherian) z roku 1824. Jeho první dvě sloky jsou od roku 1865 textem řecké státní hymny.[76]

Po zisku nezávislosti v roce 1829 se centrum kulturního života přirozeně přesunulo do Athén. Zde se ustavila tzv. Nová athénská škola, někdy zvaná též palamasovská, to podle její nejvýraznější osobnosti, Kostise Palamase, který je mj. autorem textu Hymny olympijských her.[77] Výraznou básnickou osobností konce 19. století byl Konstantinos Kavafis, který jako první použil v řecké poezii volný verš a otevřel některá nová témata, jako byla např. homosexualita.[78] Prosadil se i básník Jean Moréas, který však splynul s francouzským kulturním prostorem. Na začátku 20. století svá vrcholná díla vytvořil Angelos Sikelianos. Prvním velkým moderním řeckým prozaikem se stal Alexandros Papadiamantis.

Hvězdami meziválečné řecké poezie byli Kostas Karyotakis, Jorgos Seferis a Odysseas Elytis. Dva posledně jmenovaní nakonec za své dílo obdrželi i Nobelovu cenu za literaturu. K významným představitelům poválečné poezie patří Manolis Anagnostakis nebo komunisticky orientovaný Janis Ritsos, v próze dosáhl světového věhlasu Nikos Kazantzakis, stvořitel Řeka Zorby. K nejznámějším současným autorům patří Dimitris Lyacos.

Vlivnou novinářkou a vydavatelkou se ve Spojených státech stala Arianna Huffingtonová.[79]

Výtvarné umění a film[editovat | editovat zdroj]

El Greco: Kristus uzdravuje slepce

Nejvýznamnějšími antickými sochaři byli Polykleitos, Feidiás a Praxiteles. Ke slavným byzantským malířům ikon patřil Theofanés Řek, který ovlivnil i ruské malířství, neboť v Moskvě strávil závěr života.[80]

Na Krétě působil v 16. století malíř El Greco (vlastním jménem Dominikos Theotokopulos), který se nakonec prosadil hlavně ve Španělsku, a je považován nejen za největšího řeckého malíře, ale je možná i nejslavnějším moderním (tedy neantickým a nebyzantským) Řekem vůbec. Akademický realismus reprezentoval v 19. století Nikolaos Gyzis. Ve Volosu se narodil malíř Giorgio de Chirico, hlavní představitel tzv. metafyzické malby. Jannis Kounellis patřil k hnutí zvanému arte povera.

Nejvýznamnějším výstavním prostorem v Řecku je Národní galerie – Muzeum Alexandrose Sutzose v Athénách. Vznikl roku 1878 na Athénské univerzitě, ale impuls k rozvoji přišel až když roku 1896 daroval právník Alexandros Sutzos státu svoji sbírku.

Nejoceňovanějšími řeckými filmovými režiséry jsou Theo Angelopoulos a Costa-Gavras, který emigroval do Francie. V Hollywoodu se akčními trháky prosadil George Pan Cosmatos, tvoří tam i Yorgos Lanthimos. K nejslavnějším řeckým herečkám patří Irene Papasová a Katina Paxinou.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Řecká kuchyně.

Řecká kuchyně je typickou středomořskou kuchyní. Obecně je velmi zdravá. Řekové konzumují velké množství olivového oleje, který je základem skoro každého jídla. Většina jídel pochází ze starověkého období, přestože mnohé mají dnes turecká jména, jako např. tradiční medový zákusek baklava, o kterém se zmiňoval již spisovatel Athénaios v 2. stol. K tradičním řeckým jídlům patří pečené maso (zejména jehněčí a kozí), ryby a mořští živočichové, saláty (nejznámější je řecký salát, v Řecku zvaný choriatiki), sýry (nejznámější je feta), musaka (zapékaný lilek s rajčatovou omáčkou), suvlaki a gyros, pastitsio, dolmades (vinné listy plněné ragú), různé druhy omáček na těstoviny a omáčka tzatziki. Řecké zákusky jsou medové a velmi sladké, existuje množství druhů, ale nejznámější je zmiňovaná baklava.

Řecká kuchyně byla ovlivněna italskou kuchyní, z níž pocházejí jídla jako pastitsio, těstoviny či stifádo. Kvalitní je i řecké víno a alkoholické nápoje ouzo, retsina a metaxa. Oblíbeným nápojem je i tradiční frapé, které vzniklo v Řecku.

