Ivan Stěpanovič Koněv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ivan Stěpanovič Koněv
Koněv na portrétu pořízeném během války
Narození 28. prosince 1897
Lodejno, Ruské impérium, dnes Kirovská oblast, Rusko
Úmrtí 21. května 1973 (ve věku 75 let)
Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost Maršál Sovětského svazu
Sloužil Ruské impérium Ruské impérium (1916–1917)
Flag of the Soviet Union (1936–1955).svg SSSR (1917–1962)
Vyznamenání

Hrdina Sovětského svazuHrdina Sovětského svazu

Řád vítězství

Именная шашка.pngHrdina ČSSRHeroy MNR.jpg

Order of Lenin ribbon bar.pngOrder october revolution rib.pngOrder of Red Banner ribbon bar.pngOrder suvorov1 rib.pngOrder kutuzov1 rib.pngOrder redstar rib.pngRibbon bar for the medal for the Defense of Moscow.pngLiberationprague rib.pngCaputureberlin rib.pngOrderStGeorge4cl rib.png800thMoscowRibbon.png20 years of victory rib.png20 years saf rib.png30 years saf rib.png40 years saf rib.png50 years saf rib.png100 lenin rib.pngPatriotic Order of Merit GDR ribbon bar silver.pngPOL Virtuti Militari Wielki BAR.svgPOL Order Krzyża Grunwaldu 1 Klasy BAR.svgPOL Polonia Restituta Wielki BAR.svgOrdenSuheBator.pngOrdenZnam.pngOrder of the partisan star with golden wreath Rib.pngПластина на орден „Народна Република България“.gifCs2okg.pngCZE Rad Bileho Lva 3 tridy BAR.svgTCH CS Vojensky Rad Bileho Lva 1st (1945) BAR.svgCzechoslovak War Cross 1939-1945 Bar.pngOrder of the partisan star with golden wreath Rib.pngHUN Order of Merit of the Hungarian People's Republic BAR.pngHUN Order of the Hungarian freedom.pngOrder of the Bath UK ribbon.svgMilitary cross BAR.svgLegion Honneur GO ribbon.svgCroix de Guerre 1939-1945 ribbon.svgUS Legion of Merit Chief Commander ribbon.pngSino Soviet Friendship Rib.png

Ivan Stěpanovič Koněv (rusky Иван Степанович Конев; 28. prosince 189721. května 1973) byl významný sovětský vojevůdce, Maršál Sovětského svazu, Hrdina SSSR a Hrdina ČSSR. V průběhu II. světové války velel vojskům Rudé armády na východní frontě a osvobodil od okupace nacisty velkou část východní Evropy, včetně Prahy. Ivan Koněv se také přímo podílel na dobytí Berlína. V roce 1956 velel Sovětské armádě při potlačení Maďarského povstání.

Život za carského Ruska[editovat | editovat zdroj]

Mladý Ivan Koněv

Pocházel z ruské rolnické rodiny na dalekém severu. Matka zemřela při porodu. Po absolvování školní docházky odešel v šestnácti letech z domova a pracoval jako lesní dělník a tesař, za první světové války byl v osmnácti odveden k dělostřelectvu a stal se poddůstojníkem.[1] V roce 1917 se zúčastnil Kerenského ofenzívy v Haliči. Po vypuknutí Říjnové revoluce proti Kerenského vládě vstoupil Koněv do bolševické strany a začal organizovat rudogvardějskou jednotku ve svém rodišti. Až do jara 1918 působil jako vojenský komisař újezdu a zúčastnil se také 5. všeruského sjezdu sovětů v Moskvě. V létě 1919 během občanské války v Rusku působil jako komisař obrněného vlaku na sibiřské magistrále, v březnu 1920 se stal komisařem brigády a později divize ozbrojených sil Dálnovýchodní republiky, po jejím začlenění do Svazu sovětských socialistických republik pak byl jmenován komisařem 17. střeleckého sboru Rudé armády.

