Přesličky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxPřesličky
alternativní popis obrázku chybí
Přeslička rolní (Equisetum arvense)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení kapraďorosty (Monilophyta)
Třída přesličky (Equisetopsida)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Detail přesličky bahenní

Přesličky (Equisetopsida) je třída vyšších (cévnatých) rostlin. V současnosti existuje asi 35 druhů.

Ve fosilních vykopávkách je však možné nalézat přesličky, náležející do jiných již vymřelých tříd oddělení, které byly významnou částí flóry v období karbonu, Hyeniopsida, Sphenophyllopsida a Pseudoborniopsida aj.

Třída Equisetopsida obsahuje v současnosti jediný řád přesličkotvaré Equisetales. Další řády jsou vymřelé, byly na Zemi rozšířeny v prvohorách, např. Calamitales. V současnosti existuje jediná čeleď, přesličkovité (Equisetaceae).

Čeleď přesličkovité obsahuje recentně 1-2 rody, záleží na pojetí. Např. Květena ČR uznává 2 rody: přeslička (Equisetum s. str.) a cídivka (Hippochaete), jiní jako Kubát 2002 uznává 1 široký rod přeslička (Equisetum s.l.) se 2 podrody: Equisetum a Hippochaete.

Podle aktuálních fylogenetických studií jsou přesličky pravděpodobně monofyletickou větví kapraďorostů, sesterskou ke kapradinám, tvořeným přirozenými taxony Ophioglossidae, Marratiidae a Polypodiidae, i když plně vyloučeny nejsou ani některé hypotézy považující je za vnitřní skupinu kapradin.[1][pozn. 1]

Obecná charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Přesličkovité (Equisetaceae) jsou dnes jediná žijící čeleď kdysi bohaté třídy Equisetopsida. Sporofyty dnes žijících přesliček jsou vytrvalé byliny (vyjma jihoamerických druhů - dřevnaté lodyhy). Přesličky vytrvávají v zemi dlouhými, plazivými, bohatě větvenými, článkovanými oddenky. Tyto oddenky jsou podobné jako nadzemní lodyhy. U některých druhů (např. přeslička rolní) jednotlivé části tloustnou a tvoří oddenkové hlízy se zásobními látkami. Nadzemní lodyhy jsou u druhů mírného pásma nižší než 1 metr, u tropických druhů mohou být až 12 metrů dlouhé. Lodyhy jsou na povrchu podélně rýhované. Stavba nadzemní části je značně složitá. Uprostřed lodyhy se nachází velká centrální dutina, která vznikla rozrušením dřeňových buněk. Listy jsou drobné, jednotné sfenopsidní mikrofyly, často vyrůstají přeslenitě a srůstají v zubatou pochvu. Vnější blána pokožky lodyh je impregnována ligninem a inkrustována oxidem křemičitým, který způsobuje hrbolky.

Některé druhy obsahují piperidinové alkaloidy a jsou jedovaté, např. přeslička bahenní (Equisetum palustre).

Životní cyklus[editovat | editovat zdroj]

V ontogenezi dochází k tzv. rodozměně, přičemž převládá fáze sporofytu (2n) nad fází gametofytu (n). Ze zygoty vyrůstá sporofyt nesoucí výtrusný klas, na němž jsou ve střídavých přeslenech jen sporangiofory s výtrusnicemi a výtrusy, které jsou výsledkem redukčního dělení (R!). Z výtrusů klíčí prothallia, jež nesou archegonium a antheridium. Polyciliátní spermatozoidy, vznikající v antheridiu, se ve vodním prostředím dostávají k archegoniu, obsahujícímu oosféru. Dochází k oplození a k vzniku zygoty.

Fáze gametofytu[editovat | editovat zdroj]

Spory jsou zelené a na povrchu mají 4 vláhojevné pentlice zvané haptery, které se při změně vlhkosti vzájemně proplétají ve shluky roznášené větrem. Spory jsou morfologicky stejné, ale geneticky rozdílné, neboť z některých vyrůstají v těsné blízkosti díky hapterům samčí nebo samičí lupenité prokly. Samčí prokly s antheridii (pelatkami) jsou spojeny se samičími s archegonii (zárodečníky) prostřednictvím hapterů usnadňujících oplození. Spermatozoidy jsou mnohobičíkaté (polyciliátní) a po oplození vajíčka v archegoniu vznikne zygota. Odtud začíná fáze sporofytu.

