Francie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Na tento článek je přesměrováno heslo Francouzská republika. Tento článek je o státu v Západní Evropě. Další významy jsou uvedeny na stránce Francouzská republika (rozcestník).
Francouzská republika
République française
vlajka Francie
vlajka
znak Francie
znak
Hymna: Marseillaisa
Motto: Liberté, Égalité, Fraternité
(volnost, rovnost, bratrství)
Geografie

EU-France.svg Poloha Francie

Hlavní město: Paříž
Rozloha: 543 965 [p 1][1][2] km² (47. na světě)
z toho 0,26 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mont Blanc (4 810 m n. m.)
Časové pásmo: +1
Poloha: 47° s. š., 2° v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 65 065 189 (22. na světě, 2017)
Hustota zalidnění: 111 ob. / km² (95. na světě)
HDI: 0,872 (velmi vysoký) (14. na světě, 2010)
Jazyk: francouzština
Národnostní složení: Francouzi, Portugalci, Italové, Španělé, aj.
Náboženství: římskokatolické 83–88 %, islám 5–10 %, protestantismus 2 %, judaismus 1 %
Státní útvar
Státní zřízení: poloprezidentská republika
Vznik: 4. září 1870 (vyhlášení Třetí republiky)
Prezident: Emmanuel Macron
Předseda vlády: Édouard Philippe
Měna: Euro[p 2] (EUR)
HDP/obyv. (PPP): 41181 absolutní: 36 557 USD (24. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 250 FRA FR
MPZ: F
Telefonní předvolba: +33
Národní TLD: .fr [p 3]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Francie (francouzsky La France, výslovnost /fʀɑ̃s/), oficiální název Francouzská republika (francouzsky République française, výslovnost /ʀepyblik fʀɑ̃sɛz/) je demokratický stát, jehož většina území (někdy označovaná jako Metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě. Francouzskou republiku tvoří i tzv. Zámořská Francie, která zahrnuje území v Karibiku, Severní a Jižní Americe, v Indickém oceánu a Oceánii. Francouzi metropolitní Francii kvůli jejímu geografickému tvaru často přezdívají L'Hexagone (šestiúhelník). K Francii patří také malý ostrov Korsika.

Je členskou zemí Severoatlantické aliance a je jedním ze zakládajících členů Evropské unie a Organizace spojených národů. Je jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta, jednou z osmi uznaných jaderných mocností a členem sdružení osmi nejvyspělejších států světa G8. Spolu se Spojeným královstvím je Francie jedinou doposud existující koloniální velmocí.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Francie.
Jeskynní malba v Lascaux
Eugène Delacroix - La liberté guidant le peuple, Svoboda vedoucí lid, Symbol Francouzské revoluce

Hranice současné Francie zhruba souhlasí s těmi z dob starověké Galie obývané keltským kmenem Galů. Galie byla podrobena v 1. století př. n. l. Římany a Galové částečně převzali latinský jazyk i kulturu. S romanizací území souvisí i časné šíření křesťanství od 2. a 3. století. Galské východní hranice byly ve 4. století obsazeny germánskými kmeny, převážně Franky, kteří později dali zemi její dnešní jméno. Existence Francie jako samostatného státu se tradičně datuje od rozděleni Francké říše roku 843 na (Francia orientalis) na východě, Francia occidentalis na západě a Lotharingii ve středu. Z Východní Francké Říše se stala Svatá říše římská, západní část dala vzniknout dnešní Francii.

Potomci Karla Velikého vládli Francii až do roku 987, kdy byl korunován králem Hugo Kapet. Jeho potomci, Kapetovci a jejich vedlejší větve z Valois a Bourboni postupně pomocí série válek a dědictví sjednotili území pod centrální panovnickou moc. Od 12. století angličtí králové z rodu Plantagenetů ovládali rozsáhlá území západní Francie a k vyhnání Angličanů z Francie došlo teprve na konci stoleté války mezi Anglií a Francií v 15. století. Ve druhé polovině 16. století Francii zasáhly náboženské války mezi hugenoty a katolíky. Monarchie dosáhla své největší moci za vlády Ludvíka XIV, který vládl v 2. polovině 17. a začátkem 18. století. V té době měla Francie velký vliv na evropskou politiku, ekonomii a kulturu. Byla nejlidnatějším státem v Evropě a třetím na světě po Číně a Indii. Ve válce o španělské dědictví Francie dosáhla dosazení Bourbonů na španělský trůn, zároveň se však postupně propadala do rekordní zadluženosti a ekonomického úpadku a v sedmileté válce v důsledku porážky od Velké Británie přišla o svou koloniální říši v Indii a Kanadě.

Francouzský císař Napoleon Bonaparte po návratu z exilu na Elbě

Úpadek říše se za následníků Ludvíka XIV. stále prohluboval a byl jednou z příčin Francouzské revoluce, která propukla v roce 1789 a vedla 3. září 1791 k nahrazení absolutistické monarchie konstituční, 22. září 1792 byla následně nastolena První republika. Vláda však ve skutečnosti zůstala v rukou revolučního kabinetu. 22. srpna 1795 byla vyhlášena ústava roku III, vlády se chopilo direktorium. Následně v roce 1799 ovládl republiku Napoleon Bonaparte, stal se prvním konzulem a 18. května 1804 státním převratem založil první francouzské císařství, jehož se stal prvním panovníkem. Napoleon na krátkou dobu ovládl většinu Evropy, bojoval se Spojeným Královstvím, Pruskem, Rakouskem a Ruskem, založil nová království, do jejichž čela dosadil členy své rodiny. Po neúspěšné invazi do Ruska a porážce v bitvě u Lipska už nebyl schopen čelit aliančním armádám a v dubnu 1814 abdikoval. Poté došlo k restauraci bourbonského království. Během Vídeňského kongresu uprchl z vyhnanství na ostrově Elba a nakrátko obnovil císařství. Definitivně poražen byl v bitvě u Waterloo.

V roce 1830 dala Červencová revoluce vzniknout konstituční monarchii v čele s vedlejší větví Bourbonů, nahrazené roku 1848 Druhou republikou. Její existence byla zanedlouho ukončena zvolením dosavadního prezidenta a císařova synovce Ludvíka Napoleona císařem (jako Napoleona III.), který byl zajat po prohrané prusko-francouzské válce roku 1870, kdy vznikla Třetí republika.

