Lavrentij Pavlovič Berija

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Lavrentij Pavlovič Berija
Lavrentij Pavlovič Berija se Stalinem (v pozadí) a se Stalinovou dcerou Světlanou na klíně.Přítomný Nestor Lakoba je skryt.
Lavrentij Pavlovič Berija se Stalinem (v pozadí) a se Stalinovou dcerou Světlanou na klíně.
Přítomný Nestor Lakoba je skryt.
2. ministr vnitra SSSR
Ve funkci:
5. března 1953 – 26. června 1953
Předseda vlády Georgij Maximilianovič Malenkov
Předchůdce Vjačeslav Michajlovič Molotov
Nástupce Lazar Kaganovič

3. lidový komisař vnitřních věcí SSSR
Ve funkci:
25. listopadu 1938 – 29. prosince 1945
Předseda vlády Vjačeslav Michajlovič Molotov
Josif Vissarionovič Stalin
Předchůdce Nikolaj Ježov
Nástupce Sergej Kruglov

Narození 29. března 1899

Мерхеул, Okres Gulripš
Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium

Úmrtí 23. prosince 1953
(ve věku 54 let)
Moskva
Sovětský svazSovětský svaz Sovětský svaz
Politický subjekt Komunistická strana Sovětského svazu
Choť Нино Теймуразовна Гегечкори
Vztahy Павел Хухаевич Берия (otec)
Марта Виссарионовна Джакели (matka)
Děti Серго Лаврентьевич Берия (syn)
Podpis Lavrentij Pavlovič Berija, podpis
Vojenská služba
Sloužil II. světová válka
Doba služby 1938-1953
Hodnost Maršál Sovětského svazu

Lavrentij Pavlovič Berija (* 29. března 189923. prosince 1953) byl sovětský politik, jeden z vykonavatelů Stalinových čistek ve 30. letech, od roku 1940 je jako šéf lidového komisariátu vnitra (ministerstvo vnitra) řídil. Po Stalinově smrti neustál souboj s Chruščovem o moc a byl za podíl na Stalinových zločinech a za zločiny vlastní odsouzen k smrti a popraven.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v chudé zemědělské rodině v Abcházii. Od 16 let studoval v Baku na technické stavební škole. Zde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po vystoupení z války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika.

V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky.

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

V ázerbájdžánské Čece se rychle vypracoval na jednoho z nejspolehlivějších terénních pracovníků a brzy se stal šéfem operačního oddělení. Koncem roku 1921 byl přeložen z téže funkce do významnější v Gruzii. V roce 1924 zde, pod jeho vedením, Čeka, policie a armáda potlačily protibolševické povstání, načež zorganizoval pro výstrahu veřejné popravy cca 10 000 lidí. V Moskvě se ovšem objevil názor, že zásah byl až nepřiměřeně brutální a že povstání samo bylo koneckonců vyvoláno nepřiměřenou brutalitou (zejména ze strany Čeky) a do Gruzie byl vyslán Stalinův blízký spolupracovník Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze. On sám si ovšem dal velký pozor, aby bylo tomuto muži jasné, že jej obdivuje a plně podporuje, a zároveň velmi horlivě podlézal Stalinovi (pro toho postavil vilu a dával mu najevo svoji absolutní věrnost). Není tedy překvapující, že Ordžonikidze nakonec dospěl k závěru, že vše bylo v naprostém pořádku.

Roku 1926 se stal šéfem gruzínské OGPU. V této funkci se projevoval brutalitou, která byla neobvyklá i na tehdejší SSSR a intrikami proti místním politikům, kteří měli sabotovat jeho práci a štvát lid proti Moskvě. Zároveň začal sbírat všechny možné kompromitující materiály na ostatní funkcionáře - jak pro pracovní použití (měl-li být funkcionář odstraněn, přidaly se do spisu), tak pro osobní potřebu (aby mohl dotyčné vydírat a ovládat).

