Česká národní rada (odboj)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Česká národní rada byl ilegální odbojový orgán působící v Protektorátu Čechy a Morava od února 1945 do konce 2. světové války. Sdružoval domácí odbojové organizace, působil jako jejich mluvčí ve vztahu k zahraničnímu odboji a v závěru války se významně podílel na Pražském povstání.

Prolog[editovat | editovat zdroj]

Od podzimu 1944 začaly na troskách domácího odboje vznikat nové odbojové organizace, které se snažily sdružit autonomně působící odbojové skupiny či jednotlivce. Na Českomoravské vrchovině působila Rada tří, komunistický odboj byl po likvidaci III. ilegálního ÚV KSČ rozptýlen a k zformování IV. ilegálního ÚV došlo na přelomu let 1944-45. Odbojáře sdružovala i ilegální Ústřední rada odborů (ÚRO).

Vznik[editovat | editovat zdroj]

K prvním kontaktům mezi největšími odbojovými organizacemi (R-3, ÚRO a následně i IV. ÚV KSČ) začalo docházet už od podzimu 1944. Hlavními důvody pro vznik zastřešující ilegální organizace byly především snaha podchytit roztříštěný domácí odboj a připravit ho tak na možné ozbrojené povstání proti okupační moci, jež se s postupem spojeneckých vojsk stávalo aktuálním. Dalším, neméně důležitým důvodem bylo vytvoření reprezentativní síly, která by v poválečném Československu byla rovnocenným partnerem zahraničním odbojovým centrům a mohla tak důsledněji prosazovat představy domácího odboje o společenském vývoji.

Základ ČNR vznikl již na podzim 1944, kdy se R-3 propojila s ilegální skupinou působící v Národní odborové ústředně zaměstnanecké. Koncem roku 1944 se k této skupině připojil IV. ilegální ÚV KSČ, na jaře 1945 potom zformovaná ÚRO. Jako výsledek jednání zástupců těchto organizací vzniklo 24. února pracovní předsednictvo, které připravilo ustavení samotné ČNR, ke kterému došlo 29. dubna 1945.

Programové zaměření[editovat | editovat zdroj]

Přestože se IV. ÚV KSČ a ÚRO nacházely na komunistických pozicích a R-3 vycházela spíše z demokratických tradic a orientace na západní odboj, bylo programové zaměření ČNR levicové (R-3 se hlásila i k principům demokratického socialismu). Díky podobnosti názorům na poválečný vývoj Československa dokázaly tyto skupiny vytvořit fungující odbojovou organizaci. Samotné programové cíle pro poválečný vývoj byly značně radikální i díky tomu, že se nově zformovanému VI. ilegálnímu ÚV KSČ podařilo v ČNR získat rozhodující postavení.

Důležitým aspektem při vzniku ČNR byla úloha, kterou toto uskupení mělo sehrát v samotném konci války. Představitelé ČNR měli zosobňovat určitou domácí obdobu vlády. Ta by ukončila svou činnost s návratem prezidenta E. Beneše a po doplnění o zahraniční odbojáře by se společně se Slovenskou národní radou stala prozatímním národním shromážděním.

Mezi hlavní programové požadavky ČNR pro poválečné období patřilo zejména potrestání kolaborantů a válečných kořistníků a vytvoření ústavodárného shromáždění, v dalším období potom zejména orientace na SSSR, znárodnění důležitých výrobních odvětví a s tím spojené direktivně řízené hospodářství. Důležitým bodem programu ČNR byl i důraz na sociální otázky, zejména ke vztahu k pracujícím a mládeži.

Struktura ČNR[editovat | editovat zdroj]

ČNR měla ve svém čele předsedu a generálního tajemníka a pětičlenné předsednictvo ustavené na základě stranického klíče. Dalším orgánem bylo plénum tvořené zástupci významných odbojových skupin. Součástí struktury byly i pracovní komise, z nichž během povstání velkého významu nabyly vojenská, tisková a zdravotní.

Personální obsazení[editovat | editovat zdroj]

V tomto obsazení se ČNR nacházela v okamžiku ustavení:

Příprava povstání[editovat | editovat zdroj]

Vojenská složka ČNR vedená kpt. Jaromírem Nechanským, kterou tvořila především R-3 byla pověřena přípravou závěrečného vystoupení proti okupační moci. Ta vycházela z představy masového ozbrojeného povstání, které v rozhodující fázi války při přiblížení se fronty dokáže narušit a postupně paralyzovat německé jednotky, které se na území protektorátu připravovaly na obranu. Pro tento účel ale chyběly především lidé a zbraně. Oddíly povstalců se podle plánů měly na Moravě zformovat z příslušníků R-3, v Čechách ÚRO organizovalo oddíly z řad dělníků. V každém případě se počítalo s rozsáhlou mobilizací. Výzbroj se plánovači snažili získat od Spojenců. Vyjednávání s britskou a americkou stranou prostřednictvím představitelů čs. zahraniční vlády uvízla na mrtvém bodě. Existovaly pochybnosti o možnostech splnění požadavků domácího odboje (výzbroj pro 60 000 povstalců, což představovalo 1440 letů), důležitou podmínkou byl i souhlas sovětské strany, v jejímž bezprostředním operačním prostoru se Protektorát nacházel. Při jednání se sovětskými vojenskými představiteli ale dospěli českoslovenští zástupci k přesvědčení, že SSSR nemá zájem na masovém povstání a vojenské dodávky budou plynout především partyzánským skupinám řízeným Moskvou. Z tohoto důvodu varoval exil vedení ČNR před vyvoláváním povstání, které by nebylo materiálně podporováno a proto by je Němci lehce zlikvidovali.[1]

