Evoluce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Schéma vysvětlující základní princip biologické evoluce z Darwinovy knihy O původu druhů.
Tento článek pojednává o biologické evoluci. Další významy jsou uvedeny v článku Evoluce (rozcestník).

Evoluce (přesněji biologická evoluce) je teorie popisující dlouhodobý a samovolný proces, v jehož průběhu se rozvíjí a diverzifikuje pozemský život.[1] Podstatu těchto změn zkoumá vědní obor evoluční biologie.

První ucelenou evoluční teorii vytvořil Jean Baptiste Lamarck (viz lamarckismus), ale dnešní vědci vycházejí z teorie, kterou později předložil Charles Darwin (viz darwinismus, neodarwinismus), který spojil myšlenku postupné evoluce druhu s přirozeným výběrem, jakožto příčinou a hybnou silou evoluce. Kromě evoluce biologické se uplatňuje i evoluce kulturní.

Evolucí živočišných druhů je tak chápán postupný vývoj života od prvního výskytu na Zemi k mnoha různým formám života, které se nadále vyvíjejí způsoby, které paleontologie a moderní biologické a biochemické vědy popisují a nezávisle potvrzují s narůstající přesností. Společné rysy ve struktuře genetického kódu všech žijících organismů včetně lidí tak dokladují jejich společný prvotní původ.[2] Ukazuje se však, že společné sady genů (postupné náhodné mutace) jsou selektovány deterministicky vlivem prostředí a podobnost organismů tedy odráží podobnost prostředí, ve kterém se organismy vyvíjejí.[3][4]

Za důkaz evoluce může sloužit například rychlá adaptivní změna zbarvení drsnokřídlovce březového nebo třeba dobře zmapovaná evoluce koně, kdy jsou známy jednotlivé „články“ evoluce včetně postupných změn anatomie.

Samotné slovo evoluce pochází původně z latinského evolutio (rozvinutí v obou významech), do češtiny se pak dostalo skrze anglickou teorii evolution. Termín se často používá v přeneseném smyslu slova - např. evoluce trhu nebo evoluce technologií (v angličtině jde o stejný význam).[5] Nicméně vzhledem k tomu, že jde většinou spíše o přizpůsobení (tedy chybí generace), jedná se v pravém slova smyslu o třídění z hlediska stability. [6]

Studiem mechanismů a zákonitostí evoluce se zabývá evoluční biologie, evolučními vztahy mezi jednotlivými organismy se zabývá fylogenetika.

Důkaz evoluce[editovat | editovat zdroj]

Teorie[editovat | editovat zdroj]

Charles Darwin definoval v O původu druhů pro fungování přirozeného výběru tyto čtyři podmínky:[7]

  • Existuje určitý selekční tlak, čili organismy s některými vlastnostmi mají větší šanci na přežití, než jiní.
  • Existuje vnitrodruhová variabilita, tedy jednotliví příslušníci jednoho druhu se od sebe liší.
  • Existuje heredita, potomci se v průměru podobají více svým rodičům, než ostatním členům populace.

Kritika většinou cílí právě na čtvrtý bod, který potřebuje empirické ověření. Nicméně existuje více mechanizmů, než pouze přirozený výběr (viz níže).

Během druhé plavby na Beagle Charles Darwin porovnával žijící pásovce s nalezenými fosíliemi. Z pozorování odvodil, že struktura brnění současných pásovců je lepším způsobem obrany.[8]

Empirická pozorování[editovat | editovat zdroj]

Fosilní záznam[editovat | editovat zdroj]

Pokroky v paleontologii poskytují řadu důkazů hromadících se změn na organizmech v průběhu delší časové periody (a tím i hromadící se rozmanitost přizpůsobení fyzických znaků i životních strategií). Z pomocí sledování vývoje směn lze sledovat strukturu "stromu života" lze mapovat příbuznost všech životních forem na Zemi.[9]

