Dělnicko-rolnická vláda
Dělnicko-rolnická vláda (či Vláda Aloise Indry) byl kolaborantský kabinet vedený skupinou konzervativních a prosovětských členů KSČ během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Vláda nebyla nikdy jmenována, neboť byla prezidentem Ludvíkem Svobodou odmítnuta.
Předchozí události
[editovat | editovat zdroj]
U příležitosti 20. výročí „Vítězství pracujícího lidu“ prohlásil tehdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že jsou potřebné změny po triumfu socialismu a že cílem je tzv. „Socialismus s lidskou tváří“. Tím byl zahájen proces, zvaný Pražské jaro: program liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a připouštěla se už i možnost vícestranné vlády.
Na liberalizaci reagoval Sovětský svaz pod vedením Leonida Brežněva. Tomu se představa uvolňování nelíbila a přispěl k tomu i tzv. „dopis 99 Pragováků“.[1] Československo a Sovětský svaz se proto nejprve dohodly na dvoustranných rozhovorech, které se uskutečnily ve dnech 29. července – 1. srpna 1968 v Čierné nad Tisou, v blízkosti československo-sovětské hranice.[2] Rozhovory byly však neúspěšné a v noci z 20. na 21. srpna 1968 zaútočila vojska států Varšavské smlouvy na Československo.[3]
.JPG)
Pokus o vytvoření vlády
[editovat | editovat zdroj]
Sovětský svaz využil členy konzervativního křídla KSČ, kteří nesouhlasili s liberalizací. Byli to zejména signatáři zvacího dopisu: Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka či Milouš Jakeš. Vláda měla převzít moc v Československu ihned po invazi. Podobný scénář použil SSSR i během invaze do Maďarska v roce 1956.[4]
První pokus
[editovat | editovat zdroj]Dopoledne 21. srpna 1968 byli zatčeni a posléze internováni mimo území republiky předseda vlády Oldřich Černík, generální tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda parlamentu Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel a další. To mělo uvolnit pozici pro ustavení kolaborantské vlády.[5] Ještě téhož dne v 16:00 skupina ve složení Drahomír Kolder, Alois Indra, Vasil Biľak a Jozef Lenárt přijela na Pražský hrad, kde jednala s prezidentem Ludvíkem Svobodou. Jednali o převzetí moci, neboť podle nich v této krizi nefungovala vláda ani předsednictvo KSČ. Prezident však prohlásil, že stále důvěřuje ustavené vládě Oldřicha Černíka.[6][7]
Druhý pokus
[editovat | editovat zdroj]
22. srpna se skupina ve složení: Vasil Biľak, Alois Indra, Drahomír Kolder, Milouš Jakeš, Jozef Lenárt, Oldřich Švestka, Jan Piller a Emil Rigo sešla v Hotelu Praha a následně vydala na sovětskou ambasádu, kde jednala se sovětským velvyslancem Červoněnkem. Ve 23:00 odjela delegace opět na Pražský hrad, kde právě jednala vláda v čele s místopředsedou vlády Štrougalem. Prezident Svoboda nejprve hovořil s Červoněnkem, poté začal jednání i s kolaboranty.[8] Na návrh dělnicko-rolnické vlády odvětil: „Uvědomte si, že kdybychom něco takového udělali, národ by na nás musel plivat, musel by do nás kopat“ a zamítl ji.[6] Obsah rozhovorů je však zahalen tajemstvím, materiály se nacházejí v nedostupných ruských archivech.[9]
Následky
[editovat | editovat zdroj]Na mimořádném vysočanském sjezdu KSČ dne 22. srpna 1968 byli kolaboranti v čele s Indrou vyloučeni z vrcholných orgánů KSČ.[10] Z předsednictva ÚV KSČ byl tak vyloučen Kolder, Piller, Rigo a Biľak. Lenárt a Indra byli vyloučeni ze svých tajemnických funkcí. Již v listopadu téhož roku byla většina z členů opět v nejvyšších funkcích KSČ.[11]
- Alois Indra se stal v roce 1971 předsedou Federálního shromáždění a ve funkci vydržel až do roku 1989. Tato funkce však byla velmi málo vlivná.[12]
- Vasil Biľak byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění až do roku 1989. Zemřel v roce 2014 v Bratislavě.[13]
- Drahomír Kolder byl počátkem normalizace ministrem – předsedou Výboru lidové kontroly, avšak v roce 1972 zemřel.
