Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Invaze do Československa
Konflikt: studená válka
Státní vlajka Československa zbrocená krví,Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze
Státní vlajka Československa zbrocená krví,
Praha, středa 21. srpna 1968, první den invaze
Trvání: 21. srpna11. září 1968
Místo: Československo Československo
Casus belli: Snaha potlačit reformní proces v Československu.
Výsledek: Pražské jaro bylo potlačeno.
Podepsán Moskevský protokol.
Okupace Československa do roku 1991.
Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy.
Strany
Warsaw Pact Logo.svg Varšavská smlouva:
Sovětský svaz Sovětský svaz
Flag of Poland (1928-1980).svg Polsko
Civil Ensign of Hungary.svg Maďarsko
Bulharsko Bulharsko

Podpora, ale jen s minimální účasti:[1]
Východní Německo NDR
Československo Československo

Podpora:
Rumunsko Rumunsko[2]
Jugoslávie Jugoslávie[3]
Albania (1946-1992) Albánie
Velitelé
Sovětský svaz Leonid Iljič Brežněv
Sovětský svaz Ivan Georgievič Pavlovskij
Sovětský svaz Andrej Grečko
Polsko Władysław Gomułka
Civil Ensign of Hungary.svg János Kádár
Bulharsko Todor Živkov
Československo Alexander Dubček
Československo Ludvík Svoboda
Československo Martin Dzúr

Síla
500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel 235,000[4] (ČSLA však zůstala neaktivní)
Ztráty
Sovětský svaz 96 mrtvých (84 dopravní nehody)[5]
Polsko 8 mrtvých[6]
Civil Ensign of Hungary.svg 1 mrtvý[6]
Bulharsko 1 mrtvý[6]
Československo 137 mrtvých[7];
a 500 zraněných civilistů
při střetech cizích
vojáků s civilisty a
dopravních nehodách s okupačními
jednotkami.[8]
70 130 uprchlíků (dle oficiálních zdrojů)[9]
Na tento článek je přesměrováno heslo Operace Dunaj. O filmu z roku 2009 pojednává článek Operace Dunaj (film).

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj) byl vojenský vpád vojsk pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (SSSR) na žádost konzervativního křídla Komunistické strany Československa. Dále se jej účastnila vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR). Vojska Německé demokratické republiky (NDR), ač připravena k zásahu, nakonec hranice ČSSR nepřekročila (až na malý počet specialistů).[10][11] Země Varšavské smlouvy, které se invaze nezúčastnily, byly Albánie (od roku 1962 fungovala v tomto paktu jen jako pasivní člen) a Rumunsko pod vedením svérázného diktátora Nicolae Ceauşesca.

Byla obsazena většina důležitých měst v tehdejší ČSSR, krátce po příjezdu tanků a obsazení letišť, na kterých přistávala sovětská letadla s další vojenskou technikou. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo usnesení odsuzující invazi (poměrem 7 : 4 hlasům).[12] Československá armáda, která měla na starosti obranu hranic, nepodnikla skoro žádné kroky k obraně. Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala silný odpor, čímž zabránila provedení původních plánů k ustanovení otevřeně kolaborantské tzv. Dělnicko-rolnické vlády. Spontánní odpor proti okupaci de facto v očích světové veřejnosti zdiskreditoval socialismus sovětského typu. Bylo přerušeno rozhlasové i televizní vysílání, které však bylo rychle obnoveno z improvizovaných studií.[13] Následně došlo k potlačení československého pokusu o reformu socialismu – tzv. Pražského jara. Došlo k zatčení a internaci československých vedoucích představitelů – Dubčeka, Smrkovského, Černíka a dalších. Masové spontánní protesty trvaly týden. Vojska SSSR zde zůstala až do roku 1991.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Alexander Dubček v roce 1968

U příležitosti 20. výročí československého „Vítězství pracujícího lidu“ prohlásil tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny po triumfu socialismu a že cílem je tzv. Socialismus s lidskou tváří. Tím byl zahájen proces, zvaný Pražské jaro: v dubnu započal program liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a připouštěla se už i možnost vícestranné vlády. Změny byly stále více oceňovány a podporovány obyvatelstvem, ovšem vedení KSČ k těmto iniciativám nemělo jednotný postoj: mezi reformátory podporující Dubčeka patřili předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel, mezi konzervativní odpůrce změn patřili především předseda ÚV KSS Vasil Biľak, ministr dopravy Alois Indra a člen předsednictva ÚV KSČ Oldřich Švestka, na jejichž stranu přeběhl i původní reformátor Drahomír Kolder.

