Slovenské národní povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Slovenské národní povstání
Konflikt: Druhá světová válka
Nástup vojáků 1. československé armády na Slovensku
Nástup vojáků 1. československé armády na Slovensku
Trvání: 29. srpen 1944 - 28. říjen 1944
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: střední Slovensko
Casus belli: Obsazování slovenského území německými jednotkami
Výsledek: Porážka povstalců, neúspěch nacistů zlikvidovat partyzány
Změny území: {{{území}}}
Strany
povstání
Československo 1. československá armáda na Slovensku


Podpora:
Sovětský svaz Sovětský svaz
USA USA

Nacistické Německo Velkoněmecká říše
First Slovak Republic 1939-1945 Slovenská republika
Velitelé
Československo Ján Golian
Československo Rudolf Viest
Nacistické Německo Gottlob Berger
Nacistické Německo Hermann Höfle
First Slovak Republic 1939-1945 Ferdinand Čatloš
First Slovak Republic 1939-1945 Štefan Haščík
First Slovak Republic 1939-1945 Augustín Malár
First Slovak Republic 1939-1945the Hlinka party (1938–1945) variant 2 Otomar Kubala
Síla
47 000 později 60 000 mužů
pravidelné armády a 18 000 partyzánů
48 000 až 50 000 mužů
Ztráty
1720 padlých, 3600 raněných,
asi 10 000 zajatých mužů,
do 12 000 padlých a zavražděných
v důsledku partyzánské války
4200 padlých,
5000 raněných,
300 zajatých
{{{poznámky}}}

Slovenské národní povstání (známé také pod zkratkou SNP, slovensky Slovenské národné povstanie) bylo ozbrojené vystoupení protifašistických sil na území Slovenska v závěru druhé světové války.

Hlavními veliteli povstání byli generálové Rudolf Viest a Ján Golian. Centrem povstaleckého území se stala Banská Bystrica. Po jejím obsazení německými silami 27. října 1944[1] přešla menší část povstalců do partyzánské války,[1] se svými základnami roztroušenými v pohořích středního Slovenska (Nízké Tatry, Velká Fatra, Javorníky, Kremnické vrchy, Slovenské rudohoří aj.). V SNP bojovalo, kromě Slováků, také přibližně 2000 Čechů.[2] Dále v něm bojovali Poláci, Rumuni, Rusíni, Ukrajinci, Francouzi, Bulhaři, Jugoslávci a další. Významnou podporu povstání znamenalo působení vojáků letecky dopravených na povstalecké území; šlo zejména o vojáky a partyzány ze SSSR. Povstání bylo podporováno i leteckými dodávkami materiálu, hlavně ze SSSR, v menší míře i od západních spojenců.

Situace na Slovensku před SNP[editovat | editovat zdroj]

Od jara 1944 vedly skupiny politiků na Slovensku úvahy o dalším osudu země. Postupně nabýval vrchu názor, že není možné pasivně čekat na konec války (o úspěchu nacistů si už nedělal nikdo iluze) a že je třeba připravit akci, která by nejen napomohla postupu Rudé armády, ale likvidovala i ostudné spojení Slovenské republiky s nacisty a tím se pokusila rehabilitovat slovenský národ. Povstání iniciovalo ilegální Slovenská národní rada, ve které měli velký vliv komunistická strana Slovenska. Vojenský převrat měl vypuknout, až se přiblíží Rudá armáda, posléze měli vojáci dvou pěších divizí bránících linii na východním Slovensku navázat styk se sovětskými vojsky a umožnit jim přechod přes komplikovaný terén Karpat, přinejmenším na střední Slovensko. Sovětská vojska by tak vpadla do týlu německých vojsk ve východních Karpatech, čím by výrazně narušila ústupové plány 1.tankové armády. Území Slovenska by se tím výrazně ušetřilo před hrůzami války.

Benešova koncepce přípravy SNP[editovat | editovat zdroj]

Příprava a obnova čs.státu začala exilová Benešova vláda připravovat již od léta 1942. Předběžná jednání se západními spojenci o vojenskou pomoc Slovenskému povstání začaly koncem roku 1942. Jednání však uvízla na mrtvém bodě. Britové odmítli vyčlenit síly čs. letectva pro připravovanou akci a proto se v květnu 1943 Beneš obrátil na pomoc USA. Žádal o provedení transportu vojenského materiálu a osob před vypuknutím povstání, přepravu 1000 čs. vojáků na povstalecké území a podpůrný zásah výsadkářů a amerického letectva. V první polovině roku 1943, kdy úvahy o možné čs.-sovětské spojenecké smlouvě byly v plném proudu, zasáhl do československých žádostí o vojenskou pomoc Sovětský svaz. Z vlastní iniciativy nabídl čs. vojenským činitelům pomoc. Na tyto sovětské podněty čs. ministerstvo národní obrany nereagovalo, neboť stále počítalo s britskou pomocí. Protože se však britský zdrženlivý postoj nepodařilo zvrátit, byla od července a srpna 1943 zahájena jednání se SSSR. Prezident Beneš již 20. února 1943 žádal slovenské odbojáře, aby objasňovali slovenské veřejnosti nepříznivé světlo, do kterého se slovenský lid v očích demokratického a kulturního světa dostal. Jedině boj čs. emigrace za obnovu ČSR "zachrání Slovensko a Slováky, aby nebyli pokládáni na konci války za poražený národ". V česky a slovensky proneseném rozhlasovém projevu ze dne 13. března 1943 ke Slovákům je čs. prezident vyzval, aby potírali Tisův klerofašistický režim a podporovali osvobozenecké úsilí Spojenců. Zároveň upozornil na možné další slovenské územní ztráty v případě, že v Maďarsku vypukne protifašistický převrat dříve než na Slovensku. Československu mohly být způsobeny vážné územní ztráty - od Maďarskem uchvácených oblastí, až po celé Slovensko. Z těchto důvodů mělo pro čs. vládu povstání na Slovensku mimořádný mezinárodněpolitický význam. Povstalecké vystoupení mělo před celým světem stvrdit slovenskou negaci ze dne 14. března 1939. Před vánocemi 1943, byla v Bratislavě podepsána tzv. Vánoční dohoda, která sjednotila zejména demokratický i komunistický odboj, společně se zástupci občanských stran a sociální demokracie. Vznikla tak Slovenská národní rada, která se stala vůdčím orgánem přípravy a vedení povstání a byla předurčena k převzetí politické moci na Slovensku po svržení vlády Josefa Tisa.

1.plán SNP československé vlády[editovat | editovat zdroj]

Dne 25. listopadu 1943 čs. vláda vydala první plán na vojenské povstalecké vystoupení na Slovensku - nastolení československé svrchovanosti. Povstání mělo proběhnout nejpozději při kapitulaci Maďarska, nebo pádu Německa. Dne 3. února 1944 Beneš ve zmíněném projevu ve Státní radě v souvislosti s přípravou povstání již mohl konstatovat, že současný vývoj na Slovensku jej naplnil "přímo nečekaným uspokojením". Na jaře 1944 Štáb pro vybudování branné moci při ministerstvu národní obrany dokončil obecné směrnice pro vojenskou akci na Slovensku. Pro plány vojenského povstání, řízeného londýnským ministerstvem obrany, se podařilo získat skupinu slovenských důstojníků v čele s pplk. Jánem Golianem. Konspirativní Slovenské vojenské ústředí pracovalo v budově Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici. K definitivnímu ustanovení vojenského a politického vedení povstání došlo 14. května, kdy byl pplk. Golian jako velitel Slovenského vojenského ústředí (SVÚ) pověřen Benešem k vedení vojenských akcí na Slovensku.

Po zvýšení aktivity partyzánů vyslaných z Ukrajiny a nevídaného teroru nejen na německém civilním obyvatelstvu, ale také příslušníků Hlinkovy gardy a některým katolickým kněžím, došlo k zhroucení bezpečnosti Tisova Slovenského štátu. Proto byla klerofašistická vláda nucena vyhlásit 12.srpna na celém území stanné právo. Zavražděním všech členů německé vojenské mise vracející se z Rumunska partyzánskou skupinou kpt. Veličky a dalších vojenských incidentů, dospěla situace na Slovensku kritického stavu. Německý vyslanec v Bratislavě Hanns Ludin požádal o německý vojenský zásah. Ten byl nakonec slovenským prezidentem Tisem schválen. Ukrajinský štáb v Kyjevě, který vysílal během léta partyzánské jednotky v konečném důsledku přivolal do země německé vojska před dokončením příprav povstání čs.vládou. Již 26. srpna 1944 ministr vnitra slovenské vlády Alexander Mach v Bratislavě sděloval, že Německo bude okupovat slovenské území. Dne 29. 8. to oznámil ministr obrany Slovenského štátu generál Ferdinand Čatloš. Tento den začala vojenská okupace Slovenska

( Pzn. Příprava povstání československou exilovou vládou, byla od počátku politicky narušována činností komunistické strany Slovenska, podporované KSČ vedené Klementem Gottwaldem v Moskvě a také slovenskými nacionalisty působících v politických stranách i v armádě. Ilegální Slovenská národní rada, byla pod stále větším vlivem KSS v čele s Gustávem Husákem a Karlom Šmidkem, kteří nechtěli plnou obnovu demokratické čs.republiky a prosazovali větší slovenskou autonomii. Komunistická strana Slovenska chtěla předat veškerou politickou moc vládě SSSR a tak neustále oslabovali Benešovu vládu. Slovenská národní rada vyslala své poslance kpt. Ferjenčíka a Karla Šmidkeho do Moskvy již 4. srpna. Bez vědomí Beneše jednala s vládou SSSR pod dohledem NKVD, až do začátku povstání. Stalin chtěl Slovensko začlenit mezi svazové republiky sovětského svazu s názvem Sovětské Slovensko. Čs. vláda vyslala své zplnomocněnce do Moskvy 25. srpna. Sovětská vláda tajně vyjednávala s poslanci SNR, slovenskými i českými komunisty a jejich přítomnost v Moskvě Benešovým poslancům utajila.)

Zahájení SNP[editovat | editovat zdroj]

Vojenské ústředí v Banské Bystrici 29. srpna muselo reagovat na postup německých vojsk z Polska a Maďarska a vydalo předčasně rozkaz k zahájení povstání. Dohodnutý signál zněl : Začněte s vystěhováním, platí od 20.00 dnešního dne. Povstání na Slovensku tedy vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či zahraničního ústředí čs. vlády. Na druhý den Generál Ján Golián písemně potvrdil zahájení povstání všem posádkám a důrazně žádal východní armádu, aby se v žádném případě nenechala zaskočit. V noci 30. srpna, po obdržení zpráv o ozbrojeném vystoupení povstalců na Slovensku, se sešla čs. vláda v Londýně na mimořádném zasedání a proklamativně se postavila do čela povstání.  Prohlásila veškeré vojenské, paradesantní a partyzánské jednotky za součást čs. armády, a tím i za člena spojeneckých armád. Téhož dne v 7:45 se čs. ministr obrany v exilu Sergej lngr poprvé v britském rozhlase obrátil s pozdravem k povstalcům. Zdůraznil, že povstání navazuje na legionářskou tradici, ze současnosti pak na boje čs. letců a zahraničních armád. Zvláštní důraz kladl na bezpodmínečnou poslušnost vojenskému velení v Londýně.

30. srpna prezident Jozef Tiso požádal slovenský lid o kolaboraci s německým okupačním vojskem. K dokonalému zmatku zejména v armádě přispěl svým rádiovým prohlášením velitel východoslovenské armády a neuznávanější slovenský generál Augistín Malár. Ten vyzval vojska, aby nic nepodnikala s odůvodněním, že ještě nenastal její pravý čas. Východní armádě vzkázal, ať vyčká jeho příjezdu. Když tak na druhý den učinil, byl Němci v Prešově zajat. Zástupce velitele východní armády plk. Viliam Talský neprovedl do té doby mobilizaci, kterou mu nařídil plk.Golian. Po velmi bouřlivé atmosféře ve štábu v Prešově, se Talský rozhodl 31.srpna časně ráno ve 2:00 odletět do Lvova k veliteli 1.ukrajinského frontu. Odpoledne 1. září ve 14:30 byl maršálem I.S. Koněvem přijat, aby konzultoval hlavně součinnost 1.divize se sovětskými vojsky.

Dne 1.září vystoupila z ilegality Slovenská národní rada a v Banské Bystrici převzala pravomoc vrcholného orgánu revoluční moci. Vládním a výkonným orgánem SNR se stal Sbor pověřenců s 9 až 11 pověřenci, jemuž předsedali Karol Šmidke a Vavro Šrobár.

Odzbrojení východoslovenské armády[editovat | editovat zdroj]

Velitel slovenské povstalecké armády Ján Golian radiogramem burcoval východoslovenské divize : „Už tři dny jsme v boji s Němci a vy dosud ležíte v nečinnosti“. Nařídil, aby se 1. divize probila do údolí Váhu a 2. divize pronikla do údolí Hronu. Tento rozkaz však velení ani jedné z divizí východoslovenské armády neuposlechlo. Nejlépe vyzbrojená a vycvičená východoslovenská armáda, která měla pro úspěch povstání sehrát klíčovou roli, byla na východě Slovenska již od února 1944. Dvě divize v počtu více než třiceti tisíc vojáků, měly zajistit průchod dukelským průsmykem sovětským vojskům, která by obsadila střed Slovenska během několika dnů.

Další zástupce východní armády pplk. František Urban nedostal od Tálského žádné vojenské instrukce a armáda tak byla bez vrchního velení. Pplk. Urban nedokázal na další události adekvátně vojensky reagovat a převzít na sebe politickou zodpovědnost.Také další velitelé divizí nedokázali podniknout účinnou a odpovídající obranu svých brigád. Velitel 2.divize pplk. Josef Husár v tyto dny uvedl : „Odmítám se připojit k povstání ! Celá situace je nepřehledná a hlavně velmi nebezpečná. Jsme ve skutečnosti velmi slabí a nedokážeme dlouho vzdorovat německým jednotkám !“ Velitel 1.divize pplk. Mikuláš Markus se však Husárovým prohlášením nenechal zlomit. Rozjel se ihned autem do Vyšného Svidníku na velitelství 2. divize, aby zabránil rozpadu celého velení. Bohužel, této klíčové tragédii se mu již nepodařilo zabránit. Otálení a neakceschopnost důstojníků východoslovenské armády způsobila, že napomohla jednotce „Heinrici“ zahájit odzbrojovaci akci Kartoffelernte (sběr brambor). Německá jednotka společně s 24. tankovým sborem 2. září odzbrojila téměř kompletně 2.slovenské divize. Celkem bylo zajato asi 22 000 vojáků. Jen asi 1500 vojáků přešlo do hor a později se přidalo k povstaleckým vojskům.

Odzbrojením dvou východoslovenských divizí německá armáda získala 219 děl, 91 minometů,130 samopalů, 30 tanků, 20 samohybných děl a 42 letadel a k tomu velmi důležité sklady munice a dalšího vojenského materiálu. Německé divize okamžitě nasazené na dukelském průsmyku nemusely řešit otázku zásobování dokonce ani v době, kdy přes střední povstalecké Slovensko nebylo možné využívat silniční a železniční spoje. Armádní sklady čs. armády je dostatečně zásobily po dlouhou dobu. Tedy další těžká rána nejen pro samotné povstání. To však zdaleka nebyl konec dalších armádních pohrom. Německá vojska získala kontrolu nad sklady a výzbrojí záložní - takzvané zápolné armády, která měla asi deset tisíc vojáků. Jak víme jen část se podílela na povstání.

Němci získali pod kontrolu celkem 74 900 pušek, 640 samopalů, 24 800 pistolí, 960 těžkých a 3800 lehkých kulometů, 180 minometů, 80 protiletadlových děl, 440 děl různé ráže, 9 tanků, 2 samohybná děla a 23 letadel. Tyto ztráty čs. armáda nemohla v blízké době nikdy nahradit žádným leteckým konvojem ze západu ani z východu.

( Pzn. Velká část čs. armády na Slovensku zpočátku nevěděla zda skutečně bojuje pouze proti fašismu a přímé německé okupaci. Většina obyvatel chtěla pouze bojovat za slovenskou samostatnost a tak zastávala v této složité politické situaci převážně neutrální postoj. Někteří vojáci odmítli bojovat proti prezidentovi Tisovi a jeho Hlinkovým gardám. Velká část důstojníků a vojáků tak v nepřehledné politické a vojenské situaci ztratila motivaci k boji. Počet dezercí v počátku povstání narostl natolik, že donutil čs. armádu k nejtvrdším postihům - trestům smrti. Na Slovensku vznikl těžko popsatelný zejména politický zmatek, který vyvolal vojenskou nekázeň a destrukci hlavních povstaleckých sil.)

Odzbrojení bratislavské posádky[editovat | editovat zdroj]

V noci z 1. na 2. září německý pluk Schill, speciálně vycvičený pro boj s partyzány, odzbrojil na příkaz Josefa Tisa, bez boje mnohonásobně početnější bratislavskou posádku. Jednotky SS byly překvapeny, že u vrátnice kasáren nebyla dokonce přítomna strážní služba a většina vojska poklidně pobývala v místních pivnicích. Zbytek vojska popíjel přímo v budově kasáren a to přesto, že vrchním velitelem Golianem byla vyhlášena bojová pohotovost již 26. srpna a všem posádkám bylo vydáno ostré - bojové střelivo. Tím došlo k dalšímu ochromení bojeschopnosti povstaleckých vojsk, jako celku řízeného centrálními správními prostředky. Záhy měla německá armáda a oddíly SS pod kontrolou téměř všechny posádky západního Slovenska, které se nepřipojily k povstání. Další velkou ztrátou 2. září byla velká posádka v Novém Meste nad Váhom, kde sídlilo hlavní ženijní vojsko armády. Mezi velké ztráty patřil, také velký vojenský sklad v Kvetnici u Popradu. Němci se zde zmocnili 40 000 nábojů, 10 000 ručních granátů, 181 těžkých kulometů, 630 lehkých kulometů, 370 pušek a 5776 pistolí. Následky zejména velitelského fiaska důstojníků čs. armády sídlících na Slovensku byly tragické. V důsledku uvedených katastrof mělo velení 1. čs. armády počátku září k dispozici jen 16 praporů a 8 samostatných rot pěchoty ! Dále asi 200 děl a minometů, 24 lehkých tanků, jen 13 letadel a pouze 2 samohybná děla.

( Pzn. Selhání velitelů vojenských posádek zůstává dodnes plně neobjasněno, protože útvary byly dlouhodobě na povstání politicky i vojensky připravovány instrukcemi SNR. Většina velitelů posádek nevydala po dobu prvních dnů svým jednotkám žádné rozkazy a tím nejen materiálně značně posílila nepřítele. Posádky zejména na západním Slovensku nedokázaly vystěhovat nejen svoje zbraně, ale i další vojenský materiál, na který povstalecké jednotky v blízkosti útvarů často marně čekaly.

Průběh SNP[editovat | editovat zdroj]

I přes tento obrovský krach hlavních sil a struktury slovenské armády se vojenské povstání rychle rozšířilo zejména na středním Slovensku. Zasáhlo 30 okresů o rozloze asi 20 000 km2 s přibližně 1,7 milionu obyvatel, kde politickou moc přebíraly nové orgány – národní výbory.Hlavní složkou ozbrojených sil povstání byly zbytky výzbroje 1. československé armády na Slovensku (oficiálně pojmenovaná 31. srpna). Spolu s partyzány, částí policie, finanční stráže a milicemi Národní stráže bránila tato armáda povstalecké území na souvislé frontě, až do konce října. Exilová vláda v Londýně vyhlásila 1. čs. armádu za součást čs. branné moci a za spojeneckou ji uznaly i velmoci protihitlerovské koalice – SSSR, USA a Spojené království, které k ní postupně vyslaly své styčné vojenské mise.

Do povstání se, kromě posádek v Trnavě, Piešťanech a části posádky v Topolčanech nezapojily žádné útvary ze západního Slovenska.[3] Největší ztrátu však znamenalo nečekané odzbrojení východoslovenské armády,čímž bylo znemožněno rychlé spojení povstání s jednotkami Rudé armády operujícími u slovenských hranic. Počet 18 000 vojáků a důstojníků 1. čs. armády vzrostl po mobilizaci z 5. září na 47 000. Mobilizací mužů do 40 let 26. září a nástupem branců 9. října se zvýšil asi na 65 000 mužů.

Mapa povstaleckého území na začátku povstání

Území kontrolované povstalci bylo na začátku září 1944 ohraničeno na východě linií Levoča - Spišská Nová Ves - Dobšiná, na západě linií Žilina - Bánovce nad Bebravou a na severu a na jihu dosahovalo hranic Slovenského státu. První boje vzplály již na počátku povstání na přístupech k Žilině. Další boje probíhaly v Popradu a Kežmarku, kde byla silná německá menšina. Tvrdé boje probíhaly o Telgárt, který obsadily německé jednotky již 3. září, ale který byl dobyt zpět. Němci však začali útočit směrem na Liptov, Štrbu a Važec a po obejítí obrany u Liptovského Hrádku obsadili 5. září Liptovský Mikuláš. Obrana povstalců byla v tomto stadiu omezována příkazem londýnské československé vlády, který doporučoval soustředit síly na obranu středního Slovenska zejména v oblasti Zvolen, Banská Bystrica a Brezno, protože bránit celé území bylo nad síly 1. čs. armády. Němcům se na severozápadě podařilo prorazit obranou u Strečna v údolí Váhu a postupovat směrem k Vrútkám, které se jim podařilo obsadit. Další těžké boje probíhaly o Priekopu, Martin, Sučany, Baťovany, Telgárt a Čremošné, u Jalné, u vrchu Ostrô a jinde.

Povstalecká kolona

Povstalci na začátku povstání disponovali čs. tanky LT-35, LT-38 a LT-40, ale i německými Pzkpfw III N a stíhači tanků Marder III.[4] K dispozici měli také ještě dělostřelectvo, ovšem jejich letectvo sestávající se ze zastaralých strojů nedokázalo Němcům v žádném případě konkurovat. Proto bylo rozhodnuto o přesunu 1. čs. stíhacího leteckého pluku na letiště Zolná, který den po svém příletu 17. září náletem na piešťanské letiště paralyzoval na dlouhou dobu německé letectvo. Od 25. září 1944 začaly být na pomoc SNP letecky dopravovány jednotky 2. čs. samostatné paradesantní brigády. Povstalci již v tomto období trpěli přitom vážným nedostatkem těžkých zbraní, který jen částečně zmírňovaly letecké dodávky od Sovětů a spojenců. Bez této pomoci by povstalecká vojska nebyla schopna takového aktivního boje a dlouhého vzdoru.

Nejúčinnější pomocí povstání se měla stát Karpatsko-dukelská operace, ovšem vzhledem k tomu, že se v počáteční fázi povstání nepodařilo východoslovenským divizím obsadit pohraniční průsmyky, neměla tato operace na boje povstalců žádný přímý aktivní vliv. Zároveň však němcům vázala vojska, které nemohly být použity proti nim a také na jiných úsecích fronty. Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17, které zlikvidovaly německé hangáry, dílny a letouny na letišti Nový Dvor u Malacek.

V druhé polovině září probíhaly těžké boje na všech přístupech k centru povstání. Němci, posílení o jednotky Waffen-SS, se snažili za každou cenu dostat k Banské Bystrici a Zvolenu. Na severovýchodě povstaleckého území se dokonce podařilo 1. čs. armádě provést útok a donutit Němce k ústupu až k Popradu. Povstalcům se též podařilo postavit tři obrněné vlaky „Štefánik“, „Hurban“ a „Masaryk“, které jim poskytovaly silnou podporu. Během povstání neprobíhaly jen boje v souvislém povstaleckém území, ale i vně, kde neustále útočily partyzánské skupiny. Partyzáni např. neustále útočili na důležitou železniční trať Košice–Žilina (část tehdejší Košicko-bohumínské dráhy), která byla i po zprovoznění stále přerušována.

Problémem povstání byla nedostatečná koordinace mezi armádou a partyzány, která vedla ke zbytečným ztrátám.[5] Partyzáni se také na povstaleckém území dopouštěli násilí na civilním obyvatelstvu. Některé z těchto zločinů se dají označit za zločiny proti lidskosti.[6] Partyzáni z 1. čs partyzánské brigády M. R. Štefánika 17. září poblíž Zvolena zavraždili jedenáct lidí, včetně katolického kněze. Tři pachatelé byli za tento zločin povstaleckými orgány popraveni.[6] K nejhoršímu případu došlo u obce Sklené, kde 21. září příslušníci 1. čs partyzánské brigády J. V. Stalina postříleli 187 [6][7] místních obyvatel německé národnosti.[7] Bylo zahájeno vyšetřování, ale k potrestání pachatelů nedošlo.[6] Tyto případy také po porážce povstání posloužily jako záminka pro německé represálie.[8]

Německá ofenzíva[editovat | editovat zdroj]

Povstalecký 88mm kanón Flak

Ke změně situace došlo v říjnu. Německá divize „Tatra“ byla posílena o těžkou bojovou techniku a podnikla nové útoky, které skončily neúspěchem. Na poradě ve Vídni 5. října vyjádřil Heinrich Himmler nespokojenost s dosavadním průběhem bojových akcí proti povstalcům.[9] Na podporu potlačení povstání tak byla vyslána SS-Sturmbrigade „Dirlewanger“ z Polska a 18. divize pancéřových granátníků SS „Horst Wessel“ z Maďarska, což byla značná bojová síla. Na straně povstalců stálo 18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 10 - 12 lehkých tanků a 20 letadel. Pěchota měla sílu 60 tisíc vojáků a 12 tisíc partyzánů, vyčerpaných předcházejícími boji. Pouze tři čtvrtiny z nich byly ozbrojeny.[9]

Závěrečná německá ofenzíva

Německá ofenzíva začala 19. října 1944. Jako předehru k ofenzívě Němci bombardovali Banskou Bystrici, Liptovskou Osadu a letiště Tri Duby. Brigáda Dirlewanger zaútočila jako první na Biely Potok, ale byla po těžkých bojích zastavena. Útoky ostatních německých sil však byly úspěšné. Podařilo se jim obsadit některé opěrné body a tak dne 22. října svolal generál Viest poradu svého štábu, která určovala další taktiku bojů. Po příštích dvou dnech klidu byly 25. října boje znovu obnoveny. Slovenská letiště Zolná a Tri Duby se dostala do dosahu palby německého dělostřelectva a 1. čs. stíhací pluk musel být evakuován. Povstalci tak ztratili veškerou leteckou podporu. 26. října postupovala německá divize Tatra na Banskou Bystricu od Zvolena i od Brezna. Velitelství 1. čs. armády se přesunulo do Donoval a Banská Bystrica byla vyklizena bez boje. Generál Viest vydal svůj poslední rozkaz 28. října v 04:00 hodin. Přijal porážku armády a vyzval všechny vojáky, aby odešli do hor a pokračovali v partyzánské válce.

Partyzánská válka[editovat | editovat zdroj]

Ustupující vojáci po porážce povstání

Němci začali hned 29. října s operacemi, které měly za cíl zlikvidovat jak partyzány, tak zbytky armády. Dne 3. listopadu byli zradou zajati velitelé povstání Viest a Golián, kteří byli odvezeni do Německa a tam popraveni. Jednotky, které ustoupily do hor, byly z větší části z dalších bojů vyřazeny, protože měly málo zbraní, munice a potravin a nebyly vybaveny zimním oblečením. Některé partyzánské skupiny však vedly boje s Němci prakticky celou zimu a na jaře 1945 se účastnily pomocných akcí při osvobozování Slovenska. K partyzánskému boji byla donucena 2. československá paradesantní brigáda. Mnoho partyzánů a bývalých vojáků armády při boji v horách zahynulo hladem a vyčerpáním. Partyzánské jednotky na Slovensku však stále tvořily velkou bojovou sílu. Byly ale vybaveny pouze lehkými zbraněmi a mohly provádět jen omezené útoky a záškodnické akce. Hlavní štáb sídlil v Lomnisté dolině na jižní straně Nízkých Tater. Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35000 mužů. Přesto se partyzánům podařilo provést v tomto období 72 destrukcí na železnicích a výrazně tak omezit přepravu vojsk, zbraní a zásob na frontu. Svoji úlohu partyzáni sehráli i při Východoslovenské operaci a v dalších bojích při osvobozování území Slovenska, kdy byla jejich činnost s postupujícími sovětskými a československými vojsky koordinována ze štábu v Kyjevě.

Německý teror[editovat | editovat zdroj]

Po porážce povstání Němci zformovali jednotku Einsatzgruppe H se sídlem v Bratislavě. Jednotka byla složena z příslušníků Sicherheitsdienstu a Sicherheitspolizei a jejím úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Sestávala s Einsatzkommanda, Sonderkommanda a Kommanda zu besondere Verwendung (Komanda pro zvláštní účely). Tyto německé skupiny spolupracovaly s Pohotovostními oddíly Hlinkovy gardy a s oddíly četnictva. Hledaly nejen povstalce a partyzány, ale zasahovaly i proti těm, kteří jim pomáhali, i když se mnohdy jednalo o pomoc domnělou. Němci rozpoutali na Slovensku teror, při kterém byli zabíjeni nejen partyzáni, ale docházelo k masakrům civilistů, žen a dětí. Německé oddíly, k nimž patřily i zvláštní jednotky „Edelweiss“ a "Jozef" povraždily více než 5000 osob. Na Slovensku bylo vypáleno 90 obcí a osad a po skončení války bylo odkryto 211 masových hrobů. K největším masakrům patřily popravy v Kremničce. Zde přišlo o život přibližně 700 lidí.[10] Snad k nejotřesnějším exekucím docházelo v obci Nemecká, kde Němci prováděli exekuce v místní vápence. Lidé byli nejprve okradeni o cennosti a poté byli popraveni ranou do týlu, přičemž jejich těla padala do rozpálené pece. Ve dnech 4. až 11. ledna 1945 zde bylo zabito několik stovek osob, mezi nimiž byly i ženy, děti, osoby „rasově nevhodné“ či zajatí američtí letci, kteří předtím pomáhali povstalcům. Odhady počtu obětí v Nemecké se pohybují v rozmezí 450 až 900 lidí.[11][12][13] Tyto německé válečné zločiny se staly jednou z nejhorších kapitol historie Slovenska za druhé světové války.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b LACKO, Martin. Slovenské národné povstanie 1944. Bratislava : SLOVART, 2008. ISBN 978-80-8085-575-8. (slovensky)   s. 138.
  2. Lacko (2008), s. 197.
  3. Lacko (2008), s. 102.
  4. KLIMENT, Charles K.; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha : Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-395-2.   s. 128.
  5. MIČEV, Stanislav. Slovenské národné povstanie 1944. Banská Bystrica : Múzeum SNP, 2009. ISBN 978-80-970238-3-6. (slovensky)   s. 117
  6. a b c d Mičev (2009), s. 119.
  7. a b Lacko (2008), s. 186.
  8. Lacko (2008), s. 188.
  9. a b Kliment (2006), s. 126.
  10. Lacko (2008), s. 175.
  11. JANCURA, Vladimír. Každý si musel kľaknúť a po strele do tyla ho sotili do plameňov. pravda.sk [online]. 2010-01-11 [cit. 2016-01-11]. Dostupné online.  (slovensky) 
  12. Lacko (2008), s. 175-176.
  13. Kultúrna pamiatka Nemecká [online]. Múzeum SNP, [cit. 2016-01-11]. Dostupné online. (slovensky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TÓTH, Dezider, a kol. Generál Golian a jeho doba : materiály z odborného seminára k 100. výročiu narodenia Jána Goliana, Banská Bystrica 31. 10. 2006 : zborník Múzea Slovenského národného povstania v Banskej Bystrici. Banská Bystrica : Múzeum Slovenského národného povstania, 2008. 286 s. Dostupné online. ISBN 978-80-970072-4-9. (slovensky)  
  • Kolektiv autorů, Československé vojenské dějiny, Naše vojsko 1989
  • KLIMENT, Charles K.; NAKLÁDAL, Břetislav. Slovenská armáda 1939-1945. Praha : Levné knihy KMa, 2006. ISBN 80-7309-395-2.  
  • KOL. Dějinná křižovatka : Slovenské národní povstání, předpoklady a výsledky. Praha : Nakladatelství politické literatury, 1964. 515 s. (česky)  
  • KOL. Na jasných cestách : K štvrtému výročiu Slovenského národného povstania 1944-1948. Bratislava : Tatran, 1948. 18 s. (slovensky)  
  • HUSÁK, Gustáv. Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní. Bratislava : Vydavateľstvo politickej literatúry, 1964. 617 s. (slovensky)  
  • KROPILÁK, Miroslav. Slovenské národní povstání. K 30. výročí jeho vzniku. Praha : Orbis, 1974. 269 s. (česky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]