Československé legie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: Legie Čechů a Slováků.
Legionářský odznak z čepice uniformy
Hlídka čs. legionářů na Rusi
Vojenská pošta - Československé vojsko na Rusi

Československé legie je označení používané pro jednotky zahraničního vojenského odboje za první světové války. Tento název vznikl až po válce, za války se používalo souhrnné označení revoluční dobrovolná vojska (později zahraniční čs. vojska). Základ těchto vojsk začal vznikat již v roce 1914 z dobrovolníků, kteří se hlásili zejména do carské armády v Rusku. Tito dobrovolníci, již byli v hojném počtu z Varšavy a jejího okolí, v Rusku vytvořili legendární „Českou družinu“ (nejednalo se pouze o Čechy a Slováky, ti však měli velkou převahu). Jiní dobrovolníci vytvořili ve Francii „Rotu Nazdar“.

Podle místa působení je lze rozdělit:

  • československé legie v Rusku
  • československé legie ve Francii
  • československé legie v Itálii

k nim je možné počítat i skupiny v dalších zemích.

Jednotlivé pluky byly číslovány podle místa působení: v Rusku od čísla 1, ve Francii od čísla 21 a v Itálii od čísla 31.

Koncem války měly jednotky československých zahraničních vojsk celkem přes 100 000 dobrovolníků (dobrovolců, bratrů – oficiální označení příslušníka vojska). Celkem padlo 5152 československých legionářů, z toho 4.112 v Rusku, 630 ve Francii a 410 v Itálii.[1][2]

Československé legie v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Československé legie v Rusku v r. 1918

Byly to dobrovolnické vojenské jednotky na ruském území v letech 1914–1920, jež bojovaly nejdříve proti rakousko-uherské armádě a Němcům na Ukrajině a poté za ruského cara spolu s Bílou armádou proti Rudé armádě. Jeden z hlavních velitelů legií v Rusku byl Radola Gajda.

Předchůdcem legií byla Česká družina. Dne 7. ledna 1919 bylo z brigády vytvořeno Československé vojsko na Rusi, které již bylo součástí Československé armády a samozřejmě zejména zásluhou Masarykovou i francouzské (velitelem legií byl Maurice Janin). Československé vojsko na Rusi tvořily tři divize, jejichž jádrem bylo 12 pluků střeleckých a dva pluky jízdní a několik dělostřeleckých baterií.

Boje na Ukrajině[editovat | editovat zdroj]

Památník ve Zborově

Po bitvě u Zborova (2. července 1917), ve které se československé legie vyznamenaly v boji proti rakousko-uherské armádě, zrušila ruská vláda na naléhání předsedy Československé národní rady profesora T. G. Masaryka, který od 15. května 1917 legie v Rusku organizoval, omezení při vytváření československých jednotek a postupně vznikly další jednotky, které 9. října 1917 vytvořily československý sbor v Rusku. Koncem roku 1917 bylo v Rusku 38 500 dobrovolníků v legiích (ve dvou divizích o osmi pěších a dvou jízdních plucích, po Zborovu počínajíc 4. Prokopa Velikého na doplnění 1. divize a 5. plukem pražským T. G. Masaryka, již ve druhé divizi) a přes 60 tisíc v zajateckých táborech ve spolcích, které Masaryk organizoval jako rezervu legií (základ 3. divize).

V listopadu 1917 "vzala" část 1. divize (3. pluk Krále Jiřího z Poděbrad) prakticky bez boje k potlačení bolševických nepokojů Kyjev, byla však odvolána, podle tehdejší instrukce Masarykovy "nevměšovat se do vnitřních ruských sporů". Při bojích před Kresčatikem však tehdy zahynul jeden z nejlepších našich legionářů, poručík Hrdina. Jako přítel všeho moderního, založil Masaryk v legiích leteckou školu, z níž se po válce vyvinula Masarykova letecká liga. Letadla většinou nenesla bomby ani kulomety, měla jen ruční zbraně a byla používána při přesunu a boji zejména k průzkumným účelům. I tak přispěla při „sibiřské anabázi našich legionářů“ k záchraně několika mostů (ty bolševiky vyhozené do povětří musely oddíly našich ženistů s přispěním i amerických specialistů rychle postavit znovu) a zejména až na jediný k záchraně čtyřicítky bajkalských železničních tunelů na transsibiřské magistrále (to, že bolševici podminovávají tunel č. 39, sice letadlo zjistilo, ale nemělo prostředky je od díla zkázy odehnat – zničený a zasypaný tunel zdržel postup druhé části legií do Vladivostoku o 14 dní). Masaryk „opustil“ svoje legionáře na Rusi v den svých 68. narozenin 7. března 1918, když předtím zajistil, aby se vojsko ještě neexistujícího státu stalo součástí francouzské armády. Vydal se na strastiplnou cestu přes Sibiř lazaretním vlakem a stal se kvartýrmajstrem čs. legionářů na magistrále až do Vladivostoku.

Pamětní deska Bitvy u Bachmače v Olomouci

Poté se Němci začali tlačit na Ukrajinu a Petljurovy pluky před nimi začaly ustupovat a prosily naše legionáře o pomoc. Protože mír s bolševiky ještě nebyl uzavřen, došlo mezi Němci a legionáři ke krvavým bojům u Doče, kde se vyznamenali pozdější naši generálové Kadlec a Červinka, kapitán Jungr a zejména pozdější generál Stanislav Čeček, který v bitvě u Bachmače Němce porazil a donutil je uzavřít s námi příměří, pro volný průjezd našich ešalonů (vojenských vlaků) bachmačským železničním uzlem. V boji o Doč se vyznamenala rovněž kulometná hanácká rota Colt z „Olomouckého“ 6. pluku. Bolševici, zejména velmi mladí a v boji nezkušení chlapci, leckdy dokonce stříleli omylem do vlastních řad. K našim dvěma obrněným vlakům přidali proti Němcům jeden broněvik (obrněný vlak). Jen tak bylo možno poškodit most přes řeku Desnu a zabránit tak Němcům ve vstupu do bachmačského železničního uzlu, kde v klidu projížděly naše ešalony na Sibiřskou magistrálu k Čeljabinsku a Penze.

