Slovenské národní povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Slovenské národní povstání
konflikt: Druhá světová válka
Nástup vojáků 1. československé armády na Slovensku
Nástup vojáků 1. československé armády na Slovensku
trvání: 29. srpen 1944 - 28. říjen 1944
místo: střední Slovensko
casus belli: Obsazování slovenského území německými jednotkami
výsledek: Porážka povstalců, neúspěch nacistů zlikvidovat partyzány
strany
povstání
Československo 1. československá armáda na Slovensku


Podpora:
Sovětský svaz Sovětský svaz
USA USA

Německá říše Velkoněmecká říše
Slovensko Slovenská republika
velitelé
Československo Ján Golian
Československo Rudolf Viest
Německá říše Gottlob Berger
Německá říše Hermann Höfle
Slovensko Ferdinand Čatloš
Slovensko Štefan Haščík
Slovensko Augustín Malár
SlovenskoHlinkova slovenská ľudová strana Otomar Kubala

síla
47 000 později 60 000 mužů
pravidelné armády a 18 000 partyzánů
48 000 až 50 000 mužů
ztráty
1720 padlých, 3600 raněných,
asi 10 000 zajatých mužů,
do 12 000 padlých a zavražděných
v důsledku partyzánské války
4200 padlých,
5000 raněných,
300 zajatých

Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války.

Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území se stala Banská Bystrica. Po jejím obsazení německými silami 27. října 1944[1] přešla menší část povstalců do partyzánské války,[1] se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří aj.). V SNP bojovalo, kromě Slováků, také přibližně 2000 Čechů.[2] Dále v něm bojovali Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků letecky dopravených na povstalecké území; šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR. Povstání bylo podporováno i leteckými dodávkami materiálu, hlavně ze SSSR, v menší míře i od západních spojenců.

Situace na Slovensku před SNP[editovat | editovat zdroj]

Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války (o úspěchu nacistů si už nedělal nikdo iluze) a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. Povstání iniciovala ilegální Slovenská národní rada, ve které měla velký vliv komunistická strana Slovenska.

Vojenský převrat měl vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda, posléze měli vojáci dvou pěších divizí slovenské Polní armády, bránících linii na východním Slovensku navázat styk se sovětskými vojsky a umožnit jim přechod přes komplikovaný terén Karpat, přinejmenším na střední Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech, čímž by narušila zázemí bojující německé 1. tankové armády a 1. královské maďarské armády. Obyvatelé a území Slovenska by se tím výrazně ušetřili před hrůzami války.

Benešova koncepce přípravy SNP[editovat | editovat zdroj]

Obnovu československého státu začala exilová Benešova vláda připravovat po negaci mnichovské dohody Velkou Británií. Předběžná jednání se západními spojenci o vojenskou pomoc Slovenskému povstání začaly koncem roku 1942. Benešova politika však uvízla na mrtvém bodě. Britové odmítli vyčlenit síly čs. letectva pro připravovanou akci a proto se v květnu 1943 Beneš obrátil pro pomoc k USA. Žádal o přepravu vojenského materiálu a osob před vypuknutím povstání, stejně jako přepravu 1000 čs. vojáků na povstalecké území a podpůrný zásah výsadkářů a amerického letectva. V první polovině roku 1943, kdy úvahy o možné československo-sovětské spojenecké smlouvě byly v plném proudu, zasáhl do československých žádostí o vojenskou pomoc Sovětský svaz. Z vlastní iniciativy nabídl čs. vojenským činitelům pomoc. Na tyto sovětské podněty čs. ministerstvo národní obrany nereagovalo, neboť stále počítalo s britskou pomocí. Protože se však britský zdrženlivý postoj nepodařilo zvrátit, byla od července a srpna 1943 zahájena jednání se SSSR. Prezident Beneš již 20. února 1943 žádal slovenské odbojáře, aby objasňovali slovenské veřejnosti nepříznivé postavení, do kterého se slovenský lid v očích demokratického a kulturního světa dostal. Jedině boj čs. emigrace za obnovu ČSR "zachrání Slovensko a Slováky, aby nebyli pokládáni na konci války za poražený národ". V česky a slovensky proneseném rozhlasovém projevu ze dne 13. března 1943 ke Slovákům je čs. prezident vyzval, aby potírali Tisův klerofašistický režim a podporovali osvobozenecké úsilí spojenců. Zároveň upozornil na možné další slovenské územní ztráty v případě, že v Maďarsku vypukne protifašistický převrat dříve než na Slovensku. Československu mohly být způsobeny vážné územní ztráty od Maďarskem uchvácených oblastí, až po celé Slovensko. Z těchto důvodů mělo pro čs. vládu povstání na Slovensku mimořádný mezinárodně politický význam. Povstalecké vystoupení mělo před celým světem stvrdit slovenskou negaci ze dne 14. března 1939. Před vánocemi 1943 byla v Bratislavě podepsána tzv. Vánoční dohoda, která měla sjednotit demokratické síly a komunistický odboj. Vznikla tak Slovenská národní rada, která se stala vůdčím orgánem přípravy a vedení povstání a byla předurčena k převzetí politické moci na Slovensku po svržení vlády Josefa Tisa.

1.plán SNP československé vlády[editovat | editovat zdroj]

Dne 25. listopadu 1943 čs. vláda vydala první plán na vojenské povstalecké vystoupení na Slovensku - nastolení československé svrchovanosti. Povstání mělo proběhnout nejpozději při kapitulaci Maďarska, nebo pádu Německa. Dne 3. února 1944 Beneš ve zmíněném projevu ve Státní radě v souvislosti s přípravou povstání již mohl konstatovat, že současný vývoj na Slovensku jej naplnil "přímo nečekaným uspokojením". Na jaře 1944 Štáb pro vybudování branné moci při ministerstvu národní obrany dokončil obecné směrnice pro vojenskou akci na Slovensku. Pro plány vojenského povstání, řízeného londýnským ministerstvem obrany, se podařilo získat skupinu slovenských důstojníků v čele s pplk. Jánem Golianem. Konspirativní Slovenské vojenské ústředí pracovalo v budově Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici. K definitivnímu ustanovení vojenského a politického vedení povstání došlo 14. května, kdy byl pplk. Golian jako velitel Slovenského vojenského ústředí (SVÚ) pověřen Benešem k vedení vojenských akcí na Slovensku.Dne 29.července projednalo slovenské vojenské ústředí se SNR podrobný plán povstání.

