Sopečná erupce

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sopečná erupce během formování ostrova Surtsey nedaleko Islandu. Nad středovou kalderou se vznáší pyroplastický[kdo?] mrak sopečného materiálu a vodní páry vznikající odpařováním oceánu

Sopečná erupce je geologická vulkanická událost, během které dochází k výronu magmatu na povrch tělesa. Je vyvolávána tlakem sopečných plynů uvolňujících se z magmatu během výstupu. Erupce nastane, pokud celkový tlak uvolněných sopečných plynů dosáhne meze, kdy je jimi generované tlakové napětí schopné prorazit překážku (nadložní vrstvy) bránící výlevu. Během erupce je pak magma vyvrhováno pod tlakem na povrch vzápětí potom, co se uvolní sopečné plyny.[1]

Během sopečné erupce může být vyvrhováno různé množství materiálu v závislosti na tlaku a velikosti magmatického krbu. Viskozita magmatu následně ovlivňuje typ sopečné erupce a to, jestli dojde k výlevu magmatu do okolí a vzniku lávového proudu, či např. k vytvoření pyroklastického proudu a nebo pyroklastického mračna nad jícnem sopky, které při velkém množství materiálu může významně změnit lokální či globální klimatické podmínky.

Mezi jednu z největších katastrofálních sopečných erupcí novodobé historie došlo v roce 1783 poblíž sopky Laki, následkem byl hladomor na velké části severní polokoule planety, dávaný do příčinné souvislosti s Velkou francouzskou revolucí (1789).

V prehistorické době došlo k ještě mnohem větším a ničivějším výbuchům nazývaným supervulkány.

Typy erupcí[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik typů sopečných erupcí, které jsou pojmenované podle jejich povahy. Láva vytékající z kráteru modeluje tvar sopky, a proto je tvar sopky závislý na povaze erupce. Každý typ erupce vytváří jiné sopečné tvary vulkánu.

Podle intenzity se rozdělují na dva základní typy:

  • Efuzívní erupce, klidná erupce. Je charakteristická klidným výlevem nízkoviskózní lávy a malým nebo téměř žádným obsahem rozpuštěných plynů v lávě. Dobrým příkladem takového typu erupcí jsou havajské sopky, nebo Piton de la Fournaise na ostrově Réunion.
  • Explozivní erupce je bouřlivá, agresivní erupce. Její průběh je ovlivněn množstvím rozpuštěných plynů a vodních par v magmatu. Během výstupu z vulkanického komína na povrch se tyto plyny uvolňují a vytvářejí obrovský tlak. Tímto tlakem jsou roztaveny[kdo?] kusy hornin vyvrhované z kráteru. Pokud se k tomu přidá ucpané ústí sopečného kanálu, tlak se postupně zvětšuje, až dojde k proražení (podobný efekt jako otevření láhve šampaňského) a ničivé erupci doprovázené destrukcí stěn vulkánu a vymrštění obrovského množství (někdy až 1 mil. tun) lávy, prachu, popela a jiného pyroklastického materiálu do atmosféry (až do výše 20 km) v průběhu několika sekund.

V případě, že vodní páry nejsou přítomny v původním magmatu, ale to při výstupu narazí na podzemní vody, vlivem vysokých teplot se voda vypaří a vzniklá pára je motorem exploze. Taková erupce se nazývá freatická, pokud je ve vyvrženinách přítomno větší množství roztaveného materiálu, tak freatomagmatická. Freatické erupce jsou jedny z nejničivějších sopečných erupcí. Za takovou erupci se považuje i výbuch sopky Krakatoa v roce 1883.

Erupce ve vodním prostředí

Podle objemu, chování lávy a vnějších projevů erupce ovšem rozlišují klasické typy erupcí (toto rozdělení není striktní, sopečné erupce často nesou znaky více typů): havajská neboli trhlinová, strombolská, pliniovská, peléjská a nakonec vulkánská erupce, při níž jsou vyvrhovány kusy pevné lávy (lávových pum) a tvoří se popelový mrak tvaru květáku.

Havajský typ erupce[editovat | editovat zdroj]

Tento typ erupce vzniká jen zřídka. Je charakteristický pomalým vytékáním velmi řídké lávy ze širokého nízkého kráteru. To je výhodné pro zemědělce, neboť půda sopečných oblastí je dnes díky vysokého obsahu minerálních látek velice úrodná.

