Rudá armáda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dělnicko-rolnická rudá armáda
Vlajka RKKA (líc)

Vlajka RKKA (líc)
Země Vlajka RSFSR RSFSR (1918–1922)
Vlajka Sovětského svazu Sovětský svaz (1922–1946)
Vznik 28. ledna 1918
Zánik 25. února 1946 (přejmenována na Sovětskou armádu)
Typ Pozemní vojsko
Funkce Ochrana území a politických zájmů SSSR
Vytváření ohnisek pro socialistické revoluce v Evropě a jejich následná podpora
Velikost 12 839 800[1] (červenec 1945)
Motto Pro naši sovětskou vlast!
Velitelé Lev Trockij
Michail Frunze
Kliment Vorošilov
Vasilij Bljucher
Michail Tuchačevskij
Semjon Timošenko
Georgij Žukov
Konstantin Rokossovskij
Ivan Koněv
Semjon Buďonnyj
Boris Šapošnikov
Alexandr Vasilevskij
Rodion Malinovskij
Vasilij Čujkov
a další
Nadřazené jednotky Rada lidových komisařů
Rada práce a obrany
Nejvyšší sovět Sovětského svazu
Lidový komisariát obrany SSSR
Výbor pro obranu SNK
Stavka
Účast
Války

Ruská občanská válka (1917–1922)
Finská občanská válka
Ukrajinská válka (1917–1921)
Litevská válka (1918–1919)
Lotyšská válka (1918–1920)
Estonská osvobozenecká válka
Válka v Osetii (1918–1920)
Polsko-sovětská válka (1919–1921)
Invaze Rudé armády do Ázerbájdžánu (1920)
Invaze Rudé armády do Gruzie (1921)
Potlačení arménského povstání
Potlačení povstání v Karélii (1921–1922)
Intervence v Gruzii (1924)
První čínsko-sovětský konflikt (1929)
Sovětská invaze do Sin-ťiangu (1934)
Druhý čínsko-sovětský konflikt (1937)
Sovětsko-japonské pohraniční konflikty (1938–1945)
Druhá světová válka (1941–1945)

Mise Španělská občanská válka (1936–1939)
Bitvy Bitva o Narvu (1919)
Bitva u jezera Chasan (1938)
Bitva u Chalchyn-golu (1939)
Bitva o Kollaa (1939–1940)
Operace Barbarossa (1941)
Bitva před Moskvou (1941–1942)
Obležení Leningradu (1941–1944)
Bitva u Stalingradu (1942–1943)
Bitva u Kurska (1943)
Bitva o Dněpr
Operace Bagration (1944)
Viselsko-oderská operace (1945)
Ostravská operace
Bratislavsko-brněnská operace
Bitva o Berlín
Pražská ofenzíva
Operace Srpnová bouře

Rudá armáda, celým názvem Dělnicko-rolnická rudá armáda (rusky Рабоче-крестьянская Красная Армия Raboče-krestjanskaja Krasnaja Armija (РККА nebo RKKA), zkráceně jen Красная Армия) byla armáda bolševického Ruska (1918–1922) a posléze Sovětského svazu (1922–1946). S pomocí bývalých důstojníků a specialistů carské armády ji během ruské revoluce (28. ledna 1918) z pověření Rady lidových komisařů založil Lev Trockij jako nástupkyni Rudé gardy. Podle slov Vladimíra Lenina byla určena „pro systematické vojenské akce k získání, vybojování, sběru a svozu obilí a topiva“ např. pro akce typu s kulomety pro obilí.[2] Představiteli režimu, socialistického realismu a  budovatelské poezie byla opěvována jako „armáda míru“.

Označení rudá vzniklo z ruského výrazu krasnyj (= rudý), což mělo symbolizovat krev pracující třídy prolitou v boji proti kapitalismu a víru v rovnost a bratrství všech lidí (v českém překladu se proto vojáci nazývali jak rudoarmějci, tak i krasnoarmějci) a zároveň se vyhrazovalo jako protipól Bílé gardy (krasnogvardějci proti bělogvardějcům). Po skončení druhé světové války bylo rozhodnuto o změně názvu a 25. února 1946 byla Rudá armáda oficiálně přejmenována na Sovětskou armádu (rusky Советская Армия (СА)/Sovjetskaja Armija).

