Klement Gottwald

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Klement Gottwald
Klement GOTTWALD, předseda československé vlády, oficiální portrét (ČTK, ID FO00075657).jpg
4. prezident Československa
Ve funkci:
14. června 1948 – 14. března 1953
PředchůdceEdvard Beneš
NástupceAntonín Zápotocký
15. předseda vlády Československa
Ve funkci:
2. července 1946 – 15. června 1948
PrezidentEdvard Beneš
PředchůdceZdeněk Fierlinger
NástupceAntonín Zápotocký
Náměstek předsedy vlády
Ve funkci:
4. duben 1945 – 2. červenec 1946
5. předseda KSČ/Generální tajemník ÚV KSČ
Ve funkci:
1929 – 14. března 1953
PředchůdceBohumil Jílek
NástupceRudolf Slánský
Ve funkci:
5. ledna 1945 – 6. září 1951
PředchůdceRudolf Slánský
NástupceAntonín Novotný
Poslanec Prozatímního a Ústavodárného Národního shromáždění
Ve funkci:
1945 – 1948
Poslanec Národního shromáždění
Ve funkci:
1929 – 1939
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ

Narození23. listopadu 1896
Dědice u Vyškova
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. března 1953 (56 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
Národnostčeská
ChoťMarta Gottwaldová
Dětidcera Marta (1920–1998)
PříbuzníAlexej Čepička zeť
Zaměstnánípolitik
Profesetruhlář
Náboženstvíateismus
OceněníČestné občanství města Třebíče (1945)

Čestné občanství města Plzně (1946, odňato 22. června 2006) Řád budování socialistické vlasti řbsv

Řád socialismu řs
PodpisKlement Gottwald, podpis
Webová stránkaoficiální články
CommonsKlement Gottwald
znám jako první dělnický prezident
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Československá delegace na oslavách mezinárodního dne dětí v maďarské Budapešti, roku 1949. Vlevo nesený portrét je Gottwald, vpravo lze vidět Stalina
Průkazka Gottwalda coby člena Kominterny z roku 1935
Socha Klementa Gottwalda v Doubici
Údajný rodný dům v Dědicích – současnost
Pancéřovaný automobil Škoda VOS, používaný prezidentem Gottwaldem

Klement Gottwald (23. listopadu 1896, Dědice nebo Heroltice14. března 1953, Praha) byl československý komunistický politik a státník. Od roku 1929 byl poslancem Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra ve své první a druhé vládě. Čtyři měsíce po převzetí moci komunisty v roce 1948 byl zvolen prezidentem Československa, jímž byl až do své smrti. Byl přímo odpovědný za smrt mnoha desítek svých odpůrců, spolupracovníků i nevinných lidí (včetně dr. Milady Horákové).

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Klement Gottwald se narodil pravděpodobně v HerolticíchVyškova, jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové. Jeho narození je ale zapsáno v rodné matrice pro nedaleké Dědice a jako adresa narození je uvedeno Dědice 102. Přesné místo narození je nejisté.[1]

Před první světovou válkou se vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se účastnil činnosti mezi sociálnědemokratickou mládeží.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Jeho životní partnerkou byla Marta, rozená Holubová. Ta, stejně jako on, měla nemanželský původ. Narodila se Rosálii Holubové, vdově po Augustínu Žitníkovi, čeledínu v Kopřivnici. I když jeho žena při něm vždy stála a byla jeho věrnou společnicí, nikdy nevstoupila do KSČ. Jedinou dceru Martu (1920–1998) měli za svobodna, sezdáni byli až 21. března 1928. Dcera Marta se koncem 40. let provdala za Alexeje Čepičku.

