Sudetoněmecké povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sudetoněmecké povstání
Konflikt: Boje v československém pohraničí
Pochod Freikorpsu v Hazlově u Aše
Pochod Freikorpsu v Hazlově u Aše
Trvání: 12. září 1938 – začátek října 1938
Místo: československé pohraničí - Sudety
Casus belli: zostřené vztahy mezi národnostními skupinami v Československu; záměrně nepřijatelné požadavky SdP dle pokynů z Německa; Hitlerův projev na sjezdu v Norimberku 12. září 1938[1]
Výsledek: zásah československé armády a částečné obnovení pořádku,[2] boje pokračují i po Mnichovské dohodě
Strany
Československo Československo
Sudety SdP

Sudety Zelené kádry[4]
Německá říše Německá říše

Velitelé
Jan Syrový
Ludvík Krejčí
Bohuslav Fiala
Konrad Henlein
Karl Hermann Frank
Anton Pfrogner
Wilhelm Canaris
Friedrich Köchling

Síla
Stráž obrany státu:[5]
30 000 (22. září)
Freikorps:[6]
10 – 15 000 (18. září)
26 000 (22. září)
34 – 41 000 (1. října)
Ztráty
Ozbrojené složky

Civilisté
Neznámý počet civilních ztrát (dobrovolníci a nevinné oběti útočících ozbrojenců)[7]

Freikorps[8]
  • Mrtví:
    52
  • Zranění:
    65
  • Pohřešovaní:
    19

Celkem

Ztráty čs. ozbrojených složek činily v září a říjnu v českých zemích podle Šrámka 95 mužů (z toho v září 69).[7] Ztráty Freikorpsu a čs. jednotek (vyšší údaj) jsou k 1. říjnu podle zprávy Friedricha Köchlinga.[8]

Sudetoněmecké povstání,[10][11] též sudetské povstání, povstání sudetských (českých) Němců[7][12] apod., byla organizovaná akce Sudetoněmecké strany. Rozkaz k zahájení demonstrací a provokací byl vydán 10. září 1938. Povstání začalo 12. září 1938, v den Hitlerova rozhlasového projevu, kdy vypukl tzv. henleinovský puč[13] a došlo k rozpoutání násilí v česko-německém pohraničí.[14]

K částečnému uklidnění situace došlo 14. září s souvislosti se zavedením stanného práva a nasazením armády.[10] Podle prohlášení exilové vlády v Londýně z roku 1944 se Československo nacházelo ve válečném stavu s Německem od 17. září 1938, kdy byl oficiálně založen Sudetoněmecký sbor dobrovolníků (Freikorps).[15] Na německé straně se na bojových, teroristických a sabotážních akcích podílela i zpravodajská služba Abwehr a jednotky SS.[16]

Otevřené povstání eskalovalo 22. září, kdy nepokoje zachvátily další oblasti na Moravě a ve Slezsku. Československé orgány reagovaly vyhlášením ostrahy hranice, kterou po vystupňování Hitlerových požadavků následovala 23. září všeobecná mobilizace.[17] Bojové akce Freikorpsu oficiálně ukončil rozkaz č. 30 z 30. září 1938, ale boje pokračovaly i po mnichovské dohodě, kdy ordneři útočili na ustupující československé jednotky.[18]

Příčiny a předehra k povstání[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sudetoněmecká strana.
Demonstrace SdP v Liberci

Zatímco obranné plány československé armády ve 20. letech počítaly s ohrožením především ze strany Maďarska, situace v Německu vedla v letech 1932 a 1933 ke změnám v systému zajištění hranic a postupnému přesunutí hlavní pozornosti na obranu českých zemí. Kromě příprav souvisejících s mezistátním konfliktem počítaly tyto plány i s možností zapojení německého obyvatelstva do boje proti republice. Bylo proto nutné vyčlenit zvláštní pořádkové oddíly pro jednotky bránící hranice. V souvislosti se zintenzivněním protistátní činnosti Sudetoněmecké strany na konci roku 1937 bylo československým orgánům zřejmé, že dosavadní systém přestává vyhovovat. Rozkaz zemského velitele v Praze z dubna 1938 ukládal zajistit v případě potřeby pořádek v pohraničí nasazením pěchoty, jezdectva, tanků i dělostřelectva. Docházelo také k vytváření pohotovostních motorizovaných oddílů, které zřizovala armáda i četnictvo.[19]