Ačkoliv vyšla Francie vítězně z první i druhé světové války, ztrácela během 20. století postupně bývalé velmocenské postavení. Po II. světové válce vznikla Čtvrtá republika. V roce 1958 byla nastolena současná Pátá republika v čele s generálem Charlesem de Gaullem. V důsledku válek v Indočíně a Alžírsku a vlně dekolonizace po roce 1960 přišla Francie o většinu svých kolonií v Asii a Africe.

V posledních desetiletích se Francie smířila s Německem a ve spojení s ním usiluje o politickou a ekonomickou integraci Evropy. Francie byla v čele států podporujících urychlení rozšíření měnové unie, kterou chtěla dosáhnout vytvoření více sjednocené a schopné Evropské politiky, obrany a bezpečnostního aparátu. V referendu o přijetí Smlouvy o Evropské ústavě však 55 % francouzských občanů hlasovalo proti.

Původ francouzského národa[editovat | editovat zdroj]

Alegorická postava Marianne, jednoho ze symbolů francouzského národa

Ačkoliv Francii obvykle vnímáme jako jednolitý národní stát[3], při pohledu na rané dějiny Francie je patrné, že - slovy André Mauroise - „jakási francouzská rasa nikdy neexistovala“.[4] Francouzi se vyznačují značně různorodým národnostním původem, který je stejně jako jejich dějiny výsledkem mnoha vlivů. V průběhu svých dějin zažila Francie množství přistěhovaleckých vln (což je příznačné i pro současnou Francii). Tato skutečnost je zřejmější při uvědomění si geografické polohy Francie na západním okraji evropského kontinentu. Jejím vlivem byla Francie místem, kde se zastavovaly invaze a usazovali se vetřelci.[4] Navíc přestože dnešní Francie má přirozené hranice, z historického hlediska nebyla nijak uzavřeným celkem. Na jejím území se tak od počátku dějin setkáváme s nejrozličnějšími národy — Kelty, Řeky, Římany, Germány, Franky, Normany, Židy, Španěly, Portugalci, Italy, Alžířany a mnoha dalšími.

Nejvýznamnější stopy v dějinách Francie zanechaly vlivy Galů (což byla ta část Keltů, která se usadila ve Francii), Římanů a Franků, přičemž první dva na přelomu tisíciletí splynuly dohromady a třetí dal Francii jméno. Přístup k imigrantům byl na území Francie téměř výhradně asimilační[5], což znamená, že kultura, jazyk a genetické dispozice nově příchozích se rozpouštěly mezi zde již dříve usazeným obyvatelstvem, přičemž je samozřejmě do jisté míry i obohacovaly. Z hlediska civilizačního byl nejzásadnější vliv galorománské kultury, což se odráží i na dnešní podobě francouzštiny, kterou řadíme mezi románské jazyky. Výskyt mnoha oblastních jazyků, které většinou nemají s latinským původem příliš společného (bretonština, baskičtina, korsičtina, vlámština nebo alsaské nářečí němčiny), však velmi názorně dokládá, že utváření francouzského národa bylo mnohem složitější a nejednoznačnější. Ještě v první polovině 20. století byla každodenním jazykem většiny venkovského obyvatelstva v jižní třetině Francie románská okcitánština,[6] která má blízko ke katalánštině. „Ačkoliv staletí trvající centralizační tlaky stmelily Francouze do jediného národa se silným citem pro národní identitu“[7], byl tento národ utvářen množstvím rozdílných etnik. A právě z této historické rozmanitosti pochází kulturní a jazykové bohatství dnešní Francie.[8]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Francie.
Osídlení s počtem obyvatel přesahujícím 100 000
Mapa Francie

Největší část území Francie (metropolitní Francie) se nachází v západní Evropě, kde hraničí na severovýchodě s Belgií (délka hranic 620 km) a Lucemburskem (73 km), na východě s Německem (450 km) a Švýcarskem (572 km), na jihovýchodě s Itálií (515 km) a na jihu se Španělskem (649 km), Andorrou (56,6 km) a Monakem (4,5 km). Francouzská republika je tvořena i tzv. zámořskou Francií, která sestává z území v Severní a Jižní Americe (kde má Francouzská Guyana 673 km dlouhou hranici s Brazílií a 520 km se Surinamem), v Indickém a Tichém oceánu, Karibiku (ostrov Svatý Martin je rozdělen na francouzskou a nizozemskou část hranicí o délce 10,2 km) a Antarktidě. (suverenita deklarovaná v Antarktidě nebyla uznána většinou jiných zemí — viz Antarktický smluvní systém).

Evropská část Francie zaujímá plochu 543 965 km². Na severu a západě je krajina rovinatá s mírným vlněním, na zbytku území převážně pahorkatá a hornatá. Ve francouzských Alpách se nachází nejvyšší bod západní Evropy Mont Blanc (4 810 m). Další hornaté kraje země zahrnují Pyreneje, Centrální masív, Jura, Vogézy, Armorský masív a Ardeny. Největšími francouzskými řekami jsou Loira, Rhône (pramenící ve Švýcarsku), Garonna (ve Španělsku), Seina a část toku Rýnu. Loira je zároveň také nejdelší francouzskou řekou[9].

Města[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam měst ve Francii.

Kromě hlavního města Paříže, v jejíž aglomeraci žije přes 12 milionů lidí, jsou největšími městy Marseille, Lyon, Toulouse, Nice, Nantes, Štrasburk, Montpellier, Bordeaux, Lille, Rennes.

Vláda a politika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Francie.
Základní principy, které musí Francouzská republika respektovat vychází z Deklarace práv člověka a občana z roku 1789

Ústava Páté republiky byla schválena 28. srpna 1958. Výrazně posílila autoritu výkonného výboru ve vztahu k parlamentu.

Francie je zastupitelská demokracie a poloprezidentská republika. Podle ústavy je francouzský prezident volen přímo na období pěti let (původně sedm let). Prezidentská rada zabezpečuje regulérní fungování moci lidu a kontinuitu státu. Prezident jmenuje předsedu vlády, předsedá kabinetu, velí ozbrojeným silám a uzavírá mezinárodní smlouvy.

