Ivan Stěpanovič Koněv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Ivan Stěpanovič Koněv
Koněv na portrétu pořízeném během války
Koněv na portrétu pořízeném během války
Narození 28. prosince 1897
Lodejno, Ruské impérium, dnes Kirovská oblast, Rusko
Úmrtí 21. května 1973 (ve věku 75 let)
Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost Maršál Sovětského svazu
Sloužil Ruské impérium Ruské impérium (1916–1917)
Flag of the Soviet Union (1936–1955).svg SSSR (1917–1962)
Socha maršála Koněva na náměstí Interbrigády v Praze 6

Ivan Stěpanovič Koněv, rusky Иван Степанович Конев (28. prosince 189721. května 1973) byl významný sovětský vojevůdce, Maršál Sovětského svazu, Hrdina SSSR a Hrdina ČSSR. V průběhu II. světové války velel vojskům Rudé armády na východní frontě a osvobodil od německé okupace velkou část východní Evropy. Ivan Koněv se také přímo podílel na dobytí Berlína.

Život za carského Ruska[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z ruské rolnické rodiny na dalekém severu. Matka zemřela při porodu. Po absolvování školní docházky odešel v šestnácti letech z domova a pracoval jako lesní dělník a tesař, za první světové války byl v osmnácti odveden k dělostřelectvu a stal se poddůstojníkem.[1] V roce 1917 se zúčastnil Kerenského ofenzívy v Haliči. Po vypuknutí bolševické revoluce proti Kerenského vládě vstoupil Koněv do bolševické strany a začal organizovat rudogvardějskou jednotku ve svém rodišti. Až do jara 1918 působil jako vojenský komisař újezdu a zúčastnil se také 5. všeruského sjezdu sovětů v Moskvě. V létě 1919 během občanské války v Rusku působil jako komisař obrněného vlaku na sibiřské magistrále, v březnu 1920 se stal komisařem brigády a později divize ozbrojených sil Dálnovýchodní republiky, po jejím začlenění do Svazu sovětských socialistických republik pak byl jmenován komisařem 17. střeleckého sboru Rudé armády.

Kariéra před Velkou vlasteneckou válkou[editovat | editovat zdroj]

Od srpna 1924 působil opět jako komisař divize, následně absolvoval zdokonalovací velitelský kurz a stal se velitelem střeleckého pluku, v létě 1929 se stal velitelem 17. střelecké divize a následně studoval na Vojenské akademii Michaila Vasilijeviče Frunzeho. Od podzimu 1934 velel 37. střelecké divizi, v březnu 1937 se stal velitelem 2. střelecké divize, díky ochraně lidového komisaře obrany, maršála Sovětského svazu Klimenta Jefremoviče Vorošilova, unikl čistkám v Rudé armádě a na podzim 1937 se stal velitelem 47. střeleckého sboru v Mongolsku. V červenci 1938 převzal funkci velitele 2. armády, od května 1940 velel Zabajkalskému vojenskému okruhu.

Boje v Sovětském svazu[editovat | editovat zdroj]

V květnu 1941 by jmenován velitelem záložní 19. armády na Ukrajině, po napadení země nacisticým Německem se však v jejím čele musel přemístit do Běloruska, kde se zapojila do bojů o Smolensk. V září 1941 byl jmenován velitelem Západního frontu, jenž byl v následujícím měsíci zničen německými útoky u Vjazmy a jeho od trestu smrti zachránil později maršál Sovětského svazu Georgij Konstantinovič Žukov, který odvolaného Koněva odmítl zatknout a místo toho jej přijal do svého štábu, přestože až do bitvy u Kurska Žukov jeho velitelské schopnosti nehodnotil příliš vysoko.[2] Od poloviny října 1941 velel Koněv vojskům Kalininského frontu, podařilo se mu zastavit německý postup, stabilizovat frontovou linii a v prosinci 1941 se jeho vojska zapojila do protiofenzivy u Moskvy.