Postupem času se stal prakticky neomezeným pánem Gruzie, neboť 2/3 teoreticky nadřízených nebo nezávislých funkcionářů strany mělo strach, že je může poslat na popraviště prostě proto, že je to Stalinův přítel, a zbylá věděla, že je může poslat na popraviště, protože na ně má k dispozici kompromitující materiály. V roce 1931 se mu podařilo za pomoci intrik zkompromitovat svého přímého nadřízeného, šéfa zakavkazské OGPU a Stalin jej promptně jmenoval na jeho místo. Krátce poté jej nechal jmenovat prvním tajemníkem ÚV gruzínské komunistické strany a druhým tajemníkem ÚV zakavkazské komunistické strany, obé přes zoufalé protesty drtivé většiny obou uskupení. Krátce poté se stal šéfem strany pro celé Zakavkazsko. V roce 1935 vydal knihu O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku, jejímž hlavním přínosem bylo, že tyto dějiny zcela přepsala, když monstrózně navýšila roli Stalina a některé výrazné osobnosti vůbec nejmenovala. Kniha se stala bestsellerem a její „autor“ Berija prorazil do nejvyšší politiky (skutečného autora, Jermolaje Alexejeviče Nediju, nechal později zastřelit).

V době začínající Velké čistky byl jejím hlavním vykonavatelem pro oblast Zakavkazska. Jeho a Stalinovi nepřátelé začali umírat na nečekané infarkty, nešťastné nehody a sebevraždy zastřelením. Dostalo se i na historiky, kteří zpochybňovali serióznost a pravdivost jeho „historické práce“. Existují reálná podezření, že některé oběti zlikvidoval z ryze soukromých potřeb, aniž by se někoho ptal. Dodatečně to pak vždy odůvodnil jejich „podvratnou činností“. Často své oběti popravoval osobně. V roce 1937 bylo v Gruzii nejvíce zatčených na obyvatele z celého SSSR a byl zde i jeden z nejvyšších poměrů popravený - zatčený (ve prospěch popravených).

V srpnu 1938 jej Stalin jmenoval mužem číslo 2 v NKVD a 25. listopadu 1938 postoupil ještě výš: stal se lidovým komisařem vnitra.

Po druhé světové válce se stal předsedou komise pro atomový výzkum a zásadním způsobem přispěl v roce 1949 k úspěšné výrobě první sovětské jaderné zbraně.

Po Stalinově smrti[editovat | editovat zdroj]

Po Stalinově smrti začal usilovat o získání absolutní moci v SSSR. K dosažení tohoto cíle neváhal zásadně změnit své politické postoje; zasazoval se o odsouzení Stalinových zločinů a rehabilitaci jejich obětí, ba dokonce začal prosazovat soukromé podnikání a tržní principy v socialistickém hospodářství. Jeho političtí oponenti si byli dobře vědomi nebezpečí, které by pro ně vyplývalo z jeho setrvání u moci; i díky tomu byl v kremelském boji o moc nakonec úspěšnější Chruščov, který posléze nechal Beriju na jaře 1953 zatknout[1] a odsoudit za jeho zločiny k trestu smrti. Byl popraven zastřelením 23. prosince 1953.

Předseda sovětské tajné policie
Předchůdce:
Nikolaj Ježov
25. listopadu 19382. června 1953
Lavrentij Pavlovič Berija
Nástupce:
Sergej Kruglov

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PACNER, Karel; VÍTEK, Antonín. Půlstoletí kosmonautiky. Praha : Paráda, 2008. ISBN 978-80-87027-74-4. Kapitola S obavami ke Stalinovi, s. 21.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KREMLËV, Sergej. Berija : lučšiij menedžer XX veka. 2-je izd. -- Moskva : Juza ; Eksmo, 2008. 797 s. (Stalinskij renessans).

ISBN 978-5-699-28973-8.