- Milouš Jakeš byl poslancem Sněmovny lidu FS a od roku 1987 generálním tajemníkem ÚV KSČ.[14] Zemřel v roce 2020.
- Jozef Lenárt byl od roku 1970 do 1988 prvním tajemníkem KSS a členem předsednictva ÚV KSČ. Od roku 1995 probíhalo policejní vyšetřování jeho činnosti v srpnu 1968. V roce 1996 byla proti němu a Milošovi Jakešovi vznesena obžaloba z přípravy vlastizrady. V průběhu kauzy, která se táhla několik let, bylo obvinění zmírněno na napomáhání k pokusu o vlastizradu. Oba obžalovaní byli roku 2003 vrchním soudem zproštěni viny.[15]
- Oldřich Švestka byl až do své smrti v roce 1983 poslancem Sněmovny lidu FS a člen ÚV KSČ.[16]
- Jan Piller byl krátce poslancem Sněmovny lidu FS a předsedou ÚV ROH.[17] V roce 1971 byl však v obou funkcích vystřídán. Zemřel v roce 1995.[18]
- Emil Rigo byl až do roku 1986 poslancem Sněmovny národů FS a poté poslancem Sněmovny lidu FS.[19][20] Zemřel v roce 2017.[21]
- Antonín Kapek byl až do roku 1989 poslancem Sněmovny lidu FS. V první polovině 70. let byl veden jako důvěrník KGB.[22] Po sametové revoluci spáchal dva pokusy o sebevraždu, přičemž druhý v roce 1990 již nepřežil.[23]
Soudní stíhání
[editovat | editovat zdroj]V roce 2003 byl veden soud s Miloušem Jakešem, Jozefem Lenártem a Karlem Hoffmannem. Byli obžalováni z vlastizrady, když pomáhali promoskevské skupině ve vedení KSČ při vytváření takzvané dělnicko-rolnické vlády.[24] Dne 9. června 2003 byl Karel Hoffmann odsouzen na šest let odnětí svobody, byl však po krátké době propuštěn ze zdravotních důvodů.[25][26][27] Dne 26. června 2003 byli Jakeš s Lenártem osvobozeni.[24]
Vasila Biľaka stíhala Slovenská policie. V roce 1991 bylo proti němu zahájeno vyšetřování, ale až v roce 2000 byl podán návrh na obžalobu. Krajský soud v Bratislavě však o rok později vrátil případ k došetření. V lednu 2011 bylo vyšetřování zastaveno, v březnu téhož roku to oficiálně potvrdila slovenská generální prokuratura.[28][29]
V kultuře
[editovat | editovat zdroj]V seriálu České století je znázorněn pokus o vytvoření dělnicko-rolnické vlády ve chvíli, kdy představitele vlády zatýkají „ve jménu vlády Aloise Indry“.[30] Je zde však vykresleno chování autorů tzv. zvacího dopisu. Vasila Bilaka hraje Peter Marcin, Ludvíka Svobodu hraje Emil Horváth.[31]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Pro jedny zrádci, pro druhé hrdinové. Dopis 99 pragováků posloužil k ospravedlnění invaze. ČT24 [online]. [cit. 2022-05-12]. Dostupné online.
- ↑ Brežněv při setkání s Čechoslováky v Čierne zuřil. iDNES.cz [online]. 2008-08-18 [cit. 2022-05-12]. Dostupné online.
- ↑ FIDLER, Jiří. 21.8.1968 : okupace Československa : bratrská agrese. Vyd. 1. vyd. Praha: Havran 195 pages s. Dostupné online. ISBN 80-86515-35-4, ISBN 978-80-86515-35-9. OCLC 55017367
- ↑ NĚMEČEK, Tomáš. Mráz přišel zevnitř. Týdeník Respekt [online]. [cit. 2022-05-12]. Dostupné online.