Německé přípravy na rozsáhlou vojenskou akci odhalila československá zpravodajská služba v srpnu 1937, načež byly analyzovány podzimní manévry wehrmachtu, ale žádná opatření nakonec nebyla přijata. Poté, co 12. března následujícího roku došlo k anšlusu Rakouska, byla předchozí nečinnost vystřídána okamžitou reakcí na nepotvrzené zprávy o dalším shromažďování německých vojsk, tentokrát u československých hranic, v podobě částečné květnové mobilizace.[20] Hitler seznámil na zasedání v Krollově opeře dne 4. února 1938 špičky režimu s plánem na „plnění vnějších úkolů“, což bylo prezentováno jako tzv. ochrana deseti milionů Němců ve dvou sousedních státech (v Československu žilo v roce 1938 asi 3,2 milionů občanů německé národnosti). První na řadě bylo Rakousko a když se poté pozornost Německa obrátila k Československu, začal Hitler instruovat předáky Sudetoněmecké strany (SdP) ohledně protičeskoslovenské strategie.

Úsilí, které SdP v tomto směru vyvíjela již v roce 1937, bylo naplněno na schůzce Hitlera s Henleinem a K. H. Frankem dne 28. března 1938. Henlein měl jakožto Hitlerův místodržitel zajistit, že československé vládě budou kladeny záměrně nepřijatelné požadavky.[21] Protokol o tomto jednání uvádí, že „pokyny, které vůdce dal Henleinovi, směřují k tomu, aby Sudetoněmecká strana kladla požadavky, které budou pro českou vládu nepřijatelné. Henlein shrnul vůči vůdci své pojetí takto: musíme vždy požadovat tolik, abychom nemohli být nikdy uspokojeni. S tímto pojetím vůdce souhlasil.“[22] Německý postup proti Československu již od počátku událostí roku 1938 počítal s částečným rozvracením státu prostřednictvím aktivit Sudetoněmecké strany, která měla plnit úlohu trojského koně uvnitř odhodlané obrany. Vlastní plán na zničení Československa dostal krycí název Fall Grün (tj. případ zelený), který Hitler schválil 28. května 1938.

Fall Grün nařizoval neprodlené zahájení příprav na konflikt s Československem a za nezbytné pro útok stanovoval vhodný vnější podnět a politické zdůvodnění. Protivník měl být zastižen na nízkém stupni připravenosti, přičemž za tímto účelem mělo dojít k vyprovokovanému incidentu následovanému bleskovou akcí. Německá armáda měla být mobilizována postupně pod rouškou běžných manévrů s datem připravenosti do 28. září. Ke dni 1. října pak bylo stanoveno vyvolání incidentu a následná vojenská akce. Z hlediska mezinárodních vztahů představovala průlom část o psychologickém vedení války (která zahrnovala také akce německé menšiny), které mělo Československo v co nejvyšší míře oslabit a rozložit zevnitř, zastrašit jeho obyvatelstvo a zlomit vůli k odporu. Neméně důležitým předpokladem byla cílená mezinárodní izolace prostřednictvím propagandistické války vedené nacistickými médii, které od března 1938 vedly štvavou protičeskoslovenskou kampaň.[23][24]

Henlein v Karlových Varech v roce 1937
K. H. Frank na sjezdu SdP v dubnu 1938

Dubnový sjezd SdP v Karlových Varech dal vzniknout programu naplňujícímu strategii stanovenou na jednání v Německu – tzv. osm karlovarských bodů. Československá vláda je sice odmítla, protože bylo zřejmé, že tento program je úmyslně formulován ostře a zároveň nejednoznačně a otevírá tak prostor pro stupňování požadavků, ale nebránila se dalšímu jednání. Kompromisní československý návrh, resp. jeho první verze, byl přijat 19. května 1938, ovšem SdP jej odmítla: „...národnostní statut musí být sudetským Němectvem odmítnut, neboť nám nemůže jít o mírové řešení sudetské otázky v rámci československého státu.“[25] Do dalšího vývoje událostí poté zasáhla květnová částečná mobilizace, která měla z mezinárodního pohledu pro Československo spíše negativní dopad, protože nacistická propaganda se ji snažila vylíčit jako útlak německé menšiny v souvislosti s chystanými obecními volbami. Na druhou stranu se díky nasazení armády v pohraničí podařilo potlačit akce henleinovců a z hlediska vnitřní situace v zemi slavila tato „květnová politika“ úspěch díky manifestaci odhodlání k obraně.[26]