Národní shromáždění (Assemblée Nationale) je dolní komorou parlamentu. Jeho členové jsou voleni přímo na pětileté období a všechna křesla jsou volena v jediných volbách. Národní shromáždění má právo rozpustit vládu a tím tedy většinová volba Shromáždění určuje rozhodování vlády. Senátoři jsou vybíráni volební akademií na dobu devíti let a jedna třetina Senátu se mění každé tři roky (počínaje rokem 2007). Legislativa Senátu je omezená; pokud se tyto dvě komory neshodují v nějakém bodě (s výjimkou ústavních práv), Národní shromáždění má poslední slovo. Vláda má silný vliv na utváření programu Parlamentu.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Francie je zakládajícím členem Evropské unie a to velikou měrou definuje francouzskou zahraniční politiku. 29. května 2005 Francie odmítla v referendu ratifikování Evropské ústavy, když přibližně 55 % obyvatel vyslovilo své „ne“. Francie je členem SPC (Sekretariát Pacifické komunity, Secretariat of the Pacific Community) a COI (Komise Indického oceánu, Indian Ocean Commission). Francie je vedoucím členem Mezinárodní organizace frankofonie (La Francophonie, International Organisation of Francophonie), která sdružuje 51 francouzsky mluvících států.

Ve Francii sídlí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, UNESCO, Mezinárodní úřad pro míry a váhy a Interpol.

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Francie.
Podrobnější informace naleznete v článcích Regiony Francie, Francouzské departementy a Zámořská Francie.
Území tvořící Francouzskou republiku zobrazené ve stejném měřítku

Francie se skládá z 18 regionů. Ty jsou dále děleny do 101 departementů, které jsou očíslovány (podle pořadí v abecedě), což má následně význam např. pro směrovací čísla nebo poznávací značky aut. 13 regionů leží v evropské části Francie (France métropolitaine), z nichž jeden tvoří Korsika se zvláštním statutem (collectivité territoriale), a zbylých pět je tvořeno vždy jen jedním departmentem a bývají tak označovány jako zámořské departementy a zámořské regiony (Départements et régions d'outre-mer, zkratka DOM-ROM, jmenovitě se jedná o Réunion, Mayotte, Francouzskou Guyanu, Martinik a Guadeloupe).

Departmenty se dále rozdělují na 342 arrondisementů, do kterých se nevolí žádné zastupitelstvo a které mají smysl pouze pro zařazení a administraci. Arrondisementy se člení na 2054 kantonů, ale ty opět slouží jen k administraci a rozdělení voličů. Poslední článek tvoří obce, kterých je ve Francii 36 700. Obce jsou samosprávné s voleným zastupitelstvem (obecní rada).

Původně měly arrondisementy i kantony určité pravomoci a vlastní zastupitelstva, v případě městských obvodů tento stav skončil rokem 1940 díky vládě ve Vichy a definitivně odstraněn založením Čtvrté republiky v roce 1946. V případě kantonů tomu tak bylo mnohem dříve.

Kromě 18 regionů a 101 departmentů pod francouzskou suverenitu spadají Nová Kaledonie, Wallis a Futuna, Francouzská Polynésie, Clippertonův ostrov, Saint-Pierre a Miquelon, Svatý Bartoloměj, Svatý Martin a Francouzská jižní a antarktická území. Teritoria v Pacifiku nadále používají frank jako svou měnu, i když byla v Evropě nahrazena eurem. Polynéský frank má však kurs vázán na euro.

Obrana a bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Armáda Francie.
Příklady francouzského vojenství po směru hodinových ručiček: letadlová loď Charles de Gaulle; stíhačka Dassault Rafale; "horský myslivec" (Chasseurs Alpins) v Afghánistánu; tank Leclerc na přehlídce v Paříži.

Francouzské ozbrojené síly mohou být rozděleny do čtyř skupin:

Do armády se může vstoupit v 17 letech. Od Alžírské války o nezávislost byla branná povinnost omezena a úplně zrušena byla roku 1996 Jacquesem Chiracem

Francii se v oblasti armádních výdajů vyrovná jen Německo a Spojené království. Francie ročně utratí na armádu bezmála 50 mld dolarů[10], což je 2,6 % HDP (podle statistik NATO z roku 2003) a v absolutních číslech třetí místo na světě za USA a Čínou. Spolu se Spojeným královstvím platí 40 % z celkových výdajů na obranu celé EU. Francie je jedním z pěti států světa, které vlastní jak jaderné a termojaderné zbraně.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Francie.
TGV Duplex v Paříži, Gare de Lyon.
První vyrobený Airbus A380 při jeho představení v Toulouse roku 2005
Jaderná elektrárna Golfech. Až 75% elektrické energie ve Francii pochází z jádra - co do procent nejvíce na světě.[11]

Ekonomika Francie kombinuje rozsáhlé soukromé společnosti (přibližně 2,5 milionu registrovaných) se společnostmi se značnou měrou intervence vlády. Vláda si ponechala velký vliv na klíčové segmenty sektorů infrastruktury, což znamená, že rozhoduje v otázkách železnice, energetiky, letectví a telekomunikace. Tento stav byl výhodný asi do 90. let, v posledních letech vláda pomalu odprodává své podíly ve společnostech France Télécom, Air France, stejně tak jako pojišťovny, banky a zbrojní průmysl.

Francie je členem skupiny G8. Francouzská ekonomika je 5. největší ekonomikou na světě.[12] V roce 2002 úplně přestala používat svou historickou měnu francouzský frank a v rámci Evropské měnové unie užívá společnou měnu euro.

Podle údajů OECD za rok 2007 je Francie 5. největší exportér výrobků na světě po Německu, Číně, USA a Japonsku.[13] Je šestý největší dovozce výrobků za USA, Německem, Čínou, Spojeným královstvím a Japonskem.[14]

Dále podle statistiky OECD byla v roce 2007 Francie na třetím místě v získávání přímých zahraničních investic. S téměř 158 miliardami USD zahraničních investic se Francie zařadila za USA (237,5 mld. USD investic) a Spojené království (185,9 mld. USD).[15] Na druhou stranu francouzské společnosti investovaly ve stejném období 224,6 miliard USD v zahraničí, což zařazuje Francii na třetí místo žebříčku největších zahraničních investorů po USA (333,2 mld. USD) a Spojeném království (229,8 mld. USD).[16]

Francie je také druhou nejvíce produktivní zemí v OECD (nepočítaje Norsko, kde jsou hodnoty zvýšeny uměle tržbami z ropy, a Lucembursko, kde s velkými offshorovými investicemi bank). V roce 2003 byl průměrný hrubý domácí produkt na jednu hodinu práce 47,2 USD.

