Druhá čínsko-japonská válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Druhá čínsko-japonská válka
Konflikt: Druhá světová válka v Tichomoří
Zničené čínské město Tan-jang, Čen-ťiang
Zničené čínské město Tan-jang, Čen-ťiang
Trvání: 7. červenec 1937 (de facto od roku 1931) – 2. září 1945
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Čína
Casus belli:
Výsledek: Vítězství Číny a spojenců:
Změny území: Japonskou ztratilo kontrolu nad územími získáními Šimonoseckou smlouvou, tato území připadla zpět Číně.
Strany
Tchaj-wan Čínská republika:
Kuomintang i KS Číny
Zahraniční pomoc:
USA
USA (1942-1945)
Sovětský svaz
SSSR
(1937-1941, 1945)
Japonsko Japonské císařství
Manchukuo Mandžukuo
Vlajka Mengkukuo Mengkukuo
Vlajka čínské republikyNankinská republika
někteří Čínští vojenští velitelé a váleční magnáti
Velitelé
Tchaj-wan Čankajšek
Vlajka čínské armády Čchen Čcheng
Vlajka čínské armády Jen Si-šan
Vlajka čínské armády Li Cung-žen
Vlajka čínské armády Paj Čchung-si
Vlajka čínské armády Tu Jü-ming
Vlajka čínské armády Wej Li-chuang
Vlajka čínské komunistické strany Mao Ce-tung
Vlajka čínské komunistické strany Pcheng Te-chuaj

USA Joseph Stilwell
Sovětský svaz Alexandr Vasilevsky
Japonsko Hirohito
Vlajka japonského námořnictva Hideki Todžó
Vlajka japonského námořnictva Korečika Anami
Vlajka japonského námořnictva princ Jasuhiko Asaka
Vlajka japonského námořnictva Šunroku Hata
Vlajka japonského námořnictva Iwane Macui
Vlajka japonského námořnictva Otozó Jamada

Manchukuo Pchu I
Manchukuo Čang Ťing-chuej
Manchukuo Čang Chaj -pcheng
Vlajka Mengkukuo Demčigdonrov
Vlajka čínské republiky Wang Ťing-wej

Síla
5 600 000

3 600 Sovětských dobrovolníků (1937–40) 900 Amerických letadel (1942–45)

3 900 000

900 000 čínských kolaborantů

Ztráty
Nacionalisté:

1 320 000 zabitých,
1 797 000 zraněných,
120 000 ztraceno v boji
Komunisté:
500 000 zraněných a zabitých

1 055 000 zabito

1 172 200 zraněno

17 000 000 – 22 000 000 čínských civilistů zemřelo
Tento článek pojednává o válce v období 1937-1945. Další významy jsou uvedeny v článku První čínsko-japonská válka.

Druhá čínsko-japonská válka (7. červenec 19379. září 1945) byla válečným konfliktem mezi Čínskou republikou a Japonským císařstvím.

Byla vybojována před a během 2. světové války (někteří autoři ovšem počátek této války považují za počátek druhé světové války, jde však o menšinový názor). Válka představovala vyvrcholení dlouholetého nepřátelství, které se od roku 1931 projevovalo celou řadou rozsáhlých ozbrojených incidentů. Válka, která měla realizovat plány japonského císařství na získání pozice první velmoci Asie, se rozrostla v roce 1941 ve světový konflikt, když Japonsko napadlo i Spojené státy americké a britské a holandské kolonie a skončila až kapitulací japonských vojsk v září 1945.

Invaze do Mandžuska (1931)[editovat | editovat zdroj]

Mapa Číny okupované japonskými vojsky v roce 1940

Ve dvacátých letech získali Japonci vliv na čínského důstojníka Čang Cuo-lina, který byl faktickým vládcem Mandžuska. Japonsko posílalo Čangovi zbraně, munici, podpůrný materiál a vojenské poradce, ve snaze upevnit svůj vliv v Číně. V roce 1928 byl však Čang poražen generálem Čankajškem a japonští agenti Čanga zavraždili. Vedení Mandžuska se ujal jeho syn, Čang Süe-liang, který se však vymanil z vlivu Japonska a přísahal věrnost Čankajškově vládě. Kuantungská armáda (10 400 mužů) dostala rozkazy na přípravu invaze do Mandžuska, jenž bylo bohaté na nerostné suroviny a úrodnou zemědělskou půdu. V noci 18. září 1931 provedli japonští agenti zinscenovaný bombový útok na svou jihomandžuskou železniční trať. Mukdenský incident započal okolo 22. hodiny, kdy explodovala na kolejích nálož poté, co po nich přejel pravidelný expres spojující Mukden s městem Sin-ting. Vlak dojel v pořádku na nádraží v Mukdenu, kde se ukázalo, že většina cestujících netuší co se stalo a jen hrska z nich uvedla, že na vlak zaútočili "čínští bandité", což vzhledem k tomu, že souprava neutrpěla ani škrábnutí znělo nepřesvědčivě stejně jako hlášení jistého japonského poddůstojníka, který krátce nato oznámil, že jeho hlídka zažila "bombový přepad" a vzápětí na ně "teroristé" zahájili kulometnou palbu.

Bezprostředně poté zahájily jednotky Kuantungské armády pod velením plukovníka Igatakiho, mající za úkol střežit bezpečnost železnice odvetnou operaci k posílení bezpečnosti japonských občanů a jejich majetku, což bylo oficiální zdůvodnění agrese. Jako první dopadly dělostřelecké granáty na Severní kasárny. Japonci zde dosáhli momentu překvapení a přestože na kasárny útočilo necelých 500 japonských vojáků, jádro zhruba desetitisícové 7. pěší brigády generála Wang-I-čua se v panice rozuteklo a sám generál unikl zajetí jen tím, že opustil město v přestrojení za kuliho (dělníka). Podobný scénář měl i japonský útok v městě samotném. Japonci pod záminkou, že postaví v centru města plavecký bazén umístili v betonových valech dva moždíře ráže 240 mm, které ukořistili Rusům během války v roce 1905 a které mířily na policejní kasárny a letiště. Díky tomu dobyly početně slabé oddíly Kanto Gun oba cíle bez většího úsilí. 19. září ve 03:30 byl obsazen Mukden (Šen-jang). Do obsazeného města přijel japonský generál Hondžo, který převzal zodpovědnost za pokračování operace a okamžitě se spojil s velitelem japonských jednotek v Koreji generálem Hajašim, kterého požádal o leteckou podporu a posily. Generálporučík Hajaši podporu slíbil a 21. září překročila japonská vojska hranice a vtrhla do Mandžuska. 18. listopadu byl dobyt Cicikar. V prosinci Kuantungská armáda, posílená počtem 65 000 mužů obsadila za minimálního odporu ustupujících čínských vojsk a za nečinného přihlížení Spojených států a Velké Británie a přes bezmocné protesty čínského delegáta ve Společnosti národů do 5. února 1932 celé mandžuské území. V následujících letech Japonsko vyslalo na zajištění tohoto území téměř 700 000 kolonistů. V odporu proti japonské okupaci pokračovalo asi 200 000 partyzánů avšak většinu jednotek se Japoncům podařilo rozprášit. 1. března byl vytvořen loutkový stát Mandžukuo do jehož čela byl jmenován Pchu-I, dříve poslední čínský císař.

Přípravy na invazi do Číny (1932-1936)[editovat | editovat zdroj]

Japoncům obsazení Mandžuska nestačilo a dychtivě hleděli na jih k Číně, rozdrobené na jednotlivé frakce nacionalistů a komunistů neustále bojujících proti sobě, jenž představovali snadnou a tučnou kořist. V roce 1932 došlo k vylodění čtyř pěších divizí a jedné brigády námořního výsadku v Šanghaji a ostřelování Nankingu, hlavního města čínských nacionalistů. Zároveň došlo k rozšířené okupaci Mandžuska, včetně území dříve ovládaných Ruskem. V roce 1933 Japonsko odmítlo mezinárodní odsouzení své agrese vůči Číně, vystoupilo ze Společnosti národů a následovali akce v severní Číně, Vnitřním Mongolsku a Mandžusku za účelem destabilizace čínské vlády. V roce 1936 Japonsko prohlásilo Washingtonskou úmluvu za neplatnou a s Německem a Itálií podepsalo Pakt proti Kominterně.

Invaze do Číny[editovat | editovat zdroj]

Japonská armáda vstupuje do Mukdenu(1931)
Čínské ztráty v červnu 1941 během japonského bombardování města Čchung-čching

Japonsko vyčlenilo pro tažení na 300 000 vojáků, kteří byli dobře vyzbrojení i vycvičení. Vojáci Kuomintangu a čínských komunistů měli sice početní převahu, ale špatný výcvik, nekvalitní výzbroj a absence námořních i leteckých sil je stavěla do velké nevýhody. Kuomintang a komunisté navíc byli ve stavu občanské války. 7. července 1937 došlo k incidentu na mostě Marca Pola - Japonci uměle vyvolané potyčky na předměstí Pekingu - jenž se stal záminkou pro vypuknutí Druhé čínsko-japonské války.

