Georgij Konstantinovič Žukov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Georgij Konstantinovič Žukov
G. K. Žukov, snímek z roku 1940
G. K. Žukov, snímek z roku 1940
Narození: 1. prosinec 1896
Rusko Strelkovka, Kalužská oblast, Ruské impérium
Úmrtí: 18. červen 1974 (77 let)
Sovětský svaz Moskva, SSSR
Vojenská kariéra
Hodnost: Maršál Sovětského svazu
Doba služby: 19151957
Sloužil: Ruské impérium Ruské impérium (do roku 1917)
Flag of the Soviet Union (1923-1955).svg SSSR
Složka: Russian Ground Forces flag.png Carská armáda (do roku 1917)
Red Army flag.svg Rudá armáda
Velel: 1. sovětsko-mongolská arm. skupina (1938–1939)
Války: První světová válka
Občanská válka v Rusku
Sovětsko-japonská pohraniční válka
Druhá světová válka
Bitvy: Bitva u řeky Chalchyn (1939)
Obsazení Besarábie (1940)
Operace Barbarossa (1941)
Bitva u Jelni (1941)
Obležení Leningradu (1941)
Bitva o Moskvu (1941-1942)
Operace Mars (1942)
Operace Uran (1942-1943)
Bitva u Kurska (1943)
Operace Bagration (1944)
Viselsko-oderská operace (1945)
Bitva o Berlín (1945)
Vyznamenání: 4x zlatá hvězda hrdiny Sovětského svazu

Georgij Konstantinovič Žukov (rusky: Георгий Константинович Жуков) (1. prosince / 19. listopadu podle juliánského kalendáře 1896 Strelkovka, Kalužská gubernie, dnes Kalužská oblast18. června 1974 Moskva) byl sovětský vojevůdce a politik, maršál SSSR (od ledna 1943), který od srpna 1942 až do roku 1945 v době Velké vlastenecké války působil i ve funkci zástupce Vrchního velitele Rudé armády J. V. Stalina a náměstka lidového komisaře obrany. Je považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů druhé světové války. Zvítězil například v bitvách u Stalingradu, před Moskvou nebo o Berlín. Byl také považován za velmi tvrdého a zcela nekompromisního velitele. V 50. letech po Stalinově smrti krátce působil také ve funkci náměstka ministra obrany a poté i ministra obrany SSSR.

Období 1. světové války a meziválečné[editovat | editovat zdroj]

Žukov během obrany Moskvy na podzim 1941

V 15 letech se vyučil kožešníkem a roku 1915 byl povolán do carské armády, kde začínal jako vojín jezdeckého pluku. V 1. světové válce byl 2x vyznamenán Křížem sv. Jiří a povýšen na četaře. Po bolševické Říjnové revoluci bojoval v Rudé armádě a v březnu 1921 vstoupil ruské bolševické strany (pozdější KSSS). Bojoval v ruské občanské válce (19171921) a zde obdržel Řád rudého praporu za potlačení povstání rolníků.

Roku 1923 byl již velitelem pluku a v roce 1930 velel brigádě. Období Velkého teroru a čistek v armádě přežil díky tomu, že se zachoval zcela jinak než ostatní velitelé - začal si stěžovat na všechny strany včetně samotnému Stalinovi, což mu zřejmě zachránilo život (po vyznamenání v úspěšné bitvě u Chalcyn Golu si jej Stalin velmi oblíbil, takže případné zatčení již nadále nepřicházelo tolik do úvahy). V 30. letech působil ve funkci velitele jezdecké brigády, v letech 1931 až 1933 krátce pracoval v Generálním štábu Rudé armády. Od roku 1933 velel jezdecké divizi, za vynikající výsledky této divize obdržel v roce 1935 Leninův řád. Ve druhé polovině 30. let působil nejprve ve funkci velitele jezdeckého sboru, posléze jako zástupce velitele jízdy Běloruského vojenského okruhu. V závěru 30. let také krátce sloužil na Dálném Východě. Zde v letech 1939 až 1940 velel 1. sovětsko–mongolské armádní skupině, která bojovala proti japonské Kwantungské armádě na mongolské hranici v letech 19381939. Vše začalo jako běžná šarvátka na hranicích a rychle vyústilo v opravdovou válku. Japonci zaútočili s 80 000 muži, 180 tanky a 450 letouny. Tento útok vyústil do rozhodující bitvy u Chalchyn Golu. Zde napodobil Hannibalovu taktiku a během několika dnů byli Japonci poraženi. Za tuto operaci získal své první vyznamenání titulem Hrdina Sovětského svazu.

V roce 1940 se stal armádním generálem a velitelem Kyjevského vojenského okruhu, v lednu 1941 byl jmenován náčelníkem generálního štábu Rudé armády a zástupcem lidového komisaře obrany (zástupce ministra obrany). Na jaře 1941 varoval Stalina před hrozbou německého útoku a spolu s maršálem Semjonem Timošenkem vypracoval plán předběžných opatření včetně návrhu preventivního protiúderu, který však nebyl schválen.