Spojenci z tehdejšího sovětského bloku se těchto změn začali oprávněně obávat a pokoušeli se omezit dopad těchto iniciativ prostřednictvím řady jednání. Československo a Sovětský svaz se dohodly na dvoustranných rozhovorech, které se uskutečnily 29. července 1968 v Čierné nad Tisou, v blízkosti československo-sovětské hranice. Schůzky se zúčastnili za Československo především první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další, za Sovětský svaz to byli první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, předseda Rady sovětů Alexej Kosygin, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, hlavní ideolog Michail Suslov a další. Dubček bránil program reformního křídla KSČ a zároveň sliboval plnění závazků vůči Varšavské smlouvě. Delegáti KSČ znovu potvrdili svou loajalitu vůči Varšavské smlouvě a slíbili, že potlačí „antisocialistické“ tendence v zemi, nebudou oživovat myšlenku obnovy sociálně demokratických stran a budou kontrolovat tisk opětovným zavedením vyšší úrovně cenzury. O několik dní později, 3. srpna 1968, se v Bratislavě setkali zástupci ČSSR, SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR nad podpisem Bratislavské deklarace, která potvrzovala věrnost marxismu-leninismu i proletářskému internacionalismu, a vyhlásila boj proti buržoazní ideologii i všem „antisocialistickým“ silám. Sovětský svaz také vyjádřil záměr zasáhnout do vývoje v jakékoliv zemi Varšavské smlouvy, pokud by zde hrozilo zavedení politické plurality se systémem několika politických stran.

Nejpozději na bratislavské konferenci však došlo k předání Zvacího dopisu adresovaného sovětským úřadům. V tomto dopise se tvrdí, že pravicová média podnítila v Československu vlnu nacionalismu a šovinismu, a vyvolala antikomunistickou a antisovětskou psychózu. Dopis je zároveň formální žádostí Sovětskému svazu, aby poskytl podporu a pomoc všemi prostředky, které má k dispozici, k záchraně Československa před údajným nebezpečím kontrarevoluce. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.[14] Tím naplnili skutkovou podstatu závažného trestného činu vlastizrady i podle tehdejších zákonů.[zdroj?] Podle deníku Izvestija byly předané dopisy s požadavkem na „bratrskou pomoc“ dva, podepsané byly stejnými členy KSČ, první předal Antonín Kapek Leonidu Brežněvovi při rozhovorech v Čierné nad Tisou a druhý dopis předal Vasil Biľak předsedovi ukrajinské strany Petru Šelestovi během konference v Bratislavě.[14] Kopii dopisu předala na počátku devadesátých let ruská vláda prezidentovi Václavovi Havlovi.

V následujících dnech měl Dubček několik závažných telefonátů s představiteli Sovětského svazu, ve kterých mu bylo jasně řečeno, že současné dění v Československu se ostatním členům Varšavské smlouvy nelíbí a považují ji za ohrožení socialistického vývoje. Brežněv opakovaně, se stupňující se naléhavostí, naznačoval Dubčekovi zprvu možnost, později nutnost zasáhnout do tohoto vývoje všemi dostupnými prostředky, pokud překotný vývoj situace nezbrzdí samotné vedení KSČ samo. Dubčekovy námitky, že jde o vnitřní věc ČSSR a že veškeré závazky vůči ostatním socialistickým státům zůstávají v platnosti, Brežněva příliš nepřesvědčily a v posledním telefonátu již Dubčekovi prakticky oznámil, že mu nevěří a že bude nucen jednat silou, aby zajistil socialistický vývoj ČSSR. Dubček mu však tehdy jen odpověděl, ať jedná, jak uzná za vhodné.[zdroj?]

