Lubomír Štrougal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Lubomír Štrougal
Lubomír Štrougal (2012)
Lubomír Štrougal (2012)

Předseda vlády ČSSR
Ve funkci:
28. ledna 1970 – 11. října 1988
Prezident Ludvík Svoboda, Gustáv Husák
Předchůdce Oldřich Černík
Nástupce Ladislav Adamec

ministr vnitra ČSSR
Ve funkci:
23. června 1961 – 23. dubna 1965
Předseda vlády Viliam Široký
Jozef Lenárt
Předchůdce Rudolf Barák
Nástupce Josef Kudrna

ministr zemědělství ČSR/ČSSR
Ve funkci:
6. března 1959 – 23. června 1961
Předseda vlády Viliam Široký
Předchůdce Michal Bakuľa
Nástupce Vratislav Krutina
Stranická příslušnost
Členství KSČ (do 1990)

Narození 19. října 1924 (95 let)
Veselí nad Lužnicí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Vztahy Jiří Janoušek (zeť)
Děti Eva Janoušková
Příbuzní Jiří Janoušek (zeť)[1]
Martin Janoušek (vnuk)
Alma mater Univerzita Karlova v Praze
Profese politik
Ocenění medaile Za upevnění bojové družby (1981)
Řád republiky
Podpis Lubomír Štrougal, podpis
Commons Kategorie Lubomír Štrougal
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lubomír Štrougal (* 19. října 1924 Mezimostí nad Nežárkou, dnes část Veselí nad Lužnicí) je bývalý komunistický politik, ministr zemědělství a ministr vnitra a pozdější československý premiér v letech 1970–1988.

Původ[editovat | editovat zdroj]

Lubomír Štrougal pochází z levicově orientované rodiny. Jeho otec, zaměstnanec cementárny, zakládal organizaci Komunistické strany Československa (KSČ) ve Veselí nad Lužnicí,[zdroj?] během druhé světové války byl vězněn za odbojovou činnost a zahynul při bombardování berlínské věznice Plötzensee.[2]

Kariéra do roku 1968[editovat | editovat zdroj]

Po válce absolvoval Lubomír Štrougal Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal akademický titul JUDr.

Již od roku 1948 pracoval v krajském vedení KSČ v Českých Budějovicích, od roku 1957 jako vedoucí tajemník Krajského výboru KSČ pro Českobudějovický kraj. V roce 1958 byl zvolen do Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ).

V období od 6. března 1959 do 23. června 1961 působil jako ministr zemědělství v československé vládě, důležitější však byla doba od 23. června 1961 do 23. dubna 1965 ve funkci ministra vnitra.[3] V komunistickém režimu se jednalo o klíčové ministerstvo; předpokládá se,[kdo?] že tam Lubomír Štrougal získal důležité kontakty v bezpečnostních složkách, které mu pomohly v další kariéře.[zdroj?]

Ve funkci ministra vnitra se mj. účastnil zatčení svého předchůdce Rudolfa Baráka přímo prezidentem Antonínem Novotným (ten se u Štrougala ujistil, zda může R. Baráka sám zatknout) a inscenování „nálezu“ nacistických dokumentů v Černém jezeře na Šumavě.[zdroj?]

Působení během okupace 1968[editovat | editovat zdroj]

Po sovětské okupaci v roce 1968 řídil jako místopředseda (od března 1968) vládu v době, kterou premiér Oldřich Černík trávil nedobrovolně na jednáních se sovětským vedením v Moskvě. Štrougal odmítl pozici ve zrádcovské vládě, kterou se snažil sestavit Alois Indra – kabinet pod jeho vedením se naopak alespoň slovně profiloval jako odpůrce okupace.

Po příchodu Gustáva Husáka do čela KSČ Štrougal obrátil, přijal post v Husákově novém prosovětském vedení a stal se jedním z hlavních představitelů politiky normalizace v následujících 20 letech.

Období normalizace[editovat | editovat zdroj]

Byl 20 let (1968–1988) členem nejužšího vedení KSČ a 18 let (28. ledna 1970 až 11. října 1988) předsedou federální československé vlády.

Vedle Gustáva Husáka se stal nejznámější tváří spojenou s normalizací ve všech jejích aspektech nesvobody, cenzury, každodenního nátlaku na oponenty a v osmdesátých letech také stále patrnější ekonomické stagnace. V tomto období také vznikla fáma, že má mimomanželský poměr s Helenou Vondráčkovou.[4][5]

Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v SSSR stál Lubomír Štrougal na straně reforem a přestavby (perestrojky), jeho křídlo ale vnitrostranický boj prohrálo. Ze sovětské perestrojky se stala v Československu fraška existující pouze v projevech komunistických funkcionářů[zdroj?] a Štrougal byl nucen v roce 1988 opustit funkci předsedy vlády a následně i předsednictvo ÚV KSČ.

V dubnu 1981 obdržel medaili Za upevnění bojové družby, kterou mu propůjčil Nejvyšší sovět SSSR v souvislosti s 25. výročím Varšavské smlouvy.[6]

Konec politické kariéry[editovat | editovat zdroj]

Po listopadových událostech roku 1989 kandidoval na pozici generálního tajemníka KSČ, ale neuspěl. Sám tvrdí, že jej jeho příznivci do funkce navrhli, on však tuto kandidaturu odmítl s tím, že bude-li zvolen, funkci odmítne. 10. prosince 1989 rezignoval na mandát poslance Federálního shromáždění a na členství v ÚV KSČ,[7] čímž zmizel z veřejného života; počátkem roku 1990 byl vyloučen z KSČ.

Během 90. let byl neúspěšně obviněn z trestných činů v souvislosti se svým působením ve funkci předsedy vlády. V současnosti žije v ústraní na samotě na Jizerce.[8]

Jeho zetěm je publicista a podnikatel Jiří Janoušek.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Lubomír Štrougal je autorem knih Paměti a úvahy (2009, Nakladatelství Epocha) a Ještě pár odpovědí (2011, Epocha). Knihu Štrougal o Husákovi a jiné vzpomínky na minulost (2009) neautorizoval.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Lidové noviny. Dostupné online.
  2. ŠMÍD, Milan. Štrougalovy memoáry a (ne)spolehlivost pamětníků. Louč [online]. 2009-12-29 [cit. 2010-10-26]. Dostupné online. (česky) 
  3. Ústav pro studium totalitních režimů: Bezpečnostní aparát ministerstva vnitra (ministerstva národní bezpečnosti). Dostupné online.
  4. S tátou jsme měli báječný vztah, říká dcera Lubomíra Štrougala - iDNES.cz
  5. Helena Vondráčková: Nemůžu už marnit čas - iDNES.cz
  6. Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Digitalizovaný archiv časopisů | RudePravo/1981/4/30/1.png. archiv.ucl.cas.cz [online]. 1981-04-30 [cit. 2019-11-30]. S. 1. Dostupné online. 
  7. MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 283. 
  8. GAZDÍK, Jan; FROUZOVÁ, Kateřina. Přivedli zemi k úpadku. Jak si teď užívají důchod?. Bez korupce [online]. 2006-11-14 [cit. 2011-12-28]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]