Ústřední rada odborů
Ústřední rada odborů, zkratka ÚRO, byla odbojová organizace za druhé světové války a jednotná odborová organizace v Československu po roce 1945. Později působila jako řídící orgán odborového hnutí v době mezi sjezdy ROH.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Za Protektorátu byly na území Čech a Moravy nuceně sjednoceny odborové organizace do Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ). V průběhu roku 1944 se v NOÚZ vytvořila skupina funkcionářů, později známá jako Ústřední rada odborů, navazující na program Petičního výboru Věrni zůstaneme (PVVZ). V jejích řadách byli zástupci sociální demokracie, národních socialistů i komunistů. Tato síť vydává letáky, sbírá informace, organizuje pracovní síly, obstarává konspirační byty a připravuje půdu pro povstání. Na podzim 1944 navázal architekt Machoň jménem Rady tří (prostřednictvím Zpravodajské brigády) spojení s ÚRO a počátkem listopadu o tom Rada tří prostřednictvím vysílačky informovala Londýn. ÚRO dodávala Radě tří zpravodajský materiál o transportech na železnicích, zprávy z některých protektorátních i okupačních úřadů a hlavně zprávy o výrobě v závodech. Počátkem roku 1945 se ÚRO stává součástí České národní rady, vrcholného orgánu povstání, který přebírá vedení a navazuje kontakt se Spojenci. V druhé polovině dubna vydala ÚRO letáky vyzývající dělnictvo k protestům proti opevňovacím pracím a pokyny k zakládání dělnických milicí a zejména k přípravě generální stávky, po které mělo následovat ozbrojené vystoupení.
V sobotu 5. května se sešla v Praze v místnostech Školy práce na Tylově náměstí konference svolaná ÚRO a krajským výborem ilegální KSČ. Zúčastnilo se jí na 70 zástupců dělníků ze závodů z Prahy, Berouna, Kladna a Plzně. Za Českou národní radu se zúčastnil Josef Smrkovský. Někteří odboráři žádali okamžité vyhlášení generální stávky a zahájení povstání. Bylo jim vysvětleno, že je nutno počkat na příznivější podmínky, které mohou nastat v pondělí 7. května. Slibované dodávky zbraní nebyly ještě splněny a navíc sobota a neděle nebyly pro povstání vhodné, protože bylo jen málo dělníků v závodech.
Události však předešly výsledek jednání, na ulicích vypukla palba. Učastníkům konference byly dány poslední pokyny: soustředit v závodech dělníky, odzbrojit zavodní stráže, zabarikádovat se, zajistit vzájemné spojení továren a ÚRO a čekat v pohotovosti na další pokyny. Členové presidia ÚRO odešli do ústředí Bratrství v Praze 1, Hradební ulici, kde bylo stanovište jejího bojového štábu vedeného štábním kapitánem Kryštofem, kapitánem Skopečkem a poručíkem Votrubou. Vojenský štáb ÚRO navázal během odpoledne telefonické spojení s důležitými pražskými závody. Dělníci většinou odzbrojili werkschutz (závodní ostrahu) i vojenské strážní oddíly a obsadili závody. Díky těmto opatřením nedošlo v pražských závodech k větším bojům ani destrukcím. Mnozí odboráři se zúčastnili bojů na ulicích a na barikádách. Dále se podíleli na logistice, zásobování a předávání zpravodajských informací. Dělníci ze závodů a železničáři dodali povstání také většinu těžkých zbraní (např. opravené stíhače tanků Jagdpanzer 38(t) Hetzer). Ještě 5. května byla pro potřeby ÚRO uvedena do provozu také jedna vysílací stanice.[1][2]
Na základě pověření České národní rady z 6. května 1945 převzala Ústřední rada odborů všechny odborové organizace a majetky. Tuto skutečnost pak potvrdil i výnos ministerstva vnitra z 19. května 1945.[3] Už 14. května jednal s předáky ÚRO o úkolech odborů v obnovené republice předseda vlády Zdeněk Fierlinger. Následujícího dne pak bylo publikováno Provolání Ústřední rady odborů k českému národu. 7. června 1945 byl předsedou ÚRO zvolen komunista Antonín Zápotocký.[4] Během únorového převratu roku 1948 podpořila ÚRO politiku KSČ a na 22. únor svolala sjezd závodních rad.[5]
V roce 1946 bylo zákonem z 16. května 1946 o jednotné odborové organizaci definováno jako celostátní organizace Revoluční odborové hnutí (ROH).[3] I po vzniku ROH existovala Ústřední rada odborů. Byla řídícím orgánem ROH v době mezi sjezdy Revolučního odborového hnutí. ÚRO měla předsedu, generálního tajemníka a 118 členů volených sjezdem.[6] Podle zákona o přebudování národního pojištění z roku 1951 byla ÚRO také vrcholným orgánem nemocenského pojištění.[7] Na plenárním zasedání ÚRO v červenci 1952 došlo k nové reorganizaci odborových svazů, přičemž vodítkem bylo rozdělení jednotlivých rezortů ve vládě. Zároveň zůstala Slovenská odborová rada samostatně voleným orgánem.[8]
Školy práce ÚRO