Situace v Československu v létě 1938 byla z pohledu vlády stále ještě příznivá pro pokojné vyřešení vztahů se sudetskými Němci. Čelní představitelé státu se především obávali reakce mezinárodního společenství na případný tvrdý postup vůči radikálům, který by využila nacistická propaganda. V tomto kontextu je zřejmé, proč také v srpnu přijali britský návrh na zprostředkovatelskou misi lorda Runcimana. Tato mise však nebyla britskou vládou zamýšlena jako objektivní a měla sloužit především k dohodě s Hitlerem. Do nátlaku na Československo se Britům podařilo přimět i Francii s poukazem na garantovanou britskou pomoc. Československo se sice snažilo vycházet všem návrhům vstříc, ale zároveň probíhaly intenzivní vojenské přípravy – nejen proti útoku wehrmachtu, ale i proti povstaleckým aktivitám henleinovců.[27]

Na jaře a v létě 1938 sílila také Sudetoněmecká strana. Ze 770 tisíc členů SdP v březnu vrostl jejich počet na 1,3 milionu v červenci, což představovalo téměř 41 procent občanů německé národnosti. Rovněž v květnových obecních volbách slavila drtivé vítězství ziskem 88 procent německých hlasů. V květnu také československé úřady povolily existenci pořádkových sil SdP – tzv. ordnery. Měly působit pouze po dobu voleb, ovšem ve skutečnosti se s neoficiálním souhlasem úřadů transformovaly do Dobrovolné ochranné služby (Freiwilliger Schutzdienst, FS). Ta byla organizována po vzoru neblaze proslulých oddílů SA a stala se nástrojem henleinovského teroru.[28]

Lord Walter Runciman zatím podnikal výpravy do Sudet, aby se na vlastní oči přesvědčil o situaci v Československu, o kterém mluvil jako o „prokleté zemi“. Na jeho cestách mu SdP předváděla masové průvody skandující Goebbelsovo heslo: „Lieber Lord, macht uns frei, von der Tsechoslowakei!“ Jeho mise však žádné řešení nepřinášela a Evropou se začaly šířit obavy z možného vypuknutí války.[29] Vyhrocená situace vedla k přímé akci, ke které došlo v důsledku 10. sjezdu NSDAP v Norimberku, pořádaného od 5. do 12. září. Úkolem SdP bylo v této souvislosti zintenzivnit incidenty v pohraničí, pašovat zbraně z Německa či provokovat československé ozbrojené síly. Účelem těchto aktivit bylo poskytnout nacistům argumenty i záminku pro zásah v Československu.[30]

Vypuknutí povstání – henleinovský puč[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Boje v československém pohraničí (1938–1939).
Povstání v Aši

Československé zpravodajské orgány měly již od začátku září indicie o plánované pohotovosti SdP ve dnech 7. až 9. září. Na základě výpovědi funkcionáře SdP z Měděnce v Krušných horách ze dne 10. září bylo zjištěno, že všechny složky strany mají být připraveny na povstání, které mělo následující týden vypuknout ve všech pohraničních krajích se smíšeným osídlením. Byly též známy informace šířené prostřednictvím šeptané propagandy o rozhlasovém projevu Hitlera, který měl signalizovat začátek povstání, jenž by posloužilo jako záminka pro intervenci. Rovněž incident v Moravské Ostravě ze dne 7. září, po kterém SdP přerušila kontakty s československými orgány, souhlasil se zpravodajskými poznatky, které tak přispěly k přípravě účinných protiopatření.[13] Zpravodajský rozbor protistátní podvratné činnosti SdP napojené na orgány sousedního státu byl sice 6. září předán Runcimanově misi, ale ze strany západních mocností se Československo žádné významné podpory ani v tomto případě nedočkalo.[31]

