Filipp Ivanovič Golikov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Filipp Ivanovič Golikov
Filipp Golikov.jpg
Narození3.jul. / 16. července 1900greg. nebo 16. července 1900
Borisova
Úmrtí29. července 1980 (ve věku 80 let)
Moskva
Místo pohřbeníNovoděvičí hřbitov
Alma materKursy usovershenstvovanija komandnogo sostava
Frunzeho vojenská akademie
Povolánídůstojník a politik
ZaměstnavateléGRU
Rudá armáda
OceněníŘád rudého praporu (1933)
Řád rudé hvězdy (1936)
jubilejní medaile 20 let Dělnicko-rolnické rudé armády (1938)
Leninův řád (1941)
Řád rudého praporu (1942)
… více na Wikidatech
Politická stranaKomunistická strana Sovětského svazu
Funkceposlanec Nejvyššího sovětu SSSR (1961–1966)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Filip Ivanovič Golikov (rusky Филипп Иванович Голиков, 16. červencejul./ 29. července 1900greg., Kurganská oblast, západní Sibiř29. července 1980, Moskva) byl maršál Sovětského svazu, vyjednavač a vojevůdce v období druhé světové války.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině venkovského léčitele a socialistického aktivisty. Díky dobrým výsledkům ve vesnické škole se mu podařilo získat stipendium a vystudovat gymnázium. Velmi brzy po říjnové revoluci vstoupil do Komunistické strany.

Občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Zatajil, že mu ještě není osmnáct let a vstoupil do střeleckého pluku Rudé armády. Bojoval na Uralu a proti československým legiím. Za vojenské výsledky i politickou aktivitu v tomto období získal stipendium na Petrohradské vojenské akademii.

Meziválečné období[editovat | editovat zdroj]

Po úspěšném ukončení akademie se stal politickým důstojníkem. Jako příslušník k tomu určených sil se zúčastnil potlačování rolnických nepokojů. V roce 1931 byl jmenován velitelem pluku a brzy poté i divize. V roce 1933 zakončil dálkové studium na Frunzeho vojenské akademii. Poté byl jmenován vedoucím politického oddělení komisariátu obrany. Vzhledem ke své angažovanosti přežil stalinské čistky a kariérně stoupal až k funkci velitele armádní skupiny v Kyjevské vojenské oblasti.


Počátek druhé světové války[editovat | editovat zdroj]

Při obsazení východního Polska v září 1939 velel 6. armádě. V červenci 1940 byl jmenován náčelníkem vojenské rozvědky (GRU) a nesl tedy systémově odpovědnost za vyhodnocení informací naznačující napadení Sovětského svazu Německem. Byl si vědom Stalinova názoru na německou invazi a podle toho předkládání zpravodajských materiálů organizoval, čímž ho v jeho přesvědčení utvrzoval.

Velká vlastenecká válka[editovat | editovat zdroj]

Po 22. červnu 1941 na něj Stalin nezanevřel a vyslal jej do Londýna a Washingtonu vyjednávat o spojenecké pomoci, v čemž byl úspěšný. Po návratu byl 21. října 1941 pověřen velením 10. rezervní armády, kde prokázal své organizační schopnosti při sestavení devíti divizí později se účastnících protiofenzívy u Moskvy. Na jaře a v létě roku 1942 hrál jednu z hlavních rolí při zhroucení jižní fronty a i když na vině byla spíše celková situace v sovětském velení, než jeho vlastní neschopnost, stal se jedním z obětních beránků, kterým byla kritická situace dávána za vinu. Poté byl převelen do Stalingradu, kde sloužil pod velením generála Vasilije Čujkova, který kladně hodnotil jeho organizační a motivační schopnosti. Po vítězství u Stalingradu velel útoku vojsk na Don, Voroněž a Charkov, na který zaútočil 16. února 1943 a dobyl jej. Podcenil ovšem možnosti Wehrmachtu a po Mansteinově jarní ofenzívě jej musel zase vyklidit. Pod jeho velením si odbyl křest i 1. československý samostatný prapor v tzv. bitvě u Sokolova, který byl při jeho příchodu na frontu osobně přivítat[1]. Poté byl odvelen z fronty k administrativní práci v Moskvě a nastoupil do funkce náměstka komisaře pro obranu pověřeného kádrovou prací. Pod jeho velení spadala násilná repatriace ruských občanů z dobytých cizích území.

Po druhé světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po válce byl jmenován velitelem Akademie obrněných sil, v roce 1958 pak náčelníkem Hlavní politické správy sovětské armády a vojenského námořnictva, získal hodnost maršála Sovětského svazu a byl členem Ústředního výboru KSSS. Časem se znelíbil Chruščovovi a na jaře 1962 byl odstaven. Zemřel zapomenut v roce 1980.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gabriel Gorodeckij. In: Harold Shukman. Stalinovi generálové. Praha : Plzeň: Beta-Dobrovský : Ševčík, 2001. ISBN 80-86278-95-6.

Reference[editovat | editovat zdroj]