Moderní paleontologie začala s prácí Georges Cuvier. Cuvier si všiml, že v každé vrstvě sedimentů lze najít specifickou skupinu fosílií. Čím jsou vrstvy hlubší, tím byly zde obsažené organismy jednoduší. Cuvier předpokládal, že jde o starší vrstvy a tudíž probíhá k postupnému vývoji směrem ke komplexitě.[10] Některé další jeho hypotézy jako katastrofismus (domněnka, že náhlé změny v geologických vrstvách jsou následkem apokalyps předchozích ér, v jednéž z nich se nacházíme i nyní) byly později vědci odmítány, a následně uniformitiarismus nastolil myšlenku, že geologické procesy probíhaly v minulosti ve skutečnosti stejně rychle, jako dnes.[11]

Dnes ze složení fosílií v jednotlivých vrstvách můžeme určit kdy, kde, které a jak rychle se jednotlivé organismy v historii vyvíjely.

Velkou oporu v důkazu evoluční myšlenky představují takzvané přechodné fosílie, mezi něž patří například Archaeopteryx (jako pojítko organismů s křídly a bez nich).[12]

Srovnávací anatomie[editovat | editovat zdroj]

Srovnávací anatomie využívá poznatků morfologie jako způsob růstu buněk, typ tkání, sdílené znaky ale i etologické poznatky, aby mapovala společné předky geneticky příbuzných organismů. Jako důkaz evoluce slouží i porovnávání naopak podobných nezávisle vyvinutých evolučních strategií za účelem zjištění původního selekčního tlaku - konvergence.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]
Hmyz, ptáci i netopýři si křídla vyvinuli nezávisle objevením podobné evoluční strategie.

Taxonomie zkoumá klasifikaci živých organismů. Existuje mnoho metod zjištění genetické přibuznosti. Se znalostmi taxonomie můžeme například pozorovat, jak v historii probíhala speciace i to, co ovlivňuje množství změn i podobností napříč organizmy.

Embryologie[editovat | editovat zdroj]

V některých případech připomínají struktury embryí některé evolučně předcházející druhy. Embrya se podobají i napříč druhy (například brzká stádia strunatců) a i na lidech v určitých fázích můžeme pozorovat rudimenty jako faryngální (žaberní) aparát nebo ocas. Jde o struktury, které s ohledem na informační náročnost (genovou) stále v populaci přežívají, protože působící selekční tlaky nejsou dostatečné, aby se selektovala výhodnější forma exprese genů pro brzký vývoj embrya.[13].

Biogeografie[editovat | editovat zdroj]

Biografie zkoumá geografické rozložení druhů. Důkaz z biogeografie, především z oceánské biogeografie hrál velkou roli pro Darwina i Wallace, které přesvědčili, že všechen život sdílí jednoho společného předka.[14] Ostrovy často obývají endemiti, (druhy, které nežijí nikde jinde), případně například ptáci, kteří se na vzdálená místa dostali. Druhy často nepřežijí v jiném biomu a vzájemně se nejvíce podobají geograficky nejbližším druhům.

Molekulární biologie[editovat | editovat zdroj]

Známé Darwinovy pěnkavy si různě přizpůsobily tvar zobáku na jiná semena v důsledku reproduktivní izolace na Galapágách.

Každý živý organizmus (s možnou výjimkou RNA virů) přenáší molekuly DNA. Lze vysledovat, že stejné geny vytváří podobné znaky, a to do jisté míry i znaky chování.[15] Díky analýze a porovnávání informací z genofondů organizmů lze dnes již bez běžně také zjistit mnoho genetických predispozic, mapovat geny zodpovědné za různé nemoci a určit rodičovství nebo charakteristiky pachatele, který zanechal nějakou stopu.  V praxi bylo možné vytvořit protein pro fluorescentní myši[16] nebo a rostliny odolávající suchu i parazitům.[17]

Umělý výběr[editovat | editovat zdroj]

