Fjodor Tolbuchin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Fjodor Tolbuchin
Narození 4.jul. / 16. června 1894greg.
Jaroslavská gubernie
Úmrtí 17. října 1949 (ve věku 55 let)
Moskva
Příčina úmrtí Diabetes mellitus
Místo odpočinku Hřbitov u Kremelské zdi
Alma mater M.V. Frunze Military Academy (do 1934)
Ocenění Řád rudého praporu (1922)
Řád rudé hvězdy (1938)
Řád Suvorova 1. třídy (1943)
Řád Kutuzova 1. třídy (1943)
Řád rudého praporu (1943)
… více na Wikidatech
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fjodor Ivanovič Tolbuchin (16. červen 189417. říjen 1949, Moskva) byl sovětský vojevůdce ruského původu v období druhé světové války, maršál Sovětského svazu (1944). Velkou část své kariéry působil v různých štábních funkcích.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z ruské rolnické rodiny. V roce 1912 ukončil studium na obchodní akademii v Petrohradě a začal pracovat jako účetní. Po vypuknutí první světové války sloužil krátce v motocyklové jednotce, později byl vyslán na poddůstojnický kurz. V roce 1915 pověřen velením roty na jihozápadním frontě. Vyznamenán řádem svaté Anny a svatého Stanislava. Na sklonku války sloužil jako štábní důstojník. V roce 1918 byl demobilizován. Už v srpnu téhož roku vstoupil do Rudé armády. Absolvoval štábní důstojnický kurz a následně působil ve štábních funkcích ve střeleckých divizích na severním a severozápadním frontu. Podílel se na potlačení Kronštadtské vzpoury. V roce 1931 dokončil studium na Vojenské akademii M. V. Frunzeho. V následujícím období působil jako štábní důstojník a náčelník štábů řady jednotek o velikosti divize a sboru. V říjnu 1937 se stal velitelem 72. střelecké divize.

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Od července 1938 velel štábu zakavkazského vojenského okruhu. V této funkci setrval i po operaci Barbarossa do prosince 1941. Od prosince 1941 do ledna 1942 působil jako náčelník štábu Kavkazského frontu. Od ledna 1942 do března 1942 jako náčelník štábu Krymského frontu. V této funkci připravil plán Kerčsko-feodosijské operace, ale v průběhu její realizace byl na podnět L. Mechlise odvolán z funkce. Od května do července 1942 pak působil jako poradce velitele stalingradského vojenského okruhu. Následně byl pověřen velením 57. armády nasazené v bojích o Stalingrad. Jeho nadřízený velitel Stalingradského frontu generálplukovník Andrej Jeremenko vysoce hodnotil Tolbuchinovy vojenské a organizační schopnosti. Po skončení bojů byl povýšen do hodnosti generálporučíka a krátce velel 68. armádě jihozápadního fronty. Zanedlouho byl znovu povýšen – v dubnu mu byla udělena hodnost generálplukovníka. V téže době byl pověřen velením jižního frontu. Dne 20. září 1943 byl front přejmenován a dostal označení 4. ukrajinský front. Následujícího dne byl Tolbuchin povýšen do hodnosti armádního generála. Jeho jednotky se podílely na bojích při přechodu Dněpru na Ukrajině. V květnu 1944 přebral po Rodionu Malinovském velení 3. ukrajinského frontu. Dne 12. září 1944 získal hodnost Maršál Sovětského svazu[1]. Následně se podílel na dobytí Rumunska, Bulharska, Maďarska, Jugoslávie a Rakouska.

Tolbuchin byl považován za jednoho z nejlepších sovětských velitelů druhé světové války. Je označován jako pečlivý, pozorný, a ne příliš ambiciózní na rozdíl od jiných sovětských velitelů. Byl respektovaný mezi svými kolegy, sympatie svých podřízených si získal i proto, že dbal na nízkou míru ztrát svých jednotek.

Poválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po válce velel Tolbuchin Jižní skupině vojsk, která kontrolovala oblast Balkánu. V lednu 1947 byl pověřen velením Zakavkazského vojenského okruhu, ve kterém vytrval až do své smrti 17. října 1949. Byl zpopelněn a urna s jeho popelem byla uložena do Kremelské stěny v Moskvě. Dne 7. května 1965 mu byl posmrtně udělen titul Hrdina Sovětského svazu.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fiodor Ivanovič Tolbuchin na slovenské Wikipedii.

  1. FIDLER, Jiří. Za víru, vládce a vlast (Ruští a sovětští maršálové). [s.l.] : Jota, 2005. 290 s. ISBN 80-7217-354-5. (česky)  

Extrerní odkazy[editovat | editovat zdroj]