R-3 jako vojenská složka ČNR neplnění slibů o dodávkách materiálu tvrdě kritizovala, ale koncem dubna 1945 definitivně pochopila, že celonárodní povstání je nereálné a převládla myšlenka o lokálních povstáních. Domácí odboj by se tak alespoň zapojil do osvobozovacích bojů, když už neměl možnost ani síly na osvobozování rozsáhlých území. To se také v dalších dnech ukázalo reálnější než masové povstání.[2]

Květnové povstání[editovat | editovat zdroj]

K prvnímu otevřenému vystoupení proti okupační moci došlo 1. května v Přerově, v dalších dnech následovaly povstání v Nymburku, Poděbradech a Novém Bydžově. V řadě obcí a měst na Semilsku, Železnobrodsku a Novopacku docházelo k projevům otevřeného odporu. 5. května se povstání přelilo i do Prahy. Došlo k aktivizaci velitelství Alex a velitelství Bartoš, která se pokoušela povstání podchytit a vojensky řídit. Signálem ke všeobecnému povstání se stalo volání o pomoc vysílané z budovy pražského rozhlasu v poledne 5. května. Vedoucím politickým orgánem povstání se stala ČNR v čele s profesorem Pražákem. Týž den se jí podařilo přimět předsedu protektorátní vlády Richarda Bienerta, aby uznal její autoritu, prohlásila se zmocněncem košické vlády a podnikala kroky k převzetí kontroly v úřadech a médiích. V rozhlasovém vysílání z Londýna se týž den večer dostalo podpory i od exilového ministra Huberta Ripky. Zároveň byly ale podnikány i kroky, které měly eliminovat další odbojové skupiny, které by mohly aspirovat na vedoucí postavení v povstání.

ČNR ve snaze zabránit krveprolití a materiálním škodám zahájilo již 5. května vyjednávání s německou okupační mocí o odchodu německých jednotek. K eskalaci bojů ale došlo poté, co velení jednotek SS pohrozilo leteckým a dělostřeleckým bombardováním Prahy v případě odporu ze strany povstalců. Toto ultimátum bylo ČNR odmítnuto a 6. května ráno byl vydán příkaz k budování barikád a přípravě na ozbrojenou obranu. V následujících dnech se vedení ČNR snažilo vyjednávat s veliteli okupační správy o podmínkách německé kapitulace a ukončení bojů. Tato jednání byla završena 8. května podepsáním protokolu o volném odchodu německých jednotek z Prahy.

Po válce[editovat | editovat zdroj]

Uzavření dohody s velením německých jednotek v Praze se v osvobozeném Československu stalo předmětem kritiky především ze sovětské strany a to s poukazem na údajné porušení ustanovení německé kapitulace podepsané v Remeši. Další kritika byla směrována na vyjednávání s Ruskou osvobozeneckou armádou. Tato kritika a obvinění se v pozdější době staly základem pro perzekuci některých členů ČNR.

Po příjezdu vlády z Košic byla ČNR přinucena k ukončení činnosti. Jako nejvyšší správní úřad v českých zemích byl ustaven Zemský národní výbor.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. HRBEK, Jaroslav; SMETANA, Vít; KOKOŠKA, Stanislav; PILÁT, Vladimír; HOFMAN. Draze zaplacená svoboda - Osvobození Československa 1944 - 1945 Svazek I.. Praha: Paseka, 2009. ISBN 978-80-7185-974-1. S. 171-172. 
  2. HRBEK, Jaroslav; SMETANA, Vít; KOKOŠKA, Stanislav; PILÁT, Vladimír; HOFMAN. Draze zaplacená svoboda - Osvobození Československa 1944 - 1945 Svazek I.. Praha: Paseka, 2009. ISBN 978-80-7185-974-1. S. 173. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HRBEK, Jaroslav; SMETANA, Vít; KOKOŠKA, Stanislav; PILÁT, Vladimír; HOFMAN. Draze zaplacená svoboda - Osvobození Československa 1944 - 1945 Svazek II.. Praha: Paseka, 2009. ISBN 978-80-7185-974-1. 
  • ZÁMEČNÍK, Stanislav. Český odboj a národní povstání v květnu 1945. Praha: Naše vojsko, 2006. ISBN 80-206-0812-5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]