Šlechtění je zodpovědné za vznik a charakteristiky chovných zvířat i hospodářských plodin. Lidé si po staletí vědomě i nevědomě udržovali a nechali reprodukovat plodné jedince. Umělý výběr umožnil i tak kuriózní znaky jako plnokvěté rostliny, pomeranče bez jader[18] nebo rozmanitá psí plemena. Řada teorií z Darwinova O původu druhů pochází z jeho dlouholetého studování umělého výběru na holubech.[19]

Typy evoluce[editovat | editovat zdroj]

Rozlišuje se:[1]

  • kladogeneze – postupné odštěpování evolučních linií
  • anageneze – postupné změny ve znacích jednotlivých evolučních linií

Podle měřítka evolučních změn se rozlišuje:[20]

Dále rozlišujeme:

  • mezidruhovou kompetici – evoluci, kde určité mutace přispívají k rozšíření druhu jako celku (selekce rychlonohých zajíců)
  • vnitrodruhovou kompetici – evoluci, která je výhodná pouze v rámci fixace jedince v populaci (selekce vysokých stromů)

Mechanismy evoluce[editovat | editovat zdroj]

Mezi příčiny evolučního vývoje života na Zemi, které popsal již Charles Darwin patří:

Později byly objeveny principy jako:

Vývoj poznání[editovat | editovat zdroj]

V rámci biologie a obecně přírodních věd vznikla řada teorií zabývajících se vznikem života a jeho evolucí. Ačkoliv první myšlenky o možnosti evoluce se objevily již ve starověku, první ucelenou evoluční teorií byl lamarckismus. Dnes se nejčastěji pojmem „evoluční teorie“ rozumí koncepce navazující na Darwina a Wallaceho, v nichž klíčovou roli hraje hromadění nahodilých změn a přirozený výběr.

Rané úvahy o evoluci[editovat | editovat zdroj]

První formulace evolucionistických názorů lze najít již v antickém Řecku. Jednu z prvních myšlenek vyslovil Anaximandros, žák Thaléta z Milétu v 6. st. př. n. l.: „První živočichové se zrodili ve vlhku a měli na sobě ostnatou kůru. Ale když dorůstali, vystupovali na souš, a když se kůra zlomila, žili ještě krátký čas.“

V 5. st. př. n. l. vyslovil Empedoklés z Akragantu názor, že z prvotního chaosu vznikly jednotlivé části rostlinných i živočišných těl, které se navzájem různě spojovaly a kombinovaly, až vznikly normální organismy i podivné obludy. Časem životaneschopná monstra vyhynula a udržely se jen dokonalé bytosti.

Vliv na vývoj evolučních úvah měl také Aristotelés, který kladl absolutní důraz na účelnost v živé přírodě. Domníval se, že ke vzniku orgánu či organismu je nezbytná finální příčina, která orgánu nebo organismu dává účel, cíl. Tato aristotelovská teleologie chápala účelnost jako primárně danou a nezávislou na organizaci živé hmoty a jejích funkcí. Teprve Darwin dokázal uspokojivě vysvětlit vznik a smysl účelnosti.

Arabský myslitel al-Džáhiz již v 9. st. n. l. zapisuje zárodky evoluční teorie.[24]

Lamarckismus[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku lamarckismus.

Lamarckismus (postulovaný na počátku 19. století) operoval s myšlenkou, že organismy získávají za svého života zkušenosti a ty pak zúročují při tvorbě svého potomstva (pokud srna hodně běhá, budou mít její mláďata silné nohy). Lamarckismus představoval první ucelenou evoluční teorii, přesto se však nikdy nestal obecně přijímanou teorií a posléze byl u vědců a myslitelů, kteří akceptují myšlenky evoluce, nahrazen darwinismem. Současná biologie jeho myšlenky odmítá buďto celkově, nebo maximálně připouští, že by v určité modifikované podobě mohl omezeně fungovat u jednobuněčných organismů. Není jí totiž znám žádný funkční mechanismus, jak by mohl rodič životní zkušenosti získané během svého života poskytnout potomkům v podobě dědičné informace a ani nepředpokládá, že by u složitějších mnohobuněčných organismů mohl existovat (viz Weismannova bariéra). Jméno teorie je odvozeno od přírodovědce jménem Jean-Baptiste Lamarck (1744-1829).