Japonská armáda rychle obsadila Tchien-ťin (30. července) i Peking (31. července) a postoupila na západ a jih. Na podzim se však postup začal zpomalovat kvůli prodloužení zásobovacích tras. 13. srpna se v Šanghaji vylodilo 10 000 vojáků a začala bitva trvající 92 dní. 12. listopadu bylo město za letecké podpory konečně dobyto. 25. září čínští komunističtí partyzáni porazili japonské síly v provincii Šan-si, což velmi pozvedlo morálku Číňanů a zesílilo odpor proti okupantům. Japonští vojáci začali být nespokojení a rozhněvaní. To však nezabránilo tomu, aby v listopadu tři japonské armády zaútočili na Nanking (hlavní město nacionalistů) a 13. prosince jej dobyly. Po několik týdnů bylo obyvatelstvo vystaveno teroru, během kterého docházelo k popravám, mučení a hromadnému znásilňování, jak jej zaznamenala řada zahraničních pozorovatelů. Celkový počet obětí se odhaduje až na 300 000, zatímco v Japonsku je uváděno něco kolem 42 000. Tento akt známý jako „Znásilnění Nankingu“, představuje vážný problém v čínsko-japonských vztazích.

V roce 1938 zahájila císařská armáda ofenzívu na Žluté řece a pokračovala v dobývání čínských území. Na přelomu března a dubna porazili Číňané vedení generálem Li Čung-ženem Japonce v krvavé bitvě u Š’-ťia-čuangu, ale císařská armáda mezitím dobyla přístavy Sia-men a Fu-čou na jihu Číny. 10. června započala nová ofenzíva proti Chan-kchou (dnes část města Wu-chan), prozatímnímu hlavnímu městu nacionalistů. 27. března 1939 Japonci dobyli Nan-jang, 30. záři došlo k první bitvě o Čchang-ša v provincii Chu-nan, kde císařská armáda utrpěla strašlivé ztráty.

V květnu 1940 byla zahájena ofenzíva v provincii Chu-pej, namířená proti nové baště nacionalistů - Čchung-čchingu. Japonští vojáci však již byly vyčerpaní, unavení a potřebovali doplnit stavy. Bylo proto rozhodnuto vyhlásit mobilizaci a v červenci armáda povolala do zbraně jeden milion mužů (34 divizí). Následovalo masivní posílení bojových jednotek (hlavně Kuantungské armády). V září došlo ke kapitulaci Francie. Francouzská vláda odevzdala Japonsku po německém nátlaku území Indočíny, společně s leteckými a námořními základnami. 25. září vstoupila 5. divize do Hanoje a o dva dny později byl uzavřen pakt - Osa Berlín–Řím–Tokio. Ve snaze zastavit japonskou agresi v Číně, vyvíjely USA na Japonsko nátlak prostřednictvím ekonomických embarg, uvalených na export železné rudy, mědi, niklu, strojů a zařízení k těžbě ropy. Japonci tyto sankce ignorovali a dále pokračovali ve svém postupu.

2. dubna 1941 Číňané porazili Japonská vojska v bitvě u Šang-žao. 13. dubna uzavřeli Japonsko a Sovětský svaz dohodu o neútočení. Spojené státy zvýšily tlak a uvalili na Japonsko plíživé ropné embargo. Dodávky ropy začaly být postupně snižovány. 1. srpna byl okupován Saigon. V září došlo k druhé bitvě o Čchang-ša jenž skončila vítězstvím Číňanů a zároveň došlo k oficiálnímu schválení ropného embarga vládou USA.

Agresivní a bezohledný postup nevedl k porážce Kuomintangu, a tak se „čínský incident“ (jak tuto válku nazývali Japonci) protáhl až do konce 2.světové války. Spojené státy a Spojené království podporovaly generála Čankajška a dodávali mu zbraně a po vstupu Spojených států do války pak na území neokupované Číny postavili Američané několik svých základen. Tento „čínský incident“ pak nutil japonské velení shromažďovat zde stále větší síly, které nemohli použít ani v Barmě, ani v Tichomoří. Vleklá válka polykající obrovské prostředky měla za následek také značné hospodářské potíže na domácích ostrovech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JOWETT, Philip. Japonská armáda 1931-1945. Brno : Computer Press, 2007. ISBN 978-80-251-1888-7. Překlad Ospreye. 
  • NOVOTNÝ, Josef. Causa Dohihara. Plzeň : Laser, 1994. ISBN 80-85601-76-1.  
  • PAINE, S. C. M.. The Wars For Asia 1911-1949. Cambridge : Cambridge University Press, 2012. ISBN 978-1-107-02069-6. (anglicky)  
  • ŠAJTAR, Jaroslav. Od „čínského incidentu“ ke druhé světové válce. ATM. červenec 2012, roč. 44, čís. 7, s. 64-67. ISSN 1802-4823.  
  • VEJŘÍK, Lubomír. Vzestup a pád orlů Nipponu 1931-1941 (Prolog). Cheb : Svět křídel, 1994. ISBN 80-85280-26-4.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]