Lubomír Štrougal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
JUDr. Lubomír Štrougal
Lubomír Štrougal (2012)
Lubomír Štrougal (2012)
Předseda vlády ČSSR
Ve funkci:
28. ledna 1970 – 11. října 1988
PrezidentLudvík Svoboda
Gustáv Husák
PředchůdceOldřich Černík
NástupceLadislav Adamec
Ministr vnitra ČSSR
Ve funkci:
23. června 1961 – 23. dubna 1965
Předseda vládyViliam Široký
Jozef Lenárt
PředchůdceRudolf Barák
NástupceJosef Kudrna
Ministr zemědělství ČSR / ČSSR
Ve funkci:
6. března 1959 – 23. června 1961
Předseda vládyViliam Široký
PředchůdceMichal Bakuľa
NástupceVratislav Krutina
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1. ledna 1969 – 19. prosince 1989
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
12. června 1960 – 31. prosince 1968
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (do 1990)
Narození19. října 1924 (97 let)
Veselí nad Lužnicí
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
DětiEva Janoušková
PříbuzníJiří Janoušek (zeť)[1]
Martin Janoušek (vnuk)
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesepolitik
OceněníMedaile Za upevňování bojového přátelství (1981)
Řád republiky
PodpisLubomír Štrougal, podpis
CommonsLubomír Štrougal
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lubomír Štrougal (* 19. října 1924 Mezimostí nad Nežárkou, dnes část Veselí nad Lužnicí) je bývalý komunistický politik, ministr zemědělství a ministr vnitra a pozdější československý premiér v letech 1970–1988.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Lubomír Štrougal pochází z levicově orientované rodiny. Jeho otec, zaměstnanec cementárny, zakládal organizaci Komunistické strany Československa (KSČ) ve Veselí nad Lužnicí,[zdroj?] během druhé světové války byl vězněn za odbojovou činnost a zahynul při bombardování berlínské věznice Plötzensee.[2]

Po válce absolvoval Lubomír Štrougal Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal akademický titul JUDr.

Již od roku 1948 pracoval v krajském vedení KSČ v Českých Budějovicích, od roku 1957 jako vedoucí tajemník Krajského výboru KSČ pro Českobudějovický kraj. V roce 1958 byl zvolen do Ústředního výboru KSČ (ÚV KSČ).

V období od 6. března 1959 do 23. června 1961 působil jako ministr zemědělství v československé vládě, důležitější však byla doba od 23. června 1961 do 23. dubna 1965 ve funkci ministra vnitra.[3] V komunistickém režimu se jednalo o klíčové ministerstvo; předpokládá se,[kdo?] že tam Lubomír Štrougal získal důležité kontakty v bezpečnostních složkách, které mu pomohly v další kariéře.[zdroj?]

Ve funkci ministra vnitra se mj. účastnil zatčení svého předchůdce Rudolfa Baráka přímo prezidentem Antonínem Novotným (ten se u Štrougala ujistil, zda může R. Baráka sám zatknout).[zdroj?]

Byl dopředu seznámen s akcí Neptun, inscenovaným „nálezem“ nacistických dokumentů v Černém jezeře na Šumavě roku 1964.[4] Na tiskové konferenci odhalil novinářům podvržené listiny, které měly odhalovat písemnosti nacistických bezpečnostních složek a seznamy agentů.[5][6]

Jeho zetěm je publicista a podnikatel Jiří Janoušek.

Působení během okupace 1968[editovat | editovat zdroj]

Po sovětské okupaci v roce 1968 řídil jako místopředseda (od března 1968) vládu v době, kterou premiér Oldřich Černík trávil nedobrovolně na jednáních se sovětským vedením v Moskvě. Štrougal odmítl pozici ve zrádcovské vládě, kterou se snažil sestavit Alois Indra – kabinet pod jeho vedením se naopak alespoň slovně profiloval jako odpůrce okupace.