První světová válka[editovat | editovat zdroj]

V letech 19151918 byl vojákem rakousko-uherské armády. Traduje se, že bojoval v bitvě u Zborova, což by znamenalo, že zde stál i proti budoucímu generálu a prezidentu Ludvíku Svobodovi, který bojoval na straně čs. legií. Podle vojenského historika Aleše Knížka to sice nelze vyloučit, ale ani potvrdit.[2] Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu označil Gottwaldovu účast u Zborova za legendu – Gottwald měl být v době bitvy v nemocnici ve Vídni.[3] V létě roku 1918 Gottwald z rakouské armády dezertoval. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 19201921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.

Funkcionář tělovýchovy[editovat | editovat zdroj]

Po roztržce ve Svazu dělnických tělovýchovných jednot (SDTJ) si komunisticky zaměřená část jednot vytvořila v roce 1921 novou organizaci, Federaci dělnických tělovýchovných jednot (FDTJ). Gottwald dokázal získat všechny jednoty svého okresu do nové organizace a byl starostou 20. okresu FDTJ. V červnu 1921 své jednoty přivedl na I. dělnickou spartakiádu v Praze na Maninách. V září 1921 z Rousínova odešel do Banské Bystrice, kde se stal redaktorem komunistického časopisu Hlas ľudu. Zároveň začal se zakládáním jednot na okrese Banská Bystrica a v místní jednotě byl zároveň místostarostou. Byl jednatelem 47. okresu FDTJ, na listopadové konferenci slovenské FDTJ byl zvolen jednatelem XIII. župy se sídlem v Žilině a brzy poté se stal vedoucím redaktorem časopisu Spartakus. V roce 1922 se přestěhoval do Vrútek, kam se rozhodnutím ÚV KSČ přestěhovala redakce několika komunistických časopisů. Ve Vrútkách sídlila i župa FDTJ pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, jejíž byl jednatelem. V roce 1924 byly redakce přestěhovány do Ostravy, přesídlil tam i Gottwald.[4]

Počátky politické činnosti[editovat | editovat zdroj]

Do roku 1926 byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V květnu roku 1924 ve Frýdku na komunisty svolaném táboru lidu veřejně kritizoval majetkovou politiku radnice a byl za to potrestán třemi dny žaláře.[5] V letech 1926–1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem (tzv. karlínští kluci) dostali do vedení strany. Téhož roku se stal poslancem Národního shromáždění.[6]

Ve 2. polovině 30. let provedl v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Emigrace do SSSR[editovat | editovat zdroj]

Krátce po podpisu Mnichovské dohody se zúčastnil schůzky významných osobností, které se nechtěly smířit s kapitulací a diskutovaly možnost vojenského odporu. Jednou ze zvažovaných možností byl i vojenský převrat, k žádnému rozhodnutí ale nedošlo.[7] Po zákazu KSČ emigroval v listopadu roku 1938 do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v roce 1941 bral vytváření protihitlerovské koalice jako svoji velkou příležitost prosadit se a začínal promýšlet pozdější převzetí moci v Československu. Jeho osobní asistentkou a sekretářkou se v té době stala Ludmila Köhlerová[8], manželka byl vlivného člena KSČ a Gottwaldova přítele z mládí Bruna Köhlera, která tuto pozici zastávala až do jeho smrti.

V prosinci roku 1943 se dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem dr. Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Po skončení války se mu pak podařilo zajistit komunistům zásadní vliv na poválečné uspořádání Československa.

Návrat do Československa[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článcích Třetí Československá republika a Únor 1948.

10. května roku 1945 se vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vítězství KSČ v prvních poválečných volbách roku 1946 byl pověřen sestavením vlády.

Na podzim roku 1947 už bylo zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii. V únoru 1948, kdy nastala vládní krize kolem usnesení o Bezpečnosti z 13. února 1948, došlo k sérii událostí, které vedly k úplnému převzetí moci ve státě. Tyto události byly završeny 25. února, kdy prezident přijal v rozporu s ústavou demisi nekomunistických ministrů a doplnil vládu kandidáty navrženými komunisty. Následně byla 11. března 1948, jeden den po úmrtí nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka, potvrzena nová komunistická vláda, 9. května přijata nová komunistická ústava vyhlašující lidově demokratickou republiku, kterou prezident dr. Edvard Beneš odmítl podepsat a 30. května proběhly volby s vynucenou účastí a s možností volit jen z jednotného seznamu kandidátů komunisty ovládané Národní fronty.

