Vymírání trias–jura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Vymírání na přelomu triasu a jury nastalo zhruba před 201,3 milionu let a je zařazováno do tzv. velké pětky vymírání, pěti největších extinkcí v dějinách života na Zemi.[1]

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Vyhynulo při něm asi 23 % čeledí a 48 % všech tehdejších rodů. Jeho příčiny jsou nejasné a nejčastěji se hovoří o gradujících změnách klimatu, fluktuaci hladiny moří, vulkanismu nebo dopadech asteroidů. Důsledkem tohoto vymírání vymizela většina nedinosauřích archosaurů a také většina synapsidů, z nichž přežili jen praví savci. Obecně se tvrdí, že také díky této katastrofě mohli dinosauři ovládnout suchozemské ekosystémy v následující juře a křídě. Mezi rostlinami přežily toto vymírání zejména druhy s tužšími a mohutnějšími listy.[2][3] Objevují se však také názory, že k tomuto vymírání vlastně nedošlo, neboť mělo podobu několik milionů let trvajících postupných biotických krizí.[4] Přinejmenším jedna výrazná biotická krize v období pozdního svrchního triasu (věk rét, relativně krátce před vymíráním na přelomu triasu a jury) je doložitelná v tehdejších mořských ekosystémech Tethydy.[5]

Graf, zobrazující vymírání různých skupin obratlovců na přelomu triasu a jury

Koncem období triasu docházelo k dlouhodobější kontinuální vlně vymírání, kulminující samotným hromadným vymíráním na přelomu triasu a jury před 201,3 milionu let. K vymírání ale docházelo již na přelomu geologických věků nor a rét, asi před 205 miliony let.[6]

Podle jiných výzkumů k největší vlně vymírání dochází naopak až později, a to v řádu stovek tisíciletí. Vymírá asi 28 až 34 % rodů tehdejších mořských živočichů.[7]

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Přesné příčiny tohoto vymírání dosud nejsou známé. Je nicméně jisté, že došlo k výraznému zasažení ekosystémů vlivem enormní sopečné činnosti a snad i dalších, dosud málo prozkoumaných jevů.[8] Ukazuje se, že na konci triasu patrně docházelo i k masivním požárům, které zasáhly velké rozlohy tehdejších lesních porostů.[9]

Kráter Rochechouart[editovat | editovat zdroj]

Dlouhou dobu se předpokládalo, že s vyhynutím mohl souviset impaktní kráter Rochechouart ve Francii. Ten je ale pro zavinění globální katastrofy příliš malý (asi 20 – 30 km v průměru) a také příliš geologicky starý, podle nejnovějšího datování z roku 2017 předchází totiž událost na konci triasu asi o 5 milionů let (jeho stáří činí zhruba 206 milionů let).[10]

Sopečná činnost[editovat | editovat zdroj]

Mezi nejpravděpodobnější příčiny vymírání patří extrémně silná vulkanická činnost na konci triasového období, pro níž existuje množství geochemických a sedimentologických důkazů, například z území dnešní Brazílie.[11] Jedním z významných faktorů při vymírání přitom mohly být mutagenní látky, vyvrhované ve velkém objemu tehdejšími vulkány (jejichž vliv byl prokázán zejména u tehdejších rostlin).[12][13]

Výzkum izotopů chemických prvků platinové skupiny (zejména pak iridia) v horninách příslušného stáří dokazuje, že vymírání bylo s největší pravděpodobností způsobeno masivní vulkanickou činností v rámci CAMP (Centrální atlantické magmatické provincie), nikoliv impaktem mimozemského tělesa.[14]

Jedním z faktorů významných pro vymírání byla i extrémně velká produkce oxidu uhličitého, vypouštěného sopkami v rámci CAMP do ovzduší. Některé hodnoty, zjištěné z fosilního a geologického záznamu, se blíží současným emisím produkovaným lidskou civilizací.[15][16]

Některé novější studie však dokládají, že příčinou tohoto vymírání mohly být spíše cyklické změny v hladině moří a oceánů, které výrazně ovlivnily pozemský uhlíkový cyklus.[17]

Vulkanická činnost v rámci CAMP mělo podle nových zjištění drastické účinky také na tehdejší vegetaci, což dokládají výzkumy z evropských lokalit.[18]

Vymírání archosauromorfů[editovat | editovat zdroj]

Vymírání na konci triasu je typické zmizením velké části druhové biodiverzity vývojově primitivních (bazálních) archosauromorfů – například dinosauromorfů, terapsidů a dalších. Výzkumy nepotvrdily, že by hlavní roli v tomto vymírání hrály například rozměry nebo jiné vlastnosti. Existuje však fylogenetický trend pro větší pravděpodobnost vyhynutí blízce příbuzných linií.[19]