V průběhu jara a léta 1942 se marně pokoušel o prolomení německé obrany v oblasti Rževa, v srpnu 1942 se stal velitelem Západního frontu, jehož vojska ztroskotala při snaze o průlom nepřátelské fronty během operace Mars v oblasti Syčovky. Po krachu dalšího pokusu o ofenzívu počátkem roku 1943 byl v březnu 1943 jmenován velitelem Severozápadního frontu, koncem června 1943 se stal velitelem Stepního frontu, který vedl bojové akce v jižním oblouku kurského výběžku a následně se podílel na osvobozování levobřežní Ukrajiny. Od října 1943 velel 2. ukrajinskému frontu, během zimní ofenzívy 1943–1944 se podílel na osvobozování pravobřežní Ukrajiny, v únoru 1944 byl povýšen na maršála Sovětského svazu.

Osvobozování a poválečná činnost[editovat | editovat zdroj]

Pražané vítají Koněva při osvobození Prahy 1945, foto: Karel Hájek

Od května 1944 velel vojskům 1. ukrajinského frontu, velel karpatsko-dukelské operaci sovětských a československých vojsk, která měla pomoci Slovenskému národnímu povstání, podílel se na osvobození jižního Polska, dobytí Slezska a Saska, jeho vojska se účastnila závěrečného útoku na Berlín (tvořila jižní křídlo sovětského úderného uskupení), poté vyrazila na pomoc Pražskému povstání, v průběhu pražské ofenzívy osvobodila severní, střední a východní Čechy a jako první se dostala v květnu 1945 do Prahy. Při bojích v Praze a v nejbližším okolí s německými jednotkami, především s Waffen-SS, včetně tankové divize SS „Das Reich“, které pokračovaly v odporu a v masakrech civilistů, padlo 692 sovětských vojáků.[3] Krátce po osvobození se Koněv a maršál Malinovský na Pražském hradě setkali s prezidentem Edvardem Benešem. 6. června byl Koněvovi udělen titul čestného občana Prahy. S Koněvovým tichým souhlasem sovětská kontrarozvědka Směrš v květnu 1945 z Prahy a okolí odvlekla stovky československých občanů ruské národnosti, kteří odešli do exilu po bolševické revoluci v roce 1917, mezi nimi i bývalého carského důstojníka a československého generála Sergeje Vojcechovského, který zahynul v sovětském gulagu v roce 1951.[1]

Podle některých historiků byl Koněv necitelný k utrpení a ztrátám svých vojáků, kterých pod jeho velením padlo asi 700 tisíc a dalších asi 300 tisíc bylo zajato. Velká část sovětských zajatců v německém zajetí zahynula. Podle historika Zdeňka Vališe měl Koněv „o pětinu vyšší ztráty než Žukov, o třetinu vyšší než Rokossovský a o celou polovinu než Malinovský.“[1]

V červnu 1945 byl jmenován velitelem Střední skupiny sovětských vojsk v Rakousku, od června 1946 zastával funkci hlavního velitele pozemního vojska místo maršála Žukova, který se pro svou oblíbenost ocitl ve Stalinově nemilosti. V roce 1950 Stalin Koněva sesadil z pozice vrchního velitele pozemních vojsk a do vrcholných armádních funkcí se Koněv vrátil teprve po Stalinově smrti. Po smrti Stalina také vyšlo najevo, že Koněv již od roku 1937 psal Stalinovi udání na jiné velitele Rudé armády, včetně Žukova a Vasilevského. Koněv nesouhlasil s rozhodnutím Nikity Chruščova kritizovat Stalinovy zločiny a odsoudit kult jeho osobnosti.[1]

V květnu 1955 byl postaven do čela Hlavního velitelství spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy. Na podzim 1956 vedl brutální potlačení Maďarského povstání sovětskou armádou, které si vyžádalo přes dva a půl tisíce obětí. Po potlačení povstání nastoupil k moci János Kádár, který vládl až do roku 1989. V letech 1961–62 byl velitelem Skupiny sovětských vojsk v Berlíně; v této funkci se podílel na řešení tzv. Druhé berlínské krize výstavbou tzv. Berlínské zdi. Poté byl jmenován na spíše ceremoniální funkci do Skupiny generálních inspektorů Ministerstva obrany SSSR. V květnu 1968 přijel navštívit nově zvoleného prezidenta Ludvíka Svobodu a podle některých zdrojů část jeho delegace začala mapovat terén pro případnou invazi vojsk Varšavské smlouvy.[4] Koněvova reakce na vpád do Československa však nebyla příliš nadšená. V roce 1970 si nepřijel do Československa pro titul hrdiny ČSSR, který mu udělila Husákova normalizační vláda. Podle českého historika Fidlera "Možná šlo o šok z okupace Československa. Rozčarování z intervence přiznávali i další penzionovaní maršálové a generálové."[1] Zemřel v roce 1973 v Moskvě.