Strombolský typ erupce[editovat | editovat zdroj]

Strombolský typ nemívá oproti Pliniovskému a Peleiskému katastrofální následky. Je nazývaný podle sopky Stromboli na Liparských ostrovech, bývá „hlučný a velkolepý“. Žhavá láva je vymršťována vzhůru, ale obvykle padá zpět do kráteru, způsobené škody jsou tudíž malé. Podívaná na tento výbuch je z dostatečné vzdálenosti nejen bezpečná, ale i atraktivní, a proto bývá často sledována místními obyvateli, vědci i turisty.

Tímto typem sopečné erupce jsou nejčastěji vytvořeny sypané kužele, druh sopek vznikající odplyněním magmatu a následnou fragmentací magmatu.

Pliniovský (vesuvský) typ erupce[editovat | editovat zdroj]

Jedná se prakticky o nejničivější erupce vůbec. Vyskytují se téměř výhradně u stratovulkánů a jsou způsobeny mohutným výbuchem plynů, které se nahromadily (zpravidla po delší době nečinnosti) pod ucpaným kráterem. Exploze vytvoří kráterový komín, jímž jsou rozžhavený popel, lapily a pumy vystřelovány vysoko do atmosféry. Erupce bývají prudké a výbušné. Podmínkou takovýchto erupcí je velká viskozita magmatu a vysoký podíl těkavých složek.

Právě tímto způsobem vybuchla sopka Vesuv roku 79 n. l. Pod jejím popelem byla pohřbena města Pompeje a Herculaneum. Mezi oběťmi byl i římský přírodovědec Plinius starší. Jeho synovec Plinius mladší (po němž dostal tento typ sopečného výbuchu své jméno) tuto katastrofu velmi přesně popsal historiku Tacitovi ve dvou dopisech, které jsou dodnes ceněny jako první vulkanologický dokument.

Další katastrofální následky tohoto typu erupce měl i vulkán Krakatoa, a to zejm. ve dnech 26.-28. srpna 1883. Sopka vyvrhla obrovské množství pyroklastik a sloup popela vystoupal do výše nejméně 30 km Vznikly tu také největší pyroklastické proudy v historické době, které způsobily devět až 37 metrů vysokých vln tsunami. Na indonéských ostrovech severní Jávy a jižní Sumatry následkem této katastrofy zahynulo 36 tisíc lidí. Erupce zcela zničila dvě třetiny ostrova a utvořila se podmořská kaldera hluboká 300 metrů. Jelikož byl popel tvořen převážně utuhlými částečkami lávy, předpokládá se, že ostrov nebyl rozmetán, ale zhroutil se do prostoru, který vznikl vyvržením značného množství magmatu nahromaděného pod ním. Na jeho pozůstatcích se následkem sérií menších výbuchů, stihl do dnešní doby vytvořit nový vulkán. V dnešní době je okraj tohoto vulkánu, činného naposledy v roce 1995, vysoký 813 m.

V posledních letech došlo k velkým plíniovským erupcím na St. Helens (1980), Pinatubo (1991) aj.

Peléjský (katmaiský) typ erupce[editovat | editovat zdroj]

Dříve byl vyčleňován peléský typ (též katmajský), charakteristický kupou již utuhlé lávy, zpravidla vyšší než širší, vytlačenou z kráteru, tzv. peléskou jehlou. Dochází zde k laterálním erupcím za vzniku pyroklastických proudů. Podobné projevy se však vyskytují i u pliniovských erupcí, a tak se v moderní  klasifikaci tohoto označení příliš nepoužívá.

Byl pojmenován podle sopky Mont Pelée na ostrově Martinik. Když roku 1902 explodovala zpočátku pomalu sopečnými plyny vytlačovaná kráterová „zátka“, byl vysoko do stratosféry vymrštěn pliniovský sloup popela a kusů žhavé lávy. Zároveň se dolů po úbočí hory valila smrtící lavina žhavých plynů a popele, která zahubila asi 30 000 lidí, většinu obyvatel nedalekého města Saint-Pierre, (Až na pár výjimek všechny, kteří město včas neopustili.)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Typy sopečných erupcií na slovenské Wikipedii.

  1. Sopečná činnost a sopky [online]. geologický informační server, [cit. 2009-06-06]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SIGURDSSON, Haraldur, a kol. Encyclopedia of Volcanoes. [s.l.] : Academic Press, 1999. ISBN 978-0-12-643140-7. Kapitola II: Eruption, s. 249-280. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]