Mezi příklady technologické vyspělosti francouzského průmyslu patří mj. vysokorychlostní vlaky TGV a letadla Airbus.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Terminal 1 na letišti Charlese de Gaulla

Železniční síť Francie, která k roku 2008 spojuje 29 473 km,[17] je nejdražší železniční sítí v západní Evropě a spravuje ji společnost RFF. Po Německu jde o druhou nejrozsáhlejší železniční síť v západní Evropě.[18] Vlaky osobní dopravy provozuje společnost SNCF. Mezi vysokorychlostní vlakové spojení ve Francii patří Thalys, Eurostar a TGV, které za komerčního využití na vysokorychlostních tratích dosahují rychlosti 270 - 320 km / h. Eurostar, společně s Eurotunnel Shuttle, spojuje Francii se Spojeným královstvím přes Eurotunel. Francie má železniční spojení do všech sousedních států, kromě Andorry. Vnitrostátní spojení je také velmi dobře rozvinuté a nachází se zde také několik podzemních železnic a tramvají, které doplňují autobusovou dopravu.

Ve Francii se nachází přibližně 893 300 kilometrů funkčních vozovek. Dálniční síť měří přibližně 12 000 kilometrů. Nejsou zde pravidelné registrační poplatky, či daně, ale za použití dálnic se vybírá mýtné, kromě blízkosti velkých obcí. Na novém trhu s automobily převládají národní značky, jakými jsou Renault (27% ze všech aut prodaných v roce 2003), Peugeot (20,1%) a Citroën (13,5% ).[19] Přes 70% nových prodaných aut v roce 2004 bylo na naftový pohon, což je znatelně více než těch benzínových a LPG.[20] Ve Francii se také nachází nejvyšší most na světě - viadukt Millau a několik důležitých mostů, například Pont de Normandie.

V Francii se nachází přibližně 477 letišť a přistávacích ploch.[21] Největším a nejdůležitějším letištěm je letiště Charlese de Gaulla poblíž Paříže, které je také centrem francouzských národních aerolinek - Air France.

Ve Francii se nachází 10 větších přístavů - největší z nich v Marseille.

Turistický ruch[editovat | editovat zdroj]

Demografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Demografie Francie.
Francouzský odkaz: mapa frankofonních zemí
     rodný jazyk
     úřední jazyk
     druhý nebo neoficiální jazyk
     frankofonní menšina

Už od pravěku byla Francie křižovatkou obchodu, migrace obyvatelstva a invazí. Ve starověku území Francie obývali Keltové (Galie a Bretaň) a Aquitánci (Baskicko), později se zde usazovali Římané a Germáni (Frankové, Vizigótové, Burgunďané a Vikingové). Tyto kmeny a národy se mezi sebou po staletí mísily a výsledkem je dnešní populace. Kromě dávných dob zde byla ještě vlna migrace v 19. století a to hlavně lidí těchto národností : Belgičané, Italové, Španělé, Portugalci, Poláci, Arméni, a Židé z Východní Evropy a Maghrebu. Od 60. let 20. století se do Francie stěhují Arabové, Berbeři, černoši z Afriky a Karibiku, Číňané a Vietnamci. Do Francie se vracejí také francouzští kolonisté z Alžírska a dalších bývalých kolonií tzv. Černé nohy.

Zjišťovat rasu, etnickou příslušnost a náboženství při sčítání lidu je zákonem zakázáno. Je ale odhadováno, že 40 % francouzské populace má předka, který pochází z nějaké migrační vlny, což dělá z Francie etnicky nejrůznorodější zemi v Evropě (úroveň je srovnatelná např. s USA či Kanadou). Dále jsou známa data z testování novorozenců na srpkovitou anémii, které se provádí pouze u osob s původem v rizikových oblastech mimo Evropu. Podle těchto údajů bylo v roce 2012 34,44% novorozenců nebílých, což představovalo zvýšení z 27% v roce 2006.[22]

Od 19. století byl historický vývoj populace Francie velmi atypický oproti zbytku Západního Světa. Na rozdíl od zbylé Evropy nemá Francie zkušenosti se silným populačním růstem v 19. století a na počátku 20. století. Na druhou stranu v druhé polovině 20. století zažila mnohem větší populační explozi než kterýkoliv jiný evropský stát.

Imigrace[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století přicházely do Francie především italské pracovní síly. Do konce roku 1962 se jejich počet zvýšil na 630 000. V roce 1945 byl založen Státní migrační úřad, jehož činnost spočívala v náboru a zprostředkování zahraničních pracovních sil. V šedesátých letech 20. století se prostřednictvím dvoustranných smluv se Španělskem, Portugalskem, Jugoslávií a zeměmi bývalých kolonií, tj. Marokem a Tuniskem, silněji rozvinula snaha o najímání pracovní síly z jižní a jihovýchodní Evropy a také ze severní Afriky. V polovině padesátých a šedesátých let 20. století dosáhl počet úředně hlášených cizinců (bez Alžířanů) čísla 2,3 milionu. V letech prudkého rozvoje se imigrace vymkla kontrole. Migranti přicházeli stále častěji spontánně nebo na osobní výzvy. Ztráta kontroly nad imigrací na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století a zvýšený nárůst nelegálních pracovních poměrů vedly k tomu, že došlo k omezování možností jak přiblížit způsoby zprostředkování práce a pracovní či bytové možnosti minimálním sociálním požadavkům.

Nelegální práce a vysoká nezaměstnanost vedly ke stupňování napětí mezi domácími obyvateli a imigranty, především severoafrickými, ale také mezi jednotlivými etnicko-kulturními skupinami přistěhovalců. Počátkem osmdesátých let 20. století začalo docházet k otevřeným vzpourám a pouličním bitkám s policií. Ukončení náboru pracovních sil změnilo charakter imigrace, který se projevil zvýšeným příchodem dalších rodinných příslušníků především z mimoevropských oblastí (ze severní Afriky a Turecka). V polovině devadesátých let 20. století odvozovalo svůj původ z celkového počtu 55 milionů Francouzů asi 18 milionů alespoň částečně od rodičů nebo prarodičů pocházejících ze zahraničí.[23]

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Podle článku 2 ústavy je úředním jazykem Francie francouzština,[24] románský jazyk odvozený z latiny. Dále je používána němčina a arabština. V zámořských území existují kreolské jazyky na bázi francouzštiny (např. antilská kreolština, guaynština či réunionská kreolština).

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Katedrála Notre Dame v Remeši, místo korunovace francouzských králů.
Mešita ve městě Fréjus. Sunnitská větev islámu je největší náboženskou menšinou ve Francii.