Po uzavření německo-sovětského míruBrestu Litevském (březen 1918) opustily československé jednotky Ukrajinu, jelikož ukrajinská vláda povolila ze strachu před bolševiky obsadit své území německou armádou, avšak už v této době obsadil Ukrajinu bolševický velitel Muravjev. Legie se měly přes Archangelsk a Murmansk přepravit do Francie, odkud nakonec odpluly jen dva transporty (po čtyřměsíčním čekání, mrznutí a hladovění) - přístavy zamrzly, nebyly lodě a na severu chyběly zásoby. Panovaly obavy, aby legie nepotkal osud Srbských legií, které byly odzbrojeny a zajaty, internovány do Kazaně a osvobozeny teprve s příchodem našich legionářů na Volhu. Ještě T. G. Masaryk změnil plán na odsun vojsk po magistrále a kolem světa na bojiště do Francie. Dánské jednotky se probojovaly na Krym, odkud se jim podařilo úspěšně odplout. Penzenská dohoda uzavřená mezi bolševiky a národní radou 26. 3. 1918 zaručovala Legiím zásobování, průjezd Sibiří do Vladivostoku a odvoz do Francie; výměnou za to Legie souhlasily s předáním všech těžkých zbraní a většiny kulometů a pušek, Legie také musely souhlasit s agitací čs. bolševiků pro vstup mužů z Legií do Rudé armády. Bolševici si totiž už od začátku roku 1918 uvědomovali, že jsou bezmocní vůči nárokům Německa. Ruskou armádu bolševici rozložili v roce 1917, bolševiků bylo málo a rudé gardy měly pár tisíc členů, v celém Rusku nebylo síly, která by stála za řeč kromě 40 000 čs. legionářů. Proto byli bolševici donuceni vyklidit Ukrajinu, uzavřít nevýhodný Brest-Litevský mír a proto také začali intenzívně agitovat v zajateckých táborech, aby do Rudé armády dostali dostatek vojáků. Rusové totiž do Rudé armády nevstupovali, a pokud ano, vyfasovali uniformu, vyzvedli žold a odešli domů.

Čechoslováci u pancéřovaného vlaku
Československé legie v Jekatěrinburgu

Rozpory s Rudou armádou[editovat | editovat zdroj]

Plány čs. bolševiků, že z Legií odejde do Rudé armády 15 000 mužů, byly mylné. Legionáři sice nadšeně a ve velkém sbírali bolševické letáky a noviny, ale za poněkud jiným účelem (intimně-hygienické povahy). Z Legií tak za dva měsíce agitování odešlo jen cca 150 mužů. Větší posily získala Čs. rudá armáda přímo ze zajateckých táborů, Rudá vláda na jaře 1918 zakázala České národní radě v táborech další agitaci a tu uskutečňovali pouze Čs. bolševici do svých jednotek. Neúspěch agitátory přiměl ke slovním útokům na Radu, Masaryka a vedení Legií, což legionáře rozzuřilo a vedlo k hádkám a stížnostem. Současně bolševici verbovali zajatce Ústředních mocností (Internacionalisty) do Rudé armády - obrovský vliv v místních sovětech a jednotkách Rudé armády získali Maďaři a Němci (na mnoha místech tvořili až 80% jednotek), nepřátelští vůči Čs. legiím. To bylo dalším zdrojem nedůvěry Čs. legií vůči bolševikům. Hlavním problémem ale bylo stálé porušování penzenské dohody ze strany bolševiků. Většinu vlaků bolševici nepustili dál, sliby nesplnili a neustálé kontroly a požadavky na odevzdání dalších a dalších zbraní ohrožovaly zajištění bezpečnosti vlaků, komunistické letáky popisovaly rozhodnutí nepustit Sbor z Ruska, bolševici odmítali dodávat koupené potraviny a poslední kapkou byl nárůst přítomnosti ozbrojených Němců a Maďarů. Zatímco Národní rada v Moskvě souhlasila s dalšími a dalšími ústupky, vojenské vedení ztratilo jak důvěru v Radu, tak i v bolševiky všeobecně a Trockého zvlášť a začalo zvažovat možnost odmítnout spolupráci s prolhanou a pravděpodobně Němci ovlivněnou Moskvou a úplatky, dohodami nebo nátlakem si zajistit průjezd Sibiří.

Začátkem května 1918 se situace zhoršila - Trockij se definitivně rozhodl, že Legie, které ještě nejsou ve Vladivostoku, z Ruska neodjedou a budou silou rozpuštěny a vojáci začleněni do Rudé armády, neposlušný zbytek bude pracovat v průmyslu. Využil návrh Francouzů na odvoz části Legie z Archangelska pro rozdělení Sboru. Bolševici se 7. května neúspěšně pokusili zajmout nejbojovnějšího muže Legií, tehdy kapitána Radolu Gajdu (vyvázl díky tomu, že byl ozbrojen). 11. května bolševici obsadili kanceláře Čs. národní rady v Moskvě a zatkli Prokopa Maxu, 15. května se Rada dohodla s Trockým za cenu dalších ústupků, ale sliby Trockého opět nebyly splněny. Lev Davidovič Trockij jako vojenský komisař (ministr války) vydával rozkazy, ale jednal po dohodě s Leninem a vládou (Leninův rozkaz z 21. května nařizující rozpuštění Legií silou a další jeho osobní veřejná agitace proti legiím, při níž byl vážně postřelen eserkou Františkou Kaplanovou). 17. května došlo k Čeljabinskému incidentu - maďarský voják z projíždějícího vlaku hodil těžký kus železa na čs. vojáky, přitom jednoho (podpraporčíka Ducháčka z Olomouckého pluku) těžce zranil.[zdroj?] Češi vlak zastavili a v davové rvačce byl viník lynčován a zabit vojáky Legií, bolševici pak v odvetě zatkli 10 strážných, kteří přišli místnímu sovětu incident vysvětlit a zatkli také důstojníka, který přišel zjistit, proč se strážní nevrátili. Legionáři zareagovali rychle a obsadili klíčová místa města, odzbrojili místní jednotky rudých a vynutili si propuštění zajatců. Místní sovět ale nechali fungovat a spořádaně se vrátili do vlaku. 18. 5. se v Čeljabinsku na předběžných zasedáních sjezdu rozhodlo, že Legie se rozdělovat nebudou a cílem je Vladivostok, došlo i k dohodě s Čeljabinským sovětem o urovnání incidentu.

20. 5. 1918 začal první sjezd Čs. legií na Rusi, kde se zvolení zástupci vojáků rozhodli, že nebudou poslouchat rozkazy Rady, pokud budou v rozporu s odjezdem do Vladivostoku; přítomným členům rady nezbylo, než vůli vojáků podpořit. Pozdě večer 20. 5. dal Trockij zatknout předsedu Národní rady v Moskvě Prokopa Maxu a přinutil ho odeslat telegram s příkazem k odzbrojení Legií a vložením důvěry v bolševiky a Rudou armádu. Odpovědí na tento rozkaz bylo oznámení Legií, že Rada, Maxa ani stávající vojenské velení Sboru (ruský generál Šokorov) už nejsou vedením Československého sboru, výkonnou moc převzal zvolený Provizorní výkonný výbor (velitelé pluků Gajda, Čeček, Vojcechovský, 4 členové Rady a 4 zvolení zástupci vojáků legií), Čs. legie ale opět ujistily, že se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí Ruska a že s bolševiky budou spolupracovat na průjezdu do Vladivostoku. Trockij rozkázal rozpuštění nebo zničení Legií (není jasné, jestli byl Trockij tak rychle informován o dění na sjezdu 20. 5., nebo postupoval nezávisle), 25. 5. 1918 vypukly boje - bolševici zaútočili proti čs. vlaku na stanici Marianovka nedaleko města Omsk.

Transsibiřská magistrála[editovat | editovat zdroj]

V noci začal protiútok Legií. Legionáři, dost často beze zbraní, zaútočili na kasárny a sklady bolševiků a po vyzbrojení převzali kontrolu nad klíčovými body Transsibiřské magistrály. Útoky nebyly zamířeny proti bolševickým sovětům, ti ale většinou uprchly. Začaly tvrdé boje obzvlášť s Němci a Maďary, tvořícími většinu Rudé armády. Trockij využil dokonce Spojence, aby zpomalili nástup Čechů a umožnili Rudým mobilizovat a Legie rozdrtit. Boje byly kruté, čs. vojáci zajaté bolševiky rozdělovali - Rusy obvykle propouštěli, Maďary, Němce a čs. bolševiky, kteří proti Legiím bojovali, obvykle popravili. Ti, kteří byli zajati bez boje, byli drženi ve vězení do odjezdu Legií z daného místa a pak byli propuštěni. Vzhledem k Ženevským konvencím bylo střílení zajatců zločinem, ale v květnu 1918 měli za sebou čs. legionáři spoustu bojů, kdy se k nim protivník choval stejně, a byli svědky mnoha zločinů bolševiků, Maďarů a Němců proti bezbrannému ruskému civilnímu obyvatelstvu. Čs. legionáři při své sibiřské anabázi aktivně používali pancéřové vlaky (např. vlak Orlík).

Pod tlakem dalších událostí, které vrcholí odevzdáváním zbraní a výše zmíněným Čeljabinským incidentem, došlo k bojům mezi legiemi a bolševiky na Sibiři a v Povolží, např. střetnutí po napadení štábního vlaku u Zlatoustu, u Marianovky, u Mariinska, dobytí Uljanovsku, Kazaně, bitva u Lipjag, u Beznčuku, obléhání Irkutsku, bitva o Murino a Perm, které byly vždy vítězné a trvaly téměř po celou dobu přesunu do Vladivostoku (do 7. února 1920). V Kazani převzali naši legionáři celý zlatý ruský státní poklad obrovské hodnoty, který později předali jednomu z vůdců bílých A. Kolčakovi (který jej poněkud zmenšil výplatami svých vojsk). Na výzvu spojeneckého velení se pak dostal zlatý poklad pod ochranu legionářů ještě jednou.

Monument v Jekatěrinburgu věnovaný československým vojákům

Naši legionáři dobyli všechna velká města Sibiře i Jekatěrinburg, avšak cara Mikuláše II. a jeho rodinu se jim tam již zachránit ze zajetí nepodařilo, necelý týden před příchodem našich legií do města byla celá rodina vyvražděna na přímý příkaz rudých z Kremlu. Operace se rozšířily i mimo oblast transsibiřské magistrály, došlo k dalšímu přesunu jednotek přes Sibiř do Vladivostoku, přes vojenský odpor bolševiků. Legionáři museli kromě jiného v boji zničit i celou Golikovovu bolševickou armádu Centrosibiře, aby se podstatný zbytek vojsk dostal za Bajkal. Gajdovi muži po šesti týdnech nelítostných bojů s Němci dokázali obsadit 39 ze 40 tunelů v okolí Bajkalu dřív, než je bolševici stihli vyhodit do vzduchu (podminovávali je v dubnu němečtí inženýři vedení bolševiky, což legionáři nevěřícně sledovali). Tím byla magistrála udržena průjezdná, klíčový faktor propojení všech jednotek Čs. sboru rozmístěných od Penzy a Volhy až po Vladivostok v délce 8000 km. (Podrobněji viz V. M. Fic: Československé legie v Rusku a boj za vznik Československa 1914-1918, I., II. a III. díl). Bolševici z Vladivostoku neměli s legionáři žádné problémy a až po vypuknutí bojů Legie převzaly kontrolu nad Vladivostokem. Z Vladivostoku se na spojeneckých lodích i na prvních československých, které zakoupil TECHOD (technické oddělení legií) v Japonsku (první československá loď Legie), dopravily do Československa.

Památník ve Vladivostoku

Vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly podstatnou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu – a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku, jejíž velení podléhalo Francii, nejvyšší velitel spojeneckých vojsk na Sibiři byl generál Maurice Janin, jenž vydal i rozhodnutí k ochraně Kolčakova vlaku. Posily spojenců, které do Vladivostoku dorazily, však byly pouze symbolické, (převážně se v pomoci legiím angažovala americká YMCA, Japonci a asi 10 000 Angličanů, Francouzů a Číňanů) a z plánované intervence sešlo. Japonci pomohli našim při obsazování železničních uzlů nad Vladivostokem a při bojích na Ussuri i dobytí Chabarovska. Následně však vzhledem k vývoji událostí došlo k ústupu legií dvěma cestami: z Vladivostoku lodí do Ameriky, vlakem přes kontinent a lodí dále do Evropy, či jižní cestou přes Japonsko, Hong Kong, Cejlon, Suezský průplav do italského Terstu, velké americké, původně německé lodi President Grant a Amerika urychlily evakuaci. Posledním transportem byla americká loď Heffron 2. září 1920. Někteří naši legionáři umírali ještě při námořním přesunu a spočívají na dně Indického a Tichého oceánu.

Evakuace[editovat | editovat zdroj]

Celkem bylo z Vladivostoku vypraveno 36 transportů. Spojenci poskytli 21 lodí.

Evakuace a spojenci, Centrokomise
Země Počet Procento
USA (dohodnuto 50%) 36,026 53%
Velká Británie (dohodnuto 25%) 16,956 25%
ČSR*, jiní spojenci (25%) 14,921 22%
*z toho Centrokomise 9683 14,3%
  • 12 lodí najala Centrokomise. Odvezeno bylo 9683 lidí pro náklad: 2 japonské a 1 ruská. Pro převoz lidí: nákup či pronájem převážně v Japonsku (7), v Číně (1) a v Rusku (1). První loď vypravená Centrokomisí byla japonská "Liverpool-Maru". Vyplula 8. 7. 1919. Pravidelný odvoz legionářů i částečně s invalidy byl transport 1. pluku 9. 12. 1919 na "Jonan Maru" Poslední s lidmi: "Nižni Novgorod" 13. 2. 1920. Poslední loď s nákladem byla "Schunko-Maru" odplula z Vladivostoku 14. 5. 1920. 2 lodě poskytl americký červený kříž. 12 lodí USA. Lodě "President Grant" a "Heffron" prodělaly celou či částečnou cestu dvakrát. 9 lodí Velká Británie. 1 loď, která odvezla první sibiřské legionáře z Vladivostoku byla italská Roma 15. 1. 1919 a poslední "Heffron" 2. září 1920. První lodě pluly do Neapole a Marseille. Další Panamou, jiné do severní Ameriky, jiné do Kanady s konečným přístavem Hamburk. Celá evakuace trvala 1 rok a 8 měsíců.
Lodě (výběr)
Loď Země Počet Odjezd (Vladivostok) Příjezd (přístav)
Roma Itálie 139 15.1.1919 10.3.1919 Neapol
Liverpool Maru Centrokomise (ČSR) 139 9.7.1919 12.9.1919 Marseille
Nižnij Novgorod Rusko 664 13.2.1920 8.4.1920 Terst
Mount Vernon pův. Německo, USA 3452 13.04.1920 06.06.1920 Terst
Amerika pův. Německo, USA 6478 23.4.1920 07.06.1920 Terst
Pres. Grant pův. Německo, USA 5471 27.04.1920 a 24.08.1920 12.06.1920 a 13.10.1920 Terst
Ixion pův. Německo, Velká Británie 2945 23.5.1920 17.07.1920 Kuxhafen
M. S. Dollar pův. Německo, Velká Británie 3427 06.06.1920 20.07.1920 Kuxhafen
Legie pův. Japonsko, ČSR 70 či 87 24.08.1920 12.10.1920 Terst
Heffron USA 720 a 875 13.08.1919 a 02.09.1920 17.12.1919 a 11.11.1920 Terst

Průběh plavby[editovat | editovat zdroj]

Směr plavby vojenských transportů (včetně těch s invalidy) byl dvojí: buď okolo čínských, indických a arabsko-egyptských břehů do italského Terstu, nebo okolo Japonska, přes Tichý oceán a dále přes Ameriku, a to buď Panamským průplavem, nebo železnicí z Vancouveru přes celou Kanadu nebo ze San Franciska přes Spojené státy k Atlantskému oceánu. Poté následoval transport do některého z přístavů ve Francii, Itálii nebo Německu. Většinou transporty volily první cestu. Lodě byly na počátku používány nákladní, které neposkytovaly příliš mnoho pohodlí, později se jednalo již o civilní lodě, které patřily původně Německu. Pod novou československou vlajkou plula pouze loď Legie. V přístavech budila nová československá vlajka rozruch. Českoslovenští legionáři, tak plnili i jistou mezinárodní diplomatickou misi. Propagovali v přístavech českou hudbu, sokolský tělocvik a sport. Konaly se s velkým úspěchem koncerty vojenských kapel, například velký úspěch sklidila legionářská filharmonie v Singapuru[3] a byly pořádány mezinárodní utkání s místními sportovci, hlavně anglickými fotbalisty, kteří byli několikrát poraženi i přes špatnou lodní stravu a nedostatek tréninku. (utkání proběhla v Kolombu na Srílance, Hongkongu, kde došlo ke slavnému vítězství 3:2 nad mistrem východní Asie a v kanadském Québecu - zisk poháru) [3]. Legionáři také obdrželi instrukce o chování na lodi s prevencí požáru, mořské nemoci atd. Na parníku byly tištěny také Lodní noviny, které obsahovaly technické údaje: kolik km loď již urazila, aktuality z lodního života a novinky zachycené radiotelegrafistou [4]. Na lodi "President Grant" pracovala kuchyně i pekárna v režimu nonstop. Vážnou havárii měla pouze loď "Heffron" u japonských břehů, jelikož její kapitán nečekal na lodivoda a loď skončila na skále. Loď se ale podařilo v krátké době opravit.

Havárie lodí
Loď Popis havárie Počet mrtvých
Heffron vážná havárie u Japonska, ztroskotání vlivem alkoholismu kapitána [5] 0
Mont Vernon havárie u Ameriky 0
Logan najel na písčinu u Vladivostoku 0
Amerika 31.5. otrava zkaženým jídlem v Suezu, 2.6. v Port Saidu srážka s lodí Morabo 0

Evakuaci řídil Evakuační úřad československého vojska na Rusi. Cizinci (cizí spojenečtí vojáci, kurýři, civilní pasažéři) si museli cestu hradit. Zajatci (Maďarové, Rakušané a Němci) si cestu také museli hradit, většinou je doprovázel americký ozbrojený doprovod. Organizace převozu evakuovaných z Terstu byla řízena Centrokomisí (br. Štěrba). Po skončení evakuace se dále shromažďovali čsl. občané žijící v Rusku, dobrovolníci, kteří vystoupili z legií aj. Odvezeni byli během druhé cesty lodě "Legie" či transporty organizovanými mezinárodním Červeným křížem. Na každou loď byli procentuálně přidělováni k vojákům také čsl. občané (například bývalí kolonisté apod.)

Sociální skladba
Evakuovaní Počet Procenta
Poddůstojníků a vojáků 53 455 78,9%
Důstojníků a voj. úředníků 3 004 4,4%
Občané (krajané, býv. zajatci) 6 714 9,6%
Ženy (vojáků i občanů) 1 716 2,5%
Děti (vojáků i občanů) 717 1,3%
Cizinci 1,935 2,9%
Různí (nezl. dobrovolníci) 189 0,3%

Loď Legie[editovat | editovat zdroj]

Loď "Legie" koupená za peníze vojáků v Japonsku byla historicky první zámořská loď plující pod čsl. vlajkou. Z Vladivostoku do Singapuru plula nepojištěna, jelikož se nenašla pojišťovna, která by byla ochotna 1. československou loď a 1. československou posádku bez zkoušky pojistit. [6] Loď byla určená pro obchodní styky Československa s Dálným Východem a Asií. Loď byla zakoupena v přístavu Kóbe na japonském ostrově Honšú a nesla název "Tajkaj Maru". Přejmenována byla na Legii, návrhy byly také názvy jako Siberie, Sibirjak či Šíp.

Ředitel pražské Legiobanky Šíp se s majorem Holubem (námořní důstojník) spojili s japonskou firmou Uchida, která byla majitelem Tajkaj Maru. Obchodní cestu s majorem Holubem podnikli ještě inženýři Hulín a Parfus. Později do Japonska přijel i Šíp dokončit formální stránky obchodu. Centrokomise loď poté zakoupila za 40 milionů tehdejších korun. Tajkaj Maru měla za sebou do té doby pouze 1 plavbu. První plavbu pod čsl. vlajkou "Tajkaj Maru" tedy již "Legie" zahájila ve Vladivostoku 24.8.1920. Pod českou vlajkou ale pluly již dříve, od roku 1918, pomocné parníky v přístavu Vladivostok (Smělčák [7], Blaník, Upocený aj.) což bylo realizováno i přes protesty spojenců, že česká vlajka není v lodním rejstříku. Této "flotile" velel kapitán Hégr. První posádku Legie tvořili 3 čeští námořní důstojníci: major Holub, poručík Béba a nadporučík Furvirth (všichni 3 přijeli do Vladivostoku z Evropy), mužstvo bylo vybráno z námořního oddílu pracujícího na přístavních lodích ve Vladivostoku a specialisté pocházeli z různých částí čsl. armády v Rusku. Na místě prvního a druhého inženýra pracovali Rusové a také na místech telegrafistů, jelikož měli vyžadovanou licenci. Loď Legie z bezpečnostních důvodů byla vypravena z Vladivostoku současně s americkou lodí President Grant. Vezla většinou materiál- cargo, ale také koně, automobil, psy a 2 medvědy. [8]

Z historie lodi:

  • V roce 1920 přešla Legie z majetku legionářů do vlastnictví Legiobanky.
  • Kapitánem Legie byl později Václav Woseček, slavný stíhací letec z I.světové války. Byl držitelem rakousko-uherského námořního leteckého diplomu č. 1. Palubní důstojník byl kapitán a akademický malíř Jan Hakl, jako kadeti Bedřich Stožický, Jakub Frey, Bohumil Klos a Klement Benda. Loď Legie byla provozována později společně s rejdařstvím HAPAG v Hamburku.
  • na jaře 1930 zachytil parník volání americké lodi "City of Klint", na její palubě onemocněl cestující záhadnou nemocí. Lodní lékař Legie Roubal pacienta vyléčil sérií rádiodepeší. Tento čin vstoupil do námořní historie a je společně s dalšími podobnými činy zmíněn ve vestibulu Střediska pro poskytování pomoci na moři v Římě.
  • V roce 1930 hospodářská krize zasáhla i loď Legii a byla prodána. Legiobanka si již nemohla dovolit provozovat námořní obchod.
  • 18.8. 1933 Legii koupil řecký rejdař Pateras. Přejmenoval ji podle své ženy na Lilly.
  • 9.3.1942 při cestě z Belfastu do Halifaxu zasáhlo loď torpédo německé ponorky a byla potopena

Parník Sibirjak a ostatní[editovat | editovat zdroj]

Legionářský parník Sibirjak se proslavil tím, že se zapojil do jediné československé námořní bitvy na jezeře Bajkal. Poslal ke dnu bolševický ozbrojený ledoborec Bajkal, který ostřeloval trať sibiřské magistrály, čímž komplikoval přesun legií vedených v tom úseku Radolou Gajdou do Vladivostoku. Legie získaly do svého držení parník Sibirjak, který zaútočil na ledoborec Bajkal a místní přístav, kde vyvolala palba paniku. Úspěšný střelec, který trefil z kanonu Bajkal přímo "na komoru" byl legionář Kolín.

Průběh bitvy na Bajkale[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Bitva na Bajkalském jezeře.

Útok vedl podplukovník Ušakov. Bolševici měli na bajkalském jezeře (Burjaté ho nazývají "Svaté moře") značné loďstvo a dva ledoborce: Bajkal, který dříve převážel vlaky a menší a rychlejší ledoborec Angara. "Bajkalská bitva" byla součástí bajkalské ofenzivy, podniknuté ve dnech 15. - 20. srpna. Hlavní boje se sváděly na trati mezi stanicemi Tanchoje a Posolská, vzdálených od sebe cca 100 km. V závěrečných bojích měla být převezena výprava obchvatného oddílu na třech malých člunech z irkutského břehu na druhou stranu jezera. Výpravu vedl ppl. Ušakov. Obchvatný oddíl přeplul šťastně přes jezero a proniknul ke stanici Posolská. Když došlo k ústupu bolševiků od Tanchoje k Posolské, byly ustupující oddíly ostřelováni "lodními děly" z jezera. Akce byla proti původnímu plánu improvizovaná, ale podařilo se zničit značnou část loďstva bolševiků a ledoborec (v té době nazývaný ledokol) Bajkal, který shořel. Ledoborec Angara se později vzdal. Ostatní lodě byly silně poničeny. Ppl. Ušakov byl později nešťastnou náhodou zajat a umučen bolševiky. Likvidace bajkalské fronty vedla ke spojení Gajdovy skupiny s "vladivostockou skupinou" gen. Diterichse - 31. srpna na stanici Olovjané u řeky Ononu. České legie se do bitvy zapojily s "námořní flotilou", kterou tvořil Sibirjak (říční parník) a českými legiemi opravené zastaralé a vyřazené parníky Fedosij a Burjat. Posádka ledoborce Bajkal považovala z počátku Sibirjak za loď vezoucí jim proviant. Ledoborec byl zničen jedinou, přesně mířenou ranou. [9]

Lodě na Volze[editovat | editovat zdroj]

Lodě legionářů na Volze se proslavily taktéž při dobytí čtvrtmilionové Kazaně 7.8.1918, kdy legionáři získali kontrolu nad celým ruským zlatým pokladem. Bojovou flotilu tvořily parníky "Methodij" a menší "Amur", osobní parníky "Karamzin" a "Vasilij Lapšin" a dále nákladní lodě opatřené děly[10]. Velení na lodi se ujal podprapor. Pech. Motor a kormidlo bylo obaleno pytli a posádka chráněna balíky slámy[11]. Útok vedl parník "Karamzin". Na střechu lodě byly umístěny kulomety (v té době nazývané "strojní puška"). Po úspěšných bitvách proti lodím bolševiků, které se na Volhu přemístily až z Finského zálivu, vrátily se legionářské lodi do přístavu Lajševo na řece Kama. Později po přítoku Volhy, řece Bělé se stáhly do Ufy. Akce se zúčastnily tři vlaky 2. pluku Jiřího z Poděbrad[12].

Do konce roku 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 000 vojáků. 1. února 1919 byly legie reorganizovány. Na reorganizaci se podílel Milan Rastislav Štefánik. Došlo ke zrušení autonomie a komitétů (plukovní a rotná zastupitelstva). To vyvrcholilo v ilegální 2. sjezd čs. legií v Omsku, jehož delegáti byli zatčeni a posláni do Československa (zapisovatelem sjezdu byl spisovatel Václav Kaplický).

V Rusku padlo do roku 1918 4 112 českých legionářů (toto číslo nemusí být přesné, neboť různé zdroje uvádějí různé počty v intervalu od čtyř do pěti tisíc).[zdroj?]