Vojenské zásluhy a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Za své vojenské zásluhy byl vyznamenán dvěma tituly Hrdina Sovětského svazu, titulem Hrdina Československé socialistické republiky, sedmi Leninovými řády, Řádem Říjnové revoluce, Řádem Vítězství, třemi Řády rudého praporu, dvěma Řády Suvorova 1. stupně, dvěma Řády Kutuzova 1. stupně, Řádem rudé hvězdy, československým Řádem bílého lva 1. stupně, československým Řádem bílého lva Za vítězství 1. stupně, československým řádem Klementa Gottwalda – Za budování socialistické vlasti, mongolským Řádem bojového rudého praporu, velkokřížem polského Řádu Virtuti militari, polským Řádem grunwaldského kříže 1. stupně, tuvinským Řádem rudého praporu, britským Řádem lázně (rytíř - komandér), francouzským Řádem čestné legie (velkodůstojník), americkým Řádem zaslužné legie (vrchní komandér) a desítkou dalších řádů, většinou ze zemí bývalého Sovětského svazu.

Pomníky[editovat | editovat zdroj]

Pamětní komplex maršála Koněva v Charkově na Ukrajině

Koněv má památníky například v ukrajinském Charkově, v ruském Patriot Parku u Kubinky (Moskevská oblast), v Kirově, v Kalininském okrese Tverské oblasti, v Bělgorodu, v Nižnij Novgorodu, v Omsku a ve Vologdě.

Koněvova socha v Krakově v Polsku byla odstraněna v roce 1991.

Pomník a socha maršála Koněva s vojenským pláštěm a držící kytici šeříků se nachází v pražské Bubenči na náměstí Interbrigády. Socha byla několikrát posprejována a polita barvou. Starosta Prahy 6 Ondřej Kolář plánuje na sochu umístit informační tabuli upozorňující na Koněvova negativa. Proti tomu se v dopise ohradili velvyslanci Ruska, Běloruska, Arménie, Ázerbájdžánu a Kazachstánu.[2] Podle Ruského velvyslanectví v Praze se Koněv nepodílel na invazi v roce 1968 a uvádí, že kvůli jeho věku řídící činnost v ozbrojených silách SSSR již dříve opustil.[5] Výhrady má také Český svaz bojovníků za svobodu, jehož mluvčí uvedl, že „Maršál Koněv je jednou z klíčových osob druhé světové války a to je to, co má socha připomínat.“[6]

V roce 2017 byla ze Staroměstské radnice v Praze odstraněna pamětní deska připomínající osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945, která zde visela přes 70 let na počest osvobození Prahy a udělení Koněvovi titulu čestného občana.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Buď Karpaty přejdeme, nebo na nich padneme!
— Ivan Stěpanovič Koněv před Bitvou na Dukle

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Maršál osvoboditel, ale i okupant. iDnes. 18. května 2005.
  2. a b Kontroverzní Koněv. Maršál, který osvobodil Prahu a rozmázl maďarské povstání. Česká televize. 3. ledna 2018.
  3. Zajímavosti Pražského povstání. Český rozhlas.
  4. Kontroverzní Koněv. Maršál, který osvobodil Prahu a rozmázl maďarské povstání. ČT24 [online]. 2018-01-03. Dostupné online. 
  5. Koněv se na okupaci Československa nepodílel, tvrdí Rusko. TÝDEN.cz [online]. 2018-05-30. Dostupné online. 
  6. Okupant, či osvoboditel? Pomník Koněva doplní vysvětlující tabulka v červnu. Pražský deník [online]. 2018-01-30. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]