Československé vedení se domnívalo, že Sovětský svaz a jeho spojenci invazi neprovedou, protože věřili, že summit v Čierné nad Tisou situaci uklidnil. Věřili také, že jakákoli invaze by byla příliš nákladná a mezinárodní politický dozvuk by byl velmi významný, zejména kvůli Světové komunistické konferenci, která se konala v listopadu tohoto roku.[15]

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)
Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády
Sovětský voják, omylem postřelený spolubojovníky. Následkům zranění později podlehl.
Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. První útočná vlna proběhla v ranních hodinách, kdy byla obsazena letiště, na která následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť i v centru Prahy (přeletový koridor pro letadla Antonov na letiště Ruzyně vedl přes Nusle a Vinohrady, přesně nad rodnou vilou Osvěta Jana Masaryka[zdroj?]), že začala invaze. Československá armáda měla od iniciátorů rozkaz pustit vojska do země. Předsednictvo ÚV KSČ přijalo v poměru 7 : 4 rezoluci odsuzujíci okupaci (dva členové ÚV KSČ Jan Piller a Frantíšek Barbírek se na poslední chvíli přiklonili na stranu A. Dubčeka). Soukromé osoby začaly šířit zprávy o útoku jednotek Varšavské smlouvy. V ranních hodinách Československý rozhlas odvysílal Provolání Všemu lidu ČSSR a později i průběh masakru civilistů invazními vojsky na Vinohradské třídě. Kolem deváté ráno vysílání umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty.[16] Rozhlas následně přešel do ilegality a od 11 hodin pokračoval ve štafetovém vysílání zpravodajství o situaci v zemi, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podařilo se obnovit i televizní vysílání z improvizovaných studií.[17] Například pracovníci Československé televize, kteří byli okupanty vyhnáni z rozstřílených televizních studií, nalezli azyl v areálu ČKD Praha a mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém podniku Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s vámi - buďte s námi!“

V průběhu invaze bylo nasazeno do československých ulic přibližně 6 300 tanků, které byly následovány velkým počtem pozemních jednotek v odhadovaném počtu 200 000 až 500 000 mužů.[18]

Tanky a obrněná vozidla byla pomalována tzv. invazními pruhy. Tyto pruhy bílé barvy na kapotách obrněnců a ostatních vozidel měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek. V tehdejší době totiž v Československu byla ve výzbroji stejná technika jako v ostatních členských státech Varšavské smlouvy a tak v případě protiútoku Československé armády by armády Varšavské smlouvy (okupační vojsko) měly problémy rozlišit nepřítele od spojence.

Ztráty[editovat | editovat zdroj]

Ode dne vstupu vojsk na území Československa do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků.[19] Kvůli okupaci pak do roku 1989 zemřelo 402 civilistů, nejvíce z nich při autonehodách.[20] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 100 000 lidí do konce roku 1969, dalších 140-250 tisíc lidí pak emigrovalo do roku 1989.[21] Sověti uvádí během prvního měsíce invaze 104 svých mrtvých.[20]

Časový průběh[editovat | editovat zdroj]

Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů
Hořící tanky a barikády
  • 23:00 20. srpna 1968 – Vojska Varšavské smlouvy obsadila jižní Slovensko, vstoupila také ze Sovětského svazu (Ukrajiny) pár kilometrů za hranice Slovenska, z Polska obsadila hranice na severním Slovensku a také z Polska obsadila České Slezsko.
  • O půlnoci na 21. srpen 1968 – Vojska obsadila celý Východoslovenský kraj a celou Bratislavu a postupují jak z jihu, tak ze severu Slovenska do Středoslovenského kraje, vojska postupují i na severu Moravy.
  • 1:00 21. srpna 1968 – Vojska obsadila téměř celé Slovensko, postupují také východními Čechami a z Německé demokratické republiky míří další vojska k Praze přes severní Čechy.
  • 2:00 21. srpna 1968 – Vojska dále postupují Moravou a severními Čechami, dosud se nepotkala s jakýmkoliv odporem či incidenty.
  • 3:00 21. srpna 1968 – Vojska rychle postoupila Moravou, východními a severními Čechami a míří na Středočeský kraj.
  • 4:00 21. srpna 1968 – Vojska obsazují oblast v Karlových Varech a pomalu obkličují Prahu.
  • 5:00 21. srpna 1968 – Vojska obklíčila Prahu a postupují západními Čechami.
  • 6:00 21. srpna 1968 – Vojska míří na zbytek západních a jižních Čech a také pomalu postupují Prahou.
  • 7:00 21. srpna 1968 – Vojska obsadila téměř celé Československo, ale stále neobsadila celou Prahu.
  • 8:00 21. srpna 1968 – Vojska mají pod kontrolou všechny ulice Prahy.