Tradičně dominantní římskokatolická země se znatelným protiklerikálním vlivem. Svoboda náboženství je dána ústavou; inspirace pochází ze Všeobecné deklarace lidských práv. Dominantní koncept vztahu mezi veřejnou sférou a věřícími zabezpečuje, že vláda a vládní instituce (jako například školy) by neměly zasahovat do věcí víry a stejně tak církev by se neměla žádným způsobem angažovat v politické činnosti.

Vláda samotná neudržuje statistiky o víře svých občanů. Statistiky The World Factbook ukazují následující čísla: Římskokatolické křesťanství 83–88 %, islám 5–10 %, protestantismus 2 %, židovské náboženství 1 %. Avšak podle průzkumu z roku 2003 považuje 41 % lidí existenci boha za vyloučenou, 33 % se považuje spíše za ateisty a 51 % lidí o sobě řeklo, že jsou křesťané.

Na počátku 20. století žilo ve Francii mnoho lidí na venkově a řídili se podle křesťanských tradic. Během tohoto století nastalo ale mnoho změn: došlo k vylidnění venkova a mnoho lidí se odvrátilo od křesťanství. Toto vedlo k mnoha změnám ve společenských zvycích.

Mnoho mladých muslimů ve Francii čelí diskriminaci[zdroj?] a vysoké nezaměstnanosti, která na předměstích Paříže dosahuje přes 50%,[25] a na jejich komunitu mají stále větší vliv radikální islamističtí salafisté.[26] Podle analýzy z roku 2016 zavedení islámského práva šaría podporuje 72% francouzských muslimů a 35% muslimů ve Francii považuje za ospravedlnitelné použití násilí na ochranu víry.[27]

Věda a vzdělání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Vzdělání ve Francii.
René Descartes, otec moderní filosofie

K vědeckým osobnostem 16.-17. století patřili François Viète, Abraham de Moivre, Pierre Gassendi či Marin Mersenne.

Avšak zvláště v 18. a 19. století Francouzi v oblasti exaktních věd dominovali, nejvíce vynikli Louis Pasteur, Marie Curie, Blaise Pascal, Auguste a Louis Lumièrové, Évariste Galois, Jean le Rond d'Alembert, Antoine Lavoisier, Henri Poincaré, André-Marie Ampère, Gaspard-Gustave de Coriolis, Léon Foucault, Louis Daguerre, Charles-Augustin de Coulomb, Denis Papin, Joseph Fourier, Pierre-Simon Laplace, Nicolas Appert, Pierre de Fermat, Jean-Baptiste Lamarck, Louis Braille, Georges Cuvier, Augustin Louis Cauchy, Jean-François Champollion, Charles Messier, Joseph Louis Gay-Lussac, Urbain Le Verrier, Nicolas Léonard Sadi Carnot, Georges Louis Leclerc de Buffon, Augustin-Jean Fresnel, François Arago, Nicéphore Niépce, Nicolas-Louis de Lacaille, Pierre Beaumarchais, Adrien-Marie Legendre, Jean-Baptiste Biot, Jean-Martin Charcot, Siméon Denis Poisson nebo Marquis de Condorcet.

Ve 20. století získali Francouzi také řadu vědeckých Nobelových cen, za fyziku Serge Haroche, Albert Fert, Claude Cohen-Tannoudji, Georges Charpak, Pierre-Gilles de Gennes, Louis Néel, Alfred Kastler, Louis de Broglie, Jean Baptiste Perrin, Antoine Henri Becquerel a Pierre Curie, za chemii Yves Chauvin, Jean-Marie Lehn, Luis Federico Leloir, Frédéric Joliot, Irène Joliot-Curie, Paul Sabatier, Victor Grignard a Henri Moissan, za fyziologii Jules A. Hoffmann, Luc Montagnier, Françoise Barré-Sinoussi, Jean Dausset, Roger Guillemin, François Jacob, Jacques Monod, André Lwoff, André Frédéric Cournand, Charles Nicolle, Charles Richet, Alexis Carrel, Alphonse Laveran. Ústřední postavou matematiky 20. století byl Henri Lebesgue.

Louis Pasteur, stojící u zrodu mikrobiologie a lékařské imunologie

V oblasti humanitních a sociálních věd si Francouzi dlouhodobě udržují ještě mnohem větší vliv. Již scholastičtí filozofové Jean Buridan a Mikuláš Oresme byli velmi uznávaní. Michel de Montaigne založil žánr eseje. Francouzi stáli u samého zrodu moderní filozofie - za její zakladatele bývají někdy považováni Jean-Jacques Rousseau a René Descartes. K tzv. osvícencům patřili Voltaire, Denis Diderot či Charles Louis Montesquieu. Na přelomu 19. a 20. století zpochybnil dědictví osvícenců Henri Bergson. K významným představitelům fenomenologie patří Emmanuel Lévinas, Paul Ricoeur a Maurice Merleau-Ponty. V Nietzscheho stopách ve Francii šel Georges Bataille. Od marxismu k islamismu se dostal Roger Garaudy. Na Freuda zcela originálně navázal Jacques Lacan. Jungovské inspirace měl Gaston Bachelard. Z křesťanských pozic se s moderní vědou originálně vyrovnával Pierre Teilhard de Chardin. Oba klíčoví myslitelé existencialismu, Jean-Paul Sartre a Albert Camus, byli Francouzi. Podobné je to u postmodernismu, kde jsou otci Jean Baudrillard a Jean-François Lyotard. Za nejvýznamnější feministickou filozofku bývá považována Simone de Beauvoirová. Nejcitovanějšími filozofy konce 20. století byli představitelé tzv. poststrukturalismu a dekonstruktivismu: Michel Foucault, Jacques Derrida a Gilles Deleuze. Marxistické ingredience k jejich dílu přidávali Louis Althusser a Alain Badiou. Feministické Julia Kristeva. Ideologem extravagantního situacionismu byl Guy Debord. Významným politickým filozofem byl Jean Bodin, autor teorie suverenity.

I francouzská sociologická škola je silná, Francouzi byli ostatně už dva ze zakladatelů sociologie: Auguste Comte a Émile Durkheim. Důraz na data do sociologie vnesl Pierre Guillaume Frédéric le Play. Mezi jejich nástupci vynikl Pierre Bourdieu. Claude Lévi-Strauss je zřejmě nejslavnějším kulturním antropologem všech dob. Ferdinand de Saussure je zakladatelem sémiotiky. Roland Barthes jejím významným představitelem. Dějiny politologie se sotva obejdou bez Alexise de Tocqueville, Gustava le Bona či Raymonda Arona. K nejvlivnějším historikům, zejména svou interpretací Francouzské revoluce, patří Adolphe Thiers. Zakladatelem proslulé školy Annales byl Fernand Braudel. K prvním literárním teoretikům patřil Nicolas Boileau-Despréaux. Nobelovu cenu za ekonomii získali Jean Tirole, Maurice Allais a Gérard Debreu. V posledních letech se velmi rychle stal jedním z nejcitovanějších ekonomů Thomas Piketty.