Věda a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Řecký historik Hérodotos, nazývaný otcem dějepisu

Zakladateli evropské exaktní vědy (ačkoli oni se tehdy necítili být ještě nijak odděleni od filozofů) jsou Archimédés, Eukleidés, Pythagoras, Démokritos, Hippokratés, Klaudios Ptolemaios, Thalés z Milétu, Galén, Eratosthenés z Kyrény, Anaximandros, Hipparchos, Hérón Alexandrijský, Leukippos z Milétu, Theofrastos, Diofantos, Aristarchos ze Samu, Apollónios z Pergy, Eudoxos z Knidu, Poseidónios, Pappos z Alexandrie nebo Archytas.

Aristotelés, jeden z nejvýznamnějších myslitelů antického období

Ve starém Řecku vznikla filozofie. Nejvýznamnějšími filozofy byly Aristoteles, Platón, Sokratés, Hérakleitos, Epikúros, Díogenés ze Sinópé, Anaxagorás, Parmenidés, Zénón z Eleje, Empedoklés, Plótínos, Xenofanés, Prótagorás z Abdér, Zénón z Kitia, Antisthenés, Epiktétos, Gorgiás z Leontín, Aristippos z Kyrény, Pyrrhón z Élidy či "poslední Helén", filozofka Hypatia, jakkoli postava spíše symbolická.

I oblast dnešních humanitních a sociálních věd má své otce zakladatele na Peloponésu, Hérodotos a Thúkydidés jsou otci dějepravy, v jejich stopách šel v římských časech Polybios. Díogenés Laertios sepsal první dějiny filozofie. Jedním z prvních teoretických ekonomů byl Xenofón.

Intelektuálními oporami řecko-římské, posléze východořímské či byzantské civilizace byli Atanáš, Basileios Veliký, Řehoř z Nazianzu, Jan Zlatoústý, Eusebios z Kaisareie, Řehoř z Nyssy, Kléméns Alexandrijský, Cassiodorus, Jan Malalas, Jan z Damašku, Konstantin VII. Porfyrogennetos, i české dějiny silně ovlivňující Cyril a Metoděj, Prokopios z Kaisareie, Michael Psellos, Gregorios Palamas, Niketas Choniates, Ioannes Zonaras, Georgios Gemistos Pléthón, Georgios Pachyméres, Georgios Akropolites a Basilius Bessarion, který musel z Konstantinopole prchat před Turky.

Na území Osmanské říše se prosadil například geograf Jakút al-Hamawí ar-Rúmí, rovněž původem Řek.

Jedním z nejvýznamnějších novověkých vědců byli matematik Constantin Carathéodory či astronom Eugène Michel Antoniadi. Oba působili většinu života ve Francii, stejně jako informatik Joseph Sifakis, který roku 2007 získal Turingovu cenu, nejprestižnější ocenění v oblasti počítačové vědy.[81] Významným informatikem je i Christos Papadimitriou. V USA dosáhl věhlasu, díky svému PAP testu, lékař Georgios Papanikolaou. Alec Issigonis byl důležitým automobilovým konstruktérem, z jeho dílny pochází slavný britský vůz Mini.[82]

Nejznámějším novořeckým filozofem je patrně Cornelius Castoriadis, sociologem Nicos Poulantzas. Archeolog Spyridon Marinatos objevil v roce 1967 mínojské město Akrotiri na ostrově Santorini.

Řecko má poměrně vyspělý systém školské správy, která zaručuje kvalitní vzdělání. Struktura školského systému je zčásti podobná tomu v Česku. Začíná se v tzv. lidové škole (Dimotiko scholio), pak se pokračuje střední školou (Gymnasio) a středoškolské vzdělání se dokončuje na lyceu (Lykie), nebo na Odborné-technické škole (Technika ke epangelmatika ekpedeftiria). Po absolvování střední školy se může pokračovat výukou na univerzitě (Panepistimio). Řecko má mnoho univerzit, které patří mezi nejkvalitnější v Evropě. Známá je Athénská akademie (Akadimia Athinon), Národní a Kapodistriasova univerzita v Aténách (Ethnikon ke Kapodistriakon Panepistimion Athinon) a nejvýznamnější univerzitou Řecka a celého Balkánu je Aristotelova univerzita v Soluni (Aristotelio Panepistimio Thessalonikis).