Zahraniční ohlasy[editovat | editovat zdroj]

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu tzv. „Osmi statečných“ sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[22] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[22] Rezoluci připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.[22] Spojené státy americké, které byly zaměstnány válkou ve Vietnamu,[23] na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc.

Zahraniční protesty[editovat | editovat zdroj]

Sebeupálení Ryszarda Siwce na Varšavském „Stadionu Desetiletí“
Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968

Proti invazi protestovaly západní státy, ze socialistických pak Rumunsko a Jugoslávie.

Dne 25. srpna 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla k demonstraci skupinka osmi sovětských občanů (v českém prostředí známá často jako osm statečných) – Konstantin Babickij, Taťána Bajevová, Larisa Bogorazová, Natalja Gorbaněvská, Vadim Delone, Vladimir Dremljuga, Pavel Litvinov a Viktor Fajnberg – kteří nesli československou vlaječku a transparenty s nápisy Ztrácíme nejlepší přátele, Hanba okupantům, Ruce pryč od ČSSR, Za vaši i naši svobodu, Svobodu Dubčekovi, Ať žije svobodné a nezávislé Československo.[24][25] Během okamžiku byli zatčeni a následně strávili několik let ve vězeních či ústavech.

Dalším protestujícím v tehdejším Sovětském svazu byl Gruzínec Revaz Cincadze, který předsedovi Rady ministrů Alexeji N. Kosyginovi napsal 14. března 1970 dopis, který zahájil slovy: Vyjadřuji svůj rozhodný, rozhněvaný protest v souvislosti s náhlým, sprostým, ničím neodůvodněným vpádem sovětských vojsk na území Československa. Proti nám a proti této věrolomnosti povstal celý svět. Za napsání tohoto dopisu byl zatčen a podroben psychiatrickému vyšetření. Kvůli údajné schizofrenii byl držen v psychiatrické léčebně v Kazani, propuštěn byl až po téměř dvou letech.[26]

Protestní sebeupálení[editovat | editovat zdroj]

Dne 8. září 1968 se na celostátních dožínkových slavnostech na varšavském stadiónu zapálil na protest proti okupaci Ryszard Siwiec.[24] Na následky popálenin o čtyři dny později zemřel. I když jeho čin viděly tisíce lidí, režimu se podařilo přesvědčit veřejnost, že se jednalo o duševně narušeného jedince, takže pravý motiv jeho sebeupálení vyšel najevo až po roce 1989. V lednu 1969 se na protest proti okupaci Československa upálil na Václavském náměstí v Praze student Jan Palach. Jeho čin inspiroval sérii napodobitelů mezi nimi Jana Zajíce, Evžena Plocka, Josefa Hlavatého a Michala Lefčíka. V Maďarsku se poté na protest proti okupaci upálil učeň Sándor Bauer. V Estonsku se o sebeupálení pokusil student matematiky Elijahu Rips, který svůj čin přežil.

Pobyt vojsk na československém území[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Střední skupina vojsk.

Do 4. listopadu 1968 opustily Československo armády PLR, NDR, MLR a BLR. Sovětská armáda po okupaci zůstala na území Československa až do roku 1991, v odhadovaném počtu okolo 150 000 osob[27] v třiatřiceti lokalitách. Do užívání jí byly předány celé vojenské prostory (např. Milovice, Libavá, Ralsko), kasárna (např. Horňátky, Rokytnice v Orlických horách, Česká Třebová, Josefov, Mladá Boleslav, Vysoké Mýto) i některé civilní objekty (např. nemocnice Kostelec nad Černými lesy, vojenská nemocnice v Josefově). V Milovicích bylo zřízeno velitelství sovětské Střední skupiny vojsk a vybudováno de facto nové město s tisíci byty. Mezi Milovicemi a Moskvou jezdil každý den vlakový spoj.