Darwinismus[editovat | editovat zdroj]

Darwinismus představuje evoluční teorii vytvořenou Charlesem Darwinem a Alfredem Wallacem. Operuje s myšlenkou, že evoluce probíhá za pomoci drobných změn na základě selekce vycházející z úspěšnosti rozmnožování jedince. Vychází z toho, že organismy nejsou přesně stejné, nejsou zcela neměnné, že rámcově dědí nebo mohou dědit vlastnosti svých rodičů a že jedinec, který získá nějakou dobrou vlastnost, bude mít více potomstva, kterému tuto dobrou vlastnost předá. Zjednodušeně: ocitnou-li se srny v prostředí, kde musí hodně běhat (protože tam řádí šelmy, například), rozmnoží se jen ty, které budou mít předpoklady pro rychlý běh. Jejich mláďata pak budou převážně také dobří běžci. Mimo tohoto přirozeného výběru postuloval Darwin ještě pojetí pohlavního výběru, vycházející z myšlenky, že podobu organismu neurčuje pouze jeho schopnost dobře žít, ale též být atraktivní pro své případné sexuální partnery, neboť kdo nenajde partnera k páření, tak se též nerozmnoží a nepředá potomkům své vlastnosti.

Darwinismus se stal první evoluční teorií, která obecně ovládla vědecké myšlení (došlo k tomu v průběhu druhé poloviny 19. století), byl však též také poslední ucelenou teorií s poměrně jasným pojetím principů evoluce, které se to podařilo. Bylo to proto, že byl dosti jednoduchý a omezoval se na základní myšlenku, k čemuž i nahrávala tehdejší absence rozsáhlejšího vědeckého poznání života na úrovni buněk, biochemie, molekulární biologie a genetiky. Postupem času, jak se znalosti v rámci těchto oborů rozšiřovaly, se začalo ukazovat, že takto pojatá základní myšlenka naprosto nedostačuje pro vědeckou práci, proto byl postupně darwinismus modifikován a obohacován o další poznatky a postuláty a vytvářely se snahy o syntézu s novými vědeckým poznáním. Této nově vznikající syntéze se říká neodarwinismus.

Moderní evoluční syntéza (neodarwinismus)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Neodarwinismus.

Moderní evoluční syntéza je sloučení darwinismu (teorie přírodního výběru) a genetiky (neměnnosti genu) v neodarwinismus (od roku 1936). Někdy se mezi moderní evoluční syntézou a neodarwinismem rozlišuje (např. Ernst Mayr), když je pojem neodarwinismus používán pouze pro přechodnou teorii konce 19. století, jejímž autory byli Alfred Russel Wallace a August Weismann – kompletní očištění darwinismu od lamarckismu. Jiné použití pojmu neodarwinismus je pro adaptacionismus (panselekcionismus). Nicméně převažující pojetí je, že moderní evoluční syntéza a neodarwinismus jsou synonyma.

