Rudá armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vlajka Rudé armády

Rudá armáda, celým názvem Dělnicko-rolnická rudá armáda (rusky Рабоче-крестьянская Красная Армия Raboče-krestjanskaja Krasnaja Armija (РККА nebo RKKA), zkráceně jen Красная Армия) byla armáda bolševického Ruska (1918–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1946). S pomocí armádních specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil Lev Trockij. Označení rudá vzniklo během ruské občanské války (v letech 1918–1920) jako protipól Bílé gardy (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Vojáci Rudé armády, nástupkyně Rudé gardy, se nazývali rudoarmějci nebo krasnoarmějci (podle ruštiny - krasnyj = rudý).

Označení Rudá armáda mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí. Bylo od něj upuštěno 25. února 1946, protože nežádoucím způsobem připomínalo revoluční původ ozbrojených sil[zdroj?].

Rudoarmějci v troskách Stalingradu po osvobození města v únoru 1943

Od února 1946 až do zániku SSSR v roce 1991 se armáda Sovětského svazu oficiálně nazývala Sovětská armáda (rusky Советская Армия (СА)/Sovjetskaja Armija). Rudá armáda a její nástupkyně Sovětská armáda byla od 40. let 20. století až do pádu Sovětského svazu největší (tj. nejpočetnější) armádou světa, v některých[zdroj?] letech ji ale pravděpodobně ve velikosti předstihla Čínská lidová osvobozenecká armáda.

Rudá armáda byla vytvořena dle Leninových slov „pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva“ např. pro akce typu s kulomety pro obilí.[1] Představiteli režimu, socialistického realismu a budovatelské poezie byla opěvována jako „armáda míru“.

Historie Rudé armády[editovat | editovat zdroj]

Památník rudoarmějcům u Hlavního nádraží v Praze

Velitelé Rudé armády[editovat | editovat zdroj]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

Setkání sovětských a amerických vojáků na Labi v dubnu 1945

V průběhu druhé světové války sloužilo v Rudé armádě 35 milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v boji nebo pohřešováno 8,7 milionu rudoarmějců, z toho bylo 5,8 milionu Rusů, 1,4 milionu Ukrajinců a 1,5 milionu příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15 milionů vojáků Rudé armády utrpělo v boji zranění.[2] Dále zemřelo v letech 1941-42 v německém zajetí okolo 3 milionů zajatých rudoarmějců, což byla součást německého plánu genocidy slovanských národů, tzv. Generalplan Ost.[3]

Po počátečním náporu německého Wehrmachtu, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála Žukova v bitvě před Moskvou. Vítězství rudoarmějců v bitvách u Stalingradu a u Kurska znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.

V bojích s Rudou armádou zahynulo 5 milionů německých vojáků a jejich spojenců ze zemí Osy.[4] I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 připadalo 68.5% vojenských ztrát nacistického Německa na východní frontu.[5] Na vítězství Rudé armády měla nemalý vliv materiální pomoc spojenců, kterou Sovětský svaz splácel už za války dodávkami nerostných surovin i v letech po válce. V prvních dvou letech byla anglo-americká pomoc ještě malá a nejvíce materiálu bylo dodáno po polovině roku 1943, tedy až po vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kursku. V roce 1945 byla už celá třetina nákladních vozů používaných Rudou armádou americké výroby.[6]

"Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli... Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, a ani pokračovat ve vláce... Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás (i v tom) opravdu dostali z nouze."
— Ivan Stěpanovič Koněv, R. G. Pichoja, Sovětskij sojuz: istorija vlasti, 1945-1991, Moskva 1998, str. 206, citováno v knize Popely ještě žhavé. I.: Válka a nukleární mír, Díl 1, str. 72[7]

Při osvobozování Československa zemřelo 140 000 vojáků Rudé armády, mnozí padli během karpatsko-dukelské operace na severovýchodě Slovenska, kde bojovali po boku příslušníků 1. čs. armádního sboru.[8] Podle badatele Vlastimila Schildbergera padlo 66 495 Rumunů bojujících v 1. a 4. rumunské armádě 2. ukrajinském frontu maršála Malinovského. V bojích utrpěli vysoké ztráty také Poláci a padly či byly zraněny tisíce Rusínů (občanů ČSR).[9]

Český překlad[editovat | editovat zdroj]

Původní ruské pojmenování „Красная Армия“ se do prakticky všech jiných jazyků překládá doslovně jako „Červená armáda“, a to včetně jazykově blízké slovenštiny. V českém prostředí se však ustálilo synonymické označení barvy jako „rudá“, což je termín obvykle spojovaný například s barvou krve nebo růží. Zda se tento překlad používal už od vzniku armády, nebo zda se ustálil až v pozdější době, není jasné.[zdroj?]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů
  2. Zdroj: G. I. Krivosheev. Soviet Casualties and Combat Losses. Greenhill 1997 ISBN 978-1-85367-280-4 Strany 85–97
  3. "Geografie krvavých zemí". Respekt. 24. listopadu, 2013
  4. German losses according to: Rüdiger Overmans, Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. Oldenbourg 2000. ISBN 3-486-56531-1, s. 265, 272
  5. Jeffrey Herf (2006). The Jewish enemy: Nazi propaganda during World War II and the Holocaust. Harvard University Press. ISBN 0-674-02175-4, s. 252.
  6. Weeks, Albert L. Russia's Life-Saver: Lend-Lease Aid to the U.S.S.R. in World War II. Lanham, Maryland: Lexington Books, 2004. ISBN 978-0-7391-0736-2, s. 107
  7. https://books.google.cz/books?id=ZFhcBAAAQBAJ&pg=PA72&lpg=PA72&dq=%C5%BDukov+bez+spojeneck%C3%A9+pomoci&source=bl&ots=pwUri3jQDp&sig=AqeJpQC9gvxRp_ywB83Gh8fl-v0&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiWu-frs9DMAhVLiiwKHYUsDEcQ6AEIdDAO#v=onepage&q=%C5%BDukov%20bez%20&f=false
  8. "A Companion to Russian History". Abbott Gleason (2009). Wiley-Blackwell. s.409. ISBN 1-4051-3560-3
  9. http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/vojaci-o-nichz-skoro-nikdo-nevi-pri-osvobozovani-ceskosloven/r~74d4fc5a12c411e6888a0025900fea04/

Literatura[editovat | editovat zdroj]

LITERA, Bohuslav. Historie Rudé armády 1917–1941. Praha : Libri, 2009. 384 s. ISBN 978-80-7277-418-0.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]