Odchod vojsk[editovat | editovat zdroj]

Již šestnáct dní po pádu komunistického režimu, dne 3. prosince 1989 vydala československá vláda stanovisko, ve kterém označila srpnovou invazi v roce 1968 za protiprávní, nesoucí všechny znaky porušení mezinárodního práva dvou suverénních států. 6. prosince 1989 vznikla expertní skupina pro zahájení jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa. Po jednání Václava Havla s Michailem Gorbačovem bylo předběžně dohodnuto, že bojové jednotky odejdou do 30. června 1990, servisní do poloviny 1991. Poslední vojáci okupačních vojsk odešli z území Československa 21. června 1991.[28]

Ilegální rozhlasové vysílání[editovat | editovat zdroj]

Národní muzeum poškozené palbou – okupační jednotky ho omylem považovaly za budovu Československého rozhlasu

Ilegální stanice Vltava, šířená na vlně 210 m ze stanoviště Wilsdruff nedaleko Drážďan, se poprvé ozvala po páté hodině ráno 21. srpna 1968. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.[22] Později bylo vysílání této stanice šířeno také z mobilního vysílače sovětské armády, přemístěného ke městu Karl-Marx-Stadt (Chemnitz) na kmitočtu 1322 kHz. V prvních dnech okupace dále vysílala (pravděpodobně ze zahrady sovětského velvyslanectví v Praze) stanice Dělnický hlas republiky na střední vlně 1178 kHz a na krátkých vlnách 41 a 49 metrů. Z území Polska vysílala v prvním týdnu okupace v češtině rozhlasová stanice Záře. Zahraniční vysílání moskevského rozhlasu, které do té doby připravovalo jen dva hodinové pořady v češtině a slovenštině denně, rozšířilo po 21. srpnu 1968 vysílání v češtině a slovenštině na 24 hodin denně. Program byl šířen na dlouhých, středních a krátkých vlnách z území Sovětského svazu a dále z mobilních vysílačů sovětské armády, které byly rozmístěny po okupovaném Československu a vysílaly na středovlnných kmitočtech legálního Československého rozhlasu.

Dnešní pohled[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na Liberecké radnici

Ačkoliv česká i slovenská veřejnost invazi vojsk odsuzují, autoři tzv. Zvacího dopisu, kteří i podle tehdejších zákonů spáchali vlastizradu,[29] nebyli nikdy potrestáni.[30][31][32]

Odsouzení invaze[editovat | editovat zdroj]

První kdo se omluvil bylo Maďarsko, dne 11. srpna 1989. Maďarská socialistická dělnická strana zveřejnila svůj názor na zásadně nesprávné rozhodnutí o napadení Československa. Sněmovna Národního shromáždění Polska v roce 1989, při příležitosti 21. výročí vojenské intervence, přijala usnesení o odsouzení ozbrojených zásahů. Další omluvu schválilo 1. prosince 1989 Lidové shromáždění NDR, omlouvá se v něm československému lidu za jejich zapojení do vojenské intervence. Omluva z Bulharska přišla 2. prosince 1989.[33]

Invazi odsoudilo 4. prosince 1989 vedení sovětského vůdce Michaila Gorbačova,[34] mise na záchranu socialismu byla prý lží a výsledkem neadekvátního přístupu a vměšováním se do záležitostí spřátelené země, tudíž bylo toto rozhodnutí nepodložené a chybné.[35] Později invazi odsoudilo i nové Rusko ústy prezidenta Borise Jelcina: „Vpád odsuzujeme jako agresi, jako útok na svrchovaný, samostatný stát, jako vměšování do jeho vnitřních záležitostí." (1993). Také ruský prezident Vladimir Putin řekl, že respektuje a sdílí tehdejší Jelcinova slova a morální odpovědnost Ruska za invazi uznal v roce 2006.[33][36][37]

Obhajoba invaze ruskou státní televizí v roce 2015[editovat | editovat zdroj]

Sovětský voják s protitankovou municí

V roce 2015 natočila ruská státní televize Rossija 1 film Varšavská smlouva. Odtajněné stránky (rusky Варшавский договор. Рассекреченные страницы). Invazi popsala jako zásah proti připravovanému převratu, prevenci proti invazi NATO a „vážnou zkoušku sjednocených ozbrojených sil Varšavské smlouvy“. Podle filmu byla invaze do Československa v srpnu 1968 nutná, protože se v zemi chystal ozbrojený převrat. Odpovědnost za invazi přičítá film pražské opozici a její „úderné síle“ Klubu 231, jehož členy film označuje za odsouzené esesáky, fašisty a kolaboranty.