Neodarwinismus představuje snahu syntetizovat hlavní myšlenky darwinismu s poznatky molekulární biologie, genetiky a cytologie, stejně jako s novými objevy v rámci parazitologie a nových poznatků o rozmnožování. Je to pojem, který nelze dost přesně definovat, protože různým evolučním biologům vycházejí z této syntézy dosti odlišné koncepty. Obvykle se za neodarwinismus považují ty směry, které kladou důraz na některé základní myšlenky darwinismu, tj. pozvolnost změn, důraz na přirozený výběr skrze prospěšnost nově vzniklých vlastností, pohlavní výběr a směřování evoluce ke složitějším strukturám. Tento koncept je ovšem již do značné míry překonán, nepřeberné moderní školy a směry pojetí evoluce pracují s koncepty velmi rozsáhlých skokových změn, zdůrazňují důležitost náhodných faktorů, jako jsou genetický drift a efekt hrdla lahve (díky kterým se fixují i neutrální nebo vyloženě špatné vlastnosti a mizí ty dobré), a zpochybňují automatické směřování evoluce směrem ke složitějším strukturám. Nutno ovšem říci, že řada vědců vnímá pojem mnohem šířeji a považuje za neodarwinismus modernější proudy v chápaní evoluce zahrnující výše zmíněné faktory. Pro ty je ovšem častěji používán pojem moderní evoluční syntéza.

Kritika evoluční teorie[editovat | editovat zdroj]

Námitky související s teorií vědy[editovat | editovat zdroj]

Řada námitek proti evoluční teorii bezprostředně souvisí s teorií vědy jako takové. Někteří odpůrci evoluční teorie tvrdí, že evoluční teorie je „pouhá teorie a nikoliv vědecký fakt“. Jonathan Wells tvrdí, že evoluční teorie chápaná jako vysvětlení "původu všech organismů ze společného předka působením neřízených přírodních procesů" není založena na přímém pozorování či experimentu a tedy nevyhovuje definici vědecké teorie.[25] Jan Hendl však uvádí běžné pojetí vědecké teorie, které atributy přímého pozorování a experimentu nevyžaduje jako nezbytně nutné.[26]

Námitky související s pravděpodobností a termodynamikou[editovat | editovat zdroj]

Někteří odpůrci evoluce tvrdí, že druhý termodynamický zákon nepřipouští zvyšování uspořádanosti (přesněji snižování entropie) systému, a proto se ani vysoce uspořádané živé organismy nemohly evolučně vyvinout z jednodušších neživých součástí. Druhý termodynamický zákon ovšem vylučuje snižování entropie pouze v izolovaných systémech. Planeta Země není izolovaný systém (přijímá sluneční energii a sama vyzařuje tepelnou energii), může tedy zvyšovat svou uspořádanost (snižovat entropii) na úkor okolního kosmického prostoru. Stejně tak nejsou izolovanými systémy ani jednotlivé živé organismy a proto mohou zvyšovat svou uspořádanost (snižovat entropii) na úkor okolí.[27][28]

Nezjednodušitelná složitost[editovat | editovat zdroj]

Nezjednodušitelná složitost je jedním z hlavních argumentů zastánců inteligentního plánu proti evoluční teorii. Stojí na představě, že některé biologické struktury jsou příliš složité, než aby mohly vzniknout z jednodušších struktur přirozeným výběrem pracujícím s řadou náhodných mutací. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že není možné, aby složité struktury, jako například oko obratlovců, vznikly díky četným následným malým modifikacím, protože přechodné stupně jsou údajně nefunkční. Nicméně možný způsob evoluce oka přes funkční a stále dokonalejší mezistupně navrhl již Darwin a dnes se tato otázka považuje za vyřešenou. Předpokládané mezistupně se skutečně vyskytují u známých živočichů a počítačové modely ukazují, že vývoj oka schopného ostření ze shluků světločivných buněk může proběhnout během pouhých několika stovek tisíc let.[29] Dalším běžně uváděným příkladem je evoluce reprodukčních orgánů,[30] protože změna v reprodukčních orgánech by měla vést k neplodnosti. Protože by muselo dojít najednou ke změně u obou pohlaví, jedná se o příklad nezjednodušitelné složitosti. Pohlavní orgány jsou ovšem známé svou proměnlivostí v průběhu evoluce,[31] a v případě určování druhů brouků slouží jako jeden z hlavních morfologických znaků.