Po zvýšení aktivity partyzánů vyslaných z Ukrajiny od konce července a zcela nevídaném teroru proti německému civilnímu obyvatelstvu, příslušníkům Hlinkovy gardy, některým katolickým kněžím i slovenským občanům došlo k zhroucení bezpečnosti Tisoveho státu. Proto byla klerofašistická vláda nucena vyhlásit 12. srpna na celém území stanné právo. Zavražděním členů německé vojenské skupiny pplk.Otto Waltera vracející se z Rumunska v martinských kasárnách, obsazením Ružomberka i dalších měst a dalšími vojenskými incidenty po celém Slovensku, dospěla situace do kritického stavu. Již po obsazeni Sklabině 21.srpna partyzány, německý vyslanec v Bratislavě Hanns Ludin ihned požádal Berlín o vojenský zásah.

Pzn. Ukrajinský štáb v Kyjevě, který neustále vysílal partyzánské jednotky záměrně destabilizovaly slovenský stát.Tím defacto přivolal německá vojska před dokončením příprav povstání čs.vládou a slovenskou národní radou. Již od počátku partyzánské činnosti se exilová Benešova vláda prostřednictvím demokratických stran ve SNR neúspěšně pokusila zastavit partyzánský teror nejdříve na východním a středním Slovensku. Jan Golian dne 13.srpna osobně intervenoval u velitele kpt.P.A.Veličky zastaveni všech vojenských aktivit nejen v oblasti Turce, kde jeho skupina působila.

Politicke pozadí[editovat | editovat zdroj]

Příprava povstání československou exilovou vládou, byla od počátku narušována činností komunistické strany Slovenska a také slovenskými nacionalisty působícími nejen v politických stranách, ale i v armádě. Ilegální Slovenská národní rada byla pod stále větším vlivem KSS v čele s Gustávem Husákem a Karlom Šmidkem, kteří nechtěli obnovu demokratické Československé republiky a prosazovali slovenskou autonomii nebo federaci. Svou zákulisní politikou posilovali Stalinovu moc a narušili Benešovu vizi obnovy svobodné předmnichovské první republiky. Vrchní velení sovětských vojsk původně plánovalo osvobození Podkarpatského Ruska a Slovenska levým křídlem 4.ukrajinského frontu od 28.srpna. Situace se však zcela změnila po kapitulaci Rumunska 23.srpna, neboť bylo možné osvobodit tyto území od jihu 2.ukrajinským frontem. Žukovova armáda tak přešla do klidového stavu a plán byl 26.srpna zrušen. Příprava slovenského povstání a jeho politický vývoj se však stal pro Stalina zajímavý. Proto se rozhodl Benešův plán obnovy demokratického Československa narušit a svým způsobem jej de facto rozbít a maximálně jej využít ve svůj prospěch. Po podpisu československo-sovětské smlouvy o vzájemné pomoci a spolupráci z roku 1943, Stalin opět prokázal svoji schopnost politické manipulace s Benešem. Sedm týdnů před započetím povstání Gustav Husák dokonce tajným dopisem nabídl Stalinovi začlenění Slovenska mezi svazové republiky SSSR. (tzv. Sovětské Slovensko). Tento návrh veřejně nastínil ve slovenském tisku dne 24.září. "Proč máme hledat spásu v Benešovi, když osvědčený recept je u Stalina." Tuto vlastní iniciativu však ostře kritizovali někteří jeho nejbližší straničtí kolegové. Po válce Husák obhajoval svůj dopis jako nezbytný akt politického nátlaku na Beneše. V prosinci 1944 zaslal generální tajemník Kominterny Georgij Dimitrov slovenským komunistům rozhodnutí o tom, že rozdělení Československa není pro SSSR z politického hlediska v žádném ohledu žádoucí. Husákův návrh rozdělení Československa tak byl Stalinem zamítnut. Slovenská národní rada vyslala do Moskvy dva poslance již 4.srpna. Pověřence pro národní bezpečnost kpt.Mikuláše Ferjenčíka a Karla Šmidkeho. Londýnská vláda vyslala své zplnomocněnce do Moskvy teprve až 25. srpna. Sovětská vláda se Stalinem tak celé tři týdny tajně vyjednávala pod dohledem NKVD s poslanci SNR, Klementem Gottwaldem a českými komunisty. Jejich přítomnost v Moskvě Stalin Benešovým vyslancům utajil. Tuto skutečnost se později snažil vysvětlit vyslanec SSSR v Londýně přímo Edvardu Benešovi. Dne 7.října odcestovala delegace slovenských komunistů vedená Lacem Novomeským do Londýna za Benešem, po kterém žádala, aby Slovensko bylo uznáno jako autonomní celek a SNR byla uznána jako jediný a trvalý orgán vládní, výkonné a zákonodárné moci.

Zahájení SNP[editovat | editovat zdroj]

Propaganda Hlinkových gard během SNP

Vojenské ústředí v Banské Bystrici registrovalo seskupování německých vojsk na východní Moravě.Německé vojska postupovaly také na severní hranici od Polska a jihovýchodní hranici od Maďarska. Přípravy na povstání nabraly nečekaně rychlý spád dne 26.srpna, když slovenský ministr vnitra Alexander Mach veřejnosti oznámil okupaci území německým vojskem. V reakci na tuto zprávu velitel Golian vyhlásil vojenskou pohotovost a nařídil vojenským útvarům vydání ostrého bojového střeliva. V pondělí 28.srpna německý velvyslanec Hanns Ludin oznámil slovenskému prezidentovi obsazení území německou armádou. Prezident Tiso tento návrh schválil.

Dne 29.srpna během dopoledne došlo před Žilinou k prvnímu vojenskému konfliktu s posádkou z ochranné zóny z Půchova. Okolo 15 hodiny přes Vlárský průsmyk pronikla první německá jednotka SS-Sonderkampf Gruppe Ohlen do území tzv.ochranného pásma (schutzzony Slovenska) a pokračovala údolím Váhu přes Púchov, Povážskou Bystricu směrem na Bytču a odtud na Žilinu. Hlavní oporou vojska bylo 14 středních tanků PzV IV, které narazily na odpor až před Žilinou u Horného Hričovce. Zde proběhly první boje se žilinskou posádkou. Přes Jablunkov směrem na Čadcu a Kysucké Nové Město postupovala od severu rovněž k Žilině Kampfgruppe Junck podporovaná 14 samohybnými útočnými děly StuG. Jejich postup byl před městem u Brodna také zastaven. Tento den v 19.00 oznámil slovenský ministr obrany Ferdinand Čatloš okupaci Slovenska a vojsku nařídil, aby s okupačními jednotkami spolupracovala.Bezprostředně po Čatlošově výzvě slovenské vojenské ústředí vydalo rádiem rozkaz k zahájení vojenského povstání dohodnutým signálem : Začněte s vystěhováním, platí od 20.00 dnešního dne. Povstání tedy vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či zahraničního ústředí čs. vlády. Na druhý den ve středu 30.srpna plk.Ján Golian svolal generální štáb a písemně potvrdil všem vojenským posádkám a exilové vládě v Londýně zahájení povstání. Dále oznámil, že Slovensko přešlo s Německem do válečného stavu a všechny povinnosti vojáků ve službě pro Slovenský stát byly zrušeny. Mužstvo mělo složit novou přísahu a loajalitu nové vládě SNR. Důrazně také požádal východní armádu a její velitelství v Prešově, aby se v žádném případě nenechala ničím zaskočit. Slovenská národní rada vyhlásila všeobecnou mobilizaci. Dne 30.srpna žilinská posádka na rozkaz Goliana ustoupila ke Strečnu. Jednotky Ohlen a Junck poté společně obsadily hlavní město západního Slovenska Žilinu. V noci 30.srpna, po obdržení zpráv o ozbrojeném vystoupení povstalců na Slovensku, se sešla čs. vláda v Londýně na mimořádném zasedání a proklamativně se postavila do čela povstání.  Prohlásila veškeré vojenské, paradesantní a partyzánské jednotky za součást čs. armády, a tím i za člena spojeneckých armád. Téhož dne v 7:45 se čs. ministr obrany v exilu Sergej lngr poprvé v britském rozhlase obrátil s pozdravem k povstalcům. Zdůraznil, že povstání navazuje na legionářskou tradici, ze současnosti pak na boje čs. letců a zahraničních armád. Zvláštní důraz kladl na bezpodmínečnou poslušnost vojenskému velení v Londýně. 30. srpna prezident Jozef Tiso požádal slovenský lid o kolaboraci s německým okupačním vojskem. K dokonalému zmatku zejména v armádě přispěl svým rádiovým prohlášením velitel východoslovenské armády a nejuznávanější slovenský generál [[Augustín Malár, který byl toho času v Bratislavě. Vyzval slovenskou armádu aby nic nepodnikala s odůvodněním, že ještě nenastal jejich pravý čas. Své východní armádě, které velel vzkázal, ať prozatím vyčká jeho příjezdu. Když tak na druhý den 31.srpna učinil, byl němci v Prešově na letišti zajat a posléze odzbrojen celý jeho velitelský štáb. Jeho zástupce plk. Viliam Talský neprovedl do té doby mobilizaci, kterou mu plk.Golian nařídil. Po velmi bouřlivé atmosféře ve štábu v Prešově se plk. Talský rozhodl 31. srpna časně ráno ve 2:00 odletět do Lvova k veliteli 1.ukrajinského frontu. Odpoledne 1. září ve 14:30 byl maršálem I.S. Koněvem přijat, aby konzultoval hlavně součinnost 1.divize se sovětskými vojsky. Velitel frontu byl návštěvou Viliama Talského překvapen a sdělil mu, že nemá o vojenském povstání na Slovensku vůbec žádné informace.

Dne 1. září vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoc vrcholného orgánu revoluční moci. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali za KSS Karol Šmidke a za demokratické strany Vavro Šrobár.

Odzbrojení východoslovenské armády[editovat | editovat zdroj]

Na záklaďě žádosti velitele RSHA Heinricha Himmlera byl 31.srpna velitelem německých jednotek určených k potlačení slovenského povstání jmenován jeho osobní přítel SS-generálplukovník a generál Waffen-SS Gottleb Christian Berger. Velitel slovenské povstalecké armády Ján Golian radiogramem burcoval východoslovenské divize : „Už tři dny jsme v boji s Němci a vy dosud ležíte v nečinnosti“. Nařídil, aby se 1. divize probila do údolí Váhu a 2. divize pronikla do údolí Hronu. Tento rozkaz však velení ani jedné z divizí východoslovenské armády neuposlechlo. Nejlépe vyzbrojená a vycvičená východoslovenská armáda, která měla pro úspěch povstání sehrát klíčovou roli, byla na východě Slovenska již od února 1944. Dvě divize v počtu 25 000 vojáků měly zajistit průchod Dukelským průsmykem sovětským vojskům, která by obsadila střed Slovenska během několika dnů.

Další zástupce východní armády pplk. František Urban nedostal od Tálského žádné vojenské instrukce a armáda tak byla bez vrchního velení. Pplk. Urban nedokázal na další události adekvátně vojensky reagovat a převzít na sebe politickou zodpovědnost.Také další velitelé divizí nedokázali podniknout účinnou a odpovídající obranu svých brigád. Velitel 2.divize pplk. Josef Husár v tyto dny uvedl : „Odmítám se připojit k povstání ! Celá situace je nepřehledná a hlavně velmi nebezpečná. Jsme ve skutečnosti velmi slabí a nedokážeme dlouho vzdorovat německým jednotkám !“ Velitel 1.divize pplk. Mikuláš Markus se však Husárovým prohlášením nenechal zlomit. Rozjel se ihned autem do Vyšného Svidníku na velitelství 2. divize, aby zabránil rozpadu celého velení. Bohužel, této klíčové tragédii se mu již nepodařilo zabránit. Otálení a neakceschopnost důstojníků východoslovenské armády způsobila, že napomohla jednotce „Heinrici“ zahájit odzbrojovaci akci Kartoffelernte (sběr brambor). Německá jednotka společně s 24. tankovým sborem 2.-4.září odzbrojila téměř kompletně 2.slovenské divize. Celkem bylo odzbrojeno asi 22 000 vojáků, zajato asi 15 000. Jen asi 2000 vojáků přešlo do hor a později se přidalo k povstaleckým vojskům.

Odzbrojením dvou východoslovenských divizí německá armáda získala množství výzbroje a k tomu velmi důležité sklady munice a dalšího vojenského materiálu. Německé divize okamžitě nasazené na Dukelském průsmyku nemusely řešit otázku zásobování dokonce ani v době, kdy přes střední povstalecké Slovensko nebylo možné využívat silniční a železniční spoje. Armádní sklady čs. armády je dostatečně zásobily po dlouhou dobu. Tedy další těžká rána nejen pro samotné povstání. To však zdaleka nebyl konec dalších armádních pohrom. Německá vojska získala kontrolu nad sklady a výzbrojí záložní – takzvané zápolné armády, která měla asi deset tisíc vojáků. Jen část se podílela na povstání. Němci získali pod kontrolu celkem 74 900 pušek, 640 samopalů, 24 800 pistolí, 960 těžkých a 3800 lehkých kulometů, 180 minometů, 80 protiletadlových děl, 440 děl různé ráže, 9 tanků, 2 samohybná děla a 23 letadel. Tyto ztráty čs. armáda nemohla v blízké době nikdy nahradit žádným leteckým konvojem ze západu ani z východu.

(Pzn. Začlenění východoslovenské armády k povstání bylo komplikované. Od jara 1944 byla tato armáda vyjmuta z ústředního velení pozemního vojska v Banské Bystrici a přešla pod ministra obrany a prezidenta. Od 1.srpna Malárova armáda se stala součástí německé skupiny armád severní Ukrajina a byla ji podřízena. Nejdříve se uvažovalo o jejím nasazení v Dukelském a Lupkovském průsmyku. Vzhledem k nedůvěře v její schopnosti měla zajistit pouze týl východu Slovenska. Od 14.srpna se okrsky Gelnica, Spišská Nová Ves a Poprad staly válečným územím. Velitel Augustin Malár byl loajální vůči ministru obrany Čatlošovi a tak se jej pro povstání nepodařilo získat. Velká část čs. armády na Slovensku zpočátku nevěděla, zda skutečně bojuje pouze proti fašismu a přímé německé okupaci. Většina obyvatel chtěla pouze bojovat za slovenskou samostatnost, a tak zastávala v této složité politické situaci převážně neutrální postoj. Někteří vojáci odmítli bojovat proti prezidentovi Tisovi a jeho Hlinkovým gardám. Velká část důstojníků a vojáků tak v nepřehledné politické a vojenské situaci ztratila motivaci k boji. Počet dezercí v počátku povstání narostl natolik, že donutil čs. armádu k nejtvrdším postihům - trestům smrti. Na Slovensku vznikl politický a vojenský zmatek.

Odzbrojení bratislavské posádky[editovat | editovat zdroj]

V noci z 1. na 2. září německý pluk SS Schill (Panzergrenadier Regiment Sonderkampfgruppe) vytvořený pro potlačení partyzánské činnosti již 11.srpna K. H. Frankem, odzbrojil bez boje mnohonásobně početnější bratislavskou posádku. Jednotky SS byly překvapeny, že u vrátnice kasáren nebyla dokonce přítomna strážní služba a většina vojska poklidně pobývala v místních pivnicích. Zbytek vojska popíjel přímo v budově kasáren a to přesto, že vrchním velitelem Golianem byla vyhlášena bojová pohotovost. Ztrátou bratislavské posádky došlo k dalšímu ochromení bojeschopnosti armády jako celku, řízeného centrálně správními prostředky. Záhy měla německá armáda a oddíly SS pod kontrolou téměř všechny posádky západního Slovenska, které se nepřipojily k povstání. Další velkou ztrátou byla 2. září velká posádka v Novém Městě nad Váhom, kde sídlilo hlavní ženijní vojsko armády. Mezi velké ztráty patřil také velký vojenský sklad v Kvetnici u Popradu. Němci se zde zmocnili 40 000 nábojů, 10 000 ručních granátů, 181 těžkých kulometů, 630 lehkých kulometů, 370 pušek a 5776 pistolí. Následky politické dezorientace důstojníků čs. armády sídlících na Slovensku, byly tragické. V důsledku uvedených katastrof mělo velení 1. čs. armády počátkem září k dispozici jen 16 praporů a 8 samostatných rot pěchoty ! Dále asi 200 děl a minometů, 24 lehkých tanků, jen 13 letadel a pouze 2 samohybná děla.

Průběh SNP[editovat | editovat zdroj]

Okupace Slovenska německými vojsky probíhala ze všech stran a celkem ji provedlo osm operačních skupin.Z území protektorátu postupovaly k Žilině jednotky Junck a Ohlen, na jihozápad k Bratislavě postupoval pluk Schill. Z Polska postupovaly tři skupiny - Volkmann,Mathias a pluk 1.tankové armády. Z Maďarska útočily skupiny Korück 531 a Rintelen. Tankový pluk a jednotka Schäfer obsadila nejdříve Kežmarok a Poprad. Skupina Mathias obsadila Prešov. Jednotka Volkmann překročila hranice u Oravy 4.září a byla zastavena u Krivé a poté ustoupila do Tvrdošína.

Slovenská armáda měla v aktivní vojenské službě zhruba 90 000 vojáků, Bez východoslovenské armády bylo pro povstání získáno zhruba 38 000 sloužících vojáků. Protože se většina posádek západního Slovenska nepřipojila k povstání, měl Golian před první mobilizací k dispozici asi 18 000 vojáků a důstojníků. Armádě zůstalo 219 děl různého typu,91 minometů, 1540 lehkých a těžkých kulometů,17 871 pušek, 130 samopalů, 6 558 pistolí, několik tanků a samohybných děl, 42 letadel,202 osobních aut, 525 nákladních aut, 63 speciálních aut a asi 6 000 koní. Veškerá výzbroj odpovídala svou úrovní z roku 1938 a zejména letadla a tanky byly již zastaralé a s německými vojsky omezeně použitelné.

Vojenské povstání se rychle rozšířilo zejména na středním Slovensku, když zasáhlo 30 okresů o rozloze asi 20 000 km2 s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány – národní výbory. 1.československá armáda na Slovensku(oficiálně pojmenovaná 31. srpna) společně s partyzány, částí policie, finanční stráží a milicemi Národní stráže bránila povstalecké území na souvislé frontě celé dva měsíce. Exilová vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Spojené království, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise.

Mapa povstaleckého území na začátku povstání

Do povstání se, kromě posádek v Trnavě, Piešťanech a části posádky v Topolčanech, nezapojily žádné útvary ze západního Slovenska.[3] Největší ztrátu však znamenalo nečekané odzbrojení východoslovenské armády, čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstání s jednotkami Rudé armády, operujícími u slovenských hranic. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci z 5. září na 47 000. Mobilizací mužů do 40 let ze dne 26. září a dalším nástupem branců 9. října se zvýšil celkový počet na 65 000 mužů. (Pzn. Součástí německých jednotek byli také příslušníci Hlinkovy gardy a zejména jejich pohotovostní oddíly (POHG), které měly až 5000 mužů. Dále také příslušníky SS-Heimatschutz Slowakei-slovenské domobrany. Tvořili ji němečtí občané ze Slovenska, kteří se formovali během září pod velením Standartenführera- SS Fredinanda Klugeho. ( v září 8000 mužů) Na východě Slovenska byl nasazena část 14.granátnické divize Waffen-SS,ukrainische Nr.1 tvořená Ukrajinci).

Území kontrolované povstalci bylo na začátku září 1944 ohraničeno na východě linií LevočaSpišská Nová VesDobšiná, na západě linií ŽilinaBánovce nad Bebravou a na severu a na jihu dosahovalo hranic Slovenského státu. Další boje probíhaly v Popradu a Kežmarku, kde byla silná německá menšina. Tvrdé boje probíhaly zejména o Telgárt, který německé jednotky obsadily již 3. září. Za dva dny byl však Telgárt povstalci získán zpět. Němci také útočili ve směrech na Liptov, Štrbu a Važec a po obejití obrany u Liptovského Hrádku obsadili již 5. září Liptovský Mikuláš. Obrana povstalců byla v tomto stadiu omezována příkazem londýnské československé vlády, který doporučoval soustředit síly na obranu středního Slovenska zejména v oblasti Zvolen, Banská Bystrica a Brezno, protože bránit celé území Slovenska bylo nad aktuální síly 1. čs. armády. Němcům se na severozápadě podařilo prorazit obranou u Strečna v údolí Váhu a postupovat směrem k Vrútkám, které se jim podařilo obsadit. Další těžké boje probíhaly o Priekopu, Martin, Sučany, Baťovany, Telgárt a Čremošné, u Jalné, u vrchu Ostrô a jinde.

Nejúčinnější pomocí povstání se měla stát Karpatsko-dukelská operace, která započala 8.září. Vzhledem k tomu, že se v počáteční fázi povstání nepodařilo východoslovenským divizím obsadit klíčové pohraniční průsmyky,nedosáhla včas svého plánovaného cíle a byla 28.října pozastavena. Neúspěšné operace u Dukly tak neměly na boje povstalců žádný přímý aktivní vliv. Zároveň však Němcům vázala vojska, která nemohla být použita proti nim a také na jiných úsecích fronty. Během 8.-10.září muselo německé velitelství reagovat na Karpatsko-dukelskou operaci přesunem svých sil ze Slovenska k Dukle.Jednalo se o dvě pěší divize 208. a 357.,dále 338.pěší pluk a tankový pluk 1.armády. Celkem tak operace ihned vyvázala povstalcům asi 12 500 vojáků. Německé velení nasadilo ke karpatským průsmykům dalších několik divizí, které nemohly být proti povstání použity a proto se čs,armádě podařilo tak dlouho vydržet.

Během prvních deseti dnů byl Heinrich Himmler s výsledky německých vojsk spokojený a dne 9.září hlavního velitele SS-Obergruppenführera Gottleba Bergera vyznamenal železným válečným křížem. Tímto dnem skončila první etapa SNP. Před zahájením druhé etapy čs.vojenské ústředí provedlo reorganizaci svých vojsk, které byly rozděleny do šesti taktických skupin a leteckého svazu.

Povstalci na začátku povstání disponovali několika čs. tanky LT-35, LT-38 a LT-40, ale i německými Pzkpfw III N a stíhači tanků Marder III.[4]

Povstalecká kolona

K dispozici měli také ještě dělostřelectvo, kterého však nedokázali plně využít. Letectvo sestávající ze zastaralých strojů, nedokázalo Luftwaffe v žádném případě konkurovat. Proto bylo rozhodnuto o přesunu 1. čs. stíhacího leteckého pluku na letiště Zolná, který den po svém příletu, 17. září, náletem na piešťanské letiště paralyzoval na dlouhou dobu německé letectvo. Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17, které zlikvidovaly německé hangáry, dílny a letouny na letišti Nový Dvor u Malacek.

Dne 14.září byl německý velitel SS-Obergruppenführer Gottleb Berger zbaven vrchního velení, neboť jeho představy o rychlém vítězství nebyly splněny. Ve svém hlášení Himmlerovi 2.září uvádí, že potlačení povstání bude dosaženo do čtyř dnů. Berger nepočítal s organizovaným vojenským odporem a domníval se, že se jedná pouze o potlačení partyzánů, které poté budou řešit speciální policejní kommanda. Důstojníci jeho štábu chtěli pouze zajisti průjezdy komunikací na hlavni trase na východ a vzhledem ke zkušenostem s partyzánským bojem v podobně hornaté Jugoslávii se nechtěli na střední Slovensko vůbec pouštět.. Nástupcem Bergera se stal nechvalně známý SS-Obergruppenführer generál Waffen SS a policie Hermann Höfle, který se ujal funkce a setrval v ní až do konce války.

Od druhé poloviny září probíhaly těžké boje na všech přístupech k centru povstání. Němci, posílení o jednotky Waffen-SS, se snažili za každou cenu dostat k Banské Bystrici a Zvolenu. Na severovýchodě povstaleckého území se dokonce podařilo 1. čs. armádě provést útok a donutit Němce k ústupu až k Popradu. Povstalcům se též podařilo postavit tři obrněné vlaky „Štefánik“, „Hurban“ a „Masaryk“, které jim poskytovaly silnou podporu. Teprve až od 25. září 1944 Stalin uvolnil na pomoc SNP leteckou přepravu 2. československé paradesantní brigády z SSSR čítající zhruba 2200 osob, která probíhala až do počátku října. Povstalci již v tomto období trpěli přitom vážným nedostatkem munice a zejména těžkých zbraní. Doplňování lehkých pěchotních zbraní a dalšího vojenského materiálu kryly částečně letecké dodávky od Sovětů a v malé míře od západních spojenců. Bez této pomoci by povstalecká vojska nebyla schopna tak nečekaně dlouhého vzdoru sestávající však zejména z pasívní obrany stále menšího území.

Počet okupačních vojsk německých Waffen SS nelze věrohodně doložit, neboť materiály v německých archivech nejsou kompletní a němečtí historikové tak vojenskou část SNP podrobně nezpracovali. Během září je počet vojsk odhadován na 30 - 35 000. K těmto silám není správné započítávat jednotky Heimatschutzu, které sice do listopadu společně s POHG postupně narostly až ke 20 000, avšak většina z nich nebyla vyzbrojena a plnila pouze doplňkové úkoly v týlu německých vojsk. Operační hlášení (č.25406 Taj./3 ) Jana Goliana ze dne 2.října : "Poučte všechny důstojníky a poddůstojníky, že další ústup na kterémkoliv bojišti je už nemožný ! Vždyť přece nepřítel nedisponuje vůbec převahou, ale právě naopak v početní převaze jsme my a technickou převahu nepřítele vyvažuje mnohonásobně náš výborný terén,"

Pomník obětem SNP v obci Henclová

Partyzánský způsob boje[editovat | editovat zdroj]

Během povstání neprobíhaly jen boje v souvislém povstaleckém území, ale i v týlu německých vojsk, kde neustále útočily partyzánské skupiny. Důležitá byla železniční trať Košice–Žilina (část tehdejší Košicko-bohumínské dráhy), která byla i po zprovoznění stále přerušována.

Pzn. Problémem povstání byla nejen nedostatečná koordinace mezi armádou a partyzány, která vedla ke zbytečným ztrátám, ale především odmítnutí většiny skupin partyzánů podřídit se jednotnému velení vojenského ústředí. Jan Golian opakovaně žádal partyzány,kteří nerespektují jeho rozkazy, aby raději frontové linie opustili. Vzhledem k jejich svévolnému jednání a nespolehlivosti, způsobovali více škody nežli užitku. Ani v týlu německé armády nebyla činnost některých partyzánů vždy prospěšná. Často byla zjevně kontraproduktivní, protože vyvolávala mezi občany především nedorozumění a zmatek. Protože jejich bojová činnost nebyl vojenským ústředím koordinovaná, docházelo k nepřehledným situacím nejen na vojenských pozicích, ale i přístupových komunikacích Podle výpovědí německých velitelů se čs.armáda neměla na jejich bojovou činnost na důležitých úsecích natolik spoléhat. Při obsazování horských údolí partyzáni často vůbec nebránili důležité hřebeny a strategické kóty, které jim byly svěřeny. " My jsme tak snadno obešli hlavní obranu údolí a dostali se tak armádě do týlu. Tímto způsobem jsme postupovali téměř po celém území západního Slovenska Špatná obrana horských pásem byla zásadní taktická chyba. Další pouze defenzívní způsob boje vojska i partyzánů nám umožnil počáteční nečekaný úspěch a rychlý postup. Protiútoky které povstalci vedli jen výjimečně překročily velikost roty, přestože byli zpočátku někdy v dvojnásobné převaze. Oproti našim vojákům chybělo povstalcům zřejmě větší sebevědomí. Partyzáni se většinou jen pasívně bránili

Partyzáni se také na povstaleckém území dopouštěli řady násilí zejména na německém civilním obyvatelstvu. Některé z těchto zločinů se dají označit za zločiny proti lidskosti.[5]1. čs partyzánská brigáda M. R. Štefánika kpt. P. A. Veličky se dne 21.srpna přemístila do Sklabině, kde vyvěsila čs.státní vlajku jako symbol obnovy československé republiky. Do konce srpna zde bylo brutálně zavražděno údajně až 146 osob (údaje se liší) zejména Němců, příslušníků Hlinkovy gardy a Slováků obviněných z kolaborace. Při exhumaci po válce byla nalezená těla bez oblečení, střelena ze zadu. Dne 17. září poblíž Zvolena zavraždila opět tato jednotka dalších jedenáct lidí, včetně katolického kněze. Tři pachatelé byli za tento zločin povstaleckými orgány popraveni. [5] K rozsáhlým masovým popravám došlo také u obce Sklené, kde 21. září příslušníci 1. čs partyzánské brigády J. V. Stalina postříleli 187 [5][6] místních obyvatel německé národnosti.[6] Bylo zahájeno vyšetřování, ale k potrestání pachatelů nedošlo.[5] Další poprava 80 Němců z Banské Štiavnice proběhla hanebným způsobem.Většina obětí byla uvězněna ve vagónech po několik dnů na trase Žarnovice-Štiavnička a byla otrávena vdechováním toxických plynů. Některé oběti byly mučeny, když se v tělech obětí našly hřebíky a nože. Obětí partyzánské činnosti se také stali němečtí občané, kteří se vraceli z nucených prací na Horním toku Hronu. Přecházeli přes Nízké Tatry do Ružomberka a 62 osob bylo zastřeleno 27.října ve stodole v Kunešové. Tyto a mnoho dalších podobných incidentů byly jednou ze záminek pro rozsáhlé německé represálie, které po konci povstání zasáhly celé Slovensko.

K represím docházelo již od prvních dnů německé okupace. Dne 5.září byl vypálen Telgárt (263 domů). Dne 30.září jednotky Einsatzgruppen obsadily Sklabiňu a odvlekly do Martina přes sto osob k výslechu. Následně bylo 3.října v Martině popraveno 48 osob jako dvojnásobná odplata za vraždu 24 členů Ottovy skupiny. (20 osob bylo ze Sklabině zbytek z okresní věznice )[7]

Německá ofenzíva[editovat | editovat zdroj]

Povstalecký 88mm kanón Flak

Dne 7.října se veleni ozbrojených sil ujal druhý ministr obrany exilové vlády armádní generál Rudolf Viest, který nahradil brigádního generála Jana Goliana, který se stal jeho zástupcem.[8]Počátkem října byla německá 178.Panzer Division Tatra posílena o další těžkou bojovou techniku a podnikla nové útoky. Ty však skončily nečekaným neúspěchem. Dne 5. října na poradě ve Vídni vyjádřil Heinrich Himmler nespokojenost s dosavadním průběhem operací a rozhodl se s povstáním definitivně skoncovat.[8] Využil zkušeností s likvidacemi povstání, které Němci získali během války. Ve správný okamžik, kdy povstalcům začal ubývat nejen vojenský materiál, ale i morální síly, zajistil svým vojskům účinnou pomoc. Vzhledem k nečekané stabilizaci fronty, byla na podporu povstání vyslán nechvalně známý SS-Sturmbrigade „Dirlewanger“ z Polska. Tvořili ji 2 pluky trestanců, kteří si získali pověst svou nelidskou brutalitou, když potlačovali povstání ve Varšavě. Mnohem větší posilou byla 14.SS divize Galizien, která byla povolána již 28. září a rozmístila se mezi 8.-13.říjnem od Púchova až po Štrbu. Její počet nelze přesně doložit, neboť tato jednotka byla zformována improvizovaně a byla značně oslabena.

tak jako většina tehdejších divizí, které Němci nazývali Schatten divizion. Podstatnou bojovou silou, která byla na závěrečnou ofenzívu Himmlerem nasazena, byla 18. divize pancéřových granátníků SS „Horst Wessel“ Byla přivolaná z Maďarska 8.října a měla zkušenosti s partyzánskou válkou na Balkáně. Její malá část byla na Slovensku nasazena již od počátku povstání (KGr Schäfer). Dne 17.října dorazila do okolí Lučence a za dva dny zahájila postup na východ a vyčistila horní části Hronu. Poté změnila směr útoku západním směrem na Detvu a Zvolen. Za Na straně povstalců stálo 18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 10 – 12 lehkých tanků a 20 letadel. Pěchota měla sílu 60 tisíc vojáků a 8-10 tisíc partyzánů, ovšem do bojů zasáhla jen malá jejich část vyčerpaných předcházejícími boji. Pouze tři čtvrtiny z nich byly ozbrojeny.

Závěrečná německá ofenzíva

Německá ofenzíva začala 19. října bombardováním Banské Bystrice, Liptovské Osady a letiště Tri Duby. Pluk SS - Dirlewanger zaútočil jako první na Biely Potok, ale byl po těžkých bojích zastaven. Útoky ostatních německých sil však byly úspěšné. Podařilo se jim obsadit důležité opěrné body a zbytek bojů měl dle německých velitelů pouze čistící charakter. Dne 22. října svolal generál Rudolf Viest poradu generálního štábu, která určovala další postup. Po příštích dvou dnech klidu byly 25. října boje obnoveny. Slovenská letiště Zolná a Tri Duby se dostala do dosahu německého dělostřelectva a 1. čs. stíhací pluk musel být evakuován. Povstalci tak ztratili veškerou leteckou podporu. Dne 26. října postupovala obrněná divize Tatra s několika lehkými i středními tanky, útočnými děly a obrněnými transportéry na Banskou Bystricu směrem od Zvolena i od Brezna. Jednotka Dirlewanger postupovala k centru povstání ze severu od Ružomberka. Velitelství 1. čs. armády se z tohoto důvodu přesunulo do Donoval. Banská Bystrica byla 27.října vyklizena a tentýž den bez boje obsazena jednotkami SS-Schill a 18.divizí SS-Waffen Horst Wessel. Generál Viest vydal svůj poslední rozkaz svému vojsku časně ráno 28. října v 04:00 hodin, které však většina jednotek nemohla zachytit. Vrchní velitel povstání přijal porážku armády a vyzval všechny vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce. Ve stejný den jednotka SS Wittenmeyer vypálila Smrečany.

Zatčení velitelů povstání[editovat | editovat zdroj]

Ustupující vojáci po porážce povstání

Němci začali hned 29. října s operacemi, které měly za cíl zlikvidovat jak partyzány, tak zbytky armády. Vrchním velitelům čs.armády Viestovi s Golianem, kteří byli při ústupu pronásledováni se nepodařilo stihnout odlet připraveného letadla. Nevyužili nabízené ochrany členy paradesantní brigády a pod ochranou vysokoškolského oddílu se nad Sopotnickou dolinou od jednotky oddělili. Dme 2. listopadu se ukryli v Pohronském Bukovci, který však Němci začali prohledávat. Podařilo se jim uniknout, ale po výslechu zajatců byli prozrazeni a na druhý den 3. listopadu zajati. Nejdříve byli převezeni do Banské Bystrice, kde byli vyslýcháni společně s dalšími čs. důstojníky. Poté byli převezeni do Bratislavy k nejvyššímu veliteli SS a policie na Slovensku Hermannu Höflemu. Výslechu se zúčastnil také státní ministr pro Čechy a Moravu K. H. Frank.Podle některých zdrojů měli být využiti k propagandě a oba veřejně oběšeni. Tuto exekuci však prezident Tiso odvrátil. 9.listopadu byli převezeni do Berlína na poslední výslechy na nejvyšším říšském bezpečnostním úřadě RSHA Heinricha Himmlera. Po statečnosti u výslechu byli možná popraveni, nebo byli deportováni do koncentračního tábora Flossenbürg, kde možná také zahynuli.

Zbylé vyčerpané vojenské jednotky, které ustoupily do hor, byly z větší části z dalších bojů vyřazeny. Vojsko trpělo nedostatkem munice, zásobami potravin a polní výbavou nezbytnou pro přežití v terénu. Většina neměla ani zimní oblečení. Některé partyzánské skupiny však vedly obětavé boje s Němci prakticky celou zimu. K partyzánskému boji byla donucena 2. československá paradesantní brigáda. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády při boji v horách zahynulo. Někteří vojáci zahynuli také hladem, vyčerpáním a nemocemi. Partyzánské jednotky na Slovensku však stále tvořily relativně velkou bojovou sílu. Byly ale vybaveny pouze lehkými zbraněmi a mohly tak provádět jen omezené útoky a především záškodnické akce. Hlavní štáb sídlil v Lomnisté dolině na jižní straně Nízkých Tater.

Do konce roku se partyzánům podařilo provést 72 destrukcí na železnicích a omezit tak zásobování německých vojsk na východním Slovensku. Svoji pozitivní úlohu partyzáni sehráli v dalších bojích při osvobozování území Slovenska, kdy byla jejich činnost s postupující rudou armádou a 1. československým armádním sborem československými vojsky koordinována ze štábu v Kyjevě.

Německý teror[editovat | editovat zdroj]

Po porážce povstání Němci zformovali jednotku Einsatzgruppe H se sídlem v Bratislavě. Jednotka byla složena z příslušníků Sicherheitsdienstu a Sicherheitspolizei a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Sestávala s Einsatzkommanda, Sonderkommanda a příslušníků ZbV ( Zur besondere Verwendung ) jednotkám zvláštního použití. Tyto německé skupiny spolupracovaly s Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy a s oddíly četnictva. Hledaly nejen povstalce a partyzány, ale zasahovaly i proti těm, kteří jim pomáhali, i když se mnohdy jednalo o pomoc domnělou. Němci rozpoutali na Slovensku teror, při kterém byli zabíjeni nejen partyzáni, ale docházelo k masakrům mnoha civilistů, včetně žen a dětí. Německé oddíly, k nimž patřily i zvláštní jednotky „Edelweiss“ a "Jozef" povraždily více než 5000 osob. Některé z těchto sadistických jednotek byly povolány přímo z Balkánu. Na Slovensku bylo vypáleno 90 obcí a osad a po skončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. K největším masakrům patřily popravy v Kremničce. Zde přišlo o život přibližně 745 lidí.[9] Snad k nejotřesnějším exekucím docházelo v obci Nemecká, kde Němci prováděli exekuce v místní vápence. Lidé byli nejprve okradeni o cennosti a poté byli popraveni ranou do týlu, přičemž jejich těla padala do rozpálené pece. Ve dnech 4. až 11. ledna 1945 zde bylo zabito několik stovek osob, mezi nimiž byly i ženy, děti, osoby „rasově nevhodné“ či zajatí američtí letci, kteří předtím pomáhali povstalcům. Odhady počtu obětí v Nemecké se pohybují v rozmezí 450 až 900 lidí.[10][11][12] Tyto německé válečné zločiny se staly jednou z nejhorších kapitol historie Slovenska za druhé světové války. Je třeba ovšem zmínit, že na masakrech, a to především na masakrech v Nemcové a Kremničce, se významnou měrou podílely Hlinkovy gardy. Zpolitizovaný proces s některými členy Hlinkovy gardy, jakož i představiteli Slovenského štátu proběhl v roce 1958. Byl o tom natočen, rovněž silně ideologicky podkreslený, dokument Nikdy viac. Nicméně historicky cenné jsou autentické výpovědi hlinkovců, přímých účastníků zmíněných masakrů.

SNP v názvech objektů a v místních názvech[editovat | editovat zdroj]

  • Památník SNP (Banská Bystrica)
  • Most SNP (Bratislava)
  • Po Janu Švermovi, komunistickém politiku a účastníku SNP, který během něj zemřel, byla během socialistické éry pojmenována vesnice Telgárt (Švermovo) nebo např. Švermova ulice v Kroměříži (po sametové revoluci přejmenována na Vrobelovu, mnohé ulice v ČR ale dosud nesou tento název, stejně jako název ulice 'SNP'). Část Kladna nese dodnes (2017) název Švermov.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b LACKO, Martin. Slovenské národné povstanie 1944. Bratislava: SLOVART, 2008. ISBN 978-80-8085-575-8. (slovensky)  s. 138.
  2. Lacko (2008), s. 197.
  3. Lacko (2008), s. 102.
  4. KLIMENT, Charles K.; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-395-2.  s. 128.
  5. a b c d Mičev (2009), s. 119.
  6. a b Lacko (2008), s. 186.
  7. Lacko (2008), s. 188.
  8. a b Kliment (2006), s. 126.
  9. Lacko (2008), s. 175.
  10. JANCURA, Vladimír. Každý si musel kľaknúť a po strele do tyla ho sotili do plameňov. pravda.sk [online]. 2010-01-11 [cit. 2016-01-11]. Dostupné online. (slovensky) 
  11. Lacko (2008), s. 175-176.
  12. Kultúrna pamiatka Nemecká [online]. Múzeum SNP [cit. 2016-01-11]. Dostupné online. (slovensky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TÓTH, Dezider, a kol. Generál Golian a jeho doba : materiály z odborného seminára k 100. výročiu narodenia Jána Goliana, Banská Bystrica 31. 10. 2006 : zborník Múzea Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici. Banská Bystrica: Múzeum Slovenského národného povstania, 2008. 286 s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-01. ISBN 978-80-970072-4-9. (slovensky) 
  • Kolektiv autorů, Československé vojenské dějiny, Naše vojsko 1989
  • KLIMENT, Charles K.; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha: Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-395-2. 
  • KOL. Dějinná křižovatka : Slovenské národní povstání, předpoklady a výsledky. Praha: Nakladatelství politické literatury, 1964. 515 s. (česky) 
  • KOL. Na jasných cestách : K štvrtému výročiu Slovenského národného povstania 1944-1948. Bratislava: Tatran, 1948. 18 s. (slovensky) 
  • HUSÁK, Gustáv. Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní. Bratislava: Vydavateľstvo politickej literatúry, 1964. 617 s. (slovensky) 
  • KROPILÁK, Miroslav. Slovenské národní povstání. K 30. výročí jeho vzniku. Praha: Orbis, 1974. 269 s. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]