Přeskočit na obsah

Karel Hoffmann (politik)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ing. Karel Hoffmann
Karel Hoffmann (Obrana lidu, 1971)
Karel Hoffmann (Obrana lidu, 1971)
Ministr kultury a informací ČSSR
Ve funkci:
1967 – 1968
PředchůdceJiří Hájek
NástupceMiroslav Galuška
Ministr spojů ČSSR
Ve funkci:
1969 – 1971
PředchůdceMilan Smolka
NástupceVlastimil Chalupa
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1971 – 1990
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ

Narození15. června 1924
Stod
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí21. února 2013 (ve věku 88 let)
Profesepolitik a odborář
OceněníČestné občanství města Plzně (1984)
Řád Vítězného února
Řád práce
Řád Klementa Gottwalda
Řád republiky
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel Hoffmann (15. června 1924 Stod21. února 2013[1]) byl český a československý politik Komunistické strany Československa, ministr vlád ČSSR a poslanec Sněmovny lidu Federálního shromáždění za normalizace. Během srpnové invaze v noci 21. srpna 1968 nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu, aby nemohlo být odvysíláno Provolání Všemu lidu ČSSR.

Komunistická kariéra

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1949–1959 byl pracovníkem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Členem ÚV KSČ ho zvolil XIII. sjezd KSČ a v této funkci ho potvrdil XIV. sjezd KSČ, XV. sjezd KSČ, XVI. sjezd KSČ a XVII. sjezd KSČ. V období únor – květen 1971 byl kandidátem předsednictva ÚV KSČ a od května 1971 až do listopadu 1989 členem předsednictva ÚV KSČ. Zároveň v období březen 1987 – listopad 1989 zastával funkci člena sekretariátu ÚV KSČ a v téže době i tajemníka ÚV KSČ.[2]

Zastával i četné státní a vládní funkce. V letech 19591967 byl ústředním ředitelem Československého rozhlasu. V období 1967 – duben 1968 byl ministrem kultury a informací ve vládě Jozefa Lenárta a předsedou Výboru pro kulturu a informace. Od května do září 1968 byl ředitelem Ústřední správy spojů. Jako protireformní komunista z této funkce nařídil dne 21. srpna 1968 během invaze vojsk Varšavské smlouvy vypnout všechny rozhlasové vysílače, aby nemohlo být odvysíláno oficiální provolání Všemu lidu ČSSR vydané ÚV KSČ.[2][3]

Od září 1969 do ledna 1971 působil ve třetí vládě Oldřicha Černíka a první vládě Lubomíra Štrougala coby Ministr - předseda Výboru pro pošty a telekomunikace (po zrušení federálních výborů a jejich proměně na ministerstva od 1. ledna 1971 jako ministr spojů). Od roku 1971 byl předsedou, členem předsednictva a sekretariátu ÚRO (do funkce potvrzen na všeodborovém sjezdu roku 1977), od roku 1973 člen genenerální rady a byra Světové odborové federace a její místopředseda (do místopředsednické funkce zvolen roku 1978). Od roku 1971 byl rovněž členem předsednictva Ústředního výboru Národní fronty ČSSR.[2][4][5]

V roce 1965 mu byl udělen Řád práce, roku 1973 Řád Vítězného února, roku 1974 Řád republiky, v roce 1984 Řád Klementa Gottwalda a téhož roku získal titul Hrdina socialistické práce.[4]

Dlouhodobě rovněž zasedal v zákonodárných sborech. Ve volbách roku 1971 zasedl do Sněmovny lidu (volební obvod č. 49 - Plzeň II, Západočeský kraj). Mandát obhájil ve volbách v roce 1976, volbách v roce 1981 a volbách v roce 1986. Ve Federálním shromáždění setrval do prosince 1989, kdy rezignoval na poslanecký post v rámci procesu kooptace do Federálního shromáždění po sametové revoluci.[6][7][8][9][10]

Během posledních let normalizace se Hoffmann zapojil do manévrování okolo personálních změn ve vedení komunistické strany. Koncem srpna 1987 navštívil prezidenta Gustáva Husáka a naznačil mu, že by měl rezignovat na post generálního tajemníka ÚV KSČ. Husák pak skutečně koncem roku tuto funkci opustil (a zůstal jen na prezidentském postu).[11]

Jeho politická kariéra skončila sametovou revolucí. Již ustavující prohlášení Občanského fóra z 19. listopadu 1989 zmiňovalo Hoffmannovu rezignaci jako jeden z konkrétních požadavků. Ve dnech 24. – 26. listopadu 1989 pak Miloš Jakeš svolal mimořádné zasedání ÚV KSČ, kde doporučil, aby na vlastní žádost byli z ÚV KSČ uvolněni někteří funkcionáři, včetně Hoffmanna.[12] Nakonec byl v únoru 1990 vyloučen z KSČ. Poté odešel z politického života.[4]

Obžalování z vlastizrady

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2003 byl Hoffmann odsouzen za to, že úmyslně nechal zastavit vysílání Československého rozhlasu v noci 21. srpna 1968 během Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, a snažil se tak zabránit provolání Všemu lidu ČSSR vydané ÚV KSČ. Chtěl tak pomoci protireformnímu křídlu KSČ a intervenčním armádám. Hoffmann byl vůbec prvním komunistickým funkcionářem odsouzeným v souvislosti s invazí. Odvolací soud později změnil kvalifikaci jeho trestného činu, z původní vlastizrady na zneužití pravomoci veřejného činitele. Následně ho Vrchní soud v Praze v říjnu 2003 uznal vinným ze sabotáže a odsoudil jej k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let.[13][14] Proti tomuto rozhodnutí si Hoffmann podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ten v roce 2009 jeho stížnost zamítl.[15] Hoffmann nastoupil do vězení 9. srpna 2004, již po 26 dnech však byl ze zdravotních důvodů propuštěn.[16]

Jako jedna z hlavních postav se objevil ve filmu Jiřího Mádla Vlny (2024), který se odehrává v letech 1967–1968, kdy byl Hoffmann ředitelem Ústřední správy spojů (hrál Tomáš Maštalír).[17]

  1. (red). Podle vyjádření. Haló noviny. 2013, roč. 22, čís. 51, s. 2. ISSN 1210-1494. 
  2. a b c Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-04-09]. Dostupné online. 
  3. Průběh noci z 20 na 21. srpna 1968. ceskatelevize.cz [online]. Dostupné online. 
  4. a b c http://www.totalita.cz/vysvetlivky/o_hoffmannk.php
  5. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 545, 547, 554, 556. 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-09]. Dostupné online. 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-09]. Dostupné online. 
  8. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-09]. Dostupné online. 
  9. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-04-09]. Dostupné online. 
  10. Příloha k usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění č. 93/1971 Sb. [online]. mvcr.cz [cit. 2012-04-08]. Dostupné online. 
  11. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 559. 
  12. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 566–567. 
  13. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2003, sp. zn. 1 To 38/03
  14. KUBECZKA, Josef. Karel Hoffmann odsouzen na 6 let vězení. rozhlas.cz [online]. 14.. říjen 2003. Dostupné online. 
  15. DRCHAL, Václav. Štrasburk: Trest pro Hoffmanna za srpen 68 je spravedlivý. Lidové noviny [online]. 18. prosince 2009 [cit. 2012-11-06]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  16. Hoffmann je zpátky na svobodě. iDNES [online]. 2004-09-03 [cit. 2013-08-09]. Dostupné online. 
  17. Film Vlny na webu imdb.com dostupné online

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]