Tzv. akční rozkaz z Norimberku obdržely 10. září všechny okresní organizace Sudetoněmecké strany. Jeho obsahem byl pokyn k zahájení demonstrací a provokací, ke kterým následujícího dne skutečně došlo. Další instrukce hovořily o zajištění masové účasti poslechu Hitlerova rozhlasového projevu, který byl vysílán v pondělí 12. září. Hitler v něm zdůrazňoval „utrpení tří a půl milionů soukmenovců“, kteří „nejsou ani bezbranní ani opuštění.“ Po tomto emotivním projevu došlo k vypuknutí skutečného povstání, které naplno propuklo prakticky ve všech větších městech s převahou německého obyvatelstva. Tisícové demonstrace doprovázely akce fanatických henleinovců, kteří plenili české a židovské obchody a útočili na československé ozbrojené složky. Oběťmi zákeřných přepadů byli především muži ze Stráže obrany státu, tj. četníci, příslušníci Finanční stráže a vojáci. Například 13. září došlo k přepadení četnické stanice v Habartově, kde padli čtyři četníci. Boje vypukly i na dalších místech v pohraničí.[32]

Technika útočné vozby

Reakce československých orgánů byla díky předchozí zpravodajské činnosti rychlá a efektivní. Ještě v noci 12. září bylo vyhlášeno stanné právo v nejvíce postižených okresech, 13. září je následovaly další. Kritickou fázi zásahu představoval její začátek, neboť slabé pořádkové síly spadající pod ministerstvo vnitra musely čelit dobře vyzbrojeným povstalcům a navíc musely respektovat různá omezující opatření. Protože dosavadní vojenské pohotovostní oddíly na zvládnutí situace nestačily a z pohraničí přicházely další zprávy o závažných střetech a ztrátách na životech, které by se mohly stát záminkou pro německý útok, došlo po dohodě s politickým vedením ke kompromisnímu opatření v podobě povolání záložníků a vyslání silných motorizovaných jednotek do pohraničí. K. H. Frank požadoval 13. září stažení československých ozbrojených složek, nicméně Henlein neprojevil o jednání s československými orgány zájem a 15. září vyzval sudetské Němce k aktivnímu odporu. Henlein spolu s Frankem vzápětí uprchli do Německa.[33] K potlačení puče přispělo také nasazení obrněných vozidel včetně tanků z výzbroje rychlých divizí útočné vozby (jednalo se o jednotky sestávající z tanků, obrněných automobilů, motorizované pěchoty a dělostřelectva a dragounů), proti kterým se povstalci neměli jak bránit, neboť nedisponovali těžkými protitankovými zbraněmi.[2]

Sudetoněmecký Freikorps[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Sudetoněmecký sbor dobrovolníků.
Defilující jednotky Freikorpsu
Člen Freikorpsu vede zatčeného, Sedlo, Sudety
Zničená celnice v Horní Malé Úpě

15. září došlo k poslednímu velkému ozbrojenému střetu a henleinovský puč tak zkrachoval sotva začal, přičemž tisíce sudetských Němců uprchly do Německa. Hitler však nemínil vzdát se možnosti rozvracet Československo zevnitř a vylepšovat si tak své mezinárodní postavení poukazováním na domnělý útlak Němců. Proto se v souladu s dřívějšími plány začal 17. září formovat Sudetoněmecký Freikorps, ozbrojená složka strany, na jejíž organizaci dohlížel přidělenec OKW (vrchního velení wehrmachtu) podplukovník Köchling. Zápis o jednání mezi Hitlerem a Köchlingem uvádí: „...Sudetoněmecký freikorps bude i nadále podřízen Konrádu Henleinovi. Účel: ochrana sudetských Němců a udržování dalších nepokojů a konfliktů. Freikorps bude sestavován v Německu.“[34]