Rudé armádě je přisuzována nenahraditelná role v bojích druhé světové války: během války na východní frontě bojovaly divize Wehrmachtu a Zbraní SS v linii dlouhé tisíce kilometrů od hustých baltských a běloruských lesů po rozlehlé jihoruské stepi, čímž bylo vázáno 70 až 80 % německých pozemních sil. Ty byly Rudou armádou z velké části zničeny, což v důsledku znamenalo, že Němci nemohli tato vojska použít ani v Africe, ani v Itálii, ani na západní frontě a rozhodujícím způsobem přispělo k vítězství spojenců nad vojsky fašistických a nacistických režimů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Mechanizace a modernizace[editovat | editovat zdroj]

Po vítězství bolševiků v ruské občanské válce v roce 1922 přišlo uklidnění rozbouřené mezinárodní situace. Proto bylo možno snížit počty vojáků na mírové stavy. Jako první odcházeli důstojníci sloužící původně v carské armádě, avšak byly rozpouštěny také celé jednotky.

V roce 1924 začali komisař pro obranu Michail Frunze a jeho zástupce Michail Tuchačevskij Rudou armádu modernizovat. To se nelíbilo tradicionalistům, které reprezentovali Semjon Buďonnyj a Kliment Vorošilov. Snaha o modernizaci skončila o rok později, Frunze zemřel za podezřelých okolností a Tuchačevskij byl degradován na velitele leningradského vojenského okruhu. Situace se změnila na začátku 30. let. Generální tajemník Komunistické strany a fakticky vůdce Sovětského svazu Josif Vissarionovič Stalin usoudil, že Rudou armádu je nutno modernizovat, aby mohla obstát v moderním boji s ostatními velmocemi.[3] Roku 1931 byl Tuchačevskij jmenován do úřadu RKKA pro výzbroj a technologie. Začal rozsáhlý projekt, s cílem vytvořit z Rudé armády moderní, silnou, bojovou složku, která by neměla konkurenci. V rámci pětiletých plánů (1928–1937) proběhla rozsáhlá industrializace, která změnila Sovětský svaz z agrárního státu na průmyslovou velmoc.

Kolem Tuchačevského se shromáždili schopní a prozíraví velitelé a vojenští teoretikové, inspirovaní myšlenkami mechanizovaného vedení boje a bleskové války.[4] Dali podnět k modernizování tankových závodů ve Stalingradu, Charkově, Čeljabinsku i Leningradě a výroba tanků prudce vzrostla. V roce 1932 už měl Sovětský svaz více tanků než francouzská armáda. Rozběhla se i výroba letadel. Pouhá produkce zbraní a techniky však nestačila, a proto bylo nutné vypracovat moderní taktiku vedení boje.

Nová vojenská doktrína byla vytvořena tak, že při útoku měly tankové brigády soustředěné do mechanizovaných armádních sborů prolomit nepřátelské obranné linie za podpory střemhlavých bombardérů, proniknout do týlu protivníka, jeho jednotky obchvátit z boku a obklíčit. Likvidaci těchto ohnisek odporu měla zajistit mechanizovaná pěchota podporovaná samohybným dělostřelectvem, zatímco by se tankové jednotky přeskupily a zahájily další postup do nitra nepřátelského území. Poté měl proti zaskočenému a zmatenému nepříteli následovat „hloubkový útok“ ze vzduchu. Letecký výsadek parašutistů, vyzbrojených speciálními lehkými tanky, obrněnými transportéry a dalšími druhy podpůrných zbraní, by udeřil hluboko v týlu nepřítele a zmocnil se strategických cílů (mosty přes vodní toky, železniční stanice, týlové sklady, velitelská stanoviště atd.). Nepřítel, jenž by byl těmito útoky spíš ochromen a paralyzován než fyzicky zničen, by tak byl následně donucen ke kapitulaci. Mechanizované sbory se staly silnými útvary nejen pro útočné, ale i pro obranné operace. Tyto předpisy teoreticky pozvedly taktiku Rudé armády na vyšší úroveň než byla srovnatelná úroveň jejích možných nepřátel.