Po příchodu Gustáva Husáka do čela KSČ Štrougal obrátil, přijal post v Husákově novém prosovětském vedení a stal se jedním z hlavních představitelů politiky normalizace v následujících 20 letech.

Období normalizace[editovat | editovat zdroj]

Byl 20 let (1968–1988) členem nejužšího vedení KSČ a 18 let (28. ledna 1970 až 11. října 1988) předsedou federální československé vlády.

Vedle Gustáva Husáka se stal nejznámější tváří spojenou s normalizací ve všech jejích aspektech nesvobody, cenzury, každodenního nátlaku na oponenty a v osmdesátých letech také stále patrnější ekonomické stagnace. V tomto období také vznikla fáma, že má mimomanželský poměr s Helenou Vondráčkovou.[7][8]

V dubnu 1981 obdržel medaili Za upevnění bojové družby, kterou mu propůjčil Nejvyšší sovět SSSR v souvislosti s 25. výročím Varšavské smlouvy.[9]

Po nástupu Michaila Gorbačova k moci v SSSR v roce 1985, stál Lubomír Štrougal na straně reforem a přestavby (perestrojky). Jeho křídlo ale vnitrostranický boj prohrálo. Ze sovětské perestrojky se stala v Československu fraška existující pouze v projevech komunistických funkcionářů[zdroj?] a Štrougal byl nucen v roce 1988 opustit funkci předsedy vlády a následně i předsednictvo ÚV KSČ.

Konec politické kariéry[editovat | editovat zdroj]

Po listopadových událostech roku 1989 kandidoval na pozici generálního tajemníka KSČ, ale neuspěl. Sám tvrdí, že jej jeho příznivci do funkce navrhli, on však tuto kandidaturu odmítl s tím, že bude-li zvolen, funkci odmítne. 10. prosince 1989 rezignoval na mandát poslance Federálního shromáždění a na členství v ÚV KSČ,[10] čímž zmizel z veřejného života; počátkem roku 1990 byl vyloučen z KSČ.