Sport[editovat | editovat zdroj]

První olympijské hry roku 1896 v Athénách

Starověké Řecko pořádalo soutěže zvané olympijské hry. Byly pořádány od 8. století př. n. l. do přelomu 4. a 5. století, každé čtyři roky v Olympii. Konaly se v srpnu nebo září k poctě boha Dia. Klasickými disciplínami byly běh (nahých atletů, nebo těžkooděnců), hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky se závažím, různé druhy zápasu (orthopalé, katopalé, pygmé, pankration), ale také třeba soutěž trubačů.[83] Na starověké hry navázaly na konci 19. století novodobé olympijské hry, proto se ty první, roku 1896, odehrály v řeckých Athénách.[84] Roku 2004 se v Athénách konaly olympijské hry znovu.[85] Demetrius Vikelas byl prvním předsedou Mezinárodního olympijského výboru.[86] Na novodobých olympijských hrách jsou Řekové nejúspěšnější v atletice. Zlato mají například překážkářky Voula Patoulidou a Fani Chalkiáová, běžec na 200 metrů Konstantinos Kenteris, chodkyně Athanasia Tsumeleka či skokanka o tyči Katerina Stefanidiová.[87] Úspěšná je řecká vzpěračská škola, vzpěrači Pyrros Dimas a Akakios Kakiasvilis mají tři zlaté olympijské medaile.