Systém francouzského vzdělání je vysoce centralizovaný, organizovaný a rozvětvený. Dělí se na tři části:

  • primární vzdělání (enseignement primaire)
  • sekundární vzdělání (enseignement secondaire)
  • terciární nebo akademické vzdělání (enseignement supérieur)

Primární a sekundární vzdělání je převážně veřejné (soukromé školy také existují jako celonárodní síť jednotlivých primárních a sekundárních katolických škol), zatímco akademické vzdělání je otázkou státních i soukromých škol.

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Francouzská kultura.

Francouzská kultura je ovlivněna rozdílností a posledními vlnami imigrace. Francie hrála po celá staletí velmi důležitou roli jako kulturní centrum celé Evropy v čele s Paříží. Mnoho architektonických stylů západní civilizace vzniklo ve Francii; většina výtvarných stylů novověku se zrodila v pařížské umělecké komunitě.

Umění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Francouzské umění.
Pierre-Auguste Renoir, Le Bal au Moulin de la Galette, olej na plátně (1876)
Paul Gauguin, Žlutý Kristus (Le Christ jaune)
1889, olej na plátně. Albright-Knox Art Gallery, Buffalo

Francouzské umění existovalo společně s německým, až do rozdělení Franské říše, pod názvem „karolinské umění“. Vlastní vývoj zaznamenalo v 11. století s šířením románského slohu. Přibližně od roku 1100 se datuje rozkvět architektury a sochařství spojeného převážně s regionem Provence, kde bylo stavitelství silně ovlivněno římskou kulturou. O padesát let později se střediskem umění stává sever země, tedy oblast Normandie, převážně Burgundsko. Zde se objevují počátky gotiky. První ryze gotickou stavbou je Bazilika Saint-Denis u Paříže. Od 13. století je již umělecká tvorba spojena s Paříží a oblastí Île-de-France, odkud se gotika rozšířila do celé Evropy. Nejvýznamnějšími francouzskými památkami tohoto slohu jsou katedrály (hlavně v městech Paříž, Remeš, Chartres, Amiens aj.), vitráže a sochařská díla.

S nástupem renesance ztrácí Francie výsadní postavení nejen v oblasti umění. Typické je přejímání vzorů z Itálie. Gotika se dále drží pouze v Burgundsku jako pozdní gotika. Nejvýznamnějším uměleckým skvostem této doby je zřejmě zámek ve Fontainebleau, kde se projevil vliv pozdní renesance a manýrismu. Inspiraci malbami, sochami a dekoracemi lze spatřit v Antverpách, Bruselu i v Praze. V oblasti architektury jsou dále známé zámky na řece Loiře (Blois, Chambord), zámek Fountain u Paříže a Lucemburský palác v Paříži). Během rozvoje baroka v 17. století se díky podpoře francouzských králů dostává do Francie řada umělců, kteří tvoří opět model umění pro celou Evropu. Tento standard si Francie udržela až do pozdního 18. století, kdy vládlo rokoko. Centrálními osobnostmi malířského rokoka ve Francii byli Antoine Watteau, François Boucher a Jean-Honoré Fragonard. Počátkem 18. století vzniká klasicismus, který v podstatě vychází z francouzské kultury. Typickým zástupcem je malíř François Gérard. Klasicistními portréty, mj. známým Napoleonovým, proslul Jean Auguste Dominique Ingres. Neoklasicismus zosobnili Jacques-Louis David a také Camille Corot. V éře romantismu se prosadil Eugène Delacroix a Théodore Géricault, klíčovými realisty byli Gustave Courbet, William-Adolphe Bouguereau, Jean-François Millet, barbizonská škola. Později i Honoré Daumier, jehož dílo rovněž dalo impulz ke vzniku moderního umění.

V moderním umění je velmi důležitá francouzská secese (Art nouveau) a to hlavně v architektuře (vchody metra v Paříži, Hector Guimard). Vzniká mnoho malířských směrů v čele s impresionismem (Édouard Manet, Auguste Renoir, Claude Monet, Camille Pissarro, Alfred Sisley, Edgar Degas, Henri de Toulouse-Lautrec, Berthe Morisotová), proti kterému se v roce 1880 postavil Paul Cézanne se svým osobitým stylem. Tzv. neoimpresionismus představují Georges Seurat a Paul Signac. Malíř Paul Gauguin dále rozvíjel malbu s důrazem na plošnost a jasné ohraničení jednotlivých barevných polí. Tento styl byl dále rozvíjen skupinou Nabis a fauvisty (Henri Matisse, André Derain, Maurice de Vlaminck). V sochařství vyniká Auguste Rodin (hra světla) a Aristide Maillol (ženský akt). Rok 1907 se nese v duchu založení kubismu Pablo Picassem, Georges Braquem a Fernand Légerem (kubismus převádí předměty na geometrické prvky). Dalšími směry této doby jsou dadaismus a surrealismus (inspirace psychoanalýzou Sigmunda Freuda, hlavní otázky nevědomí) v čele s Maxem Ernstem a Salvadorem Dalím. Konceptualismus reprezentuje zejména Marcel Duchamp. Jakýmsi protipólem avantgardních experimentátorů je klasik naivního malířství Henri Rousseau. Ke konci druhé světové války se do popředí dostává abstraktní umění díky Pařížské škole (École de Paris) a akčnímu umění (action painting). Jean Dubuffet zavedl do malby používání netradičních materiálů jako sádra, dehet nebo štěrk. Vzniká op-art s hlavními představiteli Victorem Vasarelym a François Morelletem. K novějším směrům patřil nouveau réalisme (nový realismus) a pop art (Arman, César Baldaccini, Daniel Spoerri, Jean Tinguely). V 80. a 90. letech se Francie ztotožňuje s charakterem soudobého umění např. proudy jako land art, body art, minimalismus a konceptualismus (Christian Boltanski), arte povera, nouveau réalisme (Erik Dietman), neoexpresionismus ad.

Především jako ilustrátor získal uznání Gustave Doré. Králem karikatury 19. století byl Honoré Daumier. Henri Cartier-Bresson patří ke klasikům žurnalistické fotografie.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Městečko Moustiers-Sainte-Marie v jihofrancouzské Provence

Proslulými architekty byli Gustave Eiffel, Eugène Viollet-le-Duc či Jean Nouvel.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Francouzská literatura.