Kariéra před Velkou vlasteneckou válkou[editovat | editovat zdroj]

Od srpna 1924 působil opět jako komisař divize, následně absolvoval zdokonalovací velitelský kurz a stal se velitelem střeleckého pluku, v létě 1929 se stal velitelem 17. střelecké divize a následně studoval na Vojenské akademii Michaila Vasilijeviče Frunzeho. Od podzimu 1934 velel 37. střelecké divizi, v březnu 1937 se stal velitelem 2. střelecké divize, díky ochraně lidového komisaře obrany, maršála Sovětského svazu Klimenta Jefremoviče Vorošilova, unikl represím a na podzim 1937 se stal velitelem 47. střeleckého sboru v Mongolsku. V červenci 1938 převzal funkci velitele 2. armády, od května 1940 velel Zabajkalskému vojenskému okruhu.

Boje v Sovětském svazu[editovat | editovat zdroj]

Ivan Koněv, Pavel Rotmistrov

V květnu 1941 byl jmenován velitelem záložní 19. armády na Ukrajině, po napadení země nacistickým Německem se však v jejím čele musel přemístit do Běloruska, kde se zapojila do bojů o Smolensk. V září 1941 byl jmenován velitelem Západního frontu, jenž byl v následujícím měsíci naprosto zničen německými útoky při katastrofě u Vjazmy a jeho od trestu smrti zachránil později maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov, který odvolaného Koněva odmítl zatknout a místo toho jej přijal do svého štábu, přestože až do bitvy u Kurska Žukov jeho velitelské schopnosti nehodnotil příliš vysoko.[2] Od poloviny října 1941 velel Koněv vojskům Kalininského frontu, podařilo se mu zastavit německý postup, stabilizovat frontovou linii a v prosinci 1941 se jeho vojska zapojila do protiofenzivy u Moskvy.

V průběhu jara a léta 1942 se marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblasti Rževa, v srpnu 1942 se stal velitelem Západního frontu, jehož vojska ztroskotala při snaze o průlom nepřátelské fronty během operace Mars v oblasti Syčovky. Po krachu dalšího pokusu o ofenzívu počátkem roku 1943 byl v březnu 1943 jmenován velitelem Severozápadního frontu, koncem června 1943 se stal velitelem Stepního frontu, který vedl bojové akce v jižním oblouku kurského výběžku a následně se podílel na osvobozování levobřežní Ukrajiny. Od října 1943 velel 2. ukrajinskému frontu, během zimní ofenzívy 1943–1944 se podílel na osvobozování pravobřežní Ukrajiny, v únoru 1944 byl povýšen na maršála Sovětského svazu.

Osvobozování a poválečná činnost[editovat | editovat zdroj]

Pražané vítají Koněva při osvobození Prahy 1945, foto: Karel Hájek

Od května 1944 velel Ivan Koněv vojskům 1. ukrajinského frontu, velel karpatsko-dukelské operaci sovětských a československých vojsk, která měla pomoci Slovenskému národnímu povstání, podílel se na osvobození jižního Polska, dobytí Slezska a Saska.

Maršál Koněv při vojenské přehlídce na Rudém náměstí po vítězství ve Velké vlastenecké válce (1945)

