Radioaktivní datování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Radioaktivní datování (často nazývané Radiometrické datování ) je technika užívaná pro datování materiálů, obvykle založená na srovnání mezi množstvím přirozeně se vyskytujícího se radioaktivní izotopu s jeho produkty rozpadu, za využití známých poločasů rozpadu. Je to jeden z hlavních informačních pramenů o věku hornin , věku Země atp. Využívá se pro datování širokého okruhu přírodních i umělých materiálů. Nejznámější technikou je radiouhlíkové datování. Existují i další jako je například draselnoargonové datování a uranové datování. Poskytuje významný informační pramen o věku fosílií a o poměrech na zemi během její evoluce.
Pokud známe například poločas rozpadu určitého radionuklidu je možné použít průběh tohoto rozpadu zaznamenat pro měření časových intervalů. Například radionuklid draslíku 40K se rozpadá na izotop 40Ar s poločasem rozpadu 1,25x109 let. Měřením poměru 40Ar a 40K je možné v dané hornině za jistých předpokladů vypočítat její stáří.
Pro měření relativně kratších časových intervalů, zajímavých třebas z historických důvodů, je vhodné radiouhlíkové datování.

V roce 2013 se povedlo americké planetární sondě Curiosity na povrchu Marsu shromáždit poprvé v historii lidstva data umožňující provádět radiometrické datování na povrchu jiné planety než Země. K datování byla využita K-Ar metoda.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FARLEY ET AL. (2013). In Situ Radiometric and Exposure Age Dating of the Martian Surface [online]. Science, [cit. 2014-01-13]. Dostupné online. (anglicky)