Řekové jsou úspěšní v basketbalu. Muži se stali dvakrát mistry Evropy (1987, 2005). Slavnými basketbalisty byli Nikos Galis, Theodoros Papaloukas, Panagiotis Fasoulas, Dimitris Diamantidis, v posledních letech pak zejména Jannis Antetokunmpo. Nejúspěšnějším basketbalovým týmem je Panathinaikos BC, který šestkrát vyhrál Euroligu, Olympiacos BC třikrát. Fotbalisté Řecka se v roce 2004 se stali mistry Evropy.[88] Velmi populární je v Řecku též vodní pólo.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Greece Population (2021) - Worldometer. www.worldometers.info [online]. [cit. 2021-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. ZIMMER, Carl. A Skull Bone Discovered in Greece May Alter the Story of Human Prehistory. The New York Times. 2019-07-10. Dostupné online [cit. 2021-05-12]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  4. HARVATI, Katerina; RÖDING, Carolin; BOSMAN, Abel M. Apidima Cave fossils provide earliest evidence of Homo sapiens in Eurasia. Nature. 2019-07, roč. 571, čís. 7766, s. 500–504. Dostupné online [cit. 2021-05-12]. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/s41586-019-1376-z. (anglicky) 
  5. PERLÈS, Catherine. The Early Neolithic in Greece: The First Farming Communities in Europe. [s.l.]: Cambridge University Press 298 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-00027-7. (anglicky) Google-Books-ID: Kvy9WI95YC8C. 
  6. KRATOCHVÍL, Zdeněk. Kykladská civilizace rané doby bronzové. Osel.cz [online]. 10. 3. 2020 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  7. Mínojská civilizace. Šokující Planeta [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. KRATOCHVÍL, Zdeněk. Mykény a zrození první řecké civilizace (achájské). Osel.cz [online]. 28. 2. 2021 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  9. BARTONĚK, Antonín. Krétské lineární písmo A a pokusy o jeho rozluštění. Listy filologické / Folia philologica. 1958, roč. 81, čís. 2, s. 234–238. Dostupné online [cit. 2021-05-12]. ISSN 0024-4457. 
  10. KRATOCHVÍL, Zdeněk. Lineární písmo B. Osel.cz [online]. 10. 5. 2021 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  11. PRAVEC, Josef. 1177 př. n. l.: Rok, kdy zanikla civilizace ve Středomoří. Podle amerického badatele Erica Clinea jde o připomínku křehkosti vyspělého světa.. Ekonom.cz [online]. 2019-05-09 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (česky) 
  12. DREWS, Robert. The End of the Bronze Age: Changes in Warfare and the Catastrophe Ca. 1200 B.C.. [s.l.]: Princeton University Press 264 s. Dostupné online. ISBN 978-0-691-02591-9. (anglicky) Google-Books-ID: 1DjADwAAQBAJ. 
  13. KARASAVVAS, Theodoros. Cleisthenes, Father of Democracy, Invented a Form of Government that Has Endured for Over 2,500 Years. www.ancient-origins.net [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. LAPE, Susan. Solon and the Institution of the "Democratic" Family Form. The Classical Journal. 2002, roč. 98, čís. 2, s. 117–139. Dostupné online [cit. 2021-05-12]. ISSN 0009-8353. 
  15. Birth of Democracy: Solon the Lawgiver. www.agathe.gr [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  16. Bitva u Marathónu 490 před n.l.. www.antickysvet.cz [online]. 18. 4. 2015 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  17. STRAUSS, Barry. The Battle of Salamis: The Naval Encounter That Saved Greece -- and Western Civilization. [s.l.]: Simon and Schuster 326 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7432-7453-1. (anglicky) Google-Books-ID: nQFtMcD5dOsC. 
  18. Peloponéská válka. leporelo.info [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  19. Korintský spolek. leporelo.info [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  20. ROOS, Dave. How Alexander the Great Conquered the Persian Empire. HISTORY [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. Hellenistic age - Hellenistic civilization. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. HOUSER, Pavel. Vzestup a pád helénistické vědy. ScienceWorld.cz [online]. 24. 7. 2009 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  23. MACHÁČEK, Štěpán. Egyptská Alexandrie byla největším centrem vzdělanosti. Dnes je pohřbená pod moderní zástavbou. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (česky) 
  24. FLYNN, Daniel. Germans find Olympic course where Nero raced chariot. Reuters. 2008-07-23. Dostupné online [cit. 2021-05-12]. (anglicky) 
  25. VAN ANTWERP FINE, John. The Early Medieval Balkans: A Critical Survey from the Sixth to the Late Twelfth Century. [s.l.]: University of Michigan Press 372 s. Dostupné online. ISBN 978-0-472-08149-3. (anglicky) Google-Books-ID: Y0NBxG9Id58C. 
  26. HOUSER, Pavel. Střípky z italské renesance: Byzantské dědictví?. ScienceWorld.cz [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  27. STRAUß, J. How Cyprus came under Turkish rule: a conquest and the historians. Wiener Zeitschrift für die Kunde des Morgenlandes. 1992, roč. 82, s. 325–334. Dostupné online [cit. 2021-05-13]. ISSN 0084-0076. 
  28. SUGAR, Peter F. Southeastern Europe under Ottoman Rule, 1354-1804. [s.l.]: University of Washington Press 393 s. Dostupné online. ISBN 978-0-295-80363-0. (anglicky) Google-Books-ID: gYsVCgAAQBAJ. 
  29. GEORGOPOULOU, Maria. Late Medieval Crete and Venice: An Appropriation of Byzantine Heritage. The Art Bulletin. 1995, roč. 77, čís. 3, s. 479–496. Dostupné online [cit. 2021-05-13]. ISSN 0004-3079. DOI:10.2307/3046122. 
  30. MILLER, William. The Ionian Islands under Venetian Rule. The English Historical Review. 1903, roč. 18, čís. 70, s. 209–239. Dostupné online [cit. 2021-05-13]. ISSN 0013-8266. 
  31. PHILLIOU, Christine. Communities on the Verge: Unraveling the Phanariot Ascendancy in Ottoman Governance. Comparative Studies in Society and History. 2009, roč. 51, čís. 1, s. 151–181. Dostupné online [cit. 2021-05-13]. ISSN 0010-4175. 
  32. DAVIES, Siriol; DAVIS, Jack L. Greeks, Venice, and the Ottoman Empire. Hesperia Supplements. 2007, roč. 40, s. 25–31. Dostupné online [cit. 2021-05-13]. ISSN 1064-1173. 
  33. KALIMNIOU, Dean. Orlov: First draft at a Greek revolution. NEOS KOSMOS [online]. 2015-04-08 [cit. 2021-05-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. STOIANOVICH, Traian. The Conquering Balkan Orthodox Merchant. The Journal of Economic History. 1960, roč. 20, čís. 2, s. 234–313. Dostupné online [cit. 2021-05-13]. ISSN 0022-0507. 
  35. Philikí Etaireía | Greek revolutionary society. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Radio Romania International - Rigas Feraios. Radio Romania International [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. 
  37. On this day in 1821, Alexandros Ypsilantis encourages Greeks to revolt against the Ottomans. Greek City Times [online]. 1. 2. 2021 [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. 
  38. ILICH, Miljan Peter. The Chios Massacre Of 1822 | Queens Gazette. web.archive.org [online]. 2018-11-11 [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. 
  39. JOANNIDES, Paul. Colin, Delacroix, Byron and the Greek War of Independence. The Burlington Magazine. 1983, roč. 125, čís. 965, s. 495–500. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0007-6287. 
  40. NOTOPOULOS, James A. New Sources on Lord Byron at Missolonghi. Keats-Shelley Journal. 1955, roč. 4, s. 31–45. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0453-4387. 
  41. HERACLIDES, Alexis; DIALLA, Ada. Intervention in the Greek War of Independence, 1821–32. [s.l.]: Manchester University Press (Setting the Precedent). Dostupné online. S. 105–133. DOI: 10.2307/j.ctt1mf71b8.11. 
  42. LHOŤAN, Lukáš. Bitva u Navarina 1827: Námořní boj, který vedl k samostatnosti Řecka. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (česky) 
  43. 3 February 1830: Greece becomes a state. www.greeknewsagenda.gr [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. 
  44. September 27 Marks the assassination of Greece’s First Governor Kapodistrias. Greek City Times [online]. 27. 9. 2020 [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. 
  45. Narodil se Ota I. Řecký: Král, kterého vyhnal ze země vlastní lid. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-05-29 [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. PLAVEC, Tomáš. Krátká historie řeckých bankrotů: Začaly už 377 let před naším letopočtem. Investujeme.cz [online]. [cit. 2021-05-16]. Dostupné online. (česky) 
  47. MORRIS, Benny; ZE’EVI, Dror. When Turkey Destroyed Its Christians. Wall Street Journal. 2019-05-17. Dostupné online [cit. 2021-05-16]. ISSN 0099-9660. (anglicky) 
  48. DUFFIELD, A. Review by J. w. Venizelos, Maker of Modern Greece. The New York Times. 1921-10-30. Dostupné online [cit. 2021-05-17]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  49. GOUNARIS, Basil C.; CHRISTOPOULOS, Marianna D. Reassessing the Greek National Schism of World War I: The Ideological Parameters. The Historical Review/La Revue Historique. 2018, roč. 15, čís. 0, s. 237–270. Dostupné online [cit. 2021-05-17]. ISSN 1791-7603. DOI:10.12681/hr.20451. (anglicky) 
  50. CLIADAKIS, Harry. The Political and Diplomatic Background to the Metaxas Dictatorship, 1935-36. Journal of Contemporary History. 1979, roč. 14, čís. 1, s. 117–138. Dostupné online [cit. 2021-05-17]. ISSN 0022-0094. 
  51. KULIDAKIS, Thomas. Proč Řekové na rozdíl od nás slaví začátek druhé světové války. Plus [online]. Český rozhlas, 2019-10-29 [cit. 2021-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  52. ADAMEC, Jan. Jak Řecko (ne)rozhodlo válku. Odložil řecký a britský odpor útok na SSSR, a tím pomohl vyhrát 2. světovou válku?. Lidovky.cz [online]. 2021-04-22 [cit. 2021-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  53. Kolaborovali s nacisty - Ioannis Rallis (7/12. Česká televize [online]. Dostupné online. 
  54. POHANKA, Vít. Jak se dostali Řekové do Česka. Příběh jejich komunity začal po druhé světové válce. Plus [online]. Český rozhlas, 2021-01-09 [cit. 2021-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  55. Čeští Řekové a jejich potomci si připomínají 70 let od emigrace. Utekli před občanskou válkou. ČT24 [online]. Česká televize, 22. 6. 2018 [cit. 2021-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  56. VITÁKOVÁ, Alena. Od ekonomického zázraku na pokraj bankrotu. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2012-01-05 [cit. 2021-05-17]. Dostupné online. (česky) 
