Pražská ofenzíva

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pražská ofenzíva
konflikt: Východní fronta
trvání: 6.11. května 1945
místo: jihovýchodní Německo
dnes Česká republika
výsledek: Sovětské vítězství
strany
Spojenci:
Sovětský svaz Sovětský svaz
Československo Československo
Rumunsko Rumunsko
Polsko Polsko
Naval Ensign of Russia.svg Ruská osvobozenecká armáda
Osa:
Německá říše Velkoněmecká říše

Maďarské království Maďarsko[1]
Slovensko Slovenská republika

velitelé
Sovětský svaz Ivan Koněv
(1. ukrajinský front)
Sovětský svaz Rodion Malinovskij
(2. ukrajinský front)
Sovětský svaz Andrej Jeremenko
(4. ukrajinský front)
Československo Karel Klapálek
Rumunsko Vasile Atanasiu
Rumunsko Nicolae Dăscălescu
Polsko Karol Świerczewski
Naval Ensign of Russia.svg Sergej Buňačenko
Německá říše Ferdinand Schörner
(Skupina armád Střed)
Německá říše Lothar Rendulic
(Skupina armád Ostmark)
Německá říše Carl von Pückler-Burghauss

Německá říše Eduard Chalupa
(Svatováclavská rota)

síla
Vlajka Rudé armády asi 2 100 000 vojáků    
Rumunsko 139 500 vojáků
Polsko 69 500 vojáků
Československo 48 400 vojáků
Československo 130 000 českých povstalců[1]
Naval Ensign of Russia.svg 18 000 vojáků
Válečná vlajka nacistického Německa Skupina armád Střed:
cca 600 000–650 000 vojáků
Válečná vlajka nacistického Německa Skupina armád Ostmark: 430 000 vojáků
Maďarské království 9 370 vojáků [1]

Válečná vlajka nacistického Německa Svatováclavská rota:
víc jak 80 českých dobrovolníků

ztráty
Sovětský svaz 49 348
Rumunsko 1 730
Polsko 887
Československo 112 mrtvých a 421 raněných
Naval Ensign of Russia.svg 300
850 000 zabitých, zraněných a zajatých

Pražská operace nebo též Pražská ofenzíva 6. května11. května 1945[2] (rusky Пражская наступательная операция, Pražskaja nastupatělnaja operacija) byla poslední větší ofenzíva na východní frontě druhé světové války. Ofenzíva výrazně napomohla a uspíšila osvobození Československa v roce 1945.

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Vojenská situace 1. května 1945: území pod kontrolou Němců (bíle) a území ztracená Němci v dubnu (červeně)

Pražská operace byla plánována postupně již od února 1945. Vzhledem k situaci, kdy se na území Čech a Moravy nacházela silná armáda o počtu zhruba 900 tisíc mužů, bylo zřejmé, že postup přes hraniční hory bude obtížný a že ještě dojde k náročným bojům. Pražská operace se měla uskutečnit útokem ze tří stran směrem na Prahu, přičemž mělo dojít k osvobození podstatné části Čech. Ze Saska měla útočit vojska 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva,[2] z jižní Moravy měla útočit vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského[2] a ze severní Moravy a Slezska měl postupovat 4. ukrajinský front generála Andreje Jeremenka[2]. Počátkem května 1945 došlo k podstatné změně situace, kdy Rudá armáda dobyla Berlín a německá vojska přestala prakticky klást odpor západním spojencům. Dne 5. května vypuklo Pražské povstání a povstalci žádali o pomoc.

Poměr sil[editovat | editovat zdroj]

Do boje vstupovala sovětská vojska s impozantní silou. Německé armády měly zhruba 900 000[3][2] vojáků seskupených ve dvou armádních skupinách Střed - Mitte a Východní Marka - Ostmark. Část tohoto vojska však postupovala na Linec a tak se objevuje údaj, že německé armády Ostmark na jihovýchodní Moravě čítaly okolo 150 000 vojáků.[Poz 1] Podle hlášení OKW měla armáda Mitte a podřízená armáda Ostmark v květnu 600–650 000 vojáků, podle výpovědi Schörnera jeho armáda měla 500 000.[4]

Proti této stále impozantní síle stál 1.ukrajinský front Koněva čítající 980 000 příslušníků (včetně 69 522 vojáků 2. polské armády, 5.pěších divizí a tankový sbor, Dále 2. ukrajinský front Malinovského 710 000 příslušníků (včetně 139 432 vojáků 1. a 4. rumunské armády) a 4. ukrajinský front 410 000 příslušníků (včetně 48 400 vojáků 1. československého armádního sboru). Vojska Rudé armády tvořilo 1 770 637 vojáků, 151 divizí, 14 tankových a mechanizovaných sborů, 18 brigád.[5] Nesovětské spojenecká vojska tvořily dohromady 257 354 vojáků. Dohromady tvořilo seskupení tří frontů a všech armád teoreticky 2 027 991 vojáků.

Převaha spojenců měla výhodu v poměru sil u děl a minometů 3 : 1 (29 496 : cca 9 000), v bojových letounech 3 :1 ( 3 014 : cca 1000 ) a v tancích a samohybných dělech měla také převahu 1 808 obrněnců proti 876 německým.[Poz 2][Poz 3].

Němci se však mohli spoléhat na dobře členěnou obranu i přírodní bariéru nejen pohraničních pohoří, ale také o Oderské vrchy, Drahany, Zábřežskou vrchovinu a Českomoravskou Vysočinu. K zákopovým a opevňovacím pracím bylo v závěru války i pod hrozbou trestu smrti nuceno české civilní obyvatelstvo. Na druhou stranu morálka většiny německých a zejména maďarských vojsk v této době již byla nízká a o válečné porážce již nebylo žádných pochyb a hlavním cílem vojáků bylo dostat se do amerického zajetí.

6. květen[editovat | editovat zdroj]

Pražská ofenzíva

Hlavní útok za Prahu začal po poledni dne 6. května, kdy se vojska 1.Ukrajinského frontu u Riesy poblíž Drážďan dala do pohybu. Rychlé tankové úderné skupiny 3. a 4. gardové tankové armády obešly Drážďany a postupovaly směrem ke Krušným horám na Mostecko, Lounsko a Kladensko. Německá armáda v tomto prostoru kladla jen slabý odpor a tak jednotky postupovaly poměrně rychle, a to i vzhledem k deštivému počasí.

7. květen[editovat | editovat zdroj]

Dne 7. května začaly z oblasti Moravy na západ i útoky 2.Ukrajinského frontu pod velením maršála Rodiona Malinovského, který zakončoval Bratislavsko-brněnskou operaci a 4. Ukrajinského frontu generála Andreje Jeremenka, které se krátce před tím účastnily Ostravsko-opavské operace. Další sovětské jednotky útočily přes severní Rakousko směrem k Českým Budějovicím. Fašisté soustředění ve startegickém trojúhelníku Prostějova, Přerova a Olomouce, ale neustávali v boji až do 8.května, kdy byly města osvobozena společně s Jihlavou.

Velmi těžké boje v posledních válečných dnech probíhaly okolí Tovačova, obcí Skalka, Klenovice na Hané, Čelčice, Pivín, Ivaň a Klopotovice. Těžké boje s nasazením tanků představovala největší tanková bitva květnových dnů u Tovačova. Například obec Pivín musely osvobodit sovětské jednotky hned dvakrát. Boje zde probíhaly od 1.května.[6]

Kapitulační akt Jodla[editovat | editovat zdroj]

Dne 7. května Německo v zastoupení náčelníka štábu OKW ozbrojených sil generálplukovníka Alfréda Jodla podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci v sídle Vrchního velení spojeneckých expedičních sil v Remeši. Platnost složení zbraní byla stanovena od 8.května 23:01. Kapitulaci podepsal vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower.a za sovětskou stranu generál Ivan Susloparov. O celé záležitosti byl informován Stalin, avšak unáhlil se a těsně po podpisu telefonicky vetoval dohodu a tak trval na podpisu nového kapitulačního dokumentu v Berlíně. Tento právní dokument totiž nebyl ratifikován vrchním velitelem sovětských ozbrojených sil maršálem Žukovem a vrchním velitelem německých vojsk Wilhelmem Keitelem a prezidentem Třetí říše admirálem Dönitzem.

V noci ze 7. na 8. května překročily úderné skupiny Rudé armády v prostoru hraničních přechodů Cínovec, Moldava a Mníšek[7] předmnichovské hranice a pokračovaly v útoku směrem na Teplice a Duchcov. Do všeobecného útoku se pustila ze severu a severozápadu 3. gardová tanková armáda generálplukovníka Pavla Rybalka z čáry SaskoLužiceSlezsko, kde byla rozmístěna s jednotkami spojenecké 1.Polské armády. Tato vojenská síla se dala do pohybu směrem k severním československým hranicím.