Prezident[editovat | editovat zdroj]

14. června roku 1948 byl po abdikaci prezidenta dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou Ústavu 9. května,[9] zvolen československým prezidentem. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci.[10] V ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy.

Za jeho vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti,[11] přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením.[zdroj?] Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“.[12] Nakonec poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s Rudolfem Slánským. I přes řadu intervencí v její prospěch neudělil milost Miladě Horákové a potvrdil rozsudek smrti.[13]

Smrt[editovat | editovat zdroj]

11. března 1953 se první dělnický prezident vrátil leteckým speciálem ze Stalinova pohřbu. Po přistání si postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře. Myslel si, že má jen chřipku, ale skutečnost byla vážnější. Ačkoliv to bylo přísně tajeno, byl závislý na alkoholu[10] a trpěl syfilidou.[14] Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu aorty (výdutě srdeční tepny), na následky jejíhož prasknutí po třech dnech, tj. 14. března 1953, zemřel.[15]

Mumifikace[editovat | editovat zdroj]

Jeho tělo bylo uloženo v mauzoleu původně předpokládaném pro prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v uzpůsobeném Národním památníku na pražském vrchu Vítkově. Tělo bylo v letech 1953 až 1962 vystavováno návštěvníkům podobně jako Leninovo. Navzdory široce rozšířenému mýtu o špatně provedené balzamaci bylo tělo v okamžiku odstranění z památníku v perfektním stavu, což plyne z odtajněné zprávy o doplňující balzamaci provedené sovětskými odborníky v roce 1961.[16]

Zpopelnění[editovat | editovat zdroj]

Tělo bylo vyňato z památníku a zpopelněno v roce 1962 na základě politického rozhodnutí souvisejícího s nákladností provozu mauzolea a kritikou kultu osobnosti v ČSSR. Již rozšířené zvěsti o špatném stavu těla však byly použity jako zdůvodnění před stalinisticky smýšlející frakcí komunistů.[16]

Urna s popelem byla uložena v kamenném sarkofágu opět v Národním památníku. Po sametové revoluci byla přemístěna spolu s urnami dalších významných členů KSČ do společného hrobu č. 137 na Olšanských hřbitovech.[17]

Obraz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Představitelem Gottwalda v několika normalizačních filmech a inscenacích ze 70. let byl Bohumil Pastorek, který se mu nápadně fyzicky podobal.[18]

K 90. výročí narození Klementa Gottwalda (1986) natočila Československá televize pětidílný seriál Gottwald podle scénáře Jaroslava Matějky v režii Evžena Sokolovského s Jiřím Štěpničkou v titulní roli. Kandidáty na hlavní roli byli také např. Pavel Havránek, herec Ypsilonky, který však roli odmítl,[19] stejně tak Jan Vlasák,[20] nebo Oldřich Vlach.[21] Jiřímu Štěpničkovi nabídl režisér roli Gottwalda údajně proto, aby mu pomohl vylepšit pošramocený kádrový profil.[22]

Po roce 1989 vzniklo několik filmů či seriálů, které se zabývaly obdobím let 1945–1953, které bylo klíčové jak pro Československo, tak pro Gottwalda samotného. Klementa Gottwalda ztvárnili:

Jiří Vyorálek České století, r. Robert Sedláček, 2013
Jiří Vyorálek Milada, r. David Mrnka, 2017
Aleš Procházka Toman, r. Ondřej Trojan, 2018