[editovat | editovat zdroj]Od září roku 1945 se rozhodla Ústřední rada odborů v Praze organizovat veškeré odborné vzdělávání pracujících „Školami práce Ústřední rady odborů”, jejichž účelem mělo být „odborného vzdělávání pracujícího lidu, jakož i důkladné politické a hospodářské výchovy těch, kdo budou povoláni k odpovědné budovatelské práci v lidově demokratické republice”. Závodní rady místních podniků, ústavů, úřadů a místní odborové rady vysílaly své důvěrníky do zřízených komisí pro Školy práce. Na doporučení těchto komisí a referentů pro odborné vzdělání u krajské rady odborů pak jmenovala a potvrzovala Ústřední komise pro odborné vzdělání v Praze vedoucí škol práce. Školy práce ÚROÚRO[9] se se staly jedinými školami k provádění pokračujícího odborného vzdělání dospělých. Ve větších závodech mohly vznikat závodní Školy práce, dodatečně upravené zvláštními směrnicemi. Školy práce ÚRO pořádaly na základě zvláštních učebních plánů odborné kurzy pro všechna povolání, kromě toho zřizovaly i zvláštní učiliště pro dospělé dělníky a zaměstnance, kteří nemohli navštěvovat veřejné průmyslové školy.[10]
Konkrétně jde o tento odborně vzdělávací program: vliv na volbu povolání dorostu, aktivní součinností v plánování, uskutečňování a kontrole odborného výcviku dorostu, pokračující odborné vzdělání a výcvik odborných dělníků, mistrů a vedoucích zaměstnanců pro úkoly dílenské pedagogiky, doplňování odborného vzdělání nevyučených a zaučených dělníků a soukromých zaměstnanců, v průmyslu, řemeslech, obchodu a pod. Odborné vzdělání dělníků a zaměstnanců, navazují na stupeň učňovský a vedoucí až k mistrovské znalosti a zdatnosti v oboru. Rovnocenné odborné vzdělaní pracujících žen, vyhledávaných nadaných dělníků a zaměstnanců a jejich přivedení k odbornému studiu, až k vysokoškolskému stupni, výcvik specialistů a celých kádrů pracovních pro zemědělství, průmysl, hospodářskou distribuci, zahraniční obchod a administrativní úkoly, přeškolování invalidních dělníků do jiných pracovních oborů a povolání, podporování výzkumnictví v oboru průmyslové technologie, organisace práce, hospodářství a správy.Kladivo a srp: časopis komunistické strany Československa na Jihlavsku, 13.09.1945[11]
Všeodborové sjezdy a předsedové ÚRO
[editovat | editovat zdroj]- I. všeodborový sjezd, duben 1946. Předsedou ÚRO Antonín Zápotocký.[12]
- II. všeodborový sjezd, prosinec 1949. Předsedou ÚRO Antonín Zápotocký.[13]
- III. všeodborový sjezd, květen 1955. Předsedou ÚRO František Zupka.[14]
- IV. všeodborový sjezd, květen 1959. Předsedou ÚRO František Zupka.[15]
- V. všeodborový sjezd, květen 1963. Předsedou ÚRO František Zupka.[16]
- VI. všeodborový sjezd, únor 1967. Předsedou ÚRO Miroslav Pastyřík.[17]
- VII. všeodborový sjezd, březen 1969. Předsedou ÚRO Karel Poláček.[18]
- VIII. všeodborový sjezd, červen 1972. Předsedou ÚRO Karel Hoffmann.[19]
- IX. všeodborový sjezd, květen 1977. Předsedou ÚRO Karel Hoffmann.[20]
- X. všeodborový sjezd, duben 1982. Předsedou ÚRO Karel Hoffmann.[21]
- XI. všeodborový sjezd, duben 1987. Předsedou ÚRO Miroslav Zavadil.[22]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ ZÁMEČNÍK, Stanislav. ÚRO a české Květnové povstání v roce 1945. In: Odbory a naše revoluce. Praha: Práce, 1968. S. 9–47.
- ↑ POKORNÝ, Jiří, a kolektiv. Historie, odbory a společnost [pdf]. Českomoravská konfederace odborových svazů, 2020 [cit. 2026-04-11]. Dostupné online.
- 1 2 Historie odborového hnutí [online]. oskovo.cz [cit. 2015-10-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-25.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 457–458.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 488–489.
- ↑ STÁTNÍK, Dalibor. Sankční pracovní právo v padesátých letech: Vládní nařízení o opatřeních proti fluktuaci a absenci č.52/1953 Sb : Studie. [s.l.]: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1994. 176 s. Dostupné online. ISBN 9788085270327. S. 58.
- ↑ Digitální knihovna › NS RČS 1948-1954 › Tisky [online]. psp.cz [cit. 2015-10-26]. Dostupné online.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 506.
- ↑ KURZY. Svět práce. 1946-09-05, roč. 2, čís. 36, s. 15. Dostupné online.
- ↑ Kladivo a srp: časopis komunistické strany Československa na Jihlavsku. V Jihlavě: Sekretariát KSČ: Za vydav. Josef Sojka, 13.09.1945, s. [3].
- ↑ Kladivo a srp: časopis komunistické strany Československa na Jihlavsku. V Jihlavě: Sekretariát KSČ: Za vydav. Josef Sojka, 13.09.1945, s. [3].
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 467.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 502.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 512.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 522.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 528.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 535.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 541.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 547.
- ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 554.
- ↑ Z usnesení X. všeodborového sjezdu. Rudé právo. Duben 1982, roč. 62, čís. 91, s. 2. Dostupné online.
- ↑ Skončil XI. všeodborový sjezd. Rudé právo. Duben 1987, roč. 67, čís. 91, s. 1. Dostupné online.
