Jiří Hájek

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Další významy jsou uvedeny na stránce Jiří Hájek (rozcestník).
Prof. Jiří Hájek

Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946

Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1954

Ministr školství Československa
Ve funkci:
10. listopadu 1965 – 8. dubna 1968
Předchůdce Čestmír Císař
Nástupce Vladimír Kadlec

Ministr zahraničí Československa
Ve funkci:
8. dubna 1968 – 19. září 1968
Předchůdce Václav David
Nástupce Oldřich Černík
(pověřen řízením)
Stranická příslušnost
Členství ČSSD
KSČ

Narození 6. června 1913
Krhanice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 22. října 1993
Praha
ČeskoČesko Česko
Alma mater Univerzita Karlova
Profese spisovatel, politik, diplomat a vysokoškolský učitel
Ocenění Thorolf Rafto Memorial Prize
Watelerova mírová cena
Commons Kategorie Jiří Hájek
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jiří Hájek (6. června 1913 Krhanice u Benešova22. října 1993 Praha[1][2]) byl československý politik a diplomat, v 60. letech 20. století ministr školství, během pražského jara ministr zahraničních věcí Československa, který v srpnu 1968 protestoval v OSN proti sovětské invazi, za normalizace mluvčí Charty 77.

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval práva na Univerzitě Karlově. V letech 1937–1939 pracoval na finanční správě.[2] Byl členem organizace mladých sociálních demokratů. Po březnu 1939 ilegálně pracoval v Národním hnutí pracující mládeže a v listopadu 1939 byl zatčen a odsouzen ke 12 letům vězení. Až do konce války byl vězněn v Hamburku.[2]

Po osvobození se zapojil do politického života. V roce 1945 se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a poté ústředním tajemníkem Dělnické akademie (1946–1948),[2] a také působil jako funkcionář SČM a Mezinárodního svazu mládeže. Ihned po válce vstoupil do ČSSD. V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za ČSSD.[3]

Ústřední sekretariát KSČ Hájka vedl již v poválečném období jako tajného člena komunistické strany; v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu křídlu a prosazoval těsnou spolupráci s komunisty, která skončila sloučením sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Aktivně se podílel na vnitrostranickém převratu a čistkách v únoru 1948.[2] 27. června 1948 po sloučení ČSSD s komunisty byl kooptován do Ústředního výboru Komunistické strany Československa. V této funkci ho potvrdil i IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ a XIII. sjezd KSČ. Do ÚV KSČ ho zvolil také Vysočanský sjezd KSČ v srpnu 1968. Z ÚV KSČ byl vyloučen v září 1969.[4]

Ve volbách do Národního shromáždění roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění ČSR za sociální demokracii (od června 1948 po sloučení strany s KSČ přešel do poslaneckého klubu komunistů).[5]

V roce 1950 zakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se posléze stal rektorem (do roku 1953). Roku 1954 se stal děkanem fakulty mezinárodních vztahů Univerzity Karlovy.[2]

Od roku 1955 působil v diplomatických službách jako velvyslanec v Londýně (1955–1958), náměstek ministra zahraničí (1958–1962) a zástupce ČSSR v OSN (1962–1965).[2] Od 10. listopadu 1965 do 8. dubna 1968 zastával post ministra školství ve vládě Jozefa Lenárta (do 20. ledna 1967 oficiálně ministr školství a kultury) a 8. dubna 1968 přešel do funkce ministra zahraničních věcí Československa v první vládě Oldřicha Černíka.[6]

Při sovětské invazi byl právě na jednání v Jugoslávii a mohl tak 24. srpna 1968 v Radě bezpečnosti OSN vznést protest (použil i výrazu „okupace“), což jej stálo ministerské křeslo (již v září 1968), členství v ÚV (1969) a nakonec i členství v KSČ (1970).[2]

V roce 1973 musel odejít do důchodu (posledním jeho pracovištěm byl Historický ústav ČSAV, kde působil od roku 1968). V roce 1977 podepsal Chartu 77 a stal jedním z jejích prvních tří mluvčích (s Václavem Havlem a Janem Patočkou). Znovu se mluvčím Charty stal roku 1979.[2] Roku 1988 zakládal Československý helsinský výbor a stal se jeho předsedou, a také byl členem Obrody – Klubu za socialistickou přestavbu.[2] Byl nominován na Nobelovu cenu míru.[7] V letech 1990–1992 byl poradcem Alexandra Dubčeka.

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

V roce 2013 mělo být Hájkovi uděleno in memoriam státní vyznamenání, jeho syn Jan Hájek však odmítl účast na aktu předávání kvůli nesouhlasu s některými kroky prezidenta Zemana. Vyznamenání tak uděleno nebylo.[8]

To je pozoruhodné: ocenění in memoriam tedy není udělováno na základě zásluh zesnulé osobnosti, ale na základě ochoty pozůstalých účastnit se předávacího aktu.
— Jan Hájek[9]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Václav David [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2015-02-08]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d e f g h i j kol. aut.: Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. Praha : Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 149-150. (česky)  
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2015-02-08]. Dostupné online. (česky) 
  4. Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net, [cit. 2015-02-07]. Dostupné online. (česky) 
  5. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2015-02-08]. Dostupné online. (česky) 
  6. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha : Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 613-614. (česky)  
  7. Havel podle bookmakerů patří mezi největší favority na zisk Nobelovy ceny míru
  8. Hrad zrušil posmrtné vyznamenání chartisty Hájka. Jeho syn odmítl převzít řád od Zemana
  9. OTÁZKA / Jan Hájek (architekt, syn Jiřího Hájka, navrženého na letošní státní vyznamenání in memoriam)

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]