Rudá armáda se stala teoreticky celosvětově největší a nejmodernější armádou.[4] Byla do značné míry mechanizovaná, dobře vybavená a vedená. Podle některých autorů se žádná armáda západních velmocí, včetně německého Wehrmachtu, s tehdejší Rudou armádou nemohla měřit. Během kyjevských manévrů v roce 1935 generál Jona Jakir úspěšně demonstroval, jak můžou pozemní jednotky operovat při dobré součinnosti s letectvem. O rok později byl úspěch zopakován v Bělorusku. Tentokrát byli přítomni i zahraniční pozorovatelé, na které udělala tato demonstrace síly velký dojem. A právě obdiv Západu k těmto mužům, kteří za své postavení vděčili nikoliv Stalinovi, ale svému umu, se stal stalinistickému vedení země trnem v oku. Tuchačevskij navíc otevřeně kritizoval nacistické Německo a varoval před jeho agresí. Stalin, který už v té době trpěl paranoiou, se obával, že tito profesionální vojáci, kteří Rudou armádu učinili prvotřídní bojovou složkou, by se mohli spiknout s jeho protivníky z řad vedoucích komunistů proti němu a svrhnout ho. Tak začala i v armádě série procesů, věznění a poprav, známá jako velká čistka.

Velká čistka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Velká čistka a Čistky v Rudé armádě.

Josif Vissarionovič Stalin rozpoutal ve snaze zbavit se veškeré skutečné i domnělé opozice teror proti armádnímu velení. Obrovskému politickému útlaku, věznění a popravám padl za oběť velký počet zkušených armádních důstojníků, z toho několik desítek vysoce postavených generálů,[5][Pozn. 1] včetně maršálů SSSR Michaila Tuchačevského a Vasila Bljuchera, kteří byli popraveni. To se na Rudé armádě fatálně podepsalo. Na velitelské posty se dostali stalinisté, z nichž někteří slepě vyznávali tradiční způsob boje, založený na jezdectvu a proletářském nadšení. Tito velitelé byli na jednu stranu velmi loajální vůči Stalinovi a komunistické straně, ale zároveň nezkušení. Jejich schopnosti nestačily na vedení velkých mechanizovaných útvarů v případě tzv. bleskové války. Úroveň a efektivita velení, stejně jako úroveň vzdělání na vojenských akademiích čistkami velmi utrpěly.[6][7]

Politické překážky a zavádění nových opatření se staly obrovskou brzdou v dalším vývoji. Největší politickou překážkou bylo opětovné zavedení systému „dvojího velení“ a znovuvytvoření pozice politického komisaře.[Pozn. 2] Každá jednotka o velikosti praporu a výše měla vlastního politruka, který schvaloval veškeré podstatné rozkazy velitele jednotky. Politruci mnohdy neměli vyšší vojenské vzdělání a vybíráni byli na základě věrnosti Komunistické straně Sovětského svazu. Obecně se politruci věnovali politickému školení jednotky, vytváření morálky a do vojenských záležitostí se nemíchal. Ve skutečnosti však mnozí politruci svého postavení zneužívali k zastrašování čestných velitelů i k osobnímu prospěchu. Vměšovali se do velení jednotek a hráli si na vojevůdce, což mělo pro Rudou armádu v následujících válečných konfliktech mnohé destruktivní důsledky.[8][9]

Dalším nástrojem komunistické strany zavedeným během čistky v Rudé armádě bylo členství řadových vojáků v Komsomolu. Díky velké podpoře vedením strany počet členů Komsomolu v armádě v letech 1937–1938 rapidně vzrostl. Členové ve vojenských jednotkách svolávali schůze, během kterých mnohdy kritizovali a odsuzovali své velitele a komisaře.[8] To způsobilo, že v armádě začala upadat běžná vojenská disciplína a došlo k úplnému morálnímu rozkladu, který se projevil nejen za zimní války proti Finsku, ale především za války s Německem. Stalin svou velkou čistkou sice zlikvidoval opozici a upevnil svou moc, ale zároveň značně poškodil Rudou armádu. To umožnilo nacistickému Německu převzít v začátku války proti Sovětskému svazu iniciativu.[6]

Španělská občanská válka[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Španělská občanská válka.

Roku 1936 vypukla ve Španělsku občanská válka. Na straně oficiální vlády stáli levicoví republikáni a na straně druhé povstalečtí nacionalisté vedení generálem Frankem. Pro Sovětský svaz to byla perfektní příležitost, jak vyzkoušet novou doktrínu mechanizovaného boje v praxi. Do Španělska se vypravil kontingent vojenských poradců, dobrovolníků a tanková brigáda s nemalým počtem tanků (hlavně T-26 a BT-5).[10][11] Z počátku neměly sovětské jednotky rovnocenného soupeře (lepší kvalita výzbroje), ale jakmile bylo velení svěřeno nezkušeným republikánům, začala se situace měnit. Tankové jednotky byly nasazovány jednotlivě a velice trpěly palbou dělostřelectva a výbuchy protitankových min. Generál Dmitrij Pavlov vyvodil z konfliktu chybné závěry, že tanky by měly fungovat jako podpůrná zbraň pěchoty, nikoliv jako mohutný obrněný celek.[12][13] Nízká bojová účinnost byla způsobena také špatnou komunikací a nedostatečnou koordinací tanků, letectva, dělostřelectva a pěchoty. Z důvodů velké čistky, kdy si nikdo z generálů ani důstojníků nemohl být jist životem docházelo k bagatelizování vážných nedostatků, které se plně projevili během zimní války s Finskem a druhé světové války.[14]

