Bitva před Moskvou

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva před Moskvou
Konflikt: Velká vlastenecká válka
RIAN archive 429 Fresh forces going to the front.jpg

right
Trvání: 2. října, 1941 - 7. ledna, 1942
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Severní a západní okraje Moskvy, SSSR
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Rozhodující sovětské vítězství
  • strategické sovětské vítězství
  • německé operační a taktické selhání
  • neúspěch Operace Barbarossa
Změny území: {{{území}}}
Strany
Nacistické Německo Třetí říše the Soviet Union 1923 Sovětský svaz
Velitelé
Nacistické Německo Walther von Brauchitsch
Nacistické Německo Fedor von Bock
Nacistické Německo Albert Kesselring
Nacistické Německo Adolf Strauss
Nacistické Německo Günther von Kluge
Nacistické Německo Maximilian von Weichs
Nacistické Německo Erich Höpner
Nacistické Německo Walter Model
Nacistické Německo Heinz Guderian
the Soviet Union 1923 Josef Stalin
the Soviet Union 1923 Georgij Žukov
the Soviet Union 1923 Boris Šapošnikov
the Soviet Union 1923 Alexandr Vasilevskij
the Soviet Union 1923 Ivan Koněv
the Soviet Union 1923 Semjon Buďonnyj
the Soviet Union 1923 Andrej Jeremenko
the Soviet Union 1923 Michail Katukov
the Soviet Union 1923 Jakov Čerevičenko
Síla
K 1. říjnu 1941:
1 000 000 vojáků
1 700 tanků
14 000 děl a minometů
Na počátku: 549 letadel provozuschopných[1][2][3]
Během protiútoku: 599 letadel[4]
K 1. říjnu 1941:
1 250 000 vojáků
1 000 tanků
7 600 děl a minometů
Letadla na počátku: 936 (545 provozuschopných)[1] Během protiútoku: 1 376 letadel[4]
Ztráty
257 074 mrtvých, raněných, umrzlých a nemocných
200 000 zajatých
neznámo tanků
neznámo děl a minometů
neznámo letadel(viz §7)
926 519 mrtvých a pohřešovaných
879 879 raněných, umrzlých a nemocných
4 171 tanků
24 478 děl a minometů
983 letadel (viz §7)
{{{poznámky}}}

Dobytí Moskvy bylo součástí plánu „Barbarossa“ a nástup na Moskvu zahájila německá skupina armád „Střed“ již 30. září 1941 sbíhavými manévry ze severu a jihu. Pro operaci bylo vyčleněno 80 divizí, z toho 14 tankových a 8 motorizovaných. 2. října prolomili Němci ruskou obranu na nejdůležitějších směrech (Vjazma, Brjansk, Orel) a 16. října pokračovali v útoku. Ten den vypukla v Moskvě panika a sovětský Státní výbor obrany byl nucen 17. října vydat zvláštní usnesení o obraně Moskvy, 20. října vyhlásit výjimečný stav a nařídit evakuaci státních úřadů do Kujbyševa.

Přestože by se zdálo, že postavení Rusů je zoufalé, lidé stále věřili. Především k tomu přispěla zpráva ze 17. října, v níž bylo oznámeno Moskvanům, že Stalin a vláda zůstává. Dále velmi pozvedla morálku tradiční vojenská přehlídka 7. listopadu, která proběhla za svítání a z níž jednotky z chodu nastupovaly na frontu. Stalinův projev byl optimistický, vyzařovala z něho dobrá nálada a naprostá důvěra v budoucnost.

Teprve v 6O. letech se svět dověděl, co v tom okamžiku věděl jen on. Sovětský zpravodajec dr. Sorge, nasazený v Japonsku v roli německého korespondenta, získal text obsahující podmínky, za jakých Japonci „pomohou“ Němcům v Rusku. Hlavní podmínkou bylo právě dobytí Moskvy, teprve po jejím pádu byla japonská vláda ochotna napadnout SSSR na Dálném východě. Tato informace umožnila Stalinovi stáhnout ze Sibiře jednotky, nachystané pro případ války s Japonskem, a vypracovat plány zimní protiofenzívy u Moskvy, do níž mohly být nasazeny. To ale vyžadovalo nejméně 6 týdnů času.