Účast v 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

V době napadení Sovětského svazu dne 22. června 1941 vojsky nacistického Německa, kdy sloužil ve funkci náčelníka Generálního štábu Rudé armády, byl odeslán k Jihozápadnímu frontu, kde zorganizoval první sovětský protiútok proti útočníkům z německé Skupiny armád Jih. Od 23. června 1941 (tedy den po přepadení Sovětského svazu Nacistickým Německem) až do konce 2. světové války byl stálým členem Hlavního stanu vrchního velení. Dne 30. července 1941 byl ustanoven velitelem Záložního frontu a uvolněn z funkce náčelníka Generálního štábu Rudé armády. V srpnu organizoval za cenu obrovských ztrát protiútoky na znovudobytí města Jelňa východně od Smolenska během Smolenské operace, které nakonec padlo 6. září 1941. Od 9. září organizoval jakožto vrchní velitel obranu Leningradu, na nějž útočila německá Armádní skupina Sever. V říjnu 1941 nahradil Ivana Koněva ve funkci velitele Západního frontu, který bránil hlavní město Moskvu. Koněva tehdy uchránil tragického osudu předešlého velitele Západního frontu generála Dmitrije Pavlova, který byl 22. července 1941 zastřelen. Okamžitě se snažil obnovit souvislou obranu, která byla v předešlých dnech zcela rozvrácena velkým obklíčením sovětských vojsk u Vjazmy. Nařídil též popravy dezertérů a zbabělců. Řídil také přesun jednotek z Dálného Východu. Při protiútoku Rudé armády, zahájeném 5. prosince 1941, zahnala Rudá armáda německé jednotky Armádní skupiny Střed (po skončení německé operace Tajfun) o 125-150 kilometrů zpět na západ od Moskvy.

Roku 1942 byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu, v srpnu téhož roku byl posléze jmenován zástupcem Vrchního velitele J. V. Stalina a 1. náměstkem lidového komisaře obrany (náměstek ministra). Z titulu své funkce představitele Hlavního stanu vrchního velení společně s A. Vasilevským koordinoval činnost Jihozápadního, Donského, Stalingradského a Voroněžského frontu během Bitvy u Stalingradu, kde se začátkem září neúspěšně pokusil ohrozit levé křído 6. armády a probojovat se ze severu do Stalingradu. Později se spolupodílel na plánování Operace Uran a Mars, i když jeho úloha v operaci Uran je dosud sporná. Na podzim 1942 byl jmenován do funkce velitele Kalininského frontu,[zdroj?] kde vedl neúspěšnou operaci Mars, jejímž cílem bylo obklíčení a zničení vojsk v oblasti Rževu, kromě dílčích územních úspěchu však operace vázala německé jednotky, které nemohly být nasazeny na jiných ohrožených úsecích fronty.

V lednu 1943 zorganizoval operaci Jiskra, šlo o proražení německé blokády Leningradu. Po úspěšném částečném prolomení leningradské blokády byl povýšen do hodnosti maršála SSSR jako vůbec první armádní generál během Velké vlastenecké války. Poté naplánoval a koordinoval průběh bitvy v Kurském oblouku a na ni navazující operaci Kutuzov. Organizoval součinnost a velel frontu při osvobozování Ukrajiny (Korsuň-ševčenkovská operace) a jejího hlavního města Kyjeva. Dále pak naplánoval a posléze velel největší sovětské ofenzivě 2. světové války v Bělorusku v létě 1944, šlo o operaci Bagration. V závěrečném období války byl jmenován velitelem 1. běloruského frontu, se kterým naplánoval a provedl Viselsko-oderskou operaci a dále dne 2. května 1945 obsadil hlavní město Třetí říše Berlín. S maršálem Ivanem Stěpanovičem Koněvem dne 8. května 1945, jakožto pověřený zástupce Vrchního velitele Rudé armády J. V. Stalina, přijal německou kapitulaci, po 2. světové válce se stal prvním vrchním velitelem sovětské skupiny vojsk během poválečné okupace Německa.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Německo květen 1945 - Montgomery, Eisenhower, Žukov a maršál letectva Tedder.

Stalin jej po válce nejprve jmenoval vrchním velitelem pozemních vojsk, záhy se však jeho popularity začal obávat a v roce 1946 jej sesadil na funkci velitele Oděsského vojenského okruhu.

Po Stalinově smrti se stal náměstkem ministra obrany, v září 1954 velel tajné vojenské operaci, při které byl proveden první pokusný výbuch vodíkové pumy na území SSSR. V roce 1955 se stal ministrem obrany SSSR a za podpory Nikity Chruščova, v červnu 1957 na čtyři měsíce i členem ústředního výboru KSSS. Pak byl Chruščovem vyloučen a bylo mu nařízeno přísné domácí vězení. Po Chruščovově sesazení z čela strany i státu roku 1964 se nakrátko objevil na veřejné scéně, ale mnohé zákazy ohledně vystupování na veřejnosti zůstaly. Přispíval tak alespoň do různých časopisů a novin.

Zemřel 18. června 1974 v Moskvě. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami u Kremelské zdi.

Byla po něm pojmenována Vojenská velitelská akademie protivzdušné obrany v Kalininu.

V roce 1996 byl vytvořen řád G. K. Žukova.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Vlastní memoáry[editovat | editovat zdroj]

  • Vzpomínky a úvahy 1
  • Vzpomínky a úvahy 2
  • Vzpomínky a úvahy 3

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu