Japonské císařství

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Velké Japonské císařství
Dai Nippon Teikoku
大日本帝國
 Šógunát Tokugawa
 Království Rjúkjú
 Republika Tchaj-wan
 Korejské císařství
 Republika Ezo
1868–1945 Okupace Japonska 
Americká správa souostroví Rjúkjú 
Čínská republika 
Severní Korea 
Jižní Korea 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Japonské císařství cca. v roce 1942
hlavní město:
rozloha:
675 000 km²
obyvatelstvo
počet obyvatel:
97 770 000
národnostní složení:
státní útvar
vznik:
zánik:
Státní útvary a území
Předcházející:
Šógunát Tokugawa Šógunát Tokugawa
Království Rjúkjú Království Rjúkjú
Republika Tchaj-wan Republika Tchaj-wan
Korejské císařství Korejské císařství
Republika Ezo Republika Ezo
Nástupnické:
Okupace Japonska Okupace Japonska
Americká správa souostroví Rjúkjú Americká správa souostroví Rjúkjú
Čínská republika Čínská republika
Severní Korea Severní Korea
Jižní Korea Jižní Korea

Japonské císařství (japonsky:Dai Nippon Teikoku, 大日本帝國) byl státní útvar existující v letech 18681945 na území současného Japonska, Kurilských ostrovů, Tchaj-wanu a po její okupaci roku 1910 i Koreje. Vládli mu císařové z dynastie Jamato. Vznikl po pádu šogunátu v roce 1868 a zanikl po prohrané druhé světové válce roku 1945.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Japonska.

Historická období[editovat | editovat zdroj]

  • Džómon (縄文時代 10 000 – 300 př. n. l. )
  • Jajoi (弥生時代 300 př. n. l. – 710 n. l. )
  • Nara (奈良時代 710 – 794)
  • Heian (平安時代 794 – 1185)
  • Kamakura (鎌倉時代 1185 – 1333)
  • Muromači (室町時代 1333 – 1568)
  • Azuči-Momojama (安土桃山時代 1568 – 1600)
  • Tokugawa (nebo také Edo) (江戸時代 1600 – 1868)
  • Meidži (明治 1868 – 1912)
  • Taišó (大正 1912 – 1926)
  • Šówa (昭和 1926 – 1989)
  • Heisei (平成 od 1989)

Od druhé poloviny 16. století přijížděli do Japonska obchodníci a křesťanští misionářiPortugalska, Španělska, Nizozemí a Anglie. V první polovině 17. století podezříval japonský šógunát katolické misionáře, že jsou předvojem ozbrojené iberské invaze a okamžitě zakázal veškeré styky s Evropany s výjimkou významně omezených kontaktů s protestantskými nizozemskými obchodníky na umělém ostrůvku Dedžima (také Dešima) u Nagasaki. Čínským lodím bylo nadále povoleno vjíždět do Nagasaki a korejští vyslanci měli přístup do hlavního města. Tato izolace trvala 251 let, dokud si komodor Matthew Perry nevynutil otevření japonských přístavů pro americké obchodníky v roce 1854 na Konferenci v Kanagawě. Následně došlo k podpisu obdobných smluv (Ansejské dohody) i s evropskými mocnostmi.

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Během několika let obnovený kontakt se Západem zásadně změnil japonskou společnost. Po válce Bošin v letech 18671868 byl šógunát zrušen a byla znovuobnovena moc císaře. V roce 1867 nastoupil na trůn nový císař Mucuhito (dnes známý jako císař éry Meidži) a během jeho 45leté vlády se uskutečnilo mnoho reforem (tzv. reformy Meidži). Feudální systém byl zrušen a byly převzaty četné západní instituce, včetně západního právního řádu a vlády. Spolu s dalšími ekonomickými, sociálními a vojenskými reformami vyústily tyto změny k přerodu Japonska do moderní světové mocnosti. Jako výsledek první čínsko-japonské a rusko-japonské války získalo Japonsko Tchaj-wan a Sachalin a později v roce 1910 okupovalo Koreu.

Na počátku 20. století zaznamenalo Japonsko vzrůstající vliv expanzivního militarismu, vedoucímu k invazi do Manžuska a druhé čínsko-japonské válce (1937). Japonsko se spojilo s Německem a Itálií a zformovalo Osu. Japonští vůdci považovali za nezbytné zaútočit na americkou námořní základnu v Pearl Harbor (1941), aby byla zajištěna japonská nadvláda v Pacifiku. Nicméně vstup Spojených států do druhé světové války postupně změnil rovnováhu sil v Pacifiku v neprospěch Japonska. Po dlouhém pacifickém tažení Japonsko ztratilo Okinawu v souostroví Rjúkjú a bylo zatlačeno na čtyři hlavní ostrovy. Spojené státy mohutně zaútočily na Tokio, Ósaku a další města strategickým bombardováním a na Hirošimu a Nagasaki atomovými bombami. Japonsko oznámilo bezpodmínečnou kapitulaci 15. srpna 1945.

Okupace[editovat | editovat zdroj]

Poražené Japonsko zůstalo pod okupační správou USA až do roku 1952, po jejímž skončení zahájilo významné ekonomické oživení, které vrátilo ostrovům prosperitu. Úspěch olympijských her v Tokiu v roce 1964 je považován za jeden z mnoha znaků, že Japonsko znovu získalo svůj národní status. Ostrovy Rjúkjú zůstaly pod správou USA až do roku 1972, aby byla zajištěna stabilizace východní Asie a významná vojenská přítomnost USA zůstává až do těchto dnů.

Systém vlády[editovat | editovat zdroj]

Základním zákonem Japonského císařství byla ústava známá též jako Meidžiho ústava. Byla vyhlášena 29. listopadu 1890 a platila až do 2. května 1947. Prohlásila Japonsko konstituční monarchií v čele s císařem, zajišťovala oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci a základní lidská práva.

Císař[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Japonský císař.

I přes demokratické zřízení, zůstávala většina moci v rukou císaře. Jeho titul zněl Vládce nebes ((天皇 - Tennó) a byl nadále považován za "posvátného a nedotknutelného" vládce, který ve svých rukou držel zákonodárnou, výkonnou i soudní moc, veškeré zákony, vyhlášky a rozsudky byly vydávány "Ve jménu Císaře". Výkonnou moc vykonával nepřímo, prostřednictvím Tajné rady, jejíž členy a všechny vládní úředníky libovolně jmenoval a odvolával. Další císařskou výsadou bylo velení japonské armádě a námořnictvu. V letech 1868-1945 se na Japonském trůně vystřídali tři císaři:

  • Meidži (Mucuhito) 1867 – 1912
  • Taišó (Jošihito) 1912 – 1926
  • Šówa (Hirohito) 1926 – 1989

Vláda a ministerstva[editovat | editovat zdroj]

Výkonnou moc vykonával císař prostřednictvím takzvané Tajné rady, která byla de facto vládou a poradním orgánem císaře. Její členové jednali společně s císařem o všech důležitých státních otázkách. Tajnou radu tvořili premiér a ministři, z nichž každý směl zdělit císaři doporučení ze svého oboru, za které byl zodpovědný. Dále z nichž každý spravoval jedno z osmi ministerstev:

  • ministerstvo občanských věcí (od roku 1873 ministerstvo domácích věcí)
  • ministerstvo zahraničních věcí
  • ministerstvo financí
  • ministerstvo armády
  • ministerstvo námořnictva
  • ministerstvo císařského dvora
  • ministerstvo spravedlnosti
  • ministerstvo veřejných prací
  • ministerstvo školství

(Do roku 1872 tvořily ministerstvo armády a ministerstvo námořnictva jednotné Vojenské ministerstvo)

Parlament[editovat | editovat zdroj]

Zákonodárnou moc do roku 1890 vykonával císař. S přijetím Meidžiho ústavy vznikl v Japonsku první parlament, zvaný Říšský sněm (帝国議会 - Teikoku-gikai). Skládal se ze dvou komor. Horní komoru, takzvanou Šlechtickou sněmovnu (貴族院 - Kizoku-in) tvořili členové Císařské rodiny, osoby s dědičným šlechtickým titulem a další členové jmenovaní císařem. Poslaneckou sněmovnu, nebo též Sněmovnu reprezentantů (衆議院 - Shūgiin) volili občané, přičemž volební právo se vztahovalo pouze na muže, kteří dosáhli věku 25 let a kteří zaplatili na daních více než 15 Jenů. Oprávnění voliči tak tvořili pouze mizivé procento populace.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]