8. květen 1945[editovat | editovat zdroj]

Na Moravě jednotky 4.Ukrajinského frontu dosáhly 8. května německý obranný výběžek u Prostějova, Přerova a Olomouce a jeho vojskům se v součinnosti s

Olšanské hřbitovy: Čestné pohřebiště příslušníků Rudé armády, padlých při osvobozování Prahy

jednotkami 1. čs. armádního sboru podařilo proniknout na čáru JeseníkŠumperkLitovel - Olomouc - Prostějov. Tento den byla osvobozena také Jihlava a Němci do večera vyklidili Svitavy.

Německé armády v Praze kapitulovaly odpoledne 8. května do rukou České národní rady. Německé jednotky odcházely z města po silnici na Beroun a Plzeň od 23.00 do rána 9.00 následujícího dne 9. května.

V severních Čechách pokračovala v útoku 4. tanková armáda gen. Dmitrije Leljušenka a 1.gardová armáda Andreje Grečka směrem na Louny a na Terezín., U Žatce zajaly jednotky ustupující kolonu se štábem polního maršála Ferdinanda Schörnera. který prchal z lázní Velichovek u Jaroměře. Poslední německý Feldmarschall, však předtím celou svoji armádu hanebně opustil, přestože trestem smrti trestal všechny dezerce, nebo vojáky nalezené v civilním oděvu a také vysoké důstojníky za poraženectví. Odletěl letadlem do Rakouska do amerického zajetí, kde byl v Salzburgu rozpoznán v pracovním oděvu.

Večer 8. května dělostřelecká baterie Waffen-SS provedla před ústupem palebný přepad Karlova. Ze svých pozic na Pankrácké pláni se Kampfgruppe SS začala stahovat na jih kolem půlnoci. Němci ovšem před stažením z Pankráce zapálili ve 21.20 na Zelené Lišce sklad dělostřelecké munice. Detonace nábojů z tohoto skladu pak tvořila zvukovou kulisu v noci z 8. na 9. květen a vytvořila iluzi pokračujícího dělostřeleckého ostřelování.[8]

Večer 8. května dostal plk. Emil Strankmüller v Londýně od Oddělení pro zvláštní operace (SOE) zprávu o tom, že pokud Němci budou pokračovat v bojových operacích i po nulté hodině 9. května mohou v Praze Američané zasáhnout.[Poz 4] Do půlnoci z 8. na 9. května, kdy měl vstoupit v platnost kapitulační akt z Remeše, úderné mechanizované skupiny 1. ukrajinského frontu postoupily až do Loun. Ostatní oddíly tohoto frontu postoupily do těsné blízkosti západních a severních hranic předmnichovského Československa.

9.květen[editovat | editovat zdroj]

Sovětská vojska v Praze – maršál Koněv, foto: Karel Hájek
Památník na místě, kde 9. května padl Ivan Gončarenko[9]

Dne 8. května ve 23:01 hod středoevropského času (01:01 hodin východoevropského a moskevského času),[10][11] byl podepsán Akt bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa, jenž se uskutečnil v Berlíně., Ratifikoval ji vrchní velitel německých ozbrojených sil polní maršál Wilhelm Keitel a za sovětskou stranu, vrchní velitel sovětských ozbrojených sil maršál Georgij Žukov. Účastnili se jí také zástupci spojeneckých vojsk USA, Velké Británie a Francie.

O půlnoci z 8. na 9. května vydal velitel Vojenského velitelství Velké Prahy generál Karel Kutlvašr rozkaz, kterým doplnil nařízení vydané rozhlasem o německé kapitulaci. Povstaleckým jednotkám nařídil, aby jako součást spojeneckých sil zůstaly vázány klidem zbraní do půlnoci 9. května. Zakázal jakoukoliv útočnou bojovou činnost a

Tank č. 23 – sovětský tank IS-2, původně památník osvobození v Praze, v roce 1991 přebarven na růžovo a poté umístěn v muzeu v Lešanech

palbu, s výjimkou sebeobrany. Navzdory 2. článku kapitulační listiny však nadále docházelo na celé čáře fronty k ničení nepotřebné německé techniky a materiálu a k ústupu německých sil, které se většinou bezvýsledně pokoušely dostat do amerického zajetí. Během rána v Hájích u Bílého Beránka odevzdali Němci část své těžké výzbroje čs. armádě.[12]

V časných ranních hodinách přijel do Prahy na Klárov první střední ruský tank T34/85 s číslem I-24.[13][Poz 5]

Bojové akce Rudé armády a spojenců 9. května prakticky spočívaly v pronásledování německých jednotek, přičemž místně docházelo ještě k drobným vojenským střetům. 4. ukrajinský front postupoval od Svitav na Litomyšl - Pardubice - Kolín - Praha. 2.ukrajinský front postupoval ve třech hlavních směrech na Pelhřimov - Vlašim - Benešov u Prahy. Druhý hlavní směr směřoval na Jindřichův Hradec a jižní Čechy - Veselí nad Lužnicí - Tábor a levé křídlo postupovalo z Rakouska na Gmünd - České Velenice a České Budějovice.