Haeckelovy náčrtky embryí[editovat | editovat zdroj]

Haeckelovy identické ilustrace embryí z knihy Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868)
Ilustrace z Haeckelovy knihy Anthropogenie, jejichž porovnání s fotografiemi bylo základem pro článek v časopisu Science obviňující Haeckela z úmyslného podvodu

Charles Darwin se v pozdějších vydáních knih O původu druhů a O původu člověka odvolával i na kresby embryí Ernsta Haeckela.[32] Haeckelovy kresby vycházely z myšlenek Karla Ernsta von Baera, který tvrdil, že embrya některých obratlovců procházejí stadiem, v němž vypadají všechna dost podobně. Darwin to považoval za důkaz společného původu všech živočichů.[25] Naopak Haeckel sám byl v druhé polovině 19. a počátkem 20. století nejvlivnějším zastáncem a popularizátorem Darwinovy teorie. Ostře vystupoval proti pronikání náboženství do vědy a rozlítil tak řadu svých nábožensky založených současníků. V prvním vydání své úspěšné knihy Natürliche Schöpfungsgeschichte (česky doslovně „Přirozená historie stvoření“) použil Haeckel identický dřevořez pro zobrazení raného vývoje zárodků tří různých obratlovců – psa, kuřete a želvy. Když na to recenzent upozornil, Haeckel se hájil tím, že v takto raném stádiu vývoje není možné žádné rozdíly pozorovat, což byla v kontextu tehdejšího přístrojového vybavení pravda.[33] Přesto ale Haeckel uznal svou chybu a text knihy v příštím vydání upravil. Nepřátelé ale nikdy nepřestali toto Haeckelovo pochybení připomínat a několik vědců kritizujících evoluční teorii, jako například Emil du Bois-Reymond, Rudolf Virchow nebo Louis Agassiz, dokonce obvinilo Haeckela z podvodu. Lidé jako Charles Darwin, Thomas Henry Huxley, August Weismann nebo Carl Gegenbaur však zachovali Haeckelovi podporu.[33]

Obvinění Ernsta Haeckela z podvodu bylo znovu oživeno v roce 1997, kdy Elizabeth Pennisi publikovala v časopise Science editoriál informující o práci Michaela Richardsona a jeho spolupracovníků.[34] Ti provedli srovnání Haeckelových kreseb s fotografiemi embryí stejných druhů ve srovnatelné fázi vývoje. Výsledkem byla série fotografií, které se výrazně lišily nejen od sebe navzájem, ale i od Haeckelových kreseb, a tak na první pohled usvědčovaly Haeckela z podvodu. Richardson to v článku potvrzuje prohlášením „vypadá to jako jeden z nejslavnějších podvrhů v biologii“.[33][34] Richardsonovy závěry se rychle šířily populárním tiskem, například londýnský deník The Times uveřejnil článek obviňující Haeckela z úmyslného podvodu s titulem An Embryonic Liar (česky doslovně „Embryonální lhář“). S obviněním se ztotožnila i řada respektovaných biologů, jako například Stephen Jay Gould.[33] Robert J. Richards ve své práci však ukázal, že Richardsonovy fotografie jsou zavádějící, například proto, že některé zárodky jsou foceny se žloutkovým váčkem a jiné bez něj (Haeckelovy kresby jsou všechny bez žloutkového váčku).[33]

Zbyněk Roček ve své knize Historie obratlovců však poukazuje na to, že tato informace nijak nesouvisí s platností či neplatností evoluční teorie. Haeckelův biogenetický zákon totiž sehrál roli především jako inspirace a nepředstavuje nutnou podmínku platnosti evoluční teorie. Evoluční teorie dokonce s neplatností tohoto zákona počítá, protože není znám jediný důvod, proč by měla být embryonální stádia chráněna před evolučními tlaky.[35]

Námitky ohledně paleontologie[editovat | editovat zdroj]

Fosilní záznam je často předmětem sporu mezi neodarwinisty a kreacionisty, protože datovací metody patří mezi jedny z nejlepších dokladů stáří dnes známých. Kreacionisté mnohdy tvrdí, že neexistuje dostatek fosílií nebo jsou články evolučního vývoje nekontinuálně propojeny.