27. ledna 1945 osvobodil koncentrační tábor Osvětim. Jeho vojska se účastnila závěrečného útoku na Berlín (útočila jako první a tvořila jižní křídlo sovětského úderného uskupení). S maršálem G. K. Žukovem dne 8. května 1945 přijal německou bezpodmínečnou kapitulaci. Koněvova vojska poté vyrazila na pomoc Pražskému povstání, v průběhu pražské ofenzívy osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první se dostala v květnu 1945 do Prahy. Při bojích v Praze a v nejbližším okolí s německými jednotkami, především s Waffen-SS, včetně tankové divize SS „Das Reich“, které pokračovaly v odporu a v masakrech civilistů, padlo 692 sovětských vojáků.[3] Poté držel řeč k Pražanům na Staroměstském náměstí.[4] Krátce po osvobození se maršál Koněv a maršál Malinovskij na Pražském hradě setkali s prezidentem Edvardem Benešem, kde od něj získali nejvyšší státní vyznamenání. 6. června byl Koněvovi udělen titul čestného občana Prahy. S Koněvovým tichým souhlasem sovětská kontrarozvědka Směrš v květnu 1945 z Prahy a okolí odvlekla stovky československých občanů ruské národnosti, kteří odešli do exilu po bolševické revoluci v roce 1917, mezi nimi i bývalého carského důstojníka a československého generála ruského původu Sergeje Vojcechovského. S Koněvovým výslovným souhlasem byl zatčen generál Vlasov. Za osvobození Prahy získal Koněv 1. června svou druhou Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.

V červnu 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska místo maršála Žukova, který se pro svou oblíbenost ocitl ve Stalinově nemilosti. V roce 1950 Stalin Koněva sesadil z pozice vrchního velitele pozemních vojsk a do vrcholných armádních funkcí se Koněv vrátil teprve po Stalinově smrti. Po smrti Stalina také vyšlo najevo, že Koněv již od roku 1937 v atmosféře Stalinských čistek (při nichž zahynul Koněvův mentor Jeronim Uborevič, jehož si Koněv nesmírně vážil) donášel Stalinovi na jiné velitele Rudé armády, včetně Žukova a Vasilevského. Koněv nesouhlasil s rozhodnutím Nikity Chruščova kritizovat Stalinovy zločiny a odsoudit kult jeho osobnosti.[1]

Maršál Koněv

V květnu 1955 byl postaven do čela Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy. Na podzim 1956 vedl brutální potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou, které si vyžádalo přes dva a půl tisíce obětí. Také měl potlačit obrodné choutky Władysłava Gomułky v PLR, z této mise ho ale nakonec Chruščov odvolal. V letech 1961–62 byl velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně; v této funkci se podílel na řešení tzv. Druhé berlínské krize výstavbou tzv. Berlínské zdi. Roku 1963 byl jmenován na spíše ceremoniální funkci do Skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR.

V květnu 1968 přijel navštívit nově zvoleného prezidenta Ludvíka Svobodu a podle některých zdrojů část jeho delegace začala mapovat terén pro případnou invazi vojsk Varšavské smlouvy.[2] Tvrzení, že by v roce 1968 osobně zaštítil zpravodajský průzkum před vpádem vojsk odmítlo ruské velvyslanectví i Koněvova dcera Natalja.[5][6] Podle českého historika Povolného byl Koněv od roku 1963 v důchodu (mimo službu) a jeho role při invazi byla tedy nulová.[7] Koněvova reakce na vpád do Československa nebyla příliš nadšená.[2] V roce 1970 si nepřijel do Československa pro titul hrdiny ČSSR, který mu udělila Husákova normalizační vláda. Podle českého historika Jiřího Fidlera „možná šlo o šok z okupace Československa. Rozčarování z intervence přiznávali i další penzionovaní maršálové a generálové.“[1]

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Maršál Ivan Stěpanovič Koněv

Dvakrát ženatý, tři děti. Dcera Natalja je profesorkou Vojenské univerzity Ministerstva obrany Ruské federace. Ivan Koněv byl v soukromí asketický, tvrdý ke svému okolí, podřízeným i rodině a nelítostný ke svým nepřátelům. Podle potomků byl sice tvrdý ale spravedlivý. Podle amerických svědectví měl smysl pro humor. Nesnášel alkohol a netoleroval jeho požívání ani ve své blízkosti. Věnoval se myslivosti a relaxoval při ice fishingu. Zemřel na rakovinu.

Legendární vojevůdce Rudé armády a jedna z nejvýznamnějších osobností II. světové války, dvojnásobný Hrdina Sovětského svazu a držitel Řádu Vítězství maršál Ivan Stěpanovič Koněv je pochován u Kremelské zdi v Moskvě.

Vojenské zásluhy a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Za své vojenské zásluhy byl vyznamenán dvěma tituly Hrdina Sovětského svazu, titulem Hrdina Československé socialistické republiky, sedmi Leninovými řády, Řádem Říjnové revoluce, Řádem Vítězství, třemi Řády rudého praporu, dvěma Řády Suvorova 1. stupně, dvěma Řády Kutuzova 1. stupně, Řádem rudé hvězdy, československým Řádem bílého lva 1. stupně, československým Řádem bílého lva Za vítězství 1. stupně, československým řádem Klementa Gottwalda – Za budování socialistické vlasti, mongolským Řádem bojového rudého praporu, velkokřížem polského Řádu Virtuti militari, polským Řádem grunwaldského kříže 1. stupně, tuvinským Řádem rudého praporu, britským Řádem lázně (rytíř - komandér), francouzským Řádem čestné legie (velkodůstojník), americkým Řádem zaslužné legie (vrchní komandér), Medailí za obranu Moskvy, Medailí za osvobození Prahy, Medailí za dobytí Berlína, Medailí za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce a desítkou dalších řádů a medailí, většinou ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

Koněvův pražský pomník po zrestaurování (2018)

Koněv má památníky například ve slovenském Svidníku, v ukrajinském Charkově, v ruském Patriot Parku u Kubinky (Moskevská oblast), v Kirově, v Kalininském okrese Tverské oblasti, v Bělgorodu, v Nižnij Novgorodu, v Omsku a ve Vologdě.

Pomník a socha maršála Koněva s vojenským pláštěm a držící kytici šeříků se nachází v pražské Bubenči na náměstí Interbrigády. Socha byla několikrát posprejována a polita barvou. V srpnu 2018 byla na popud starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře na sochu umístěna informační tabule upozorňující na Koněvova negativa. Proti tomu se v dopise ohradili velvyslanci Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Kazachstánu.[2] Podle Ruského velvyslanectví v Praze se Koněv nepodílel na invazi v roce 1968 a uvádí, že kvůli jeho věku řídící činnost v ozbrojených silách SSSR již dříve opustil.[5] Výhrady má také Český svaz bojovníků za svobodu, jehož mluvčí uvedl, že „Maršál Koněv je jednou z klíčových osob druhé světové války a to je to, co má socha připomínat.“[8]

Odraz v kultuře[editovat | editovat zdroj]

Ve filmu Osvobození Prahy (1977) Koněva ztvárnil herec Sergej Poležajev. Ivan Stěpanovič Koněv je také autorem několika knih, z nichž nejvýznamnější je Čtyřicátý pátý, ke které napsal předmluvu jeho přítel a spolubojovník z bitvy o Dukelský průsmyk, generál a prezident ČSSR Ludvík Svoboda.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Buď Karpaty přejdeme, nebo na nich padneme!
— Ivan Stěpanovič Koněv před Bitvou na Dukle

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Maršál osvoboditel, ale i okupant. iDnes. 18. května 2005.
  2. a b c d Kontroverzní Koněv.. Česká televize. 3. ledna 2018.
  3. Zajímavosti Pražského povstání. Český rozhlas.
  4. Maršál osvoboditel nebo muž na špinavou práci. Rozhlas. 18. května 2018.
  5. a b Koněv se na okupaci Československa nepodílel, tvrdí Rusko. TÝDEN.cz [online]. 2018-05-30. Dostupné online. 
  6. Praha se osvobozuje od osvoboditele. Sputniknews.com [online]. Dostupné online. 
  7. Historik: Koněv přiletěl nečekaně, sondoval situaci v ČSSR. Jeho zprávy ale o invazi nerozhodly. Aktuálně.cz [online]. 2018-08-21. Dostupné online. 
  8. Okupant, či osvoboditel? Pomník Koněva doplní vysvětlující tabulka v červnu. Pražský deník [online]. 2018-01-30. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]