9. května v časných ranních hodinách pronikla vojska 1. ukrajinského frontu ze směru od Slaného a Veltrus a jako první dorazily do Prahy Rybalkovy tanky. Do středních Čech a do Prahy postupovala téhož dne sovětská vojska prakticky ze všech směrů.[14]

10. – 11. květen[editovat | editovat zdroj]

10. května brzy ráno dorazily do Prahy prvosledové vojska Malinovského 2. ukrajinského frontu a Pardubice osvobodil 4. ukrajinský front. 1. československá tanková brigáda, které poslední boje svedla u Litovle 8.5. a pokračovala na Svitavy a Kutnou Horu přijela do Prahy krátce po půlnoci 10. 5. Do 11. května docházelo k likvidaci posledních ohnisek německého odporu. I poté však ještě sovětské jednotky i spojenečtí vojáci československé, rumunské a polské armády čistili lesy od zběhlých a skrývajících se německých vojáků. Odminovávali cesty, infrastrukturu a mosty. Sovětská vojska zůstala na osvobozeném území do listopadu 1945, kdy (stejně jako americké jednotky) Československo opustila.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Při Bratislavsko-Vídeňské operaci objevíme údaj 250 000. Celkový počet armádní skupiny jih 450 000, poté přejmenované na Ostmark.
  2. Podle archivních zdrojů měl Schörner ke dni 15.dubna ještě 1 377 bojeschopných tanků a samohybných děl.Okolo 20.dubna již jen 876 obrněnců.Dne 6.5. měla armáda Mitte k dispozici palivo a mazivo na dalších 21 dnů. Počet panzerů Ostmark nezjištěn.
  3. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/140075031
  4. Zpráva se ovšem do ČNR ani na velitelství Bartoš nedostala. Obsluha radiostanice Anna se večer 8. května přesouvala z Kobylis do Dejvic. Nezachytila proto večerní vysílání BBC, ve kterém ji pplk. Strankmüller vyzýval k mimořádné relaci o půlnoci z 8. na 9. května. Spojení opět navázala až v 9:00 9. května. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/140075031
  5. Tento tank byl zasažen z Hetzeru 75 mm kanónem jehož střela sklouzla po pancíři. Granát odštípl kus zdi a nechráněného mladého velitele Gončarenka smrtelně zranil. Další ruský tank č. I-23 pak pokračoval v postupu dále do centra a uvádí se, že byl prvním tankem Rudé armády na Staroměstském náměstí. S tím také souvisí následné označení fiktivního prvního těžkého tanku IS-2 na památníku sovětských tankistů na Smíchově s číslem 23.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Archivovaná kopie. www.kcprymarov.estranky.cz [online]. [cit. 2010-08-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-10-02. 
  2. a b c d e Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-09-03]. Heslo ПРА́ЖСКАЯ ОПЕРА́ЦИЯ 1945. Dostupné online. (rusky) 
  3. Das Deutsche Reich und der Zweite Weltkrieg. Stuttgart: Deutsche Verlags-Anstalt 13 volumes s. ISBN 9783421062376. OCLC 6329100 
  4. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/140075031
  5. Pražské povstání: Kdo v roce 1945 osvobodil Prahu?. Reflex.cz [online]. [cit. 2020-05-09]. Dostupné online. (česky) 
  6. Poslední tanková bitva 2. sv. války se odehrála na Hané | Blogy Vaše Věc. vasevec.parlamentnilisty.cz [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. (česky) 
  7. Miroslav Broft, Pražská operace, nakladatelství Naše vojsko, 1985
  8. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/140075031
  9. Bojoval od začátku války, padl 9. května 1945 v Praze v tanku č. 1-24. iDnes.cz [online]. 9. května 2018. Dostupné online. 
  10. http://avalon.law.yale.edu/wwii/gs11.asp
  11. https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Preliminary_German_surrender_of_7_May_1945_in_Reims
  12. https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/140075031
  13. Fotogalerie: Tank T-34/85, věžové číslo 1-24, který byl zasažen 9. 5. 1945 na Klárově.... iDNES.cz [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. 
  14. Fotogalerie: Pražská operace 6. až 11. května 1945. iDNES.cz [online]. [cit. 2020-04-12]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Miroslav Broft, Pražská operace, nakladatelství Naše vojsko, 1985

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]