Francouzská literatura vznikla jako pokračování latinsky psané literatury. Nejstarší písemnou památkou jsou tzv. Štrasburské přísahy z roku 842. V průběhu dějin zaznamenala francouzská literatura bouřlivý rozvoj a určovala po mnoho století světový trend. Mnoho literárních směrů 20. století má svůj původ ve Francii (např. dadaismus, kubismus, surrealismus). Díky uvolněnějšímu prostředí zde mohlo vzniknout spousta děl, která byla jinde zavrhována (např. v USA díla Henryho Millera). Svůj vliv nezapře ani v dnešní době.

Molière je klasikem světového dramatu, v poezii hraje stejnou roli François Villon, v dětské literatuře Antoine de Saint-Exupéry, ve sci-fi Jules Verne, v erotické literatuře Markýz de Sade či Octave Mirbeau, nejslavnějším bajkařem je Jean de la Fontaine, François Rabelais byl zakladatelem žánru románu, Michel de Montaigne žánru eseje.

Krom Molièra patří do učebnic světového dramatu i Jean Racine, Pierre Corneille, Edmond Rostand, z moderních dramatiků zejména Jean Anouilh či Jean Genet. Alfred Jarry představil svébytnou podobu dramatu absurdního.

Jules Verne, jeden ze zakladatelů žánru vědeckofantastické literatury

I v próze se celosvětově proslavila hned celá série jmen: Guy de Maupassant, Alexandre Dumas, Victor Hugo, Honoré de Balzac, Stendhal, Gustav Flaubert, Émile Zola, Anatole France. Charles Perrault ovlivnil celoevropskou kulturu sesbíráním nejslavnějších lidových pohádek. Francouzi milují díla Marcela Pagnola. Ke klasikům bývají řazeni též François-René de Chateaubriand, George Sandová, Alfred de Musset, Théophile Gautier, Alphonse Daudet, Prosper Mérimée či kontroverzní Louis-Ferdinand Céline. Za základní stavební kámen světové moderní prózy je považováno dílo Marcela Prousta. Alain Robbe-Grillet, Michel Butor, Marguerite Durasová či Claude Simon založili tzv. nový román. Romain Rolland, André Malraux, Françoise Saganová či Robert Merle vsadili naopak na klasické vyprávění. Henri Barbusse proslul především demaskováním hrůz první světové války. K nejuznávanějším současným romanopiscům patří Michel Houellebecq.

Prototypem básníka byl dlouho Pierre de Ronsard. Ikonickými postavami poezie se stali také tzv. Prokletí básníci: Charles Baudelaire, Paul Verlaine a Arthur Rimbaud. Francouzská poezie však neztratila sílu ani ve 20. století – většina se vydala cestou avantgardních experimentů, někteří u nich zůstali jako André Breton či Guillaume Apollinaire, někteří se vrátili ke klasické skladbě jako Paul Eluard či Louis Aragon, jiní byli klasickému verši věrni vždy jako Jacques Prévert. Zcela zvláštní, „hermetickou“ či „neoklasicistní“ linii reprezentují Stéphane Mallarmé a Paul Valéry. Všestrannými talenty, kteří krom literatury zasáhli i do mnoha jiných oborů, byli Jean Cocteau a Boris Vian.

Krom některých uvedených získali Nobelovu cenu za literaturu též Patrick Modiano, Jean-Marie Gustave Le Clézio, Saint-John Perse, François Mauriac, André Gide, Roger Martin du Gard, Frédéric Mistral, Jean-Paul Sartre, Albert Camus a Sully Prudhomme.

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Francouzská hudba a Francouzská opera.

Francie byla dlouhou dobu považována za centrum evropského umění a hudby. Země se chlubí širokým spektrem tradiční lidové hudby, ale i hudbou přinesenou imigranty z Afriky, Latinské Ameriky a[Asie. Co se týče klasické hudby, pochází z Francie několik legendárních skladatelů, stejně tak jako v dnešní době řada umělců hrajících rock, hip hop, techno, funk a pop. Francie se také považuje za zemi klarinetu.

Nejslavnějšími francouzskými skladateli vážné hudby jsou Claude Debussy, Georges Bizet, Jacques Offenbach, Hector Berlioz a Maurice Ravel. Důležitými jmény jsou též Camille Saint-Saëns, Jean-Philippe Rameau, Erik Satie, Charles Gounod, Jules Massenet, Francis Poulenc, Olivier Messiaen a Adolphe Adam. V oblasti filmové hudby patří k nejoceňovanějším autorům Maurice Jarre. V moderní populární hudbě se Francouzi dlouho snažili konkurovat svým osobitým žánrem – šansonem. Uznání světa v něm získali zejména Edith Piaf, Charles Aznavour, Gilbert Bécaud, Yves Montand, Mireille Mathieu, Dalida či Juliette Gréco. Do historie rokenrolu se zapsal Johnny Hallyday. Serge Gainsbourg se stal symbolem eroticky nabitého popu. V klasickém globálním popu se Francouzi prosazují méně, v posledních letech se to podařilo Vanesse Paradis či Alizée. Zdaleka nejvíce se to však podařilo klávesistovi a skladateli Jean-Michel Jarrovi. V oblasti elektronické hudby se prosadil též DJ David Guetta.

Kinematografie[editovat | editovat zdroj]

Velkou tradici má francouzské filmové umění, Georges Méliès stál u jeho samého zrodu. Režiséři 60. let Jean-Luc Godard a François Truffaut patří ke klasikům světového filmu. K tzv. Nové vlně krom nich patřili též Claude Chabrol a Alain Resnais. Navazovali přitom na originální tvůrce předchozích dekád, jakými byli Jean Renoir či Jacques Tati. Oscara má třeba Michel Hazanavicius. Luc Besson dnes točí hollywoodské podívané. Těm však dokázali Francouzi, jako jedni z mála na světě, v 60.-80. letech 20. století konkurovat, zejména v žánru komedie. Francouzský populární film té doby dokázal vyrobit herecké hvězdy světového formátu: Louis de Funès, Jean Gabin, Jean-Paul Belmondo, Alain Delon, Brigitte Bardotová, Gérard Philipe, Lino Ventura, Catherine Deneuvová, Jean-Louis Trintignant, Jean Rochefort, Gérard Depardieu, Pierre Richard, Jean Marais, Philippe Noiret či Jeanne Moreauová. Již v 50. letech se dokázali prosadit Simone Signoretová či Fernandel, ještě mnohem dříve Sarah Bernhardtová vytvořila prototyp filmové herecké hvězdy. V posledních letech už se světový věhlas francouzským hercům získává hůře a především už to nejde bez Hollywoodu – důkazem jsou biografie herců jako Sophie Marceauová, Juliette Binocheová, Audrey Tatouová, Marion Cotillardová, Jean Dujardin či Jean Reno.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Francouzská kuchyně.