Podle filmu byla hranice se západním Německem dokořán, v Československu bylo 368 000 západních Němců, v Praze a dalších městech se našly tajné sklady zbraní, "s jejichž pomocí chtěli nepřátelé československého lidu vytvořit situaci beztrestného teroru a dovést věci k ozbrojeným srážkám a krveprolití".

Vzpomínky poslance ruské Státní dumy Jurije Sinělščikova, který se invaze účastnil jako četař spojovacího praporu, na „palbu z ručních kulometů a automatických zbraní po sovětských vojácích v shora otevřených transportérech“ a „hořící tanky“ jsou prostříhány se sovětským propagandistickým filmem z roku 1969 Československo, rok zkoušek, ve kterém v pražských ulicích hynou „potomci osvoboditelů“ z května 1945.[38][39][40][41]

Dokument kritizoval český prezident Miloš Zeman, který označil invazi za zločin a řekl, že "ruská televize lže a žádný jiný komentář, než že je to novinářská lež, se k tomu říci nedá."[42] Český ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek si předvolal ruského velvyslance Kiseljova, který se od dokumentu distancoval a prohlásil, že stále platí dřívější vyjádření ruských představitelů o morální odpovědnosti za invazi.[43] Jeden z nejpopulárnějších ruských deníků Gazeta.ru označil dokument za neobjektivní a revizionistický, který škodí Rusku.[34]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Stolarik, M. Mark(2010). The Prague Spring and the Warsaw Pact Invasion of Czechoslovakia, 1968: Forty Years Later. Bolchazy-Carducci Publishers, 137–164. ISBN 9780865167513. 
  2. Conflicted Memories: Europeanizing Contemporary Histories, edited by Konrad H. Jarausch, Thomas Lindenberger, p. 43
  3. "Back to the Business of Reform", Time Magazine, 16 August 1968. Ověřeno k 27 April 2010. 
  4. MINAŘÍK, Pavel; ŠRÁMEK, Pavel. Čs. armáda po roce 1945 [online]. [cit. 2015-11-17]. Dostupné online.  
  5. The Soviet War in Afghanistan: History and Harbinger of Future War?
  6. a b c http://aktualne.centrum.cz/domaci/spolecnost/clanek.phtml?id=614332
  7. https://zpravy.aktualne.cz/domaci/okupace-1968-nova-fakta-o-zavrazdenych-ceskoslovenskych-obca/r~b419b4c275f211e79de10025900fea04/?redirected=1503241963 a 500&nbsp
  8. Obětí invaze v srpnu 1968 bylo víc, než se dosud uvádělo [online]. 2008-08-06, [cit. 2014-08-22]. Dostupné online.  
  9. TVRDÍKOVÁ, Michaela. Proměny československé emigrace v letech 1948–1989. Brno, 2007 [cit. „Nejvíce jich odešlo právě v první fázi (1968–1969), kdy se „trestného činu“ opuštění republiky dopustilo 70 130 osob.“]. 135 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Libor Vykoupil, Ph.D.. s. 34. Dostupné online.
  10. Archivy zpochybňují přímou účast vojsk bývalé NDR na invazi v roce 1968
  11. NDR se srpnové invaze zúčastnila… a zároveň nezúčastnila
  12. Kieran Williams, “The Prague Spring and its aftermath: Czechoslovak politics 1968–1970,” (Cambridge: Cambridge University Press, 1997).
  13. ROŽÁNEK, Filip. Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Československý rozhlas, 2008-08-05, [cit. 2009-05-25]. Dostupné online.  
  14. a b WILLIAMS, Kieran. The Prague Spring and Its Aftermath: Czechoslovak Politics, 1968-1970. [s.l.] : Cambridge University Press. Dostupné online. ISBN 9780521588034.  
  15. VALENTA, Jiří. Sovětská intervence v Československu 1968 : anatomie rozhodnutí. [s.l.] : [s.n.], 1991. ISBN 80-205-0213-0.  
  16. ROŽÁNEK, Filip. Poslechněte si: Vysílání Československého rozhlasu 21. srpna 1968 - noc a ráno [online]. Český rozhlas, 2008, [cit. 2010-08-27]. Dostupné online.  
  17. Podporovali jsme Dubčeka – Rozhovor autora Totality Daniela Růžičky s Jiřím Svejkovským o situaci v ČST v roce 1968. [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  18. Úterý 20. srpna 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  19. Historici: Obětí srpnové okupace je více – České noviny, 9. 6. 2008]