Sovětsko-japonské pohraniční konflikty[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sovětsko-japonské pohraniční konflikty.

Už od obsazení Mandžuska roku 1931 ohrožovalo císařské Japonsko sovětské a mongolské hranice na dálném východě. Pohraniční potyčky s jednotkami Kuantungské armády přerostly roku 1938 v japonskou invazi. Střet vyústil v bitvu u jezera Chasan, jež skončila na mrtvém bodě. Japonci nadále tvrdili, že řeka Chalcha tvoří hranici mezi státem Mandžukuo a Mongolskem, kdežto Sověti trvali na tom, že hranice probíhá 16 kilometrů východněji u vesnice Nomonhan[15]. V květnu 1939 došlo k dalším pohraničním střetům a japonská 6. armáda zahájila útok na Mongolsko, které bylo spojencem SSSR.[16] Do cesty se jim postavily jednotky dálněvýchodního frontu pod velením generála Georgije Žukova, které pomocí kombinovaných mechanizovaných útoků podporovanými dělostřelectvem a letectvem nepřátelský postup zastavily, přestože Japonci měli proti nim převahu 4 : 1.[17] Za úsvitu 20. srpna zahájila Rudá armáda rozsáhlou protiofenzívu. Tankové jednotky pronikly za mohutné dělostřelecké a letecké podpory japonskou obranou na křídlech a v týlu odřízly Japoncům ústupovou cestu u vesnice Nomonhan.[18] V těsném závěsu za tanky postupovala pěchota, jež představovala druhou údernou vlnu. 31. srpna se zbylé japonské jednotky vzdaly. Bitva u řeky Chalchyn potvrdila teorii maršála Tuchačevského a jeho víru v moderní, mechanizovaný způsob boje a prakticky ukázala, že velké tankové síly jsou v koordinaci s letectvem a mobilním dělostřelectvem velmi efektivní.[18] Porážka donutila Japonce odstoupit od plánu na obsazení Sibiře a střední Asie.[19][Pozn. 3]

Druhá světová válka[editovat | editovat zdroj]

1939[editovat | editovat zdroj]

23. srpna 1939 byl v Moskvě podepsán Pakt Ribbentrop-Molotov, jenž stvrzoval dohodu o neútočení mezi Třetí říší a Sovětským svazem. V tajném dodatku se oba státy dohodly na rozdělení Polska tak, že SSSR napadne Polsko z východu. Velitelem operace byl jmenován Semjon Timošenko. Celkem bylo sovětské velení připraveno nasadit k invazi 750 000 vojáků s 3 000 tanky a obrněnými vozidly[20][21] Ráno 17. září překročila Rudá armáda za nedobře koordinovaného postupu a bez vyhlášení války polské hranice. Hranici, dlouhou 1400 km, drželo kolem 30 000 polských obránců pod vedením generála Wilhelma Orlika-Rückemanna. Polský odpor byl snadno překonán díky obrovské početní převaze Rudé armády a navíc se Polsko už dva týdny zoufale bránilo proti německé invazi ze západu. Během této kampaně se opět projevili nedostatky ze španělské občanské války. Stalinisté nebrali v úvahu naléhání Stavky, která upozorňovala na do očí bijící rozdíl v efektivitě velení a koordinaci jednotek mezi Wehrmachtem a Rudou armádou. V listopadu započala reorganizace, při které byly rozpuštěny čtyři tankové sbory.[21]

Stalin měl ambice obnovit území carského Ruska, které zahrnovalo nejen Polsko, ale i Pobaltí, Finsko a rumunská území Besarábie a severní Bukoviny. Jako první přišlo na řadu Finsko. Rudá armáda s 600 000 vojáky, 1 000 tanky a 1 000 letadly vtrhla do hustých lesů a močálů Finska, kde očekávala rychlé a slavné vítězství.[22][23] Velení bylo svěřeno generálu Kirillu Mereckovovi. Ačkoliv finské jednotky měly nedostatek protitankových zbraní a postrádaly moderní tankové a letecké síly, zakládaly si na ryzí morálce, železné disciplíně, entuziasmu a znalosti terénu, který byl nevyhovující pro masové útoky obrněné techniky. Časně ráno 30. listopadu započaly sovětské útoky v oblasti Karélie a Karelské šíje na Mannerheimovu linii.[Pozn. 4] Po počátečním postupu byli Sověti zastaveni a utrpěli těžké ztráty. Finové obratně využívali slabiny a nedostatky rudoarmějců, kdy tankové jednotky nalákali do pasti, zatarasili jim cestu pomocí přírodních překážek a následně je zničili náložemi a zápalnými lahvemi (které pojmenovali Molotovovy koktejly). Důležitou roli sehráli odstřelovači, kteří ze svých dobře maskovaných úkrytů likvidovali pěchotu Rudé armády z velké vzdálenosti. Rudoarmějci často vyráželi do útoku bez průzkumu a s nedostatečnou palebnou podporou, takže byli vydáni na milost a nemilost finské kulometné a protitankové palbě. Faktem zůstává, že zima 1939-1940 byla jednou z nejstudenějších ve 20.století.

1940[editovat | editovat zdroj]

Odpor Finů, minová pole, palebné léčky, tuhá zima a velké ztráty silně demoralizovaly vojáky Rudé armády. Na začátku roku 1940 Vorošilov odvolal Mereckova a velení převzal Timošenko. Ten obnovil 1. února útok na Mannerheimovu linii a využil k tomu všechny dostupné zdroje, včetně letectva. Masivní útok po celé šíři Karelské šíje a vzdušná převaha sovětského letectva způsobily, že po čtrnácti dnech zuřivých bojů musely finské jednotky ustoupit. Finové sáhli k zoufalému kroku, když odstřelili stavidla a hráze průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zbrzdily nepřátelský postup a vlastní jednotky získaly čas k ústupu na západ. Zaplavená území a potíže se zásobováním zbrzdily další postup Rudé armády a nastala patová situace. 12. března 1940 (13. března finského času) byl podepsán Moskevský mír. Finsko muselo SSSR odstoupit velkou část svého území (celkem 57 000 km2 v oblasti Karélie), ale na druhou stranu uhájilo svou nezávislost. Ztráty Rudé armády činily 400 000 vojáků, 3500 tanků a obrněných vozidel a 600 letadel. Finové přišli o 71 000 vojáků, 16 tanků a 70 letadel.

Zimní válka byla pro Rudou armádu katastrofální, neboť ztratila reputaci efektivní a bojeschopné složky. Neúspěch finského tažení byl zapříčiněn:

  • podceněním obranyschopnosti Finů
  • naprostým chaosem v sovětském týlu
  • chybnou taktikou vedení boje
  • neschopností velitelského a vyššího velitelského sboru
  • nízkou kvalitou štábu
  • zastaralostí vojenských předpisů a polních řádů
  • špatnou komunikací mezi pěchotou, dělostřelectvem, letectvem a tanky

Značnou odpovědnost nesli i političtí komisaři, kteří se vměšovali do velitelských kompetencí, přestože neměli vojenské vzdělání a svým jednáním bojové úsilí velitelů spíše podkopávali.[8]

Válka s Německem (1941-1945)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Východní fronta (druhá světová válka) a Velká vlastenecká válka (pojem).

Po počátečním náporu německého Wehrmachtu, který přinesl Rudé armádě několik drtivých porážek, utrpěla německá vojska první porážku od Rudé armády pod vedením generála Žukova v bitvě před Moskvou. Vítězství rudoarmějců v bitvách u Stalingradu a u Kurska znamenala obrat ve vývoji 2. světové války v neprospěch nacistického Německa.