- ↑ Věněk Šilhán: Vysočanské drama a roky následující | Listy. www.listy.cz [online]. [cit. 2022-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-06-18.
- ↑ a b Co se dělo v srpnu roku 1968. www.sds.cz [online]. [cit. 2022-05-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-07-07.
- ↑ Ludvík Svoboda odmítl dělnicko-rolnickou vládu, přivezl Dubčeka a spol. z Moskvy a podepsal pendrekový zákon. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Dělnickorolnická (revoluční) vláda: TOTALITA. www.totalita.cz [online]. [cit. 2022-05-12]. Dostupné online.
- ↑ 1968: Záznamy o Husákovi či Bilakovi Rusko nikdy nevydá. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2013-08-21 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Vysočanský sjezd. Plus [online]. 2007-09-04 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Wayback Machine. web.archive.org [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-03-04.
- ↑ RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914-1992. Vydání ve Vyšehradu 1. vyd. Praha: [s.n.] 677 pages s. Dostupné online. ISBN 978-80-7429-133-3, ISBN 80-7429-133-2. OCLC 795820619 S. 546.
- ↑ Zemřel Vasil Biľak. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ JAKEŠ, Miloš. Dva roky generálním tajemníkem. Vyd. 1. vyd. Praha: Nakl. Regulus 137 pages s. Dostupné online. ISBN 80-901564-2-8, ISBN 978-80-901564-2-5. OCLC 36430113
- ↑ CVRČEK, Lukáš. Jozef Lenárt – příběh dlouhé kariéry. Paměť a dějiny – Revue pro studium totalitních režimů. Čís. 1/2008, s. 167–173. Dostupné online
- ↑ NEJVYŠŠÍ FUNKCIONÁŘI. www.cibulka.net [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-09-22.
- ↑ RYCHLÍK, s. 500.
- ↑ PILLER Jan 4.7.1922-20.10.1995 – Personal. biography.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ RSDr. Emil Rigo. www.psp.cz [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Untitled. www.psp.cz [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Biografický slovník vedoucích funkcionářu KSČ (1921-1989). Vydání první. vyd. Praha: [s.n.] 2 volumes s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-2974-4, ISBN 80-200-2974-5. OCLC 1102390910 S. 246–247.
- ↑ KGB vedla komunistického premiéra Adamce jako důvěrníka. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Antonín Kapek - krátce po listopadu se oběsil :: Demokracie: Rok první :: ČT24. web.archive.org [online]. 2010-06-06 [cit. 2022-05-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-06-06.
- ↑ a b Soud: Jakeš s Lenártem v srpnu 68 vlast nezradili. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Karel Hoffmann byl odsouzen na čtyři roky, rozsudek ale dosud není pravomocný. Radio Prague International [online]. 2003-06-09 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Karel Hoffmann odsouzen na 6 let vězení. Radio Prague International [online]. 2003-10-14 [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ PERKNEROVÁ, Kateřina. Srpen 1968: viníci potrestání unikli. Deník.cz. 2007-08-22. Dostupné online [cit. 2022-05-13].
- ↑ A.S, Petit Press. Biľaka už súd nevypočuje. domov.sme.sk [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online. (slovensky)
- ↑ Biľak může klidně spát, před soud nepůjde. ČT24 [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
- ↑ Musíme se dohodnout (1968) - České století | Česká televize. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online.
- ↑ S.R.O. (FDB.CZ), 2003-2019, Filmová databáze. České století (2013) [TV cyklus]. FDb.cz [online]. [cit. 2022-05-13]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Jan RYCHLÍK: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3.
- Lukáš CVRČEK. Jozef Lenárt – příběh dlouhé kariéry. Paměť a dějiny – Revue pro studium totalitních režimů. Čís. 1/2008, s. 167–173. Dostupné online
- Martin ŠTEFEK. Kádry rozhodují, ovšem. Předjaří, pražské jaro a počátky normalizace v proměnách systému ÚV KSČ. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2019. 151 s. ISBN 978-80-7308-906-1.