Rozkaz k obnovení rozsáhlých ozbrojených akcí proti Československu vydalo velitelství Freikorpsu v Bayreuthu 19. září. Přímou intervenci z německého území v této fázi povstání začaly podporovat i elitní polovojenské oddíly SA a SS, které obsadily části území na Ašsku a Chebsku. Své aktivity začala naplno rozvíjet též zpravodajská služba Abwehr, která zajišťovala mj. pašování zbraní a provádění diverzních akcí. Rovněž německá armáda zahájila skrytou mobilizaci v rámci příprav na Fall Grün.[35] V této době také došlo ke zhoršení mezinárodní situace Československa, protože Británie a Francie předložily návrh na odevzdání oblastí, které obývá více než 50 % Němců. Tento plán byl sice 20. září odmítnut, ale Hodžova vláda toto rozhodnutí o den později změnila a v důsledku masových demonstrací 22. září podala demisi, načež byla nahrazena vládou generála Syrového.[36] Vážné boje v pohraničí znovu naplno propukly 22. září, nyní prakticky ve všech pohraničních oblastech Čech a Moravy. Docházelo k dalším masakrům a stovky lidí byly násilím odvlečeny do Německa. Pro další vývoj událostí v pohraničí bylo klíčové vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září, kdy armáda opustila v rámci příprav na obranu státu předpolí a stáhla se na linii pohraničního opevnění. Došlo tak k odvolání několika odvetných akcí, protože hraniční výběžky bez opevnění na severu či západě Čech byly vyklizeny.[37] Vyhlášení mobilizace nebylo zcela v režii Československa, protože hlavní roli zde sehrálo setkání Chamberlaina a Hitlera 22. a 23. září v Godesbergu. Poté, co Chamberlein Hitlerovi oznámil souhlas československé vlády s návrhem z Berchtesgadenu, vůdce přednesl nové požadavky. V Hitlerově memorandu z 23. září se objevila argumentace postavená na násilnostech v pohraničí, které byly prezentovány jako akt útlaku na německé menšině. Překvapený Chamberlain poté do Prahy poslal následující vzkaz: „…britská a francouzská vláda nemohou nadále bráti odpovědnost, aby radily Československu nemobilizovat.“[38]

Boje po mobilizaci[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Všeobecná mobilizace v roce 1938.
Příslušníci Freikorpsu v boji
Novinová zpráva o útocích na československou pohraniční službu

Pro další boje v pohraničí byly spíše než jednání vrcholných představitelů podstatné události související s všeobecnou mobilizací. Kromě sudetských Němců, kteří uprchli do Německa, kde mnozí z nich vstoupili do řad Freikorpsu a vrátili se zpátky, aby bojovali proti československým bezpečnostním složkám, došlo po vyhlášení mobilizace k formování jednotek dezertérů, tzv. zelených kádrů či zelených gard. Ty se ukrývaly v lesích a přepadávaly československé jednotky.

Mobilizace narušila původní předpoklady plánu Fall Grün, který počítal s nečekaným útokem na nepřipraveného, tj. nemobilizovaného protivníka. Hitlerův projev ve Sportovním paláci z 26. září („Nechceme žádné Čechy!“) a následné pokyny Freikorpsu ohledně jeho úkolů po vstupu wehrmachtu do Československa nicméně dokládaly přetrvávající odhodlání zahájit válku i za podmínek ne zcela příznivých pro Německo, protože mobilizovaná československá armáda by představovala nelehkého soupeře.[39]

Boje o Hardeggskou celnici[editovat | editovat zdroj]

Most přes Dyji u hraničního přechodu ČížovHardegg byl po vyhlášení všeobecné mobilizace dne 23. září podminován a připraven k odstřelu, přičemž došlo k částečné demontáži mostovky. V těsné blízkosti mostu, zajištěného závorou Ippen, byla v roce 1937 postavena budova celního úřadu, jejíž součástí byla jedna bastionová pevnůstka, maskovaná pod vrstvou omítky jako balkon. Obranu přechodu podporovala také linie tzv. „řopíků“, objektů lehkého opevnění nového typu (vzor 37). Před celnicí byla vybudována souvislá protitanková překážka ze dvou řad ocelových rozsocháčů, doplněná překážkou z ostnatého drátu.

Ozbrojené střety zde trvaly s přestávkami od 25. září do 5. října 1938. Celní úřad bránilo družstvo SOS pod velením Karla Tojšla, které při jeho obraně mostu podporovala palba z linie lehkého opevnění. Útoky freikorpsu byly zpočátku podporovány kulometnou palbou jednotek německé armády, které se později podle svědectví Karla Tojšla přímo zapojily do probíhajících bojů. Navzdory mnoha pokusům o překročení Dyje se československým obráncům podařilo ubránit hraniční přechod až do vydání této oblasti v rámci posledního pásma záboru. Němci zaplatili svůj pokus o dobytí hraničního přechodu až 22 mrtvými, zatímco obránci měli 4 lehce zraněné.[40]

Mnichov a konec povstání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Mnichovská dohoda.