Anabáze a srovnání s Husity a Řeky[editovat | editovat zdroj]

President francouzské republiky Raymond Poincaré nazval anabasi dílem větším a slavnějším, než je ze starověkých dějin všeobecně známá anabáze 10 000 Xenofontových Řeků. Čeští Husité v 15. století prošli s vítězným bojem celé Německo a pronikli až k Baltickému moři, tak jejich potomci, důstojně na tuto tradici navázali a českoslovenští legionáři ve 20. století opakovali toto tažení jen v měřítku mnohokráte zvětšeném. [13]

Československé legie ve Francii[editovat | editovat zdroj]

Československé legie ve Francii

Byly dobrovolnické jednotky ve Francii v letech 19141919 (Vouziers). V rámci cizinecké legie vznikla 31. srpna 1914 rota Nazdar!. Účastnila se vítězně bitvy u Arrasu 9. května 1915 , kde však utrpěla výrazné ztráty, přesto však tato bitva rotu navěky proslavila. V roce 1918 vznikla československá brigáda ve Francii, která se na jaře roku 1919 vrátila do Československa. Bylo v ní asi 9 600 vojáků. Nejznámějším vojenským vystoupením byla bitva u Terronu 20. října 1918. Ve francouzských legiích bojoval i slavný malíř František Kupka.
Ve Francii padlo 630 českých legionářů.

Československé legie v Itálii[editovat | editovat zdroj]

Československé legie v Itálii

Byly dobrovolnické vojenské jednotky v Itálii v letech 19171918. První se vytvářely až v roce 1917 jako výzvědné oddíly, na jaře roku 1918 došlo k vytvoření československá divize, v prosinci 1918 vznikl armádní sbor. Vznik československých jednotek v Itálii byl podmíněn nátlakem ze strany ostatních spojeneckých mocností a špatným vývojem válečné situace, protože Itálie samotná dlouho bránila vzniku dobrovolnických čs. jednotek, ačkoliv disponovala poměrně značným počtem rakousko-uherských zajatců českého a slovenského původu. Důvodem bylo vytvoření nežádoucího a italským zájmům nebezpečného precedensu, neboť uznáním práva na sebeurčení Čechoslováků by de facto uznala stejné práva i Jihoslovanům. Právě ale o část jihoslovanského území spravovaného R-U monarchií se chtěla Itálie po vítězství Dohody rozšířit (resp. na pobřeží Jadranu, tedy o Dalmácii a přístav Terst).

Do jednotek bylo zařazeno asi 20 000 vojáků, po podepsání příměří ze zajatců vytvořeny další, tzv. domobranecké prapory o počtu asi 60 000 vojáků. Československé legie bojovaly zejména v bitvě na Piavě, kde čsl. legionáři mnohde válčili proti českým a slovenským vojákům rakousko-uherské c.k. armády. Čsl. legionáři na sebe výrazně upozornili v bitvě u Doss Altozáří 1918. Italský tisk pojal úspěch Čechoslováků v boji na Doss Altu velmi slavnostně. 6. československá divize měla také pochvalné ohlasy v řadách představitelů italské vlády, armády a italské veřejnosti. Vrchní velitel italské armády, 22.září 1918 uvedl: „Neochvějné oddíly 6.československé divize, které hájily pozici na výšině 703, se bránily s obdivuhodnou chrabrostí…“[14]. Propagátorem legionářů byl také pozdější italský diktátor Benito Mussolini, v té době novinář (vydával list "Il popolo d'Italia" - Italský lid) a autor "kacířského" spisu: Giovanni Hus, il Veridico (Jan Hus, hlasatel pravdy)[15]. Mussolini se později k této své rané politické aktivitě již nehlásil.

Na italské frontě zemřelo 355 československých legionářů, dalších 55 mužů bylo popraveno po zajetí rakousko-uherskou armádou.

Československé legie v Československu[editovat | editovat zdroj]

Legionáři se do politického dění v Československu zapojovali ihned po příjezdu. Především k zajištění sporného území. Na severu země to byla okupace Těšínska a na východě dobytí Slovenska obsazeného Maďarskou armádou. Do vojenských akcí se přímo z transportů, které přijížděly postupně z Ruska, posílali zkušení legionáři, vojáci i důstojníci, nahrazovali české vojáky z bývalé c.k. armády a italské velitele, za jejichž nasazení byla československá vláda kritizována. Edvard Beneš byl kritizován ihned na počátku svého úřadu za liknavost, že čsl. vláda nedokázala zajistit své území ihned po vyhlášení státu. Edvard Beneš to označil za nedobrý začátek. Spojenecké velitele vláda postupně odvolala a nahradila legionáři. Především nátlak favorizovaného Polska na plebiscit vedl čsl. vládu k ústupkům, a nakonec došlo i k rozdělení regionu Těšínské Slezsko. Polsko si činilo nárok dokonce na Bílsko, jižní část Těšínska, kde byly zásoby černého uhlí a především na Karvinou, kde žilo početné polské obyvatelstvo spolu s pročeskými Šlonzáky. V celé složité situaci také nevhodně vyzněla Benešova slova, že Šlonzáci nejsou Poláci, i když mluví polsky. Ve společnosti dělení Těšínska bylo vnímáno jako fakt, že se Polákům dostává odměny za jejich boj proti bolševikům. Nakonec získalo Československo Karvinou, Třinec a malou část Bílska.

Povstání a jiné krize[editovat | editovat zdroj]

  • Povstání v Železné Rudě z roku 1919, iniciováno šumavskými legionáři, vedených Jelínkem a Holáskem. Mělo různé názorové platformy a tendence. Bylo názorově nejednotné a dorazilo až do Plzně.
  • Oslavanské povstání: vypuklo v prosinci roku 1920 u Brna. Trvalo od 12. prosince do 23. prosince (ukončení stanného práva) Rozšířilo se i do Blanska a na předměstí Boskovic (Bělá). Povstání bylo organizováno bolševiky a označeno za bolševický či komunistický puč. Místní legionáři se přidali k ochraně státu a pořádku, společně s jinými spolky (Orel, Sokol). Povstání bylo potlačeno až na 2. pokus koncem prosince 1920 bylo zrušeno i stanné právo. Vojenské jednotky zůstaly v Oslavanech ještě 1 měsíc. Účastníci zatčeni. Později byli Masarykem amnestováni. Na jaře 1921 vzniká KSČ.
  • 24. 10. 1921: Vyhlášena mobilizace, schůze legionářských spolků odloženy na neurčito. Karel I. Habsburský a jeho choť Zita navštívili Maďarsko. Karel I. se opět pokusil získat trůn Maďarského království. 20. října přiletěl ze Švýcarska letadlem a následujícího dne sestavil v Šoproni prozatímní vládu.
  • 1939-1989 (7.3. a 14.9.) Zástupci legionářů vzdávají čest svému nejvyššímu veliteli T.G. Masarykovi u jeho hrobu v Lánech a následnou schůzí v prostorách restaurace Na Slovance u nádraží Lány (dnes Stochov) za všech okolností.

