Filipp Ivanovič Golikov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Filipp Ivanovič Golikov
FI Golikov.jpg
Narození 3.jul. / 16. července 1900greg.
Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ27578859
Úmrtí 29. července 1980 (ve věku 80 let)
Moskva
Místo odpočinku Novoděvičí hřbitov
Alma mater Frunzeho vojenská akademie
Ocenění medaile Za vítězství nad Německem
Řád rudého praporu práce
Řád Kutuzova 1. třídy
Řád za službu vlasti v ozbrojených silách SSSR 3. třídy
medaile Za obranu Stalingradu
… více na Wikidatech
Politická strana Komunistická strana Sovětského svazu
Funkce poslanec Nejvyššího sovětu SSSR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Filip Ivanovič Golikov (rusky Филипп Иванович Голиков, 16. červencejul./ 29. července 1900greg., Kurganská oblast, západní Sibiř29. července 1980, Moskva) byl maršál Sovětského svazu, vyjednavač a vojevůdce v období druhé světové války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině venkovského léčitele a socialistického aktivisty. Díky dobrým výsledkům ve vesnické škole se mu podařilo získat stipendium a vystudovat gymnázium. Velmi brzy po říjnové revoluci vstoupil do Komunistické strany.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Zatajil, že mu ještě není osmnáct let a vstoupil do střeleckého pluku Rudé armády. Bojoval na Uralu a proti československým legiím. Za vojenské výsledky i politickou aktivitu v tomto období získal stipendium na Petrohradské vojenské akademii.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po úspěšném ukončení akademie se stal politickým důstojníkem. Jako příslušník k tomu určených sil se zúčastnil potlačování rolnických nepokojů. V roce 1931 byl jmenován velitelem pluku a brzy poté i divize. V roce 1933 zakončil dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii. Poté byl jmenován vedoucím politického oddělení komisariátu obrany. Vzhledem ke své angažovanosti přežil stalinské čistky a kariérně stoupal až k funkci velitele armádní skupiny v Kyjevské vojenské oblasti.

Počátek druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Při obsazení východního Polska v září 1939 velel 6. armádě. V červenci 1940 byl jmenován náčelníkem vojenské rozvědky (GRU) a nesl tedy systémově odpovědnost za vyhodnocení informací naznačující napadení Sovětského svazu Německem. Byl si vědom Stalinova názoru na německou invazi a podle toho předkládání zpravodajských materiálů organizoval, čímž ho v jeho přesvědčení utvrzoval.

Velká vlastenecká válka[editovat | editovat zdroj]

Po 22. červnu 1941 na něj Stalin nezanevřel a vyslal jej do Londýna a Washingtonu vyjednávat o spojenecké pomoci, v čemž byl úspěšný. Po návratu byl 21. října 1941 pověřen velením 10. rezervní armády, kde prokázal své organizační schopnosti při sestavení devíti divizí později se účastnících protiofenzívy u Moskvy. Na jaře a v létě roku 1942 hrál jednu z hlavních rolí při zhroucení jižní fronty a i když na vině byla spíše celková situace v sovětském velení, než jeho vlastní neschopnost, stal se jedním z obětních beránků, kterým byla kritická situace dávána za vinu. Poté byl převelen do Stalingradu, kde sloužil pod velením generála Vasilije Čujkova, který kladně hodnotil jeho organizační a motivační schopnosti. Po vítězství u Stalingradu velel útoku vojsk na Don, Voroněž a Charkov, na který zaútočil 16. února 1943 a dobyl jej. Podcenil ovšem možnosti Wehrmachtu a po Mansteinově jarní ofenzívě jej musel zase vyklidit. Pod jeho velením si odbyl křest i 1. československý samostatný prapor v tzv. bitvě u Sokolova, který byl při jeho příchodu na frontu osobně přivítat[1]. Poté byl odvelen z fronty k administrativní práci v Moskvě a nastoupil do funkce náměstka komisaře pro obranu pověřeného kádrovou prací. Pod jeho velení spadala násilná repatriace ruských občanů z dobytých cizích území.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl jmenován velitelem Akademie obrněných sil, v roce 1958 pak náčelníkem Hlavní politické správy sovětské armády a vojenského námořnictva, získal hodnost maršála Sovětského svazu a byl členem Ústředního výboru KSSS. Časem se znelíbil Chruščovovi a na jaře 1962 byl odstaven. Zemřel zapomenut v roce 1980.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gabriel Gorodeckij. In: Harold Shukman. Stalinovi generálové. Praha : Plzeň: Beta-Dobrovský : Ševčík, 2001. ISBN 80-86278-95-6.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Článek o bitvě u Sokolova na Idnes.cz