Sibiř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
       Sibiřský federální okruh        Geografické vyznačení Sibiře        Severní Asie
Sibiřská tajga – povodí řeky Vasjugan
Sibiřská tundra
Historická malba znázorňující Jakuty, původní obyvatele Sibiře
Sibiřští chovatelé sobů (1890)
Den města Omsk
Chabarovsk na pravém břehu řeky Amur

Sibiř (rusky: Сиби́рь) je území v Rusku, ležící mezi Uralem a Verchojanským pohořím. Sibiř zaujímá většinu rozlohy Ruské federace, (asi 10 mil. km²). V širším slova smyslu se však k Sibiři někdy počítá i území mezi Verchojanským pohořím a Tichým oceánem, známé jako ruský Dálný východ. Známá je hlavně silně kontinentálním podnebím a velkým nerostným bohatstvím. Je velice řídce osídlena a mnoho oblastí je dostupno pouze nebo především letecky. Výjimku tvoří oblasti přiléhající k Transsibiřské magistrále, mohutným říčním tokům nebo k Severnímu ledovému oceánu (v letním období).

Přírodní poměry[editovat | editovat zdroj]

Většina území Sibiře je pokryta tajgou, tundrou a četnými mokřady. Na západě území se nachází Západosibiřská rovina a Středosibiřská plošina, ostatní části Sibiře jsou hornatné. Z jihu na sever protékají Sibiří tři veletoky – Ob, Jenisej a Lena. Velká část půdy je tvořena permafrostem, což ztěžuje těžbu surovin. Nejvyšší horou je Bělucha, ležící na hornatém jihu u hranice s Kazachstánem, v jižní části Východní Sibiře se nachází jezero Bajkal s největší světovou zásobou sladké vody.

Podnebí je převážně kontinentální, na nejzazším severu subarktické až arktické. V zimě dosahují teploty až −60 °C, převážně na jihu však neklesají pod −30 °C. S příchodem jara ale dochází k prudké změně, léta jsou mírná, s teplotou dosahující občas i přes 20 °C. Vzhledem k četným mokřadům zakomponovaným do tajgy jsou některé oblasti v létě značně nepřátelské snesitelnému životu vinou obrovského množství komárů, muchniček a dalšího obtížného hmyzu. V těchto mokřadech je pravděpodobně vázáno mnoho methanu, což by mohlo způsobit problémy v souvislosti s globálním oteplováním.

Podnebí na Sibiři v minulosti[editovat | editovat zdroj]

Sibiř nebyla vždy chladným místem. V období Perm byla dnes zamrzlá Sibiř pokryta pouštěmi. Žil zde předchůdce želv scutosaurus. Exploze zdejší sopky dokonce podnítila globální oteplování na celé Zemi, které vyhubilo většinu živočichů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Na mnohých místech Sibiře byly nalezeny těla uhynulých mamutů a dalších prehistorických zvířat až z pleistocénu, dobře uchované v ledu nebo permafrostu. Původní obyvatelé jejich masem krmili své psy a z klů vyráběli ozdoby, sošky nebo rukojeti nožů, dnes jsou již některé exempláře uchovány. Poslední mamuti na světě vyhynuli na Wrangelově ostrově až okolo roku 2000 př. n. l. První lidé obývali jižní Sibiř asi před 40 000 lety.

Sibiř byla obývána různými skupinami nomádů, jako jsou Něnci, Enci, Hunové, Skytové a Ujgurové. Mongolové dobyli celou část jižní Sibiře počátkem 13. století. S rozpadem Zlaté hordy byl koncem 15. století založený tzv. Sibiřský chanát. Celková sibiřská populace tehdy nepřesahovala 300 000 osob.[1] Nyní nepředstavují původní obyvatelé více než 10% celkové populace Sibiře. Carské Rusko ovládlo Sibiřský chanát v 16. století a pokračovalo kolonizováním územím dále na východ. Nejprve začaly postupovat na Sibiř obchodníci a kozáci a ruská armáda poté zakládala pevnosti dál na východ, aby ochránila nové osadníky z evropského Ruska. Byly založeny města Mangazeja, Tara, Jenisejsk a Tobolsk, který byl deklarovaný hlavním městem Sibiře. Gerhard Mercator v mapě publikované v roce 1595 označuje Sibier jako pevnost nedaleko Tobolsku, ale také okolní území až k řece Ob.

K polovině 17. století Carské Rusko vytvořilo oblasti kontroly, které sahaly až k Pacifiku. Roku 1709 na Sibiři žilo zhruba 230 000 Rusů. Přibližně sedm milionů lidí se nastěhovalo na Sibiř z evropského Ruska mezi lety 1801 a 1914. Sibiř má rozsáhlé přírodní zdroje. Velkou moderní změnou na Sibiři byla Transsibiřská železnice, postavená za vlády ruského cara Alexandra III. Podél trati vznikala nová města, např. Novosibirsk.

V 7:15 hodin 30. června 1908 došlo v sibiřském Krasnojarském kraji k Tunguské události, mimořádně silný výbuch ve výšce asi 5 až 10 km nad zemským povrchem v oblasti přibližně 2000 km² vyvrátil kolem 60 milionů stromů. Většina vědců se domnívá, že to bylo důsledkem výbuchu meteoru nebo komety. I když nebyl nikdy nalezen žádný kráter ani zbytky meteoritu. Událost měla tehdy největší dopad na Zemi v zaznamenané historii. Výbuch 15 megatun představuje energii asi 1 000 krát větší než u atomové bomby shozené na Hirošimu.

Obyvatelé[editovat | editovat zdroj]

Dnešní osídlení Sibiře tvoří velké množství původních národností, nad nimiž však početně převažují přistěhovalí Rusové a Ukrajinci, kteří na Sibiř pronikli už na konci 16. stol, ale žijí zejména ve městech a v průmyslových oblastech na jihu a v oblasti Dálného východu. K původním obyvatelům Sibiře patří na třicet etnik, hovořících uralskými, altajskými, čukotsko-kamčatskými, jukagirskými, jenisejskými nebo izolovanými jazyky. Na jihu Sibiře žijí například Altajci, Burjati, Chakasové a Tuvinci, v západní části Chantové, Mansové, Ketové a Něnci, ve střední a východní části Sibiře např. Evenové, Evenkové, Jakuti a Jukagirové, nejzazší sever Sibiře (poloostrov Tajmyr) obývají Nganasanové a Dolganové. Na Čukotce a Kamčatce žijí Čukčové, asijští Eskymáci, Itelmenové a Korjaci, ostrov Sachalin je domovem Ainuů a Nivchů, ruský Dálný východ v povodí Amuru obývají Nanajci, Ulčové, Oročové a Udegejci.

V asijské části Ruska žije 25,6 milionů lidí.[2] Někteří z nich mají svoje autonomní republiky nebo národnostní okruhy. Tyto národy tradičně žijí z lovu, rybolovu, chovu sobů, někteří chovají i koně a skot nebo se věnují zemědělství. Ačkoliv se zde rozšířilo pravoslavné křesťanství, množství od civilizace odříznutých kmenů praktikuje stále tradiční šamanismus a animismus. V dnešní době již většina původních národů nežije tradičním způsobem života. Stále silněji se u původních obyvatel Sibiře projevuje asimilace s Rusy.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

V severní části Sibiře se těží téměř všechny nerostné suroviny, rozsáhlá je též těžba dřeva a lov. Většina surovin se převáží na jih do průmyslových oblastí ke zpracování, případně se vyvážejí do evropské části Ruska nebo přes Severní ledový a Tichý oceán na východ do Japonska, USA a Kanady. Města jsou zásobována energií převážně z tepelných elektráren, velký podíl má ale také produkce velkých vodních elektráren (Bratsk, Zeja, Černyševskij). Z ekonomického i environmentálního hlediska hraje klíčovou úlohu těžba ropy, ovšem ropovody vedoucí Sibiří jsou převážně v dezolátním stavu, což se projevuje značnými ztrátami ropy při přepravě a s tím souvisejícím těžkým poškozením životního prostředí okolo trasy ropovodu.

Mnoho původních obyvatel se živí tradičním chovem sobů a jakutských koní, lovem kožešinové zvěře nebo rybolovem.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Naprosto stěžejní dopravní tepnou Sibiře je Transsibiřská magistrála, postavená na začátku 20. století (s některými nedávno otevřenými novými úseky). Ta spojuje téměř všechna průmyslová města (výjimkou jsou Barnaul a Novokuzněck). Nezastupitelná je doprava letecká, letiště jsou ve všech větších městech. Po Bajkalském jezeře je také provozována vodní plavba (do roku 1911 převoz vlaků).

Významná města[editovat | editovat zdroj]


Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Tunguzský meteorit[editovat | editovat zdroj]

V oblasti Tunguzky na Sibiři dopadl 30. června roku 1908 obrovský meteorit, který zpustošil velkou část zdejšího lesa. Dodnes se nepodařilo najít kráter. Vědci předpokládají, že vyhloubil obrovské jezero.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. RICHARDS, John F. The Unending Frontier. [s.l.] : University of California Press, 2003. Dostupné online. S. 538.  
  2. "Ruské sčítání lidu 2010 (rusky)"

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]