Význam[editovat | editovat zdroj]

Památník u Palackého náměstí v Praze

Československé legie se podílely na vítězství Dohodyprvní světové válce. Z vojenského hlediska to byl Milan Rastislav Štefánik, který byl v té době již generálem francouzské armády a podílel se s českou emigrací jako diplomat na jednání o vzniku Československé republiky, aktivně organizoval vznik čs. legií zejména náborem na italské a francouzské frontě a mezi vojenskými zajatci v Rusku a podpoře myšlenky Československa mezi americkými Slováky. Původně zamýšlel vytvořit československé vojsko z Čechů a Slováků žijících v Americe. Z ruských důstojníků zůstal u legií Sergej Vojcechovský, který umístil po čeljabinském incidentu chorvatské zajatce jako špiony do rudé armády a získal tím důležité informace. Z českých důstojníků vynikal Stanislav Čeček, který vedl ranní útok v bitvě u Zborova a také rozsáhlé operace proti bolševikům v Povolží.

Československu (19181938) byl pak odkaz legií brán velmi vážně. V roce 1921 došlo k exhumaci popravených italských legionářů a konal se celodenní slavnostní pohřeb, kterého se pro nemoc prezident T. G. Masaryk neúčastnil (je znám však jeho projev "Nejste mrtvi" k 21. červnu 1921). Ostatky byly uloženy na II. obecním hřbitově na Olšanech do tvaru půlkruhu. Vznikaly mnohé spolky a organizace, které různým způsobem propagovaly myšlenky legií. Legionáři byli ve společnosti během války i po vzniku republiky vnímáni pozitivně. V případě zajetí je totiž za vlastizradu čekal trest smrti a byli nasazování především v Itálii a Francii do prvních linií. Legionáři byli popravováni oběšením, později se Rakousku nedostávalo katů, byli proto stříleni a poté teprve pověšeni na strom. V Rusku byli zpočátku pro svoji dobrou znalost němčiny a lehkému porozumění slovanským jazykům používaní k výzvědným úkolům. Katolická církev vydala po válce prohlášení, že legionáři se neprovinili proti přísaze, kterou složili Rakousku, jelikož přísaha byla jim vnucena a vynucená přísaha nemá žádné platnosti.[zdroj?] V Československu, ale i mezi Čechy a Slováky v USA, zaznívaly i opačné tóny dehonestace, ta pocházela i od německého obyvatelstva, monarchistů atd. Kritizovány byly legionářské důchody, důchody pro vdovy, výhody legionářů při hledání zaměstnání ve státních službách atd. Češi a Slováci v USA kritizovali jejich ukončení boje s bolševiky dohodou, kupř. při transportech ve vlacích Kanadou, byl zakázán jakýkoliv jejich pohyb mimo nádraží ze strachu před šířením bolševismu.[zdroj?] Ve společnosti se také úspěšně šířily fámy o ztrátě zlatého pokladu atd. Legionáři se naopak hájili tím, že jejich zdraví i majetek je v mnohem horším stavu, jelikož bojovali déle a mnozí i šest let. Na účet ruských přistěhovalců, převážně zchudlé ruské šlechty, zazněl i ironický tón v české literatuře, kupř. Vladislav Vančura v díle Konec starých časů.

V československé armádě byli legionáři upřednostňováni (např. hradní stráž byla tvořena jen legionáři) před tzv. Rakušáky, tj. vojáky, kteří po celou dobu války zůstali na straně Rakouska-Uherska. Legionářů bylo kolem 66 tisíc a kolem pěti tisíc jich padlo, Čechů v Rakousko-Uherské armádě bojovalo asi 1,4 milionu a padlých na této straně bylo zhruba 138 000.[16]Vysoká čísla padlých Čechů v rakouské armádě a nízký počet v čsl. legiích je z mnoha důvodů:

  • 1- Rakousko-Uherská armáda měla často 20 až 50 % ztrát živé síly (USA mělo v době 2. svět. války v Evropě ztráty cca 0,9 %)[zdroj?]
  • 2- v R-U armádě často čeští vojáci zůstávali, jelikož byla jejich manželkám vyplácena tzv. "podpora", cca 3 koruny za den.[zdroj?] Mnohdy vyšší částka než měl odvedenec v dobách míru.

Řada legionářů však po válce z československé armády také vystoupila, jelikož důvodem pro jejich vstup do dobrovolnické armády nebyl boj za Československo, ale návrat do vlasti. Také čsl. vláda vydala kontroverzní opatření, že legionářem je pouze ten, kdo vstoupil do čsl. legií před 28. říjnem 1918, přičemž legie vedly boje až do února 1920. Tento výnos byl legionáři velmi kritizován a řada z nich vrátila vojenská vyznamenání. Také byl kritizován pomník legionářů před Emauzy, na jehož podobu se legionářů nikdo neptal. Velká většina legionářů vrátila po uzavření Mnichovské dohody v roce 1938 francouzská vyznamenání, mnohdy osobně na francouzské velvyslanectví, či je zasílali poštou přímo do Francie.[zdroj?]

Zajímavým je osud rakousko-uherského podmaršálka a pozdějšího generála československé armády Aloise Podhajského.[17]

V české literatuře vznikla skupina spisovatelů (zpravidla bývalých legionářů), kteří psali téměř výhradně o legiích, proto se tato literatura přímo nazývá legionářskou (Rudolf Medek, František Langer, Josef Kopta). Josef Kopta psal i literaturu zaměřenou ryze antisemitsky (novely Žid). Rudolf Medek napsal i pohádky pro legionářské děti, které se odehrávaly na Sibiři. Spisovatel Jaroslav Hašek, později na straně bolševikům a po návratu do Prahy byl na ulici několika bývalými legionáři lynčován. Z ruských legií vzešel také významný český fašista Rudolf Geidl, který si na srbské frontě změnil jméno na Radola Gajda. Původním povoláním byl prodavač v drogerii, ale vydával se na frontě za lékaře. Kariéru v legiích učinil především přátelským vztahem s admirálem Kolčakem, i když Kolčakovi spolupracovníci Gajdu ignorovali. Představoval příklon k fašismu podle italského vzoru – v roce 1926 založil Národní obec fašistickou. Někteří legionáři se naopak stali komunisty, např. Ludvík Svoboda, silné zastoupení měli ale v řadách demokratické „hradní“ levice (sociální demokraté, národní socialisté).