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Albert Einstein (jako mnoho dalších osobností té doby) kontaktoval prezidenta Gottwalda se žádostí o zmírnění hrdelních trestů odsouzeným z tzv. „procesu s Miladou Horákovou a spol.“ (telegram přijat 14. června 1950)
  • Dne 6. června 2002 byl posmrtně zbaven čestného občanství města Blovice, stejně jako dne 23. dubna 2007 čestného občanství města Vyškova, což odhlasovalo 27členné městské zastupitelstvo. Dne 12. prosince 2012 rozhodlo o odebrání čestného občanství město Strakonice. Dne 30. října 2019 mu bylo odebráno čestné občanství i města Krnova.
  • Klement Gottwald se ve skutečnosti zřejmě narodil v Herolticích.[23] Jeho tzv. rodný domek v nedalekých Dědicích u Vyškova byla naaranžovaná komunistická smyšlenka.[24]
  • Podle Klementa Gottwalda dostalo název několik jednotek československých interbrigád ve Španělsku. Například četa Klementa Gottwalda, což byla první skutečně československá jednotka v interbrigádách.[25]
  • Státní banka československá vydala dnem 1. října 1989 bankovky po 100 Kčs vzoru 1989. Na líci provedeném v odstínech zelené barvy byla podobizna Klementa Gottwalda.[26] Občany byla odmítnuta a zavdala příčinu k listopadovým heslům: „Masaryka na stovku“,[27] „Nechceme stovku s vrahem“, „Chceme novou stovku, sundejte z ní vraha“ apod.[28]
  • Jeho sochy byly rozmístěné po celé republice. Po revoluci 1989 se staly terčem nenásilných negativních projevů. Ruce soch byly často potřeny červenou barvou na připomínku krve nevinných obětí z procesů 50. let, jindy měla socha na zádech velký batoh a na podstavci přibyl nápis „máš už sbaleno“. Gottwaldovy sochy byly postupně odstraněny.
  • KSČM se dodnes hlásí k odkazu Klementa Gottwalda a při shromáždění k výročí založení komunistické strany vedoucí představitelé kladou kytice na jeho hrob.[29]
Hrob Klementa Gottwalda na Olšanských hřbitovech

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Lidstvo si představuju jako velikou armádu dělníků budujících velkolepý chrám pravdy, jak žijí a pracují spolu. Mé tělo, stroj, který pracuje, odumře, rozplyne se v atomy, ale hodnota, hodnota mé práce ta tu zůstane. Mně stačí vědomí, že já bezvýznamný, bezejmenný dělník jsem pomáhal budovat tuto velkolepou budovu pravdy, kterou lidstvo od nepaměti staví. A každý kámen, který jsem pomáhal svou prací k této budově dopravit, je nesmrtelný.
— projev v roce 1921[zdroj?]


Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. Vy jste pod komandem Živnobanky, Petschka, Weimanna, Preise, vy jste pod komandem Společnosti národů, to jest společnosti imperialistických dravců, a vy si chodíte pro rozum k Petschkům, Weimannům, Rotschildům a Preisům, abyste se naučili vydírat pracující lid ještě lépe než dosud. A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutiti krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!
— 21. prosince 1929, první projev v Národním shromáždění[30][31]
Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.
— 25. února 1948, projev na Václavském náměstí v Praze