  20. a b Sovětští vojáci za sebou v Československu nechali 402 mrtvých. ČT24 [online]. . Dostupné online.  
  21. Statisíce lidí vyhnala srpnová okupace do emigrace. Deník.cz [online]. 2008-08-22. Dostupné online.  
  22. a b c d Okupace den za dnem, hodinu po hodině [online]. Český rozhlas, [cit. 2008-08-10]. Dostupné online.  
  23. Sověti věděli, že jim USA v srpnu 1968 nic neudělají. Aktuálně.cz. 20. srpna 2008.
  24. a b Srpen 1968: Svět zpovzdálí sledoval české drama [online]. Týden, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  25. Mezinárodní ohlasy na Srpen 1968 [online]. Totalita.cz, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  26. Náhlý a sprostý vpád sovětských vojsk [online]. Ústav pro studium totalitních režimů, [cit. 2015-02-01]. Dostupné online.  
  27. Bratrská vojska za hranicemi Sovětského svazu [online]. eDejiny.cz, rev. 2003-01-05, [cit. 2007-11-04]. Dostupné online.  
  28. Informační systém vlády, 20. výročí odchodu sovětských vojsk a ukončení vojenské okupace Československa
  29. Srpen 1968: viníci potrestání unikli [online]. Denik.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  30. Za zvací dopis z roku 1968 Vasil Biľak stíhán nebude [online]. Lidovky.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  31. Bilak už za zvací dopis z roku 1968 nebude potrestán [online]. Aktualne.centrum.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  32. Píšu paměti, mám čisté svědomí a ničeho nelituji, vzkazuje Vasil Biľak [online]. Mediafax.cz, [cit. 2011-01-25]. Dostupné online.  
  33. a b Gorbačov o roce 1968: V životě jsem nezažil větší dilema
  34. a b "Neobjektivita škodí Rusku, napsal k dokumentu o srpnu 1968 ruský deník". Novinky. 2. června 2015.
  35. VALENTA, Jiří. Sovětské přehodnocení rozhodnutí z roku 1968 a „něžná revoluce“ [online]. 1992-03-01. Dostupné online.  
  36. Putin: za "srpen" neseme morální odpovědnost
  37. Putin: Russia bears "moral responsibility" for 1968 soviet invasion.. Radio Prague [online]. 2006-03-02. Dostupné online.  
  38. Lživý film o srpnu 1968 ublíží spíš nám než Čechům, soudí ruští experti [online]. zpravy.idnes.cz, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  39. V Praze po nás stříleli z kulometů, líčí ruský dokument srpen 1968 [online]. zpravy.idnes.cz, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  40. Už zase šlo o přátelskou pomoc. Ruská televize obhajuje srpen 68. [online]. Česká televize, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  41. V roce 1968 jsme vás ochránili! Ruský dokument obhajuje okupaci. [online]. Frekvence 1, [cit. 2015-08-21]. Dostupné online.  
  42. "Zeman: Ruská televize o roce 1968 lže, invaze byla zločin". Novinky. 3. června 2015.
  43. "Zaorálek k sankčnímu seznamu: Takové zacházení s Čechy odmítáme". Česká televize. 1. června 2015.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Blažek, Petr, Kamiński, Łukasz, Vévoda, Rudolf (editoři): Polsko a Československo v roce 1968 : Sborník příspěvků z mezinárodní vědecké konference, Varšava, 4. – 5. září 2003, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Dokořán (2006), Praha, ISBN 80-7285-070-9 (ÚSD AV ČR), ISBN 80-7363-103-2 (Dokořán)
  • FIDLER, Jiří. 21. 8. 1968: Okupace Československa: Bratrská agrese. Praha : Havran, 2003. 195 s. ISBN 80-86515-35-4.  
  • Pelikán, Jan: Jugoslávie a Pražské jaro, Univerzita Karlova, Praha 2008.
  • Zahradníček, Tomáš: Zvláštní výprava na jih: Intervence 1968 ve vzpomínkách polských důstojníků, Dějiny a současnost, roč. 30, č. 1, 2008, s. 37–39, ISSN 0418-5129

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]