Protože již od 16. října mezi Možajskem a Moskvou nebyly téměř žádné ruské síly, zacpala onu díru moskevská domobrana, desetitisíce nevycvičených Moskvanů, kteří se starými puškami a víceméně bez munice, byli vrženi do mezer mezi prořídlé jednotky Rudé armády, a kteří byli do posledního muže pobiti elitními granátnickými a tankovými jednotkami Wehrmachtu - v jednu chvíli pronikla průzkumná skupina německých tanků až do předměstí Chimky, 16 km od Kremlu, kde teprve byly obklíčeny a zničeny. Další moskevští dělníci byli posláni na obvod města kopat zákopy. Také zde došlo k obrovským ztrátám ostřelováním a bombardováním letouny Luftwaffe.

Podle ruských historiků všechna tato opatření (včetně problematické činnosti diverzních skupin v německém týlu) ale zpomalila, či dokonce zastavila postup Němců. Německé prameny pak jako důvod, proč se 21. listopadu 1941 útok na Moskvu zastavil, zdůrazňují především roli počasí a jeho vliv na dlouhé zásobovací trasy - napřed vytrvalé deště a pro Evropana nepředstavitelně rozbahněný terén, neprůjezdný i pro pásová vozidla, a pak tvrdé mrazy a ledové vichry, které Wehrmacht v letních uniformách a jeho techniku bez prostředků pro startování motorů v mrazu zcela zaskočily.

Jako první přešel 5. prosince 1941 do protiofenzívy Kalininský front severně od Moskvy. O den později zaútočily čelně Západní front a jižně Jihozápadní front, vyztužené čerstvými a klimaticky dobře přizpůsobenými jednotkami ze Sibiře. Útočící sibiřan v tričku musel na polozmrzlé Němce působit značně depresivně. Pravé křídlo Západního frontu decimovalo do 25. prosince 3. a 4. tankovou armádu, likvidovalo vlom severně od Moskvy a v součinnosti s Kalininským frontem osvobodilo Kalinin. Levé jižní křídlo Západního frontu (50. armáda, 1. gardový jezdecký sbor a 10. armáda) do 13. prosince v tzv. „Tulské operaci“ porazilo německou 2. tankovou armádu a likvidovalo vlom jižně od Moskvy. Toto křídlo do začátku ledna 1942 spolu s Brjanským frontem postoupilo o 250 km na západ a obešlo centrum skupiny armád „Střed“ z jihu, a jelikož i Kalininský front se hnul, byly vytvořeny předpoklady pro obklíčení celého německého uskupení pod Moskvou. Nepodařilo se avšak dobýt Vjazmu a naopak v únoru 1942 byly sovětské útočné klíny (3. a 4. úderná armáda) samy odříznuty a obklíčeny.

Ač Němci uhájili výběžek na ose Ržev - Gžatsk - Vjazma, který nepřestával viset nad Moskvou jako Damoklův meč, a nepodařilo se dobýt Smolensk, jak Stalin doufal, docílila Rudá armáda skvělého vítězství, jehož morální dopad byl nedozírný. Němci byli vrženi zpět na západ nejméně o 200 km a poprvé od začátku války utíkali,jako by jim za zadky hořelo. Dosud neporažený Wehrmacht utrpěl těžkou ránu na morálce a prestiži, naopak Rudá armáda, otřesena neustálým ústupem a drtivými ztrátami, získala sebedůvěru, Němci jednou provždy ztratili nimbus neporazitelného bojovníka, z čehož pak Rusové čerpali posilu ve strašném létě 1942.

Prostí ruští vojáci, chlapci kolem dvaceti, také poprvé vstoupili na osvobozené území a na vlastní oči spatřili nacistická zvěrstva. V bitvě pod Moskvou se tak zrodila ona hluboká a zuřivá nenávist, která nebrala ohled na vlastní život a která pak přivedla Rudou armádu až do Berlína. Pro prostého rudoarmějce už nebyla válka střetem abstraktních ideologií, ale bojem za sebezáchovu národa, za mateřskou řeč, za děvče, za rodiče, za děti - za svatou matku Rus a komunismus s tím neměl nic společného.

Ruská propaganda pak tento pocit ještě zesilovala. Tiskly se články o vojácích, kteří s granáty kolem pasu se sebevražedně vrhli pod německé tanky, tisk kanonizoval i partyzány, respektive diverzní skupiny, vysazené do německého týlu. Jednalo se o nedostatečně vycvičené velmi mladé lidi, často komsomolce, jejichž oběť skoro nikdy nebyla vyvážena činy, jež by Němce nějak vážněji poškodily. Tak byl ve všech novinách, na milionu letáků a později i v několika básních popsán i čin sedmnáctileté komsomolky Zoji Kosmoděmjanské, která po nedokonalém vyškolení byla vysazena do německého týlu jako diverzantka, a když zapálila v jedné vesnici u Volokolamska německou stáj,byla zajata,brutálně mučena,a veřejně oběšena. Ač její akce neměla žádný vojenský význam, stala se národní světicí.

V zimě 1941/42 vznikla v sovětské propagandě i populární postava Zimního Frice - „byl to tvor, jemuž visel od konce rudého nosu kapající rampouch, měl vodnaté oči, omrzlé ruce a nohy a byl zahalen do ukradených selských pokrývek, svetrů a boa z peří“, uvádí Alexander Werth ve svých válečných memoárech. Obrázkový týdeník „Ogoněk“ zase uveřejňoval „Pokračování dobrého vojáka Švejka“, v nichž mazaný Švejk „prchá“ i se zbabělými a opilými Huny.

Sovětská propaganda měla ale i vážnější a účinnější rysy. Ruský postup v zimě 1941/42 odhalil i nacistické kulturní barbarství - byl poskvrněn dům Tolstého v Jasné Poljaně, vyhozeny do povětří novgorodské kostely, vypleněn dům Čajkovského v Klinu, zcela vypáleno městečko Istra a vyhozen do vzduchu klášter Nový Jerusalem. Tím vším byl uražen ruský smysl pro národní a lidskou důstojnost, Rusové si v té zimě uvědomili nesmírně vznětlivou lásku ke své vlasti a toto vše se odrazilo v tehdejší ruské poezii.

V dalších letech se téměř u každého padlého ruského vojáka nalezla v jeho zkrvaveném vaťáku Simonovova báseň „Čekej mě!“, napsaná v době bitvy o Moskvu, která zachycuje tehdejší citovou náladu Ruska. Tisíce žen ji nosilo u sebe a četlo si ji každý večer jako modlitbu, neboť jejím obsahem jsou mystická slova vojáka ke své lásce - čekej mě, i když ti všichni řeknou, že jsem mrtev, nevěř tomu a stále čekej, čekej a já přijdu.

Ta báseň věřila, že zázraky se dějí - takové, jakým pro prostého Rusa byla i německá porážka v bitvě o Moskvu.

Bitva před Moskvou (bitva u Moskvy, bitva o Moskvu) představuje poslední fázi operace Barbarossa - bitvu, která se rozpoutala poté, co německá vojska zahájila útok na hlavní město Sovětského svazu Moskvu a následující protiútok Rudé armády. Probíhala od listopadu 1941 do jarních měsíců roku 1942 a skončila německým neúspěchem - vyčerpané a předchozími boji značně oslabené jednotky Wehrmachtu polního maršála Fedora von Bocka se sice dostaly až na předměstí Moskvy, ale vzápětí byly vrženy zpět jednotkami, které generál Georgij Konstantinovič Žukov povolal ze Sibiře a posílil o nově utvořené oddíly. Bitva před Moskvou se počítá vedle obležení Leningradu, bitvy o Stalingrad, bitvy v Kurském oblouku, operace Bagration a bitvy o Berlín k rozhodujícím bitvám Velké vlastenecké války. V této bitvě také definitivně skončila německá blesková válka Wehrmachtu během Velké vlastenecké války na území Sovětského svazu, vystřídala ji vleklá poziční válka, na kterou nebyl Wehrmacht předem připraven.

Operace Tajfun[editovat | editovat zdroj]

Podle plánů německého vrchního velení měl útok na Moskvu, který dostal krycí jméno Tajfun, proběhnout ve dvou fázích.

  • 1. Průlom obrany sovětského západního frontu severně a jižně od dálnice Smolensk-Moskva. Vysunutí dvou tankových skupin vpřed (3. tanková skupina jako severní a 4. jako jižní). Tím se měla vytvořit ramena kleští. Spojením čelistí u Vjazmy uzavřít v kotli nepřátelské síly stojící před frontou. Současně zaútočit Guderianovým tankovým sborem z jihozápadu, tedy z prostoru u severoukrajinského Hluchova na Orjol a proniknout do Jeremenkova týlu. Pak změnit směr postupu na Brjansk a obklíčit tak tři sovětské armády.
  • 2. Pronásledování unikajících nepřátelských sil na široké frontě všemi třemi tankovými skupinami. Úder až k Moskvě a její dobytí nebo obklíčení.
Válka na východní frontě od 22. června
do 5. prosince 1941:
     fronta do 9. července
     fronta do 1. září
     fronta do 9. září (obklíčení Kyjeva)
     fronta do 5. prosince

Vojenská síla, se kterou polní maršál Fedor von Bock vytáhl do boje, zahrnovala tři pěší armády (9., 4. a 2.), obě tankové armády skupiny armád Střed (Guderianova 2. a Hothova 3.), a Hoepnerovu 4. tankovou armádu. Celkem bylo shromážděno čtrnáct tankových a osm motorizovaných divizí, dvě motorizované brigády a čtyřicet šest pěších divizí. Ofenzívu podporovaly dvě letecké armády. To vše doplňovaly silné oddíly protiletadlového dělostřelectva. Němci si vytvořili převahu v tancích a letadlech 2:1, v dělech 3:1.

Operace byla zahájena v úterý 30. září 1941 na jižním křídle skupiny armád Střed 2. tankovou armádou výpadem v prostoru Putivl-Hluchiv směrem na Orjol, který byl dobyt 3. října. V této kritické chvíli povolal Stalin Žukova, který se ujal řízení obrany Moskvy. 13. října padla Kaluga, která leží 160 kilometrů jihozápadně od Moskvy. 14. října dobyl čelní odřad z 1. tankové divize město Kalinin, které leží 150 kilometrů severozápadně od Moskvy, přerušil železniční trať Leningrad-Moskva a dobyl jediný most přes Volhu, který padl za druhé světové války německým vojskům do rukou neporušený. Téhož dne Adolf Hitler sebevědomě prohlásil, že Rusko bylo poraženo.

Protitankové zátarasy v Moskvě

14. října stála také pěší divize SS „Das Reich“ u Borodina, 100 kilometrů před Moskvou. Sovětská obrana byla posílena vojenskou jednotkou ze Sibiře, která disponovala novými tanky T-34 a KV-1. Pluky divize SS „Das Reich“, brigáda Hauenfeld z 10. tankové divize se 7. tankovým plukem, jeden oddíl 90. dělostřeleckého pluku a 10. motocyklový prapor zahájily akce proti Sibiřanům, kteří byli ostřílení váleční veteráni. Sověti nasadili do boje i své reaktivní raketomety „Kaťuše“. Ztráty divize „Das Reich“ byly tak vysoké, že její třetí pěší pluk byl rozpuštěn. 18. října prorazili Němci obranu a 20. října byl v Moskvě vyhlášen stav obležení. Německá 10. tanková divize pak zlomila poslední odpor sovětských jednotek 19. října, kdy padl Možajsk. Podzimní počasí se neustále zhoršovalo a pohyb vojsk komplikovalo všudepřítomné bahno. Německým vojskům se komplikovala situace se zásobováním, protože z jedné poloviny dopravních kapacit byli odkázáni na koňské potahy. Navíc se začaly projevovat údery partyzánů na komunikace a dopravní uzly, což mělo další následky.

Bláto u Moskvy, listopad 1941

Počátkem listopadu začalo mrznout a boje byly znovu obnoveny v plné síle. Stalin však byl v té době již přesvědčen, že od Japonska mu na východních hranicích nehrozí žádné nebezpečí, a tak byly k Moskvě ze Sibiře posílány vlakové transporty, které přivážely vycvičené, vyzbrojené a válkou s Japonskem ostřílené elitní jednotky, celkem 40 divizí o 700 tisících mužích. Část těchto vojsk provedla 7. listopadu (výročí VŘSR) vojenskou přehlídku na Rudém náměstí v Moskvě, odkud šla přímo na frontu. Dne 15. listopadu byl zahájen klešťový útok, při kterém stála německá vojska na severu 45 km a na jihu 90 km od Moskvy. Vleklé boje před Moskvou trvaly do konce listopadu a Němci utrpěli četné ztráty. Dne 24. listopadu byla obsazena Krásná Poljana, kam byla umístěna baterie těžkých děl, které měly ostřelovat Moskvu. Dne 25. listopadu však podnikli Sověti protiútok a Krásnou Poljanu dobyli zpět. Žukov byl přesvědčen, že útok německých vojsk ztrácí dynamiku, která byla způsobena jejich vyčerpáním, stavem techniky i nevyhovujícím logistickým zabezpečením. Proto požádal Stalina o přidělení dalších sibiřských vojsk pod jeho velení. Stalin jeho žádosti 29. listopadu vyhověl. Dne 1. prosince zasedal štáb Západního frontu, přičemž bylo stanoveno, že protiútok sovětských vojsk začne 6. prosince. Téhož dne provedla německá vojska čelní útok a 4. prosince 1941 se za velkých ztrát dostala již 30 km před Moskvu a Kreml byl prý vidět vojenskými dalekohledy. 5. prosince začalo výrazně mrznout, teplota klesla až na - 30 stupňů Celsia. Němci nebyli na tuto situaci připraveni - nešly jim nastartovat motory u tanků, aut a letadel, vojáci neměli odpovídající zimní oblečení, navíc se jim nedostávalo potřebné množství zásob. A právě 5. prosince zahájila sovětská vojska Kalininského frontu severně od Moskvy protiútok, který byl předzvěstí rozsáhlejší ofenzívy.

Protiútok sovětské pěchoty

6. prosince zahájily čerstvé sovětské jednotky ze Sibiře (byly zde 3. nově zformované sovětské armády) mohutnou protiofenzívu, při které sovětské letectvo získalo poprvé vzdušnou převahu. Byly ničeny německé jednotky, němečtí vojáci se dostávali do zajetí. Před Moskvou zůstalo obrovské množství techniky, kterou Wehrmacht nestačil stáhnout zpět. Útok, který vedl Koněvův Kalininský front, Žukovův Západní front a Timošenkův Jihozápadní front, zahnal Němce o 150 - 300 km zpět. 16. prosince 1941 sice Adolf Hitler zakázal von Bockovi ústup, ale ten rozkaz fakticky nerespektoval, protože si byl vědom ohrožení armádní skupiny Střed. Německá vojska se po ústupu zakopala v předem připravených pozicích, kde se udržela. Žukov sice pokračoval v útoku, ale neuspěl, protože i jeho vojska se vyčerpala, potřebovala doplnit zálohy a zásoby a odpočinout si. Proto na jaře roku 1942 přešel do defenzívy. Moskva však byla zachráněna a už nikdy později nebyla přímo ohrožena.

Bitva u Moskvy znamenala pro Němce první velkou pohromu, vždyť jejich vojska neokusila do té doby hořkost porážky. Adolf Hitler v reakci na její výsledky sesadil 35 maršálů a generálů včetně vrchního velitele Walthera von Brauchitsche a sám se ujal vedení armády. Pro Rusy znamenalo toto vítězství zvýšení sebevědomí a prestiže. Rudá armáda, která byla koncem 30. let zdecimována Stalinovými čistkami, získala opět své sebevědomí, nabývala bojové zkušenosti a její kvalita se postupně začala přibližovat kvalitě Wehrmachtu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Battle of Moscow na anglické Wikipedii.
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Битва за Москву na ruské Wikipedii.

  1. a b Bergström 2007 p.90.
  2. Williamson 1983, p.132.
  3. Both Sources use Luftwaffe records. The often quoted figures of 900–1,300 do not correspond with recorded Luftwaffe strength returns. Sources: Prien, J./Stremmer, G./Rodeike, P./ Bock, W. Die Jagdfliegerverbande der Deutschen Luftwaffe 1934 bis 1945, Teil 6/I and II; U.S National Archives, German Orders of Battle, Statistics of Quarter Years.
  4. a b Bergström 2007, p. 111.

Video[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Filmotéka[editovat | editovat zdroj]

  • Boj o Moskvu - Agrese I. a II., režie Jurij Ozerov
  • Boj o Moskvu - Operace Tajfun I. a II., režie Jurij Ozerov