Srbové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo Srb. Tento článek je o jihoslovanském národu. Další významy jsou uvedeny na stránkách Lužičtí Srbové a Srb (rozcestník).
Srbové
Срби, Srbi
1. řada: Jovan Vladimir, Stefan Nemanja, Svatý Sáva, Štěpán Dušan, Lazar Hrebeljanović, Mehmed Paša Sokolović, Zaharije Orfelin 2. řada: Dositej Obradović, Karađorđe, Miloš Obrenović, Vuk Karadžić, Njegoš, Stojan Novaković, Král Petr I., Nikola Pašić 3. řada: Živojin Mišić, Stevan Mokranjac, Nikola Tesla, Michael Pupin, Paja Jovanović, Jovan Cvijić, Nadežda Petrović 4. řada: Jovan Dučić, Ivo Andrić, Emir Kusturica, Vlade Divac, Željko Joksimović, Novak Đoković, Ana Ivanović
Populace
10 mil.[1][2]
Země s významnou populací
Srbsko Srbsko 5 360 239 (2022)
Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina 1 086 733 (2013)[3]
KosovoKosovo Kosovo95,962 (2016 odhad)[4]
ChorvatskoChorvatsko Chorvatsko123 892 (2021)[5]
Černá HoraČerná Hora Černá Hora200 000 (2023, odhad)[6]
NěmeckoNěmecko Německo313 198 (lidé s úplnými nebo částečnými předky)[7][8]
RakouskoRakousko Rakouskocca 300 000 (lidé s úplnými nebo částečnými předky)[9]
ŠvýcarskoŠvýcarsko Švýcarskocca 150 000 (2000 odhad)[10]
USA Spojené státy193 844 (2021)[11]
KanadaKanada Kanada96 530 (2016)[12]
AustrálieAustrálie Austrálie69 544 (2011)[13]
FrancieFrancie Francie80 000–120 000
NizozemskoNizozemsko Nizozemsko75 000–77 000
ŠvédskoŠvédsko Švédsko73 000
Spojené královstvíSpojené království Spojené královstvícca 70 000
SlovinskoSlovinsko Slovinsko38 964 (2002)[14]
Severní MakedonieSeverní Makedonie Severní Makedonie35 939 (2002)[15]
ItálieItálie Itálie46 958[16]
RumunskoRumunsko Rumunsko18 076 (2011)[17]
NorskoNorsko Norsko12 905 (2006)
ŘeckoŘecko Řecko5 240 (2001)
ŠpanělskoŠpanělsko Španělsko4 392 (2006)
RuskoRusko Rusko4 156 (2002)
MaďarskoMaďarsko Maďarsko11 127 (2016)[18]
Jazyk(y)
srbština
Náboženství
převážně Pravoslaví
Příbuzné národy
Ostatní Jižní Slované[19]

Srbové (srbsky Срби/Srbi, jedn. č. Србин/Srbin) jsou jihoslovanský národ pocházející z jihovýchodní Evropy. Sdílí společný srbský původ, kulturu, historii a jazyk.[20][21][22][23] Žijí především v Srbsku, Kosovu, Bosně, Chorvatsku, Černé Hoře a také v Severní Makedonii, Slovinsku, Německu a Rakousku. Představují také významnou diasporu s několika komunitami po celé Evropě, Americe a Oceánii.[24][25]

Srbové sdílejí mnoho kulturních rysů se zbytkem národů jihovýchodní Evropy. Vyznávají převážně pravoslaví. Srbský jazyk (standardizovaná verze srbochorvatštiny) je oficiální v Srbsku, spoluoficiální v Kosovu a Bosně a Hercegovině a v Černé Hoře jím mluví většina obyvatel.

Původ a rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Migrace Srbů
Mapa středního Balkánu z roku 1914 podle srbských zdrojů. Srbové a Chorvati jsou značeni tyrkysovou barvou

Předkové Srbů začali přicházet na Balkán od 6. století, postupně si podmanili místní romanizované ilyrské a trácké kmeny, které byly před příchodem Slovanů ovlivněny i Vizigóty.