Chamberlainovo ujištění z 28. září o tom, že Hitler může dostat vše, co žádá, bez války, ještě o necelý rok pozdrželo vypuknutí dalšího konfliktu v Evropě. Bleskový vývoj událostí v následujících dvou dnech poté definitivně zmařil veškeré naděje Čechoslováků na pomoc spojenců v boji se silnějším nepřítelem a přivodil historické trauma mnichovského diktátu či zrady. Intervence Německa a jeho polovojenských oddílů skončila zároveň s odstoupením pohraničí, které začalo již 1. října, tedy v den plánovaného zahájení útoku podle Fall Grün. Ojedinělé střety mezi Němci a ustupujícími československými jednotkami však pokračovaly i po Mnichovu – například v Českém Krumlově nebo Moravské Chrastové.[41]

Následky[editovat | editovat zdroj]

„Druhá světová válka začala v září 1938 bojem o československo-německé pohraničí. Nejen proto, že z právního hlediska bylo Československo první zemí, která se s Německem dostala do válečného stavu. Na hranici s Německem tehdy plála skutečná válka se vsím, co k ní patří. S mrtvými, válečnými zajatci, s pleněním, požáry, destrukcemi. Obránci Československa z roku 1938 se tak stali prvními hrdiny druhé světové války.“
— Emil Hruška[42]