Evoluční biolog a kněz Marek Vácha v této souvislosti poukazuje na fakt, že drtivá většina fosílií se rozpadla tak, jako dnes necháváme rozpadnout kosti na kompostu. Aby se fosílie uchovala do dnešních časů, musela být ihned po smrti živočicha přikryta vrstvou popela a zalita magmatem, kompletně zmražena, nebo usazena ve hluboké vápničité propadlině. Jinak totiž byly zkameněliny rozloženy reducenty a vnitřními bakteriemi nebo znehodnoceny fyzikálními a chemickými procesy jako je rozpouštění, rozpad vazeb a mechanické narušování větrem, vlnami nebo ultrafialovým zářením. [36]

Fosílie bývají také často nacházeny v sopečných oblastech, protože ze zemského jádra se na povrch často vyplavují právě radioaktivní prvky potřebné k relativnímu datování. [37]

Aplikace mimo biologii[editovat | editovat zdroj]

V programování a robotice se termín evoluce používá pro optimalizační metodu genetického programování (obecněji evolučního programování) připomínající biologickou evoluci: Vytvoří se heuristická funkce (tzv. fitness funkce), kterou se ohodnotí chování populace robotů (skutečných nebo častěji emulovaných software) a vytvoří se nová populace křížením a náhodnou modifikací těch (nej)úspěšnějších. V umělé evoluci závisí rychlost vývoje pouze na výkonu použitého výpočetního zařízení (může jít až o miliardy generací za sekundu), ale řídí se podobnými zákonitostmi jako biologická evoluce.