V průběhu druhé světové války sloužilo v Rudé armádě 35 milionů sovětských občanů. Podle oficiálních odhadů bylo zabito v boji nebo pohřešováno 8,7 milionu rudoarmějců, z toho bylo 5,8 milionu Rusů, 1,4 milionu Ukrajinců a 1,5 milionu příslušníků ostatních sovětských národů. Dalších 15 milionů vojáků Rudé armády utrpělo v boji zranění.[24] Dále zemřelo v letech 1941-42 v německém zajetí okolo 3 milionů zajatých rudoarmějců, což byla součást německého plánu genocidy slovanských národů, tzv. Generalplan Ost.[25]

V bojích s Rudou armádou zahynulo přibližně 5 milionů vojáků Wehrmachtu a jiných na straně nacistického Německa bojujících armád.[26] I po otevření západní fronty v Normandii v červnu 1944 připadalo 68,5 % vojenských ztrát nacistického Německa na východní frontu.[27] Na vítězství Rudé armády měla nemalý vliv materiální pomoc spojenců, kterou Sovětský svaz splácel už za války dodávkami nerostných surovin i v letech po válce. V prvních dvou letech byla anglo-americká pomoc ještě malá a nejvíce materiálu bylo dodáno po polovině roku 1943, tedy až po vítězných bitvách u Moskvy, Stalingradu a Kursku. V roce 1945 byla už celá třetina nákladních vozů používaných Rudou armádou americké výroby.[28]

"Dnes se říká, že nám Spojenci nikdy nepomohli... Ale sotva lze popřít, že nám Američané dodávali obrovské množství materiálu, bez něhož bychom nemohli formovat naše zálohy, a ani pokračovat ve válce... Dostali jsme 350 000 aut, a jakých aut! Chyběly nám výbušniny, střelný prach, neměli jsme ani čím plnit patrony do pušek. Američané nás (i v tom) opravdu dostali z nouze."
— Ivan Stěpanovič Koněv, R. G. Pichoja, Sovětskij sojuz: istorija vlasti, 1945-1991, Moskva 1998, str. 206, citováno v knize Popely ještě žhavé. I.: Válka a nukleární mír, Díl 1, str. 72[29]

Při osvobozování Československa zemřelo 140 000 vojáků Rudé armády, mnozí padli během karpatsko-dukelské operace na severovýchodě Slovenska, kde bojovali po boku příslušníků 1. čs. armádního sboru.[30] Podle badatele Vlastimila Schildbergera padlo 66 495 Rumunů bojujících v 1. a 4. rumunské armádě 2. ukrajinském frontu maršála Malinovského. V bojích utrpěli vysoké ztráty také Poláci a padly či byly zraněny tisíce Rusínů (občanů ČSR).[31]

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Rudá armáda byla složená především z příslušníků slovanských národů, žijících na území Sovětského svazu, tedy ve východní Evropě, na Sibiři, na ruském Dálném východě a v jiných oblastech, což byli hlavně Rusové, Ukrajinci a Bělorusové. Také muži slovanské národnosti, kteří byli nebo se po přepadení tehdejšího Polska Německem a následně Sovětským svazem v roce 1939 stali občany SSSR (Poláci, Češi[32], Srbové a další) museli sloužit jako vojáci Rudé armády. Rekruti neslovanských národností z oblastí střední Asie, Kavkazu i ruského Dálného východu příliš povoláváni nebyli.[Pozn. 5] Po obrovských ztrátách na životech po přepadení SSSR nacistickým Německem v roce 1941 začali být masově povoláváni do armády i příslušníci neslovanských národů a etnických skupin. Byly vytvářeny i „národní“ divize a smíšené brigády, do kterých byli zařazováni Litevci, Lotyši, Estonci, Gruzínci, Arméni, Čečenci, Mongolové, Kalmykové, Kazaši, Tataři, Ázerbájdžánci, Uzbeci, Tádžikové, Kyrgyzové, Turkméni, Kyrgyzové či Baškirové.[Pozn. 6] Velitelé těchto divizí byli ovšem většinou ruské národnosti. U jednotek složených z pobaltských národů se nejednalo jen o vojenské, ale i politické a propagandistické důvody, aby mohla být ospravedlněna intervence do Pobaltí z roku 1940.

Střelecké vojsko[editovat | editovat zdroj]

Základ Rudé armády jako ve všech armádách tvořila střelecká pěchota.[Pozn. 7] Střelecké vojsko bylo největší bojovou složkou a představovalo 75% pozemního vojska. Na začátku druhé světové války tvořilo každou střeleckou divizi 14 000 vojáků, podporovaných 3 000 koňmi, 600 automobily, 44 těžkými děly, 150 minomety a 20 tanky.[Pozn. 8]

Přísaha[editovat | editovat zdroj]

Tak jako v ostatních armádách, museli všichni vojáci Rudé armády složit vojenskou přísahu. Její text až na pár drobných úprav zůstával stejný. Verze z roku 1941:

"Já, občan Svazu sovětských socialistických republik, vstupujíce do řad Dělnicko-rolnické Rudé armády skládám přísahu a slavnostně se zavazuji být čestným, statečným, disciplinovaným, ostražitým vojákem, přísně chránit vojenská a státní tajemství, bezvýhradně se řídit všemi vojenskými řády a plnit rozkazy velitelů a náčelníků.