Území Srbska a Srby osídlené se v průběhu staletí měnilo. S příchodem expanzivní Osmanské říše mnozí Srbové (stejně jako Chorvati) hledali útočiště v jiných bezpečných oblastech, které budou později známé jako Krajina či Republika Srbská v Bosně. Srbské obyvatelstvo v původních místech naopak doplňovali zástupci jiných porobených národů. Díky tomu vznikly dva fakticky oddělené srbské celky; východní samotné Srbsko a západní teritorium, kde se Srbové stali menšinou, obklopenou katolickým, či muslimským prostředím. Přesto však soužití národů nevedlo k mnoha velkým a významným konfliktům. Tehdejší interpretace jednotlivých národů Západního Balkánu však byla dlouhou dobu odlišná od té dnešní a změnila se až v polovině a druhé části 20. století.

Mnozí Srbové, hlavně v Bosně, konvertovali k islámu. Tito obyvatelé byli chráněni tehdejšími zákony a aktivně se integrovali do struktur Osmanské říše, byli například aktivní v tehdejší elitní jednotce, tzv. janičárů. Mnozí však byli ke konverzi k islámu donuceni násilně.

V Srbsku však v 19. století vypukla dvě povstání, jejichž výsledkem bylo vytvoření srbské autonomní entity v rámci Osmanské říše, která byla v zahraničí uznána jako samostatný a suverénní stát. I přesto však samosprávu získali jen někteří Srbové; mnozí další žijící v Bosně (která byla stále součástí tureckého státu), či Chorvatsku (Rakousko-Uhersko) byli pořád menšinou. Teprve až konflikt v letech 1912 a 1913 a na něj navazující první světová válka vedly k rozpadu obou velkých impérií a sjednocení Srby obydlených území ve Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů. I zde však počaly problémy, neboť nový celek byl národnostně opět velmi různorodý a docházelo k národnostním třenicím. Srbský národ byl však největší etnickou skupinou v zemi (více než jedna třetina všech obyvatel), srbské hlavní město Bělehrad se stalo metropolí celé Jugoslávie a srbský král rovněž i hlavou státu. Dlouhá existence jednotného státu vedla k rozšíření srbského národa i například do Slovinska, kde žije nyní zhruba čtyřicetitisícová menšina.

Neklid mezi jednotlivými národy eskaloval během druhé světové války, kdy došlo k dočasnému rozpadu státu, vztahy se však vyostřily na konci 80. let a na počátku let devadesátých s nástupem radikálních politických názorů a snah o redefinici jugoslávských republikových hranic. Mnoho Srbů se tehdy přidalo k nacionalistickým idejím tehdejších předáků, což později vedlo k válce v Jugoslávii a rozpadu státu. Během ní došlo k dalším změnám v územním rozšíření Srbů; jejich počet v Krajině po válce poklesl, došlo k jistým přesunům v Bosně a Hercegovině díky Daytonské dohodě a v Kosovu pak k výraznému poklesu kvůli zhoršující se bezpečnostní situaci.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Srbové mluví srbštinou, resp. srbochorvatštinou (záleží na interpretaci), jazyk používá standardně cyrilici, v moderní době ji však vytlačuje latinka – protože srbský jazyk má spolu s chorvatským a bosenským až na některé rozdíly identickou gramatiku i slovní zásobu, je přejímání jiné abecedy mnohem jednodušší a probíhá přirozeněji.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Jižní Slované od pohanství konvertovali na křesťanství ještě před velkým schizmatem – ti, kteří po této události žili v sféře vlivu ortodoxní církve se stali pravoslavní, ti ve sféře vlivu katolické církve katolíci, tudíž se Chorvati stali katolíky a Srbové pravoslavnými. Později, s příchodem osmanských Turků (Osmanská říše vládla území Srby obývanému několik staletí) se někteří Slované, včetně Srbů, stali muslimy. Hlavní náboženskou autoritou Srbů (a zároveň také ale i Srbska samotného) je Srbská pravoslavná církev. Někteří etnologové také zvažují, že identita Srbů, Chorvatů a Bosňáků byla dána spíše vírou než etnickým původem.