Podle styčného důstojníka OKW provedl Freikorps do 1. října celkem 164 úspěšných a 75 neúspěšných akcí za cenu 52 padlých, 65 zraněných a 19 nezvěstných. Ztráty československých ozbrojených složek měly činit 110 mrtvých, 50 zraněných a 2029 zajatých.[8] Historik Pavel Šrámek uvádí za měsíc září celkem 69 padlých příslušníků československých ozbrojených sil v českých zemích a v říjnu 26 mrtvých.[7] Pro stejné období uvádí profesor Jiří Frajdl německé ztráty kolem 200 mrtvých.[9]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jednalo se o 2029 zajatých příslušníků ozbrojených složek, železničářů, poštovních zaměstnanců a členů jejich rodin.
  2. Přesné údaje o celkových ztrátách všech německých složek nejsou známé; například při střetu zelené gardy s hlídkou dragounského pluku 8 na Jindřichohradecku dne 27. září bylo zastřeleno 7 útočníků (Hruška, 2013, s. 74).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HEYDECKER, Joe J.; LEEB, Johannes. Norimberský proces. Praha : Euromedia Group, 2007. 736 s. ISBN 978-80-249-0940-0.  
  2. a b FRANCEV, Vladimír; KLIMENT, Charles K.. Československá obrněná vozidla 1918-1948. Praha : Ares a Naše vojsko, 2004. 375 s. ISBN 80-86158-40-3, ISBN 80-206-0743-9. Kapitola Organizace obrněných jednotek československé armády, s. 196.  
  3. SCHLANGE, Karl. Republikanische Wehr [online]. valka.cz, 2005-01-21, [cit. 2014-02-05]. Dostupné online.  
  4. Zelené kádry [online]. fronta.cz, [cit. 2014-02-10]. Dostupné online.  
  5. BRABEC, Martin. Ostře sledovaná hranice. Válka REVUE. , čís. červenec-srpen 2010, s. 16-19. ISSN 1804-0772.  
  6. HRUŠKA, Emil. Boj o pohraničí. Praha : Nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost, 2013. 112 s. ISBN 978-80-7425-194-8, ISBN 978-80-7250-668-2. Kapitola Horký podzim, s. 80-81.  
  7. a b c d e f g ŠRÁMEK, Pavel. Ve stínu Mnichova. Praha : Mladá fronta, 2008. 160 s. ISBN 978-80-204-1848-7.  
  8. a b c d Zpráva Friedricha Köchlinga o jeho působení u Sudetoněmeckého Freikorpsu [online]. fronta.cz, 2013-12-27, [cit. 2014-02-05]. Dostupné online.  
  9. a b FRAJDL, Jiří. Stráž obrany státu při obraně republiky 1938-1939. Praha : Historická a dokumentační komise Klubu českého pohraničí ve spolupráci s Křesťanskosociálním hnutím, 2003. 23 s. Kapitola Ztráty nacistických teroristů.  
  10. a b Povstání se hroutí [online]. mobilisace1938.cz, 2013-09-14, [cit. 2014-02-05]. Dostupné online.  
  11. WIRNITZER, Jan. Historik: Hitler před Mnichovem často váhal, jak vyzrát na Československo [online]. zpravy.idnes.cz, 2008-09-30, [cit. 2014-02-06]. Dostupné online.  
  12. V pohraničí vypuklo povstání českých Němců [online]. mobilisace1938.cz, 2013-09-12, [cit. 2014-02-06]. Dostupné online.  
  13. a b STRAKA, Karel. Byl henleinovský pokus o puč v září 1938 očekáván? [online]. Ministerstvo obrany, 2013-10-07, [cit. 2014-05-11]. Dostupné online.  
  14. HRUŠKA, Emil. Boj o pohraničí. Praha : Nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost, 2013. 112 s. ISBN 978-80-7425-194-8, ISBN 978-80-7250-668-2. Kapitola Přípravy na horký podzim, s. 14-15.  
  15. HRUŠKA, Emil. Boj o pohraničí. Praha : Nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost, 2013. 112 s. ISBN 978-80-7425-194-8, ISBN 978-80-7250-668-2. Kapitola Konec freikorpsu, s. 103.  
  16. HRUŠKA, Emil. Boj o pohraničí. Praha : Nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost, 2013. 112 s. ISBN 978-80-7425-194-8, ISBN 978-80-7250-668-2. Kapitola Konec freikorpsu, s. 98.  
  17. BRABEC, Martin. Nevyhlášená válka o pohraničí. Válka REVUE. , čís. září 2010, s. 44-47. ISSN 1804-0772.  
  18. HRUŠKA, Emil. Boj o pohraničí. Praha : Nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost, 2013. 112 s. ISBN 978-80-7425-194-8, ISBN 978-80-7250-668-2. Kapitola Horký podzim, s. 81-82.  
  19. Šrámek, str. 90
  20. Straka, str. 86
  21. Kural, str. 95
  22. cit. dle Heydecker & Leeb, str. 253
  23. Hruška, str. 8-9
  24. Heydecker & Leeb, str. 254-255
  25. Situační zpráva SdP cit. dle Straka, str. 104-105
  26. Kural, str. 98-103
  27. Straka, str. 105-107
  28. Hruška, str. 11-12
  29. Heydecker & Leeb, str. 256
  30. Hruška, str. 14
  31. Straka, str. 115
  32. Hruška, str. 15-16
  33. ŠRÁMEK, Pavel. Československá armáda v roce 1938. Brno – Náchod : Nakladatelství a vydavatelství Společnost přátel československého opevnění, 1996. 78 s.  
  34. cit. dle Heydecker & Leeb, str. 254
  35. Kural, str. 121-126
  36. Straka, str. 120-121
  37. Šrámek, str. 92-93
  38. cit. dle Kural, str. 145
  39. Hruška, str. 75-76
  40. LAKOSIL, Jan; SVOBODA, Tomáš; ČERMÁK, Ladislav. Souboj bez vítěze. Praha : Mladá fronta, 2011. 312 s. ISBN 978-80-204-2201-9. Kapitola 3.2 Ze cvičiště na bojiště - Boje o Hardeggskou celnici, s. 65-79.  
  41. Hruška, str. 81-82
  42. Hruška, str. 106

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HEYDECKER, Joe J.; LEEB, Johannes. Norimberský proces. 1. vyd. Praha : Euromedia Group – Ikar, 2007. 736 s. ISBN 978-80-249-0940-0.  
  • HRUŠKA, Emil. Boj o pohraničí. Praha : Nakladatelství Epocha a Pražská vydavatelská společnost, 2013. 112 s. ISBN 978-80-7425-194-8, ISBN 978-80-7250-668-2.  
  • KURAL, Václav. Češi, Němci a mnichovská křižovatka. Praha : Karolinum, 2002. 198 s. ISBN 80-246-0360-8.  
  • STRAKA, Karel. Československá armáda, pilíř obrany státu z let 1932-1939. Praha : Ministerstvo obrany České republiky – AVIS, 2007. 158 s. ISBN 978-80-7278-376-2.  
  • ŠRÁMEK, Pavel. Ve stínu Mnichova. Praha : Mladá fronta, 2008. 160 s. ISBN 978-80-204-1848-7.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]