Umělá inteligence využívá například strojové učení či genetické programování, což může někomu připomínat inteligentní plán, avšak jde o evoluci inteligence, která analogicky na počátku nebyla značná.[38]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b FLEGR, Jaroslav. Úvod do evoluční biologie. 2. vyd. Praha : Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1539-6.  
  2. IAP Statement on the teaching of evolution
  3. http://www.scienceworld.cz/biologie/evoluce-je-prekvapive-predvidatelna/ - Evoluce je překvapivě předvídatelná
  4. http://phys.org/news/2015-09-circumstances-evolution-highly.html - Under certain circumstances evolution can be highly predictable, study shows
  5. casopis.vesmir.cz [online]. casopis.vesmir.cz, [cit. 2016-04-16]. Dostupné online.  
  6. FLEGR, Jaroslav. Evoluční tání: aneb O původu rodů. 1. vyd. Praha : Academia, 2015. 404 s. ISBN 978-80-200-2481-7.  
  7. FLEGR, Jaroslav. Zamrzlá evoluce. [s.l.] : Academia, 2008.  
  8. Eldredge, Niles (Spring 2006).  "Confessions of a Darwinist". Virginia Quarterly Review 82 (2): 32–53. Charlottesville, VA:University of Virginia. ISSN 0042-675X. 
  9. The Fossil Record - Life's Epic [online]. Roger Perkins, [cit. 2007-08-31]. [1]. (anglicky) 
  10. Tattersall 1995, pp. 5–6
  11. VÁCHA, Marek. Návrat ke stromu života. [s.l.] : [s.n.].  
  12. Gould 1995, p. 360
  13. Weichert & Presch 1975, p. 8
  14. Bowler 2003, pp. 150–151,174
  15. NAS 1998, "Evolution and the Nature of Science"
  16. Fluorescence klíčového mořského organismu [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné online.  
  17. FI.MUNI.CZ, Servisní středisko pro e-learning, servistech (at). is.muni.cz [online]. is.muni.cz, [cit. 2016-04-20]. Dostupné online.  
  18. HowStuffWorks [online]. HowStuffWorks, [cit. 2016-04-20]. Dostupné online.  
  19. Wilner, Eduardo (March 2006).  "Darwin's artificial selection as an experiment". Studies in History and Philosophy of Science Part C: Studies in History and Philosophy of Biological and Biomedical Sciences 37 (1): 26–40. Amsterdam, the Netherlands:Elsevier. doi:10.1016/j.shpsc.2005.12.002. ISSN 1369-8486. PMID 16473266. 
  20. ROBERT C. KING; WILLIAM D. STANSFIELD; PAMELA K. MULLIGAN. A Dictionary of Genetics, Seventh Edition. [s.l.] : Oxford University Press, 2006.  
  21. DARWIN, charles. O původu druhů. [s.l.] : [s.n.].  
  22. DARWIN, Charles. Pohlavní výběr. [s.l.] : [s.n.].  
  23. KLEISNER, Karel. Biologie ve službách zjevu: K teoreticko-biologickým myšlenkách Adolfa Portmanna. [s.l.] : [s.n.]. ISBN 8086818641.  
  24. http://vtm.e15.cz/al-dzahiz-tisic-let-pred-darwinem - Al-Džáhiz: tisíc let před Darwinem
  25. a b WELLS, Jonathan. Darwinismus a inteligentní plán. Praha : Ideál, 2007. 256 s. ISBN 978-80-86995-01-4.  
  26. Hendl Jan, Kvalitativní výzkum. ISBN 80-7367-040-2, ukázka online: Vědecká teorie
  27. FLEGR, Jaroslav. Evoluční biologie. Praha : Academia, 2009. 572 s. ISBN 978-80-200-1767-3. Kapitola Kritika a obrana evolučních teorií, s. 493-504.  
  28. Index to Creationist Claims [online]. Redakce Mark Isaak. Talk Origins Archive, 2001-2-18, rev. 2004-6-26, [cit. 2011-12-04]. Kapitola Claim CF001: Second Law of Thermodynamics. Dostupné online. (anglicky) 
  29. PAULY, Daniel. Darwin's fishes: an encyclopedia of ichthyology, ecology, and evolution. Cambridge, UK : Cambridge University Press, 2004. ISBN 0-521-82777-9. S. 74. (anglicky)  
  30. Michalík, P. Revoluce v evoluci http://www.evolutionrevolution.eu
  31. HOSKEN, David J., Stockley, Paula Sexual selection and genital evolution. Trends in Ecology & Evolution. 2004-02-01, roč. 19, čís. 2, s. 87–93. DOI:10.1016/j.tree.2003.11.012.  
  32. O Původu druhů, kapitola 14 - O povaze spřízněnosti spojující živé bytosti
  33. a b c d e RICHARDS, Robert J. Haeckel’s Embryos: Fraud Not Proven. Biology and Philosophy. 2009, roč. 24, čís. 1, s. 147-154. Dostupné online. ISSN 0169-3867.  
  34. a b PENNISI, Elizabeth. Haeckel's Embryos: Fraud Rediscovered. Science. 1997, roč. 277, čís. 5331, s. 1435-1435. ISSN 0036-8075.  
  35. ROČEK, Zbyněk. Historie obratlovců - evoluce, fylogeneze, systém. Praha : Academia, 2002. ISBN 80-200-0858-6. S. 512.  
  36. VÁCHA, Marek. Návrat ke stromu života. [s.l.] : [s.n.].  
  37.  "Age of Neoproterozoic Bilaterian Body and Trace Fossils, White Sea, Russia: Implications for Metazoan Evolution"(5 May 2000). Science 288 (5467): 841–5. doi:10.1126/science.288.5467.841. PMID 10797002. Bibcode2000Sci...288..841M. 
  38. http://phys.org/news/2015-12-evolution-intelligent-thought.html - Is evolution more intelligent than we thought?

Literatura[editovat | editovat zdroj]

2002, str. 223-264.

  • Richerson, J. P. - Boyd, R.: V genech není všechno, aneb jak kultura změnila evoluci člověka. Praha: Academia 2012

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]