Francouzská kuchyně je charakteristická svou velikou rozmanitostí. Je označována jako jeden z nejvíce kultivovaných a elegantních stylů vaření na světě. Mnoho nejlepších světových šéfkuchařů jako Taillevent, La Varenne, Carême, Escoffier nebo Bocuse byli mistry této kuchyně. Navíc, francouzské způsoby vaření ovlivnily bezmála celou Západní Evropu a mnoho kulinářských škol užívá francouzskou kuchyni jako základ všech ostatních forem evropského vaření.

Obyvatelé Francie trpí na hemeroidy nejvíce ze zemí západní Evropy.[28]

Sport[editovat | editovat zdroj]

Nejpopulárnějším sportem ve Francii je fotbal. Dalšími populárními sporty ve Francii jsou cyklistika (ve Francii se každoročně pořádá světoznámá Tour de France), ragby, lehká atletika, automobilový sport (Grand Prix Francie v Magny-Cours, 24 hodin Le Mans) a tenis (French Open v Paříži).

Nejhranějším sportem ve Francii je Pétanque. Různé formy Pétanque jsou hrány ve Francii přibližně 17 miliony lidí. Federation Française de Pétanque et Jeu Provençal (ffpjp), která dohlíží na Pétanque, eviduje 480 000 licencovaných hráčů.

Další známou hrou, která pochází z Francie je stolní fotbal. Mezi Francouzi je velmi populární, což dokazují četnými vítězstvími na světových šampionátech.

Francouzi několikrát pořádali olympijské hry: letní v letech 1900 a 1924 v Paříži a zimní v roce 1924 v Chamonix, 1968 v Grenoble a 1992 v Albertville.

Francouzi měli několik silných fotbalových generací. Té z 50. let dominovali Raymond Kopa a Just Fontaine. Té z 80. let zejména Michel Platini. Největší hvězdou slavného mužstva mistrů světa z roku 1998 byl Zinedine Zidane. Výjimečným střelcem začátku 90. let byl též Jean-Pierre Papin. Světovou tenisovou jedničkou i vítězkou Wimbledonu byla Amélie Mauresmová.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. vztahuje se pouze na metropolitní Francii, do plochy se nezapočítávají jezera, estuáry, vodní nádrže a ledovce větší jak 1 km²
  2. Francouzská území v Oceánii (Nová Kaledonie, Francouzská Polynésie a Wallis a Futuna) používají CFP frank, který je pevně navázán na euro
  3. území tvořící tzv. Zámořskou Francii používají kromě .fr vlastní domény: .re, .yt, .gp, .gf, .mq, .bl, .mf, .pf, .nc, .pm, .wf, .tf

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Présentation [online]. france.fr - La site officiel de la France, [cit. 2012-12-30]. Dostupné online. (francouzsky) 
  2. Frankreich [online]. německé ministerstvo zahraničních věcí, [cit. 2012-12-30]. Dostupné online. (německy) 
  3. Francouzské ministerstvo zahraničí
  4. a b MAUROIS, André: Dějiny Francie, Praha, NLN, 1994. ISBN 80-7106-098-4. (str. 10)
  5. Tuto skutečnost uvádí téměř každá literatura zabývající se přístupem k imigrantům, např. tedy viz rozhovor s Catherine de Wenden, uznávanou politoložkou a odbornicí na imigrační politiku
  6. Joseph Anglade, Grammaire de l'ancien provençal ou ancienne langue d'oc, 1921: La Langue d'Oc est parlée actuellement par douze ou quatorze millions de Français ("Okcitánsky v současné době mluví 12 až 14 milionů francouzských občanů").
  7. ARDAGH, John: Svět Francie, Praha, Knižní klub a Balios, 1998. ISBN 80-7176-718-2. (str. 17)
  8. UNIVERSUM.: Národy světa, Praha, Knižní klub, 2004. ISBN 80-242-1222-6. (str. 15)
  9. http://atlas.netway.cz/evropa/francie.htm
  10. http://www.nationmaster.com/graph/mil_exp_dol_fig-military-expenditures-dollar-figure
  11. EnerPub."France: Energy profile", Spero News, 8 June 2007. Ověřeno k 25 August 2007. 
  12. http://www.ft.com/cms/s/0/abe2ffc4-c08b-11dc-b0b7-0000779fd2ac.html
  13. Exports of goods - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  14. Imports of goods - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  15. Inflows of foreign direct investment - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  16. Outflows of foreign direct investment - OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics - ISBN 92-64-05604-1
  17. Chiffres clés du transport 2010 [PDF]. [cit. 2010-10-07]. Dostupné online. (francouzsky) Site officiel du Ministère de l'Écologie, de l'Énergie, du Développement Durable et de la Mer
  18. Country comparison : railways – The World Factbook [online]. CIA, [cit. 2013-10-01]. Dostupné online.  
  19. L'automobile magazine, hors-série 2003/2004 ; strana 294
  20. Guide pratique de l' ADEME, la voiture [online]. Ademe.fr, [cit. 2008-10-22]. Dostupné online.  
  21. The World Factbook: France [online]. Central Intelligence Agency, [cit. 2013-01-23]. Dostupné online.  
  22. The Africanization of France: Medical data suggests one-third French births are non-White
  23. BADE, Klaus L.. Evropa v pohybu. 1. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-559-5. S. 321-326.  
  24. (francouzsky) La Constitution- La Constitution du 4 Octobre 1958 – Légifrance
  25. "Is France failing its Muslim youths?". Al-Džazíra. 14. ledna 2015.
  26. "Radikalizace muslimů. Francii straší sílící vliv salafistů". Týden. 5. dubna 2016.
  27. "Zavedení islámského práva šaría podporuje 72 procent muslimů ve Francii". Security magazín. 26. května 2016.
  28. http://www.rightdiagnosis.com/h/hemorrhoids/stats-country.htm

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2011. ISBN 978-80-7106-403-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální instituce státu
Oficiální informace
Další informace
Internetová media