Vymírání v holocénu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Graf znázorňující úbytek megafauny (velkých savců) po příchodu člověka (označeno šipkou) na jednotlivých kontinentech
Rekonstrukce lidského obydlí postaveného z kostí a klů mamuta

Vymírání v holocénu, také označováno jako vymírání v antropocénu, nebo šesté hromadné vymírání, je současné masové vymírání druhů organizmů v nynější geologické epoše holocénu, které je převážně výsledkem lidských aktivit.[1]

Probíhající nevídané tempo vymírání a ztráta přírodního habitatu je v krizovém měřítku a lidské potřeby pro stále více potravin a energie jsou hlavními hnacími silami. Dle analýzy OSN tyto trendy lze zastavit, ale v každém aspektu lidské interakce s přírodou bude zapotřebí „transformativní změny“.[2]

Popis jevu[editovat | editovat zdroj]

Recentní vymírání souvisí z širokou degradací habitatů a vysokou mírou ztráty biologické diverzity na Zemi. Velká část tohoto procesu není zatím zdokumentována, neboť často lidé ještě nezjistili, že druh vyhynul, nebo vůbec nedošlo k jeho objevu předtím než vyhynul. Rychlost vymírání druhů dosahuje podle odhadů stokrát až tisíckrát vyšší míry než je přirozené.[3][4]

Vymírání v holocénu zahrnuje vymizení velkých suchozemských zvířat (tzv. megafauna), které začalo jako vymírání v pleistocénu a pokračovalo koncem poslední doby ledové. Megafauna mimo africký kontinent se vyvinula bez přítomnosti lidí, což ji po následném příchodu lidských populací učinilo značně zranitelnou. V Africe bylo holocénské vymírání menší, zřejmě kvůli možnosti živočichů se na přítomnost lidí adaptovat, i když i zde k němu docházelo. Nejpopulárnější teorie tvrdí, že poměrně masivní lov mnoha druhů ze strany lidí přispěl k již existujícím tlakům a nakonec vedl k vyhynutí. Existuje debata, jak velký podíl na vyhynutí lidé mají a jaký klimatická změna na konci pleistocénu. Ačkoliv zatím chybějí zcela jednoznačné a prokazatelné důkazy, že vymírání megafauny koncem poslední doby ledové padá do určité míry či dokonce převážně na vrub člověka, vymírání živočichů na Novém Zélandu a na Havaji lze jednoznačně spojit s příchodem lidí.

Postupným vývojem, růstem populace a migrací se z člověka stal téměř všudypřítomný superpredátor, který je schopen ve velkém měřítku zabíjet i dospělé jedince ostatních vrcholových predátorů a ovlivňovat potravní řetězce na celé planetě. K vyhynutí živočišných i rostlinných druhů dochází jak na pevnině tak v oceánech či na ostrovech. Vymírání se zrychlilo ve 20. století a pokračuje i ve 21. století, kdy se k nadměrnému lovu a odlesňování přidaly i takové faktory jako je přelidnění, globální oteplování, acidifikace oceánů, znečištění plasty, dezertifikace aj.[zdroj?]

Podle zprávy WWF z roku 2018 došlo od roku 1970 k drastickému snížení populací všech obratlovců na planetě o 60 %.[5] Bezprostřední nebezpečí vyhynutí hrozí slonům a nosorožcům, které vybíjejí pytláci. Populace afrických slonů stále klesá, protože se narodí méně slonů než je každoročně zabito kvůli slonovině.[6]

Studie z roku 2019 zahrnula do globálního vymírání i nejpočetnější skupinu živočichů - hmyz. Podle ní údajně mizí tempem 2,5 % ročně, což by při zachovalém trendu znamenalo do 100 let (teoreticky) úplné vyhynutí hmyzu a naprostý kolaps většiny suchozemských ekosystémů, jež jsou na hmyzu závislé. Na vině je ztráta stanovišť, široké využívání pesticidů a globální oteplování.[7][8] Vlastní studie ovšem mluví o tom, že mizí 2,5 % biomasy hmyzu ročně, 1 % druhů hmyzu ročně (2,5 % druhů obratlovců ročně) a že „pokles může vést k vymření 40 % druhů hmyzu na světě v následujících dekádách“, ale nijak nezmiňuje případnost úplného vyhynutí hmyzu.[9]

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Jedna z hlavních příčin šestého vymírání je vliv aktivit člověka na životní prostředí:

Následky[editovat | editovat zdroj]

Rozšíření lidské populace na Zemi má několik následků, jenž způsobuje vymírání druhů:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ripple WJ, Wolf C, Newsome TM, Galetti M, Alamgir M, Crist E, Mahmoud MI, Laurance WF. World Scientists’ Warning to Humanity: A Second Notice. BioScience. 13 November 2017. Dostupné online. DOI:10.1093/biosci/bix125. (anglicky) 
  2. Nature crisis: Humans 'threaten 1m species with extinction'. BBC News. 6. května 2019.
  3. PIMM, Stuart L.; RUSSELL, Gareth J.; GITTLEMAN, John L.; BROOKS, Thomas M. The Future of Biodiversity. Science. 1995, s. 347–350. DOI:10.1126/science.269.5222.347. PMID 17841251. Bibcode:1995Sci...269..347P. (anglicky) 
  4. Lawton, J. H.; MAY, R. M. Extinction Rates. Journal of Evolutionary Biology. Oxford: Oxford University Press, 1995, s. 124–126. DOI:10.1046/j.1420-9101.1996.t01-1-9010124.x. (anglicky) 
  5. Living Planet Report 2018. World Wildlife Fund [online]. [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. MATHIESEN, Karl. Elephants on the path to extinction - the facts. The Guardian. 2016-08-12. Dostupné online [cit. 2019-02-12]. ISSN 0261-3077. (anglicky) 
  7. Hmyz rychle vymírá, podle vědců do 100 let zmizí. Přírodu čeká kolaps. iDNES.cz [online]. 2019-02-12 [cit. 2019-02-12]. Dostupné online. 
  8. MCGRATH, Matt. Insect decline may see 'plague of pests'. www.bbc.com. 2019-02-11. Dostupné online [cit. 2019-02-12]. (anglicky) 
  9. https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0006320718313636 - Worldwide decline of the entomofauna: A review of its drivers

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]