Fáze sporofytu[editovat | editovat zdroj]

Ze zygoty vyrůstá sporofyt, jehož součástí je oddenek a stonek. Stonek se zpravidla přeslenitě větví, vzácněji se přeslenité uspořádání nevyskytuje, např. u přesličky zimní (Equisetum hyemale). U některých druhů, např. přeslička rolní (Equisetum arvense), se vytváří výrazný sezónní dimorfismus. Jarní lodyha je nezelená, nevětvená, křehká, dužnatá, nerýhovaná a bez průduchů nesoucí strobilus. Ta později odumře a z oddenku vyrůstá letní lodyha, která je zelená a sterilní. Jejím úkolem je nashromáždit živiny pro výživu jarní lodyhy, která vyroste příští jaro. Avšak u většiny druhů tyto fáze nejsou, např. u přesličky bahenní (Equisetum palustre). V tomto případě vyrazí z oddenku lodyha se strobilem, která však oproti výše zmíněné skupině neodumírá, ale zezelená se a asimiluje. Trofofyly (asimilující listy) jsou výrazně odlišné od sporofylů.

Rozšíření a ekologie[editovat | editovat zdroj]

Vymřelé druhy přesliček, plavuní a kapradin rostly v močálovitých oblastech prvohorních tropických pralesů. Asi 35 druhů se vyskytuje téměř po celém světě, snad kromě Austrálie a Antarktidy. V ČR roste 8 druhů. Nejznámějším druhem je přeslička rolní.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Nová fylogenetická studie založená na jaderných genomech i ještě novější srovnávací studie s časovou kalibrací fylogeneze kapraďorostů rehabilitovaly přesličky jako samostatnou skupinu mimo kapradiny, třebaže některé nepříliš starší zdroje ji uváděly jako sesterskou skupinu prutovek, případně leptosporangiátních kapradin.[2][3] Sesterské postavení přesliček a kapradin podpořila i fylogenetická studie založená na analýze rostlinných transkriptomů z r. 2019[4]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Angiosperm Phylogeny Website: EVOLUTION OF LAND PLANTS. Kapitola V. POLYPODIOPSIDA Cronquist, Takhtajan & Zimmermann / MONILOPHYTA. Oddíl Phylogeny. Aktualizováno 2020-03-14. Dostupné online
  2. ROTHFELS, Carl J.; LI, Fay-Wei; SIGE, Erin M.; HUIET, Layne; LARSSON, Anders; BURGE, Dylan O.; RUHSAM, Markus, DEYHOLOS, Michael; SOLTIS, Douglas E.; STEWART, C. Neal, Jr.; SHAW, Shane W.; POKORNY, Lisa; CHEN, Tao; DePAMPHILIS, Claude; DeGIRONIMO, Lisa; CHEN, Li; WEI, Xiaofeng; SUN, Xiao; KORA, Petra; STEVENSON, Dennis W.; GRAHAM, Sean W.; WONG, Gane K-S.; PRYER, Kathleen M. The evolutionary history of ferns inferred from 25 low-copy nuclear genes. American Journal of Botany [online]. 16. červenec 2015. Svazek 102, čís. 7, s. 1089-1107. Dostupné online. ISSN 1537-2197. DOI:10.3732/ajb.1500089. (anglicky) 
  3. TESTO, Weston; SUNDUE, Michael. A 4000-species dataset provides new insight into the evolution of ferns. Molecular Phylogenetics and Evolution [online]. 9. září 2016. Svazek 105, s. 200-211. Dostupné online. ISSN 1055-7903. DOI:10.1016/j.ympev.2016.09.003. (anglicky) 
  4. LEEBENS-MACK, James H.; BARKER, Michael S.; CARPENTER, Eric J., et al. (One Thousand Plant Transcriptomes Initiative). One thousand plant transcriptomes and the phylogenomics of green plants. Nature [online]. Springer Nature Limited, 23. říjen 2019. Svazek 574, čís. 7780, s. 679–685. Dostupné online. Dostupné také na: [1]. Dále dostupné na: [2]. ISSN 1476-4687. DOI:10.1038/s41586-019-1693-2. PMID 31645766. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Hrouda L. (1988), In Slavík et Hejný: Květena České republiky, vol. 1., ISBN 80-200-0643-5
  • Klíč ke Květeně České republiky, Kubát K. et al. (eds.), Academia, Praha, ISBN 978-80-200-0836-7
  • Hendrych R. (1977): Systém a evoluce vyšších rostlin, Praha
  • F. A. Novák, Vyšší rostliny, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1961
  • Jan Jelínek – Vladimír Zicháček, Biologie pro střední školy gymnaziálního typu, Olomouc 1996 ISBN 80-86002-01-2
  • Jan Jelínek – Vladimír Zicháček, Biolologie pro gymnázia, Nakldatelství Olomouc, 2004, ISBN 80-7182-177-2

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]