Při tomto vymírání vyhynula většina velkých plazů ze skupin Therapsida a Pseudosuchia, díky čemuž se dominantními formami suchozemských obratlovců stali na dalších 135 milionů let dinosauři.[20]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Calum P. Fox, Jessica H. Whiteside, Paul E. Olsen, Xingqian Cui, Roger E. Summons, Erdem Idiz & Kliti Grice (2022). Two-pronged kill mechanism at the end-Triassic mass extinction. Geology. doi: https://doi.org/10.1130/G49560.1
  2. Soh, W.K., Wright, K.L, Bacon, T.I., et al. (2017). Palaeo leaf economics reveal a shift in ecosystem function associated with the end-Triassic mass extinction event, Nature Plants, 3; doi:10.1038/nplants.2017.104, 2017.
  3. http://blogs.egu.eu/geolog/2017/10/11/how-certain-plants-survive-mass-extinction-events-study/
  4. Spencer G. Lucas & Lawrence H. Tanner (2018). The Missing Mass Extinction at the Triassic-Jurassic Boundary. In: Tanner L. (eds) The Late Triassic World. Topics in Geobiology 46: 721-785. doi: https://doi.org/10.1007/978-3-319-68009-5_15
  5. https://sciencetrends.com/environmental-changes-in-the-late-triassic-a-critical-time-in-earths-history/
  6. Manuel Rigo, Tetsuji Onoue, Lawrence Tanner, Spencer G. Lucas, Linda Godfrey, Miriam E. Katz, Mariachiara Zaffani, Kliti Grice, Jaime Cesar, Daisuke Yamashita, Matteo Marona, Lydia S. Tackett, Hamish Campbell, Fabio Tateo, Giuseppe Concheri, Claudia Agnini, Marco Chiari & Angela Bertinelli (2020). The Late Triassic Extinction at the Norian/Rhaetian boundary: Biotic evidence and geochemical analysis. Earth-Science Reviews, 103180. doi: https://doi.org/10.1016/j.earscirev.2020.103180
  7. https://www.sciencealert.com/the-triassic-extinction-seems-to-have-taken-place-later-than-we-thought
  8. Zhang, P.; et al. (2022). Volcanically-Induced Environmental and Floral Changes Across the Triassic-Jurassic (T-J) Transition. Frontiers in Ecology and Evolution. 10: 853404. doi: https://doi.org/10.3389/fevo.2022.853404
  9. Jun Shen, Runsheng Yin, Thomas J. Algeo, Henrik H. Svensen & Shane D. Schoepfer (2022). Mercury evidence for combustion of organic-rich sediments during the end-Triassic crisis. Nature Communications. 13: 1307. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-022-28891-8
  10. Benjamin E. Cohen, Darren F. Mark, Martin R. Lee and Sarah L. Simpson (2017). A new high-precision 40Ar/39Ar age for the Rochechouart impact structure: At least 5 Ma older than the Triassic–Jurassic boundary. Meteoritics & Planetary Science (advance online publication) doi: 10.1111/maps.12880 http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/maps.12880/full
  11. Thea H. Heimdal, Henrik. H. Svensen, Jahandar Ramezani, Karthik Iyer, Egberto Pereira, René Rodrigues, Morgan T. Jones & Sara Callegaro (2018). Large-scale sill emplacement in Brazil as a trigger for the end-Triassic crisis. Scientific Reports 8, Article number: 141. doi:10.1038/s41598-017-18629-8
  12. Sofie Lindström; et al. (2019). Volcanic mercury and mutagenesis in land plants during the end-Triassic mass extinction. Science Advances, 5(10): eaaw4018. doi: 10.1126/sciadv.aaw4018
  13. https://paleonerdish.wordpress.com/2019/10/25/mutagenesis-in-land-plants-during-the-end-triassic-mass-extinction/
  14. Christian Tegner, Andrea Marzoli, Iain McDonald, Nasrrddine Youbi & Sofie Lindström (2020). Platinum-group elements link the end-Triassic mass extinction and the Central Atlantic Magmatic Province. Scientific Reports, 10, Article number: 3482. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-020-60483-8
  15. Manfredo Capriolo, Andrea Marzoli, László E. Aradi, Sara Callegaro, Jacopo Dal Corso, Robert J. Newton, Benjamin J. W. Mills, Paul B. Wignall, Omar Bartoli, Don R. Baker, Nasrrddine Youbi, Laurent Remusat, Richard Spiess & Csaba Szabó (2020). Deep CO2 in the end-Triassic Central Atlantic Magmatic Province. Nature Communications 11, Article number: 1670. doi: https://doi.org/10.1038/s41467-020-15325-6
  16. Manfredo Capriolo, Benjamin J.W. Mills, Robert J. Newton, Jacopo Dal Corso, Alexander M. Dunhill, Paul B. Wignall & Andrea Marzoli (2022). Anthropogenic-scale CO2 degassing from the Central Atlantic Magmatic Province as a driver of the end-Triassic mass extinction. Global and Planetary Change. 209: 103731. doi: https://doi.org/10.1016/j.gloplacha.2021.103731
  17. Calum P. Fox, Xingqian Cui, Jessica H. Whiteside, Paul E. Olsen, Roger E. Summons, and Kliti Grice (2020). Molecular and isotopic evidence reveals the end-Triassic carbon isotope excursion is not from massive exogenous light carbon. Proceedings of the National Academy of Sciences. doi: https://doi.org/10.1073/pnas.1917661117
  18. Sofie Lindström (2021). Two-phased Mass Rarity and Extinction in Land Plants During the End-Triassic Climate Crisis. Frontiers in Earth Sciences. 9: 780343. doi: https://doi.org/10.3389/feart.2021.780343
  19. Bethany J. Allen, Thomas L. Stubbs, Michael J. Benton & Mark N. Puttick (2018). Archosauromorph extinction selectivity during the Triassic-Jurassic mass extinction. Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12399
  20. SOCHA, Vladimír. Jak dinosauři ovládli jurský svět. OSEL.cz [online]. 11. října 2021. Dostupné online.  (česky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]