Operace Bagration

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Operace Bagration
Konflikt: Velká vlastenecká válka
Operace Bagration
Operace Bagration
Trvání: 22.června 1944 - 29. srpna 1944
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Bělorusko, Pobaltí, Ukrajina, Polsko
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé sovětské vítězství
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Nacistické Německo Třetí říše the Soviet Union 1923 Sovětský svaz
Velitelé
Ernst Busch (do 28. června)
Walter Model
Ferdinand Schörner
Konstantin Rokossovskij
Georgij Žukov
Alexandr Vasilevskij
Ivan Koněv
Ivan Bagramjan
Síla
~ 1 700 000, z toho 800 tis. Bělorusko a Pobaltí, 900 tis. Ukrajina ~ 3 700 000, z toho 2,5 mil. Bělorusko a Pobaltí, 1,2 mil Ukrajina
Ztráty
270 000 mrtvých, 150 000 zajato (Bělorusko) 178 000 mrtvých, 578 000 raněných (Bělorusko)
{{{poznámky}}}

Operace Bagration neboli sovětská letní ofenzíva 1944 byla jedna z největších bitev Velké vlastenecké války. Krycí název měl připomínat carského generála P. I. Bagrationa, který zahynul v bitvě u Borodina. Letní ofenzíva sovětských vojsk byla připravována za stavu, kdy se německým vojskům podařilo stabilizovat frontu a vést poměrně úspěšné obranné boje. Sovětské velení počítalo s tím, že západní spojenci otevřou západní frontu, což bylo dohodnuto již na Teheránské konferenci 30. listopadu 1943. Maršál Georgij Konstantinovič Žukov vypracoval odvážný plán, který spočíval v hlavním úderu tam, kde ho Němci neočekávali - v Bělorusku. Tamní bažinatý terén byl zdánlivě jakékoliv operaci tankových vojsk neprostupný, německá obrana zde byla velmi slabá. Současně s tímto útokem měly být zahájeny boje v Pobaltí a po provedení hlavního útoku měla následovat ofenzíva na Ukrajině.

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Sovětské houfnice 203mm od 3. běloruského frontu v palebných postaveních, léto 1944

Do bitvy šla Rudá armáda s impozantní silou. 1. pobaltský, 3. 2. a 1. běloruský front měly 2,5 miliónu mužů, 22 000 děl a minometů, 2 000 kaťuší, 4 080 tanků a samohybných děl a 6 000 letadel.[1] Bojů se též účastnilo dálkové letectvo a Dněperská válečná flotila, významnou složkou tvořilo zhruba 150 000 partyzánů na území Běloruska a Litvy. Koordinované partyzánské akce začaly již dne 20. června 1944.

Byly vyhazovány mosty, ničeny koleje, přerušovány zásobovací trasy, přepadávány německé kolony se zbraněmi a válečným materiálem. Operace Rudé armády byly zahájeny v den třetího výročí napadení SSSR 22. června 1944 útoky vojsk 1. pobaltského a 3. běloruského frontu. Hlavní útok s mohutnou dělostřeleckou přípravou začal dne následujícího. Nejdůležitější úder vedla přes pripjaťské bažiny vojska 1. běloruského frontu generála K. K. Rokossovského. Sovětská armáda zde postavila haťové cesty, kterými projela i těžká bojová technika. Pro německé generály byl tento manévr ohromným překvapením a šokem, protože v místech útoku byla jen slabá obrana, která byla smetena. Vojska 2. běloruského frontu pronikla do 27. června až k Dněpru a 28. června dobyla Mogilev. 1. pobaltský front prolomil na vitebském směru německou obranu a do 29. června obklíčil a zničil německý armádní sbor. 1. běloruský front obklíčil v prostoru Bobrujska 6 německých divizí. Německé skupině armád Střed (Mitte) začala hrozit úplná porážka, takže Hitler rozhodl vyměnit maršála Busche polním maršálem Walterem Modelem. Ten se pokusil přemístit z jihu několik divizí, jejichž pohyb však byl omezen činností partyzánů. Sovětská armáda provedla klešťový obchvat a dne 3. července osvobodila běloruské hlavní město Minsk ze dvou stran. Obklíčené svazky pěti německých sborů se snažily dostat ze sevření, avšak veškerá snaha byla marná. Do 11. července činily ztráty Němců jen v tomto kotli 70 tisíc padlých a 40 tisíc zajatých vojáků.[2]

Generálporučík Alfons Hitter kapituluje před generálem Čerňachovským a maršálem Vasilevským po bitvě o Vitebsk

Jak správně Sověti předpokládali, část německých sil z Ukrajiny byla přemístěna na pomoc obraně v Bělorusku. Dne 13. července proto zahájila vojska 1. ukrajinského frontu pod vedením maršála I. S. Koněva útok na Lvov a Sandoměř - Lvovsko-sandoměřskou operaci. V polovině července obsadila Rudá armáda hlavní město Litvy Vilnius (Vilno) a pokračovala v útoku v Pobaltí, přičemž cílem mělo být odříznutí armádní skupinu Sever od zbytku Třetí říše.

3. běloruský front obsadil Kovno a Vilno a pronikal až k hranicím Východního Pruska, 1. běloruský front prolomil u Kovelu německou obranu a 24. července vstoupila jeho vojska do polského města Lublin. Na Ukrajině pronikla Rudá armáda 29. července až k Visle, vstoupila na polské území a na jihu si připravila dobrou pozici na osvobození Moldavské SSR a na útok na Rumunsko. Koncem července postoupily jednotky Rudé armády a polské východní armády až k Varšavě, kde 1. září vypuklo povstání. Zde se názory historiků na další vývoj liší. Dle názoru jedněch Stalin nechal zastavit boje a povstání nekomunistického polského odboje utopit v krvi. Jiní historikové oponují tím, že sovětská a polská vojska se pokoušela o útoky na Varšavu, ovšem byla odražena zkonsolidovanou německou obranou. Je nutno brát i v úvahu, že po více jak čtyřicetidenním útoku, kdy Rudá armáda překonala několik set kilometrů a svedla těžké boje, byli již vojáci unaveni, bylo třeba doplnit početní stavy, zajistit zásobování vojsk. Dílčí boje trvaly ještě do 29. srpna, ale sovětská vojska již žádných výrazných úspěchů nedosáhla a fronta se stabilizovala.

Důsledek bitvy[editovat | editovat zdroj]

Němečtí zajatci v Moskvě

Porážka měla pro nacistické Německo nedozírné následky. Sovětská vojska měla otevřenou cestu jak na Balkán a do Maďarska, tak zejména do Polska, Východního Pruska a Slezska, potažmo na Berlín. Wehrmacht pozbyl velké množství mužů i bojové techniky a ztrácel i svoji prestiž. Rudá armáda zajala několik desítek tisíc německých vojáků a 20 generálů a vysokých důstojníků.[3] 17. července 1944 je Stalin nechal pochodovat v čele zástupu ulicemi Mosky. Pochodu německých zajatců mlčky přihlíželi kromě tisíců Moskvanů i desítky zahraničních novinářů, což bylo pro Hitlera další kruté ponížení. Nehledě na to, že byl tento čin v rozporu[zdroj?] se Ženevskými úmluvami o zacházení s válečnými zajatci, Operace Bagration a otevření druhé fronty v Normandii znamenaly i dobrý počin koordinace mezi spojenci, což mělo i příznivý vliv na postup na obou frontách.

V důsledku rychlého postupu sovětských vojsk vypuklo 1. srpna Varšavské povstání. Stalin však odmítl poskytnout povstalcům pomoc, protože většinu z nich tvořili přívrženci Londýnské exilové vlády. Jejich likvidace by jeho záměrům s Polskem jen prospěla. Po skončení tvrdých bojů v prvních říjnových dnech roku 1944 zůstaly z Varšavy pouze ruiny. Sovětská vojska, které prošla v průběhu 6 týdnů bojů 600 km, byla vyčerpaná a nebyly schopny dále postupovat. Celkově měla asi 180 000 mrtvých a pohřešovaných a dalších 578 000 raněných. Německé ztráty se dle zdrojů různí, podle Zalogy s vyšplhaly až na 300 000 mrtvých a přes 150 000 zajatých. Bylo zničeno 17 divizí a 3 brigády, 50 německých divizi ztratilo více než polovinu své živé síly. Německé ztráty byly srovnatelné s bitvou u Stalingradu. Operace měla za následek i značné ztráty v německém velitelském sboru. Padlo 9 generálů, včetně 2 velitelů sborů, 22 generálů bylo zajato, z toho 4 velitelé sborů; generálmajor Hahn, velitel 197. pěchotní divize se stal 24. června nezvěstný, generálporučíci Zutavern a Philipp z 18. divize tankových granátníků a 134. pěchotní divize spáchali sebevraždu.[4]

Strašné porážky Německa na obou frontách vyústily ve spiknutí německých důstojníků, kteří se 20. července 1944 pokusili o atentát na Hitlera. Vůdci Třetí říše se podařilo vyváznout pouze s lehkými zraněními.

Boje na východní frontě však dále pokračovaly. 14. srpna se rozhořely těžké boje severozápadně od Lvova, v oblasti Sandoměře, kde pokračovaly boje v rámci lvovsko-sandoměřské operace. Sovětská vojska se při tom dostala několik desítek kilometrů od hranic Slovenska a tím indukovala sled nezvratných událostí, které vyústily k začátku Slovenského národního povstání.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1964&sid=6832dcbc903398013c5a84ce93c5950c
  2. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2020
  3. http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2085&sid=6832dcbc903398013c5a84ce93c5950c
  4. Paul Carell: Spálená země. Plzeň, Mustang, 1996, s. 418

Filmotéka[editovat | editovat zdroj]

  • Osvobození III. - Směr hlavního úderu, režie Jurij Ozerov

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]