Přísahám, že budu svědomitě studovat vojenskou nauku, všemi prostředky chránit vojenský i lidový majetek a do posledního dechu budu oddán svému Lidu, své Sovětské Vlasti a dělnicko-rolnické vládě.

Budu vždy připraven na rozkaz dělnicko-rolnické vlády vystoupit na obranu své vlasti - Svazu sovětských socialistických republik, a, jako vojín Dělnicko-rolnické Rudé armády, se zavazuji bránit ji chrabře, důstojně a čestně, nelitujíce své krve i samotného života pro dosažení plného vítězství nad nepřítelem.

Pokud se zlým úmyslem poruším tuto přísahu, nechť mně postihne tvrdý trest sovětského zákona, všeobecná nenávist a opovržení pracujících."[36]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Přesný a celkový důstojníků, kteří byli uvězněni nebo popraveni je předmětem dohadů, nicméně z nejvyššího velení bylo popraveno 13 armádních generálů, 57 generálporučíků, 85 generálmajorů a 220 plukovníků
  2. Šlo o systém užívaný za občanské války, kdy komisaři dohlíželi na profesionální důstojníky, z nichž většina sloužila v carské armádě.[8]
  3. Jednalo se o plán japonské politiky tzv. „Severní expanze“ (北進論 Hokušin-ron), jenž začal vznikat už po rusko-japonské válce v roce 1905 s cílem získat sibiřské nerostné bohatství. Japonské velení po porážce u Chalchyn-golu expanzi na do Ruska zavrhlo a nahradilo jej diametrálně-opačným plánem tzv. „Jižní expanze“ (南進論 Nanšin-ron) na obsazení Indonésie a tamních zdrojů ropy a kaučuku
  4. Systém finských opevnění, vybudovaný ve 20. a 30. letech napříč Karelskou šíjí proti expanzi SSSR. Jméno dostala po maršálu Mannerheimovi, který navrhl a později řídil její výstavbu
  5. Hlavním problémem byla jazyková bariéra.
  6. U mongolských, tatarských a turkických etnik vedla nomádská tradice k vytváření většinou jezdeckých divizí[33]
  7. Jednalo se o odkaz na starou tradici z dob carského Ruska, kde střelec představoval na rozdíl od pouhé pěchoty elitu.[34]
  8. Počty se různí, většina autorů uvádí, že střeleckou divizi tvořilo na začátku války 14 000 mužů, jiní že jich bylo až 19 000. V praxi se tabulkové a skutečné počty lišily, často (zejména v roce 1942) záleželo na dislokaci nasazení divize, celkové bojové situaci a stavu zásob.[34][35]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Red Army na anglické Wikipedii a Рабоче-крестьянская Красная армия na ruské Wikipedii.

  1. http://www.fronta.cz/dotaz/pocet-mobilizovanych-v-sssr-a-nemecku
  2. ruský historik Alexandr Jakovlev, např. kniha Rusko plné křížů
  3. JÖRGENSER, Christer; MANN, Chris. Strategie a taktiky tankových zbraní. Praha : D-Consult s. r. o., 2008. S. 24. [dále jen Jörgenser a Mann]. 
  4. a b Jörgenser a Mann, str. 26.
  5. CHARBONNIER, Philippe. The Soviet Soldier of World War Two. Paris : HISTORIE & COLLECTIONS, 2011. S. 4. (angličtina) [dále jen Charbonnier]. 
  6. a b Jörgenser a Mann, str. 28.
  7. ZALOGA, Steven. Rudá armáda za druhé světové války. Brno : Computer Press, a. s., 2007. S. 3.  
  8. a b c d Zaloga, str. 4.
  9. RIES, Tomas. Cold Will: The Defense of Finland. Londýn : Brassey's Defence Publishers, 1988. S. 56. (anglicky)  
  10. Jörgenser a Mann, str. 30.
  11. Macoun, str. 26.MACOUN, Jiří. Tanky. Brno : Computer Press, a. s., 2008. S. 96.  
  12. Jörgenser a Mann, str. 31.
  13. "Tanková vojska Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 13. března, 2015. str. 5.
  14. Porter, str. 22.
  15. PORTER, David. Sovětské tanky 1939-1945. Praha : Svojka & Co., s. r. o., 2010. S. 16-18.  
  16. JOWETT, Philip. Japonská armáda 1931-1945. Brno : Computer Press, a. s., 2007. S. 13-17.  
  17. Jörgenser a Mann, str. 32-33.
  18. a b Jörgenser a Mann, str. 33.
  19. Porter, str. 17.
  20. Jörgenser a Mann, str. 37.
  21. a b Porter, str. 23.
  22. Jörgenser a Mann, str. 38.
  23. Porter, str. 25.
  24. Zdroj: G. I. Krivosheev. Soviet Casualties and Combat Losses. Greenhill 1997 ISBN 978-1-85367-280-4 Strany 85–97
  25. "Geografie krvavých zemí". Respekt. 24. listopadu, 2013
  26. German losses according to: Rüdiger Overmans, Deutsche militärische Verluste im Zweiten Weltkrieg. Oldenbourg 2000. ISBN 3-486-56531-1, s. 265, 272
  27. Jeffrey Herf (2006). The Jewish enemy: Nazi propaganda during World War II and the Holocaust. Harvard University Press. ISBN 0-674-02175-4, s. 252.
  28. Weeks, Albert L. Russia's Life-Saver: Lend-Lease Aid to the U.S.S.R. in World War II. Lanham, Maryland: Lexington Books, 2004. ISBN 978-0-7391-0736-2, s. 107
  29. https://books.google.cz/books?id=ZFhcBAAAQBAJ&pg=PA72&lpg=PA72&dq=%C5%BDukov+bez+spojeneck%C3%A9+pomoci&source=bl&ots=pwUri3jQDp&sig=AqeJpQC9gvxRp_ywB83Gh8fl-v0&hl=cs&sa=X&ved=0ahUKEwiWu-frs9DMAhVLiiwKHYUsDEcQ6AEIdDAO#v=onepage&q=%C5%BDukov%20bez%20&f=false
  30. "A Companion to Russian History". Abbott Gleason (2009). Wiley-Blackwell. s.409. ISBN 1-4051-3560-3
  31. http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/vojaci-o-nichz-skoro-nikdo-nevi-pri-osvobozovani-ceskosloven/r~74d4fc5a12c411e6888a0025900fea04/
  32. "Sovětská elita Gardové jednotky Rudé armády. Vojska. Extra Publishing, 25. března, 2013. str. 17.
  33. Zaloga, str. 9.
  34. a b Zaloga, str. 7.
  35. Charbonnier, str. 27.
  36. [[1]]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

V češtině[editovat | editovat zdroj]

  • LITERA, Bohuslav. Historie Rudé armády 1917–1941. Praha : Libri, 2009. 384 s. ISBN 978-80-7277-418-0.  
  • ZALOGA, Steven. Rudá armáda za druhé světové války. 1. vyd. Brno : Computer Press, a. s., 2007. 48 s. ISBN 978-80-251-1890-0. Překlad Sylvie Fidrová. 
  • JÖRGENSER, Christer; MANN, Chris. Strategie a taktiky tankových zbraní. 1. vyd. Praha : D-Consult s. r. o., 2008. 176 s. ISBN 978-80-87087-52-7. Překlad Budivoj Hnát. 
  • MACOUN, Jiří. Tanky. 1. vyd. Brno : Computer Press, a. s., 2008. 96 s. ISBN 80-251-0818-X.  
  • PORTER, David. Sovětské tanky 1939-1945. 1. vyd. Praha : Svojka & Co., s. r. o., 2010. ISBN 978-80-256-0282-9. Překlad Petr Tůma. 
  • JOWETT, Philip. Japonská armáda 1931-1945. 1. vyd. Brno : Computer Press, a. s., 2007. ISBN 978-80-251-1888-7. Překlad Karel Lokaj. 

Cizojazyčně[editovat | editovat zdroj]

  • CHARBONNIER, Philippe. The Soviet Soldier of World War Two. 1. vyd. Paříž : HISTORIE & COLLECTIONS, 2011. 176 s. ISBN 978-2-35250-100-8. (anglicky)  
  • RIES, Tomas. Cold Will: The Defense of Finland. 1. vyd. Londýn : Brassey's Defence Publishers, 1988. ISBN 00-8033-592-6. (anglicky)  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]