Během 90. let byl neúspěšně obviněn z trestných činů v souvislosti se svým působením ve funkci předsedy vlády. V současnosti žije v ústraní na samotě na Jizerce.[11] Ze zvlášť nebezpečného zneužití pravomoci úřední osoby byl Štrougal znova obviněn na sklonku roku 2019. Trestného činu se měl dopustit před rokem 1989, kdy jako vrcholný představitel státu toleroval střelbu na československých státních hranicích, kdy prchající byli pohraničníky zastřeleni nebo roztrháni psy. V květnu 2021 bylo však Městským státním zastupitelstvím v Praze rozhodnuto, že jako člověk stižený duševní poruchou nemůže být trestně stíhán. V zastavení stíhání se nicméně konstatuje jako nepochybné, že se skutek stal, je trestným činem a spáchal ho obviněný.[12][13] 3. prosince 2021 rozhodl Ústavní soud České republiky o obnovení trestního stíhání z důvodu podjatosti soudních znalců.[14][15]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Knihu Štrougal o Husákovi a jiné vzpomínky na minulost z roku 2009 Lubomír Štrougal neautorizoval.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Lidové noviny. Dostupné online.
  2. ↑ ŠMÍD, Milan. Štrougalovy memoáry a (ne)spolehlivost pamětníků. Louč [online]. 2009-12-29 [cit. 2010-10-26]. Dostupné online. (česky) 
  3. ↑ Ústav pro studium totalitních režimů: Bezpečnostní aparát ministerstva vnitra (ministerstva národní bezpečnosti). Dostupné online.
  4. ↑ HERTL, David. Rok 1964: Falešná hra Státní bezpečnosti. Jak televize „objevila“ tajné nacistické dokumenty [online]. Český Rozhlas, 2018-09-22 [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. 
  5. ↑ AKCE NEPTUN ČERNÉ JEZERO [online]. MUZEUM POLICIE ČESKÉ REPUBLIKY [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. 
  6. ↑ RŮŽIČKA, Daniel. Státní bezpečnost - akce Neptun [online]. totalita.cz [cit. 2021-12-08]. Dostupné online. 
  7. ↑ S tátou jsme měli báječný vztah, říká dcera Lubomíra Štrougala - iDNES.cz
  8. ↑ Helena Vondráčková: Nemůžu už marnit čas - iDNES.cz
  9. ↑ Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. | Digitalizovaný archiv časopisů | RudePravo/1981/4/30/1.png. S. 1. archiv.ucl.cas.cz [online]. 1981-04-30 [cit. 2019-11-30]. S. 1. Dostupné online. 
  10. ↑ MÜLLEROVÁ, Alena; HANZEL, Vladimír. Albertov 16:00 Příběhy sametové revoluce. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7422-002-9. Kapitola Slovníček, s. 283. 
  11. ↑ GAZDÍK, Jan; FROUZOVÁ, Kateřina. Přivedli zemi k úpadku. Jak si teď užívají důchod?. Bez korupce [online]. 2006-11-14 [cit. 2011-12-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-01. 
  12. ↑ ‚Voják mu držel samopal v zátylku a stiskl spoušť.‘ Jaké důkazy měla policie proti Jakešovi?. irozhlas.cz [online]. 2020-09-26 [cit. 2021-07-22]. Dostupné online. 
  13. ↑ POKORNÝ, Marek. Žalobci potvrdili, že Štrougala už nelze stíhat za střelbu na hranicích. Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2021-05-18 [cit. 2021-05-18]. Dostupné online. (česky) 
  14. ↑ Ústavní soud vrátil stíhání komunistických špiček žalobcům. Znalci, díky kterým skončilo, si zadali s režimem. ČT24 [online]. 2021-12-03 [cit. 2021-12-04]. Dostupné online. 
  15. ↑ Němci bojují za stíhání Štrougala a Vajnara, rozhodne Ústavní soud. iDNES.cz [online]. 2021-12-02 [cit. 2021-12-04]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Premiéři Československa Československo
První republika (1918–1938)
Karel Kramář (1918–1919) • Vlastimil Tusar (1919–1920) • Jan Černý (1920–1921) • Edvard Beneš (1921–1922) • Antonín Švehla (1922–1926) • Jan Černý (1926) • Antonín Švehla (1926–1929) • František Udržal (1929–1932) • Jan Malypetr (1932–1935) • Milan Hodža (1935–1938) • Jan Syrový (1938)
Druhá republika (1938–1939)
Jan Syrový (1938) • Rudolf Beran (1938–1939)
Třetí republika (1945–1948)
Zdeněk Fierlinger (1945–1946) • Klement Gottwald (1946–1948)
Komunistický režim (1948–1989)
Klement Gottwald (1948) • Antonín Zápotocký (1948–1953) • Viliam Široký (1953–1963) • Jozef Lenárt (1963–1968) • Oldřich Černík (1968–1970) • Lubomír Štrougal (1970–1988) • Ladislav Adamec (1988–1989) • Marián Čalfa (1989)
ČSFR (1990–1992)
Marián Čalfa (1989–1992) • Jan Stráský (1992)
Ministři zemědělství Československa
Ministři zemědělství první československé republiky (1918–1938)
Ministři zemědělství druhé československé republiky (1938–1939)
Ministři zemědělství exilových vlád Československa (1942–1945)
Ministři zemědělství poválečného Československa (1945–1968)
Federální ministři zemědělství Československa (1969–1990)
Ministři vnitra Československa
Ministři vnitra první československé republiky (1918–1938)
Za protektorátu (1939–1945)
Ministři vnitra exilových vlád Československa (1940–1945)
V letech (1945–1992)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lubomír_Štrougal&oldid=20868229“