  57. XYDIS, Stephen G. Coups and Countercoups in Greece, 1967-1973 (with postscript). Political Science Quarterly. 1974, roč. 89, čís. 3, s. 507–538. Dostupné online [cit. 2021-05-17]. ISSN 0032-3195. DOI:10.2307/2148452. 
  58. Před 40 lety ovládla "bájnou Hellas" plukovnická junta. Deník.cz. 2007-04-19. Dostupné online [cit. 2021-05-19]. (česky) 
  59. ŠVEC, Pavel. Od ostnatých drátů k rozdělení. Před 45 lety vtrhla turecká armáda na Kypr. iDNES.cz [online]. 2019-07-20 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. 
  60. KULIDAKIS, Thomas. Výročí pádu vojenské junty v Řecku. V čem je poučení pro naši budoucnost?. Plus [online]. Český rozhlas, 2017-07-24 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  61. Řecko se do eurozóny dostalo podvodem. iROZHLAS [online]. 15. listopadu 2004 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  62. Euro přispělo k zadlužení Řecka - Česká národní banka. www.cnb.cz [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. 
  63. Řecku končí poslední záchranný program. Stále je na tom ale nejhůř z celé eurozóny. ČT24 [online]. Česká televize, 20. 8. 2018 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  64. HOUSKA, Ondřej. Evropská dluhová krize a spekulace o rozpadu eurozóny. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  65. Nezaměstnanost v Řecku vystoupala na rekordních 28 procent. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2014-02-14 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  66. Volby v Řecku jasně vyhrála Tsiprasova SYRIZA. www.novinky.cz [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. 
  67. KULIDAKIS, Thomas. Proč v Řecku vyhrála pravice, Tsipras prohrál a sociální demokraté propadli. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. (česky) 
  68. Řecká statistická ročenka 2009 - 2010, strana 27
  69. Řecká statistická ročenka 2009 - 2010, strana 28
  70. Archivovaná kopie. www.pavel-kohout.cz [online]. [cit. 2015-12-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. 
  71. 2011 Greek Census [PDF]. Hellenic Statistical Authority [cit. 2012-08-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 17-08-2014. 
  72. BADE, Klaus L. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 310–311. 
  73. Religious Belief and National Belonging in Central and Eastern Europe [online]. Pew Research Center, 10 May 2017 [cit. 2017-05-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  74. Na Měsíc dostala člověka fantazie. Spisovatelé „předběhli“ NASA s odpočtem, raketami i Floridou. ČT24 [online]. Česká televize, 16. 7. 2019 [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (česky) 
  75. The Suda, a Massive Byzantine Encyclopedic Dictionary : History of Information. www.historyofinformation.com [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  76. DIONYSIOS SOLOMOS - The national poet of Greece. www.ellines.com [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  77. The oldest of the modern Olympic emblems is an anthem! - Olympic News. International Olympic Committee [online]. 2021-05-12 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  78. BEATON, Roderick. C. P. Cavafy: Irony and Hellenism. The Slavonic and East European Review. 1981, roč. 59, čís. 4, s. 516–528. Dostupné online [cit. 2021-05-12]. ISSN 0037-6795. 
  79. Huffingtonová změnila svět on-line žurnalistiky. Nyní z webu odchází. iDNES.cz [online]. 2016-08-13 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  80. Theofanés Řek. www.cojeco.cz [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (česky) 
  81. Joseph Sifakis - A.M. Turing Award Laureate. amturing.acm.org [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  82. DRAGOUN, Aleš. Mini slaví šedesátku, Issigonisovo veledílo dobylo i svět rallye. auto.cz [online]. 20. 9. 2019 [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (česky) 
  83. ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Vzkříšení Olympie,. 2. vyd. Praha: Knižní klub, 2003. 260 s. ISBN 80-242-0932-2. 
  84. Olympijské výročí: před 125 lety byly zahájeny první novodobé hry. E15.cz [online]. [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (česky) 
  85. Olympijské hry 2004 budou přes pochybnosti v Aténách. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. (česky) 
  86. DEMETRIUS VIKELAS - The first President of International Olympic Committee. www.ellines.com [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  87. Report: women's pole vault final – Rio 2016 Olympic Games | REPORT | World Athletics. www.worldathletics.org [online]. [cit. 2021-05-12]. Dostupné online. 
  88. VAIT, Martin. Momenty Eura: Řecký ultradefenzivní zázrak (2004). ČT sport - Česká televize [online]. [cit. 2021-05-11]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-883-9. 
  • DOSTÁLOVÁ, Růžena, a kol. Řecko. Praha: Libri, 2002. ISBN 80-7277-110-8. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]