Permské vymírání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Permské vymírání (někdy také nazývané „velké permské vymírání“ či „vymírání na rozhraní perm-trias“) je nejrozsáhlejší hromadné vymírání organismů v historii Země, které nastalo přibližně před 250 milióny let na přelomu prvohor a druhohor, tedy na rozhraní period permu a triasu.

Příčiny vymírání[editovat | editovat zdroj]

Vymírání bylo zřejmě způsobeno součinností několika doložených faktorů, jako například výkyvy salinity moří, výlevů lávy, poklesem mořské hladiny a nedostatkem kyslíku jak v moři tak i v atmosféře.

Nedávné výzkumy poukázaly, že v oblasti Sibiře se pod povrchem nachází rozlehlá vrstva ztuhlé lávy, tzv. sibiřské trapy, která svým stářím odpovídá právě permskému vymírání. Tato někdy až několik kilometrů mocná vrstva naznačuje, že v době před 250 miliony let došlo k masivní erupci právě v oblasti dnešní Sibiře[1], která se měla v této době proměnit v tzv. supervulkán. Takováto masivní vulkanická erupce způsobila obrovský mrak sazí a popela, který se prostřednictvím vzdušných proudů rozprostřel prakticky nad celým povrchem a způsobil tzv. vulkanickou zimu trvající nejméně několik let ne-li desetiletí (v závislosti na množství částic vyvržených do atmosféry).

Rozsáhlé požáry, které byly dalším z přímých následků erupce, zvýšily značně obsah CO2 v atmosféře, který coby skleníkový plyn vytvořil podmínky pro růst teploty na zemi po vymizení prachového atmosférického příkrovu. Zvýšení teploty způsobilo rozklad hydrátu metanu, který se i v současnosti nachází pod nánosy na mořském dně poblíž pevninských šelfů, a metan uvolněný do atmosféry jen nadále zvyšoval skleníkový efekt (fosilní nálezy poukazují na zvýšení obsahu izotopu 12C v sedimentech z doby vymírání a jeho zvýšenou hodnotu po něm)[1]. Teplota takto podle odhadů mohla vzrůst až o deset stupňů oproti podmínkám před erupcí. Tento vzrůst teploty způsobil nadměrné vypařování vody, v jehož důsledku klesala hladina moří za zvyšování jejich salinity a ve vnitrozemí zavládlo horké a suché období. Vymírání fotosyntetických organismů (zčásti způsobené nedostatkem světla a tepla během vulkanické zimy a částečně pro nedostatek vody v následném horkém období) spolu se zvýšeným obsahem metanu způsobilo značný pokles kyslíku a to z původních téměř 30 % až na pouhých 10 %[1].

Ekosystémy po celé planetě se dominovým efektem hroutily. Nejprve vulkanická zima následována vysokými teplotami a suchem měly za následek úhyn rostlin. Jejich následný nedostatek spolu s klesajícím množstvím kyslíku a dostupné vody tvrdě zasáhl živočišnou část ekosystémů. V mořských ekosystémech zkázu způsobil růst teploty a salinity moří, což se opět lavinovitě promítlo napříč celým potravním řetězcem od planktonu až k největším mořským predátorům.

Dopady na vývoj biosféry[editovat | editovat zdroj]

V období permu byli zástupci podtřídy Synapsida (mezi nimiž se nacházeli i předkové savců) dominantními tvory, kteří se na vrchol dostali díky pokročilé stavbě lebky a čelistí. Naopak zástupci podtřídy Diapsida, kteří se právě v době permu začaly objevovat (mezi nimiž jsou předkové krokodýlů, ichtyosaurů, pterosaurů a dinosaurů), byli jen v malých formách a nic nenasvědčovalo, že by se měli stát významnější součástí ekosystémů.

V důsledku kataklyzmatických změn vymřelo statisticky 77 % až 96 % všech vodních a suchozemských druhů. Vymřeli například poslední trilobiti, graptoliti, Pancířnatci a trnoploutvé akantódy. Obojživelníci subkategorie Lepospondyli a mnohé skupiny plazů. Vymírání postihlo i planktonické dírkonošce Fusulina.

Dosavadní výhoda synapsidů přestala být směrodatná a místo toho se klíčovým faktorem stala dýchací soustava, která dosáhla vyššího stupně vývoje u triasových potomků permských diapsidů. Jako reakce na nedostatek kyslíku se u předků savců a jejich raných forem vyvinula bránice (důsledkem čehož u savců došlo k redukci žeber v oblasti břicha) pro zvýšení obsahu vzduchu vdechovaného do plic a tím vyrovnávali snížený obsah kyslíku v atmosféře. U diapsidů se vyvinul systém vzdušných vaků, který zdědili i ptáci, a který jim umožnil vyrovnat se s nízkou koncentrací kyslíku. Díky vyšší efektivnosti vzdušných vaků oproti bránici, získali diapsidní druhy dominantní postavení v nově se rodících triasových ekosystémech, které nastupovaly na místa uvolněná vymřelými ekosystémy permskými.

Když se v pozdějších obdobích hladina kyslíku opět navýšila, ekosystémům dominovaly diapsidní skupiny. Potomci synapsidů oproti tomu nabývali jen malých rozměrů, což jim znemožnilo si vydobýt výraznějšího postavení v přírodě až do vymření všech diapsidních skupin (s výjimkou krokodýlů a ptáků) o 185 milionů let později.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Miracle Planet - Extinction and Rebirth; Hideki Tasuke; 2004; Japonsko & Kanada; 55min; 1 2