Pěchota
Pěchota (cizím slovem též infantérie) tvoří obvykle nejpočetnější součást ozbrojených sil. Její příslušníci – vojáci – jsou vybaveni ručními zbraněmi a během boje se pohybují po vlastních nohou, přestože mohou být na bojiště dopraveni například i na koni, lodí, letadlem, vozidlem či na lyžích.[1] Primárním úkolem pěchoty je obsadit a držet území.[1] Vzhledem k velké operativnosti a flexibilitě nasazení je páteří všech moderních armád.
Pěchotu lze rozlišit na tzv. lehkou, přepravující se pěšky, letecky nebo pouze lehkými vozidly mnohdy bez pancéřování, střední (motorizovaná pěchota) s kolovými obrněnými vozidly a těžkou (mechanizovaná pěchota), vybavenou standardně pásovými obrněnými vozidly, jako jsou bojová vozidla pěchoty.[2] Lehká pěchota je kvůli nízkým pořizovacím nákladům a snazšímu výcviku doménou zejména méně vyspělých zemí, ovšem nezmizela ani z moderních ozbrojených sil, kde se hodí například pro boj v těžko přístupném terénu, jako výsadkové jednotky nebo námořní pěchota při obojživelných operacích, ale i při asymetrických konfliktech.[2]
Definice
[editovat | editovat zdroj]Dle Slovníku spisovného jazyka českého je pěchota "souhrn pěších (střeleckých) jednotek; pěší vojsko."[3] Ottův slovník naučný pěchotu definuje jako "část vojska, která na vojně slouží pěšky a tvořívala vždy a ve všech vojscích s malými jen a krátkými výjimkami a posud tvoří velikou většinu a hlavní základ branné moci."[4]
Formace pěchoty
[editovat | editovat zdroj]Formace pěchoty představuje uspořádání (seřazení), které pěchota vytvoří. Rozlišujeme pochodovou formaci a bojovou formaci.
Některé typy bojových formací:
Historický vývoj
[editovat | editovat zdroj]Starověk
[editovat | editovat zdroj]Ve starověké řecké a římské armádě byla pěchota hlavní složkou vojska.
Středověk
[editovat | editovat zdroj]Raný a vrcholný středověk znamená ústup ve využívání pěchoty, když hlavní roli hraje jízda. V českém středověku měla největší úspěch pěchota v husitství.
Novověk
[editovat | editovat zdroj]Pěchota opět získává převahu nad jízdou, která je nakonec úplně vytlačena.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b infantry. Britannica [online]. [cit. 2025-05-08]. Dostupné online.
- ↑ a b KHOL, David. Lehká pěchota na soudobých bojištích. CZ Defence [online]. 2023-08-13 [cit. 2025-05-08]. Dostupné online.
- ↑ Slovník spisovného jazyka českého IV: P - Q. Příprava vydání Bohuslav Havránek. Praha: Academia, 1964. S. 72.
- ↑ Ottův slovník naučný: Devatenáctý díl: P - Pohoř. Praha: J. Otto, 1902. Dostupné online. S. 401.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- FRANKENBERGER, Otakar. Husitské válečnictví po Lipanech : Vývoj husitského válečnictví po skončení husitské revoluce a jeho význam pro válečnictví vůbec. Praha: Naše vojsko, 1960. 196 s. Kapitola Období vzniku samostatné pěchoty, s. 132–141.