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. iDdnes.cz: Gottwald se narodil před 120 lety svobodné děvečce, místo nejasné
  2. KUPKA, Martin. Ministr obrany odhalil na Ukrajině památník padlým u Zborova. iDNES.cz [online]. 2012-07-03 [cit. 2014-07-27]. Dostupné online. 
  3. BAROCH, Pavel. Lži o českých legionářích: Gottwald bojoval u Zborova. Echo24.cz [online]. 2014-08-18 [cit. 2014-08-18]. Dostupné online. 
  4. MUCHA, Vilém. Dějiny dělnické tělovýchovy v Československu. Praha: Olympia, 1975. Kapitola Klement Gottwald, s. 84. 
  5. JUŘÁK, Petr. Frýdek-Místek. Praha: Paseka, 2011. S. 20–21. 
  6. Vláda České republiky: Klement Gottwald
  7. PACNER, Karel. Osudové okamžiky Československa. Praha: Nakladatelství BRÁNA, 2012. 720 s. ISBN 978-80-7243-597-5. S. 173–178. 
  8. Strana má pravdu, i když lže. ceskawcela.pise.cz [online]. [cit. 2021-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-04-27. 
  9. HAMOUZOVÁ, Iveta. Edvard Beneš podepsal abdikační listinu. Česká televize [online]. 2008-06-02 [cit. 2014-04-07]. Dostupné online. 
  10. a b Za lahev vodky podepsal prezident Gottwald cokoliv, zjistil historik. iDNES.cz [online]. 2009-02-25 [cit. 2021-05-19]. Dostupné online. 
  11. http://www.policie.cz/clanek/obeti-komunistickeho-rezimu.aspx
  12. BÍLEK, Jiří. Pétépáci aneb Černí baroni úplně jinak. Plzeň: Nava, 1996. ISBN 80-85254-71-9. S. 137. 
  13. ČT24: Horákovou od trestu smrti nezachránil ani Albert Einstein
  14. Krev na rukou Klementa Gottwalda – Strach ze Stalina a alkohol z něj udělaly trosku | Krvavá léta | TelevizeSeznam.cz. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (česky) 
  15. Nemoc a smrt Klementa Gottwalda, Český rozhlas, 30.3.2003
  16. a b VACÍN, Luděk. Náš pracující lid nedal setlíti tělu Klementa Gottwalda – příspěvek k dějinám pražského mauzolea [online]. Dostupné online. 
  17. článek na novinky.cz
  18. Bohuš Pastorek. csfd.cz [online]. [cit. 2021-07-22]. Dostupné online. (česky) 
  19. DIVIŠOVÁ, Jaroslava. [Osobní sdělení]. Praha, 1984.
  20. Herec Jan Vlasák: Roli Klementa Gottwalda v televizním seriálu jsem odmítnul. Region [online]. 2021-01-06 [cit. 2021-07-22]. Dostupné online. (česky) 
  21. Všechnopárty. Oldřich Vlach — Petr Janda — Stanislav Zindulka. Česká televize [online]. Premiéra 22. 6. 2012 ve 22:45 na ČT1 [cit. 16. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10090925908-vsechnoparty/212522161600023/titulky [00:37:04 až 00:37:50].
  22. BoredSeal. Režisér roli Gottwalda nabídl... In: ČSFD.cz: Gottwald (TV seriál) [online]. ©2001–2019 [cit. 16. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.csfd.cz/film/137657-gottwald/zajimavosti/?type=film
  23. DUBSKÁ, Šárka. Gottwaldův rodný domek je na prodej [online]. Vyškov: Vyškovský deník.cz [cit. 2009-10-06]. Dostupné online. 
  24. Vyškov zbavil Gottwalda čestného občanství [online]. Český rozhlas, 2007, rev. 2007-23-04 [cit. 2008-01-22]. Dostupné online. 
  25. http://www.fronta.cz/dotaz/interbrigady-cechoslovaci
  26. Vyhláška federálního ministerstva financí o vydání bankovek po 100 Kčs, č. 79/1989 Sb., částka 020/1989.
  27. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10265474929-albertov-16-00/20957223343/3560-fotografie/
  28. Minutu po minutě. ‚Nahoře se krade!‘ skandoval průvod 17. listopadu 1989. iROZHLAS [online]. [cit. 2021-10-31]. Dostupné online. (česky) 
  29. KSČM se přihlásila k odkazu Klementa Gottwalda, lidovky.cz, 13. května 2011
  30. Eknihovna PSP ČR
  31. Učíme se, jak vám zakroutit krkem, hřímal před 80 lety Klement Gottwald, iDNES.cz, 21.12.2009

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]