Boj legionářů po boku ruských bolševiků u Bachmače a pozdější sjednané příměří mezi oběma stranami a vydání proněmeckého Kolčaka se samozřejmě hodil nacistům, Joseph Goebbels označoval politickou platformu demokratického Československa, jako "židobolševický vřed Evropy". Po německé okupaci došlo k likvidaci legionářských pomníků, mnohé obnoveny v letech 1945 - 1948, na Slovensku, převážně pomníky z dob boje čsl. legií s Maďary (kupř. Bitva o Zvolen) k obnově již nedocházelo. Po roce 1948 se odkaz legií nezamlouval komunistickému režimu, především boj legií proti bolševikům, tak se po roce 1948 význam čs. legií zlehčoval, řada bývalých legionářů byla odsouzena k vysokým trestům Ludvík Krejčí, Jan Syrový a poté se o nich oficiálně přestalo mluvit. V roce 1948 nabídnul komunistické straně vojenskou pomoc Josef Stalin s poukazem na fakt, že v zemi žije ještě mnoho bývalých legionářů.[zdroj?]. S legionáři se vracel do vlasti i první prezident T. G. Masaryk. Několik legionářských vlaků též předcházelo jeho triumfální návrat do Horního Dvořiště v pátek 20. prosince 1918 a legionáři též týž den doprovázeli prezidentovu kolonu na cestě z českobudějovického nádraží na nově pojmenované hlavní Masarykovo náměstí a zpět. Ruští, francouzští i italští dobrovolci následnou sobotu doprovázeli Masarykův automobil na jeho triumfální cestě Prahou. Se svými legionáři se Masaryk rozloučil symbolicky na velkém sletovém Strahovském stadionu (báseň Vítězslava Nezvala: Čtvrtý červenec) při oslavách 20. výročí bitvy u Zborova v roce 1937.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEZNAM POSTAVENÝCH JEDNOTEK ČS. LEGIÍ K ROKU 1919
  2. Ministerstvo obrany ČR - Československé legie
  3. a b Cestami odboje, č. 62, s.101
  4. Cestami Odboje, č.60,s.60, Pokrok, Praha,1926
  5. http://www.struznice-jezve.cz/1-svetova-valka-jezve/legionari/
  6. Raše, R.: Čsl. revoluce, Památník odboje, 1924
  7. loď Smělčák s československou resp. českou vlajkou ve Vladivostoku http://www.pamatnik.valka.cz/fotky/60.jpeg
  8. Dr. Raše, Rudolf: Po prvé pod československou vlajkou na oceán, Cestami odboje, č.67, s. 271, Pokrok, Praha, 1926, odp. redaktor Václav Kaplický
  9. Cestami odboje, s. 185, č. 46, Pokrok, Praha, rok 1926
  10. obrněný parník na Volze http://www.pamatnik.valka.cz/fotky/41.jpeg
  11. ukázka balíků slámy na jednom z parníků u Kazaně http://www.pamatnik.valka.cz/fotky/43.jpeg
  12. Josef Kohák: Ze Sibiře ke Kazani a ústup po Volze, Cestami odboje, odpověd. redaktor: Václav Kaplický, č.51, s. 337, Pokrok, Praha, 10.02.1926
  13. Dr. F. Šteidler: Návrat čsl. legií kolem světa do vlasti, Památník odboje, Praha 1921
  14. Památník válka, Doss Alto http://www.pamatnik.valka.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=51%3Abitva-o-doss-alto-1918&catid=11&Itemid=11&lang=cs
  15. více in Helan, Pavel: Duce a kacíř, Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy
  16. http://m1976.webnode.cz/cesi-a-rakousko-uherska-armada/
  17. Josef Fučík: Osmadvacátníci – Spor o českého vojáka 1. světové války, Mladá fronta 2006, vydání první. Kapitola VII. Legenda, či nezměnitelný fakt?, str. 402–403: „Od prvních dnů své úspěšné služby, především po jeho zásahu při nepokojích v Oslavanech v prosinci 1920, kde předtím selhali legionářští velitelé, pociťoval v pozadí narůstající nenávist jistých kruhů vůči své osobě. I když otevřené výpady proti němu byly tlumeny střídajícími se ministry národní obrany (především energickým Františkem Udržalem), čelil Podhajský až do svého penzionování mnoha podlostem a občasným tiskovým kampaním. Tento tlak, z pozadí podporovaný členy francouzské vojenské mise, označuje ve svých pamětech za ,stálé píchání špendlíky‘. (…) S těmi všemi záludnostmi se Podhajský dovedl zcela přímočaře, energicky a nebojácně vyrovnat. Co však těžce nesl, byl pocit trvalé nedůvěry ke své osobě ze strany prezidenta Masaryka a ministra Beneše, což se mu prezident při jejich řídkých a náhodných setkáních snažil vyvrátit. Pravda však vyšla najevo poté, co byl Podhajský jmenován generálním inspektorem a T. G. Masaryk vzápětí rozhodl, že tato funkce bude napříště vyloučena z pravidelných vojenských audiencí hlavních armádních představitelů u prezidenta republiky.“

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Holeček Vojta, Medek Rudolf: Obrázková kronika Za Svobodu, 1. a 2. díl, Praha 1925
  • NOVÁK, Matěj. Rusofilské a procarské tendence v československém zahraničním odboji. Historický obzor, 2002, 13 (7/8), s.175-181.
  • PICHLÍK, Karel; KLÍPA, Bohumír; ZABLOUDILOVÁ, Jitka. Českoslovenští legionáři (1914-1920). Praha : Mladá fronta, 1996. 282 s. ISBN 80-204-0580-1.  
  • Stanislav Polák: Za ideálem a Pravdou Praha, Masarykův ústav Akademie věd ČR, Praha 2000 - 2006
  • Preclík Vratislav: Bitva u Zborova ovlivnila jednání T.G. Masaryka o naší republice, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 77,str.3-7, ročník XV.,červen 2007, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
  • Preclík Vratislav: Z Horního Dvořiště do Českých Budějovic , in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 55-56,str.7-11, ročník XI., listopad-prosinec 2003, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
  • Čas : časopis Masarykova demokratického hnutí, červenec - září 2008, čís. 83. ISSN 1210-1648.
  • Radan Hain: Teorie státu a státní právo v myšlení T. G. Masaryka (překlad Stanislav Kučera), Karolinum, 2006, ISBN 80-246-1045-0
  • Preclík Vratislav: Dobytí Kazaně a Masarykova cesta k demokratickému státu, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 88,str.35-42, ročník XVII., říjen-prosinec 2009, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
  • Preclík Vratislav: Zborov a T.G. Masaryk, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 53,str.9-11, ročník XI.,červenec 2003, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
  • Preclík Vratislav: Masaryk a bitva u Bachmače, in ČAS., časopis Masarykova demokratického hnutí, číslo 68,str.8-11, ročník XIII., listopad 2005, registrace Ministerstva kultury ČR,č.7435, Registrace ISSN 1210-1648
  • Československá legie ve Francii. První sborník francouzských legionářů k desátému výročí samostatnosti Českoslov. republiky. Praha : Kruh francouzských legionářů, 1928. 325 s.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu