Gustáv Husák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Gustáv Husák, CSc.
Gustáv Husák - oříznuto.JPG
8. prezident Československa
Ve funkci:
29. května 1975 – 10. prosince 1989
Předseda vládyLubomír Štrougal
Ladislav Adamec
Marián Čalfa
PředchůdceLudvík Svoboda
NástupceVáclav Havel
8. generální tajemník ÚV KSČ
Ve funkci:
17. dubna 1969 – 17. prosince 1987
PředchůdceAlexander Dubček
NástupceMiloš Jakeš
první tajemník KSS
Ve funkci:
28. srpna 1968 – 4. května 1969
PředchůdceVasil Biľak
NástupceŠtefan Sádovský
předseda Sboru pověřenců
Ve funkci:
srpen 1946 – květen 1950
PředchůdceKarol Šmidke
NástupceKarol Bacílek
pověřenec pro dopravu a veřejné práce
Ve funkci:
září 1945 – srpen 1946
PředchůdceKornel Filo
NástupceKazimír Bezek
pověřenec vnitra
Ve funkci:
únor 1945 – září 1945
PředchůdceJán Púll a Štefan Kočvara
NástupceJúlius Viktory
Ve funkci:
září 1944 – říjen 1944
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ

Narození10. ledna 1913
Dúbravka
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí18. listopadu 1991 (ve věku 78 let)
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníDúbravka
NárodnostSlováci
ChoťMagda Husáková (1938–1960)
Viera Husáková (1973–1977)
DětiVladimír
Ján[1]
Alma materUniverzita Komenského v Bratislavě
Profesepolitik, advokát a právník
Náboženstvíateismus
OceněníHrdina Československé socialistické republiky (1969)
Hrdina Československé socialistické republiky (1972)
Hrdina Československé socialistické republiky (1982)
Řád Josého Martího
Řád Pahlaví
… více na Wikidatech
PodpisGustáv Husák, podpis
CommonsGustáv Husák
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gustáv Husák (původním křestním jménem Augustín, 10. ledna 1913 Dúbravka18. listopadu 1991 Bratislava) byl československý politik slovenského původu, vrcholný představitel vládnoucí Komunistické strany Československa a v letech 1975–1989 osmý prezident Československa.

V roce 2019 se umístil na sedmém místě ankety Najväčší Slovák.[2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se do rodiny Nikodéma Husáka (1881–1962) a jeho manželky Magdalény roz. Fratričové (1882–1914). Jeho původní křestní jméno bylo Augustín.[3] Jeho otec pracoval jako dělník v kamenolomu a sezonní zemědělský dělník, avšak v první světové válce utrpěl těžší zranění a poté se živil jako rolník; krátce zastával i post starosty Dúbravky. Gustáv Husák svoji matku nepoznal, neboť zemřela na tuberkulózu, když mu byl jeden rok. Jeho otec se znovu oženil. Od roku 1929 Gustáv Husák pobýval v bratislavských internátech. Během práce ve studentském hnutí poznal v roce 1935 svoji budoucí první manželku Magdu Lokvencovou, se kterou se 1. září 1938 oženil. Měli spolu syny Vladimíra (* 23. října 1944 Moskva) a Jána (1946–2004). Jeho první manželství skončilo rozvodem v roce 1960.[4] Magda Husáková Lokvencová zemřela v roce 1966.

Po smrti své první ženy se seznámil v roce 1966 s Vierou Millerovou, rozenou Čáslavskou, která byla o deset let mladší. Vzali se v roce 1973.[5][6] Viera Husáková zemřela 20. října 1977 při havárii vrtulníku na bratislavském letišti.

Studia[editovat | editovat zdroj]

V letech 1925–1933 studoval na Masarykově (dnešním Grösslingově) gymnáziu, kde patřil mezi premianty. Maturoval s vyznamenáním. V roce 1929, jako šestnáctiletý, vstoupil do Komunistického svazu mládeže a v roce 1933, jako student Právnické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě, měl vstoupit do Komunistické strany Československa. V roce 1937 absolvoval s vyznamenáním vysokoškolské studium. V roce 1938 byl promován a získal akademický titul JUDr. (doktor práv). Poté pracoval jako advokátní koncipient v advokátní kanceláři Vladimíra Clementise.[4]

Později se uváděl i s titulem CSc. (kandidát věd).[7] Vědecký titul kandidáta věd získal v Ústavu státu a práva československé Akademie věd v Bratislavě.

Válečné období[editovat | editovat zdroj]

Za druhé světové války byl odpůrcem Tisova Slovenského státu, byl členem hnutí odporu, aktivně se účastnil Slovenského národního povstání. Stal se místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady a významným členem tehdy vzniklého Sboru pověřenců. V 1. Sboru pověřenců2. Sboru pověřenců zastával během povstání post pověřence vnitra (společně s Ivanem Štefánikem).[8] Byl rovněž místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z léta 1944 se zachoval i Husákův dopis, v němž doporučoval, aby Slovensko bylo po válce zařazeno do svazku národů Sovětského svazu. V pozdější době zdůvodňoval svůj dopis tím, že se snažil jen vyvíjet tlak na československou exilovou vládu v Londýně, aby uznala slovenské národní požadavky, a měl tedy již tenkrát zastávat stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v tomto svazku značnou autonomii.[9]

Poválečný vzestup a první politický pád[editovat | editovat zdroj]

Ve vrcholné politice setrval i po druhé světové válce. Ve 4. Sboru pověřenců a v 5. Sboru pověřenců byl opětovně pověřencem vnitra. V 6. Sboru pověřenců ustoupil na post pověřence dopravy a veřejných prací.[10]

V prvních poválečných parlamentních volbách v květnu roku 1946 zvítězila na Slovensku Demokratická strana, na rozdíl od českých zemí, kde zvítězili komunisté. Po podpisu třetí pražské dohody však všechna rozhodnutí Slovenské národní rady podléhala schválení celostátní československé vlády. Husák sám se stal předsedou 7. Sboru pověřenců, tedy prakticky slovenské autonomní vlády. Na podzim roku 1947 navíc vytlačil nátlakovými akcemi některé přední nekomunistické pověřence z jejich úřadů (8. Sbor pověřenců) a získal potom přímý vliv na řízení slovenské policie, jak pořádkové policie (Sboru národní bezpečnosti), tak tajné policie (StB). Stal se tak jedním z vlivných aktérů komunistického převratu v roce 1948, kdy zůstal i předsedou poúnorových 9. Sboru pověřenců a zprvu také 10. Sboru pověřenců.[11], navíc krátce zastával i post pověřence zemědělství.[12]

Zlom nastal roku 1950, kdy byl spolu s Vladimírem Clementisem, Lacem Novomeským a mnoha dalšími obviněn z tzv. buržoazního nacionalismu. V květnu 1950 ztratil post předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v sobotu 24. dubna 1954 byl v tzv. procesu s buržoazními nacionalisty, souzenými za velezradu, sabotáž a vyzvědačství,[13] odsouzen za velezradu[14] k doživotnímu trestu odnětí svobody.[15] Po odsouzení čekal na přesun do věznice v Leopoldově v tajné věznici StB v prostorách bývalého Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči.[16] Byl jedním z mála obžalovaných, kteří při procesu nedoznali i přes mučení žádnou vinu, což mu pravděpodobně zachránilo život. Kvůli tomu, že po každém mučení nakonec odvolal své přiznání, se rovněž protáhla příprava procesu. Rozsudek nad ním byl vynesen až po StalinověGottwaldově smrti, a to možná také přispělo k tomu, že unikl trestu smrti.[17]

Rehabilitace a nový vzestup[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 byl po rozsáhlé amnestii prezidenta Antonína Novotného propuštěn a v roce 1963 plně rehabilitován. V průběhu 60. let byl Husák zpočátku jednou z význačných osobností reformního proudu v KSČ, v období tzv. pražského jara 1968 vystupoval jako stoupenec reforem. V dubnu roku 1968 se stal místopředsedou československé vlády, v níž pak byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky.

Zcela novou příležitost pro něj znamenala Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Krátce poté, co okupační vojska internovala čelní představitele ČSSR a KSČ v Moskvě, se Husák stal členem oficiální československé delegace pod vedením prezidenta Ludvíka Svobody. Je pravděpodobné, že Husákova výřečnost a ráznost přesvědčily nejvyššího představitele SSSR Leonida Brežněva, že právě Husák je tím mužem, kterému by měla být dána důvěra a přednost před ostatními komunistickými politiky v Československu, zvláště před Alexandrem Dubčekem. V dubnu 1969 tak Husák nahradil Dubčeka ve funkci prvního tajemníka KSČ, v květnu 1971 se formálně stal generálním tajemníkem KSČ a v této funkci setrval až do prosince 1987.[18] Husák se stal jedním z nejmocnějších lidí v ČSSR a symbolem politické normalizace 70. let ve všech oblastech politiky, kultury a hospodářství. V jejím rámci byly provedeny rozsáhlé personální čistky ve všech odvětvích společenského a hospodářského života, kdy vedoucí posty politiky i hospodářství mohli zastávat především ti, kdož (alespoň navenek) označili invazi v srpnu 1968 za bratrskou pomoc, odsoudili reformní snahy Pražského jara a (aspoň formálně) vyjádřili podporu normalizačnímu vedení KSČ. Husákova normalizace se projevovala navenek mj. i opětným odstraňováním pomníků prezidenta Masaryka obnovených v letech 1968–1969.

Vrchol Husákovy politické kariéry nastal v roce 1975: tehdy byl funkce zbaven dlouhodobě vážně nemocný prezident Ludvík Svoboda a při následné volbě prezidenta Československa 1975 dne 29. května 1975 byl Husák zvolen prezidentem Československé socialistické republiky (v pořadí 8. prezidentem Československa). V této funkci byl potvrzen v roce 1980 i v roce 1985.

Na přelomu 70. a 80. let se začal zhoršovat jeho zdravotní stav. Až do smrti byl velmi silným kuřákem (na veřejnosti se však s cigaretou objevoval sporadicky), což se spolu s předchozím vězněním na jeho zdraví citelně podepsalo. Cukrovka omezovala možnost operovat šedý zákal (komplikovaný celoživotní těžkou krátkozrakostí), který postoupil natolik, že mohl číst jen na čtecím stroji. Přesto operaci (na tehdejší dobu poměrně těžký zákrok) v roce 1978 podstoupil a i přes velmi silné brýle, které později nosil, se mu zrak vrátil do přijatelných mezí.

Závěr politické kariéry[editovat | editovat zdroj]

V roce 1987 se Husák vzdal funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, kdy jej v této funkci vystřídal Miloš Jakeš. Funkci prezidenta republiky však vykonával dál. Na svých posledních veřejných vystoupeních ve funkci prezidenta se objevoval opíraje se o hůl.

Během Sametové revoluce koncem roku 1989 byl jedním z tehdejších československých politiků, kteří odmítli situaci řešit násilím[zdroj?] a přispěl tak ke klidnému průběhu převratu. Jeho posledním politickým činem se pak 10. prosince 1989 stalo jmenování ČalfovyVlády národního porozumění“, vzápětí abdikoval z funkce prezidenta republiky.

Konec života[editovat | editovat zdroj]

Zemřel 18. listopadu 1991 na selhání srdeční a dýchací soustavy jako polozapomenutá osoba. Jeho pohřbu se zúčastnil i tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský, což vyvolalo kritiku především v českých zemích, kde to bylo vnímáno jako gesto úcty k Husákovým nacionálním postojům. Šlo o součást eskalace problémů mezi Čechy a Slováky v tomto období.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Gustáv Husák: Zápas o zajtrajšok – Bratislava : Obroda, 1948. – 284 s.
  • Gustáv Husák: K roľníckej otázke na Slovensku – Bratislava : Pravda, 1948. – 118 s.
  • Gustáv Husák: Žiadosť o úplnú stranícku rehabilitáciu (list ÚV KSČ z 1. mája 1963), nepublikované – 134 s.
  • Gustáv Husák: Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní – Bratislava : Vydavateľstvo politickej literatúry, 1964. – 617 s.[19]
  • Gustáv Husák: O Slovenskom národnom povstaní – Bratislava : ideologické oddelenie ÚV KSS a Ústav dejín KSS, júl 1969. – 134 s.
  • Gustáv Husák: Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní. 2. vydanie – Bratislava : Epocha, 1969. – 632 s.[19]
  • Gustáv Husák: State a prejavy: apríl 1969 – apríl 1970 – Bratislava : Epocha, 1970. – 390 s.
  • Gustáv Husák: Vybrané prejavy: máj 1970 – december 1971 – Bratislava : Pravda, 1972. – 389 s.
  • Gustáv Husák: Budúcnosť patrí mladým: Výber z prejavov k mládeži 1969 – 1972 – Bratislava : Smena, 1973. – 130 s.
  • Gustáv Husák: Z bojov o dnešok: 1944 – 1950 – Bratislava : Pravda, 1973. – 433 s.
  • Gustáv Husák: Svedectvo o Slovenskom národnom povstaní – 3. vydanie – Bratislava : Pravda, 1974. – 683 s.[19]
  • Gustáv Husák: K Slovenskému národnímu povstání – Praha : Mladá fronta, 1974. – 65 s.
  • Gustáv Husák: Prejavy a state: február 1972 – jún 1974 – Bratislava : Pravda, 1976. – 423 s.
  • Gustáv Husák: Prejavy a state: august 1974 – apríl 1976 – Bratislava : Pravda, 1977. – 432 s.
  • Gustáv Husák: Budúcnosť patrí mladým: Výber z prejavov k mládeži 1969 – 1977 – Bratislava : Smena, 1977. – 248 s.
  • Gustáv Husák: Prejavy a state: máj 1976 – december 1978 – Bratislava : Pravda, 1979. – 483 s.
  • Gustáv Husák: Prejavy a state: január 1979 – apríl 1981 – Bratislava : Pravda, 1982. – 433 s.
  • Gustáv Husák: O odboroch: Vybrané prejavy a state 1944 – 1981 – Bratislava : Práca, 1982. – 514 s.
  • Gustáv Husák: O obrane a ochrane socializmu: Výber z prejavov a statí 1969 – 1981 – Praha: Naše vojsko, 1982. – 512 s.
  • Gustáv Husák: Výber z prejavov a statí, Zväzok 1: apríl 1969 – december 1972 – Bratislava : Pravda, 1982. – 544 s.
  • Gustáv Husák: Výber z prejavov a statí, Zväzok 2: február 1973 – apríl 1981 – Bratislava : Pravda, 1982. – 542 s.
  • Gustáv Husák: Prejavy a state: máj 1981 – december 1983 – Bratislava : Pravda, 1985 – 457 s.[20]
  • Gustáv Husák: O československo-sovietskom priateľstve, spojenectve a spolupráci – Praha : Lidové nakladatelství, 1985. – 221 s.
  • Gustáv Husák: Z prejavov a statí: január 1984 – jún 1987 – Bratislava : Pravda, 1987. – 453 s.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

V kultuře a jazyce (eponymie)[editovat | editovat zdroj]

V kultuře[editovat | editovat zdroj]

Dr. Gustáv Husák, inscenace slovenského divadla Aréna z roku 2006.[29]

V jazyce[editovat | editovat zdroj]

  • Děti narozené během začátku Husákovy vlády, zejména v první polovině 70. let, se v publicistickém slangu označují Husákovy děti.
  • Žižkovskému vysílači v Praze se někdy přezdívá Husákův prst.[zdroj?]
  • Husákovo ticho – Těšnovský silniční tunel v Praze vzniklý zahloubením nábřežní komunikace před tehdejší budovou sídla ÚV KSČ[30]

Gustáv Husák ve filmu[editovat | editovat zdroj]

  • Rudí prezidenti: Kněz komunismu - Gustáv Husák (E05) (2018)[31]
  • České století: Poslední hurá, Musíme se dohodnout (2013)[31]
  • SNP (Jiří Kroupa jako Gustáv Husák, 2009) [32]
  • V hlavní roli Gustáv Husák (režie: Robert Sedláček, 2008)[31]
  • Ta lidská bezmoc moci...: (režie: Petr Lokaj, 2006)[31]
  • Historická panoráma - Svedectvo o dr. Gustávovi Husákovi (TV film) (2000)[31]
  • Takoví nám vládli (1999)[31]
  • Prezidenti (1990)[31]
  • Gottwald (Michal Dočolomanský jako Gustáv Husák, 1986)[32]
  • Povstalecká história (Michal Dočolomanský jako Gustáv Husák, 1986)[32]
  • Gustáv Husák (1983)[31]
  • Invaze (Terence Soall jako Gustáv Husák, 1980)[32]
  • Vítězný lid (Michal Dočolomanský jako Gustáv Husák, 1977)[32]
  • Vojáci svobody/Komunisté (Ivan Mistrík jako Gustáv Husák, 1977)[32]
  • Povstalecké memoáre SNP (1969)[31]
  • Čas, ktorý žijeme (1968)[31]
  • Spřízněni volbou (1968)[31]
  • Príbeh jednej misie (1967)[31]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MOTÝL, Ivan: Osamělý vlk z Hradu, In: Týden, 7. 11. 2011
  2. Najväčší Slovák: TOP 10 [online]. Rtvs.sk [cit. 2022-01-10]. Dostupné online. (slovensky) 
  3. Gustáv Husák 1. díl, pořad ČRo 6 z 15. 3. 2009. media.rozhlas.cz [online]. [cit. 2010-04-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-11. 
  4. a b MACHÁČEK, Michal. Cesta Gustáva Husáka ke komunistickému hnutí. Český časopis historický. 2014, roč. 112, čís. 2. ISSN 0862-6111. 
  5. Osamělý vlk z hradu, časopis Týden 45/2011 str.32
  6. PÁNEK, Jiří. Smrt, která zdrtila Husáka. O manželku přišel při nehodě vrtulníku. iDNES.cz [online]. 2017-10-20 [cit. 2021-12-17]. Dostupné online. 
  7. Gustav Husák [online]. Osobnosti.sk [cit. 2013-11-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-03. 
  8. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623. (česky) 
  9. MACHÁČEK, Michal. Gustáv Husák za II. světové války. Slezský sborník. 2012, roč. 110, čís. 3–4, s. 259. ISSN 0037-6833. 
  10. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 623–624. (česky) 
  11. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 625–626. (česky) 
  12. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 625. (česky) 
  13. Rudé právo: Gustav Husák [online]. Ústav totalitních režimů [cit. 2013-11-26]. Dostupné online. 
  14. ROKOSKÝ, Jaroslav. Amnestie 1960 [online]. Ústav totalitních režimů [cit. 2013-11-26]. Dostupné online. 
  15. Gustáv Husák na webu Totalita.cz
  16. Chůze přes čáru, reportáž pořadu Reportéři ČT, 28. 2. 2015. Čas 4:00.
  17. ŠTEFANICA, Jan: Vybrané právne aspekty procesu G. HUSÁK a spol., Brno : Masarykova univerzita, 2013 s. 346-362 Dostupné online.
  18. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 270. 
  19. a b c E-kniha: Gustáv Husák: Svedectvo o SLOVENSKOM NÁRODNOM POVSTANÍ. DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2020-02-07 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  20. Gustáv Husák o západnom vojnovom imperializme, budovaní mieru a sociálnej politiky v knihe Z prejavov a statí (1984 - 1987). DAV DVA - kultúrno-politický magazín [online]. 2020-01-31 [cit. 2020-02-08]. Dostupné online. (slovensky) 
  21. Čestný titul Hrdina ČSSR s právem nosit zlatou hvězdu Hrdiny ČSSR (zřízen vládním nařízením č. 6/1955 Sb. ze dne 8. února 1955) SEZNAM NOSITELŮ podle matriky nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 40, kniha č. 4) Dostupné online
  22. Řád Klementa Gottwalda – za budování socialistické vlasti (zřízen vládním nařízením č. 14/1953 Sb. ze dne 3. února 1953, respektive vládním nařízením č. 5/1955 Sb. ze dne 8. února 1955). Seznam nositelů podle matriky nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 42, kniha č. 6) Dostupné online
  23. Řád Vítězného února (zřízen zákonným opatřením předsednictva Federálního shromáždění č. 9/1973 Sb. ze dne 13. února 1973) SEZNAM NOSITELŮ podle matriky nositelů (Archiv KPR, fond KPR, Evidenční knihy k udělování státních vyznamenání, inv. č. 44, kniha č. 8) Dostupné online
  24. Wojciech Stela: Polskie ordery i odznaczenia (Vol. I). Varšava: 2008, s. 48.
  25. Suomen Valkoisen Ruusun ritarikunnan suurristin ketjuineen ulkomaalaiset saajat. www.ritarikunnat.fi [online]. [cit. 2019-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  26. Story Map Tour. www.arcgis.com [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. 
  27. 1973: Granma Archives Index - LANIC. lanic.utexas.edu [online]. [cit. 2020-06-23]. Dostupné online. (španělsky) 
  28. 1983: Granma Archives Index - LANIC. ibs-treatments.org [online]. [cit. 2020-06-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-25. (španělsky) 
  29. Divadelní hra bilancuje život Gustáva Husáka. iDNES.cz [online]. 2006-10-18 [cit. 2019-01-12]. Dostupné online. 
  30. Husákovo ticho (Portál hlavního města Prahy). www.praha.eu [online]. [cit. 2019-12-07]. Dostupné online. 
  31. a b c d e f g h i j k l www.csfd.cz [online]. [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 
  32. a b c d e f Filmová role - vyhledávání Dr. Gustáv Husák - Filmová databáze online FDb.cz. www.fdb.cz [online]. [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

1. tajemník KSČ
Předchůdce:
Alexander Dubček
19691971
Gustáv Husák
Nástupce:
Generální tajemník ÚV KSČ
Předchůdce:
19711987
Gustáv Husák
Nástupce:
Milouš Jakeš