Interpretace dalších národů[editovat | editovat zdroj]

V minulosti se za Srby považovali i příslušníci některých národů, kteří se časem začali spolu s rozvojem vlastní kultury považovat za jiná etnika, a to vzhledem k tehdejším okolnostem a politické situaci. V 19. století byla jistým dominantním prvkem v regionu srbská pravoslavná církev, srbské království bylo jedním z prvních států, které se osvobodily od turecké nadvlády. Takto se stalo s Makedonci, kteří do roku 1945 byli považováni za Srby žijící v tehdejší srbské části Makedonie (dnes Severní Makedonie), vždy však hovořili odlišným jazykem. Podobně tomu bylo ale i u jiných národů tehdejší Jugoslávie, mezi které patří i Bosenští Muslimové, neboli Bosňáci. Ukázkou z nedávné doby jsou pak Černohorci, kteří také oficiálně existují od roku 1945. Ale teprve v devadesátých letech se většina obyvatel Černé Hory začala cítit Černohorci jako zvláštním etnikem (na rozdíl od dřívějška, kdy také byli Černohorci, ale pouze jako obyvatelé Černé Hory, tzn. jako Srbové).

Nejihoslovanští Srbové[editovat | editovat zdroj]

Národy označované jako Srbové žily i na území Čech (srovnej názvy lokalit Srbsko u Berouna, Srbská Kamenice apod.). Polohistorický kmen Pšovanů žijící v devátém století v okolí Mělníka byl také řazen k Srbům. Lužičtí Srbové dodnes obývají oblast Lužice severně od Čech. Jde však o západní Slovany, nikoli jižní, jako jsou vlastní Srbové.

Ohledem na stejnost rodu svého (Slované) jmenovali-li se mezi sebou vůbec „Srbi“, tj. příbuzenci... (Palacký, Dějiny, str 96) ... jsouce co do původu a rodu všeho všikni „Srbové“, to jest příbuzenci (Palacký, Dějiny, str 151). Srb od slova srbati (stejné mateřské mléko).

Osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnějším srbským vědcem a Srbem vůbec je fyzik Nikola Tesla. Matematička a fyzička Mileva Marićová výrazně přispěla k objevům Alberta Einsteina, jako jeho první žena. Geofyzik Milutin Milanković zaujal teorií o vlivu astronomických faktorů na zemské klima. Fyzik a vynálezce Michael Pupin výrazně zkvalitnil telefonní komunikaci.

Osvícencem a otcem moderní srbské vzdělanosti byl Dositej Obradović. Reformátorem srbského jazyka a národním buditelem byl Vuk Karadžić. Historik Georgij Aleksandrovič Ostrogorskij zasvětil své oceňované dílo tématu Byzantské říše.

Nejslavnějším srbským spisovatelem je Ivo Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Spisovatel Milorad Pavić se proslavil především svým románem Chazarský slovník, k postmodernismu byl řazen Danilo Kiš, v Kanadě prorazil spisovatel Prvoslav Vujčić. Zejména jako dramatik proslul Branislav Nušić.

V oblasti výtvarného umění získala světový věhlas Marina Abramovićová, představitelka performance artu a body artu. Z jugoslávské filmové školy nakonec nejvíce vynikl režisér Emir Kusturica. K úspěšným režisérům patří i Dušan Makavejev. V modelingu se prosadila Emina Jahovićová. V populární hudbě za hranice země pronikli Željko Joksimović či Lepa Brena.

Klíčovou náboženskou osobností srbských dějin je Svatý Sáva. Legendárním hrdinou z bitvy na Kosovském poli byl Miloš Obilić, vůdcem prvního protitureckého povstání byl Karađorđe, vůdcem druhého Miloš Obrenović I., Gavrilo Princip se proslavil atentátem na rakouského arcivévodu Franze Ferdinanda, který se stal záminkou první světové války, srbským vojenským hrdinou této války byl Radomir Putnik. Za té druhé mezi komunistickými partyzány jako jejich ideolog vynikl Milovan Đilas, který se posléze stal „prominentním disidentem“ Titova režimu. Ideologem nové nacionální vlny konce 80. let byl spisovatel Dobrica Ćosić.

Letuška Vesna Vulovičová v roce 1972 přežila havárii letu JAT 367 a následný pád z výšky 10 050 metrů, čímž pokořila světový rekord a dostala se do Guinnessovy knihy rekordů.

Poměrně pozdě se rozvinula srbská tenisová škola, nicméně stala se nesmírně úspěšnou. Fenomenálním tenistou se stal především Novak Djoković. Světovou jedničkou byla i Monika Selešová, Ana Ivanovićová a Jelena Jankovićová. Uznání došli i fotbaloví trenéři Bora Milutinović a Vujadin Boškov.

Další známí Srbové[editovat | editovat zdroj]

Mapy[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. rs.one.un.org. rs.one.un.org [online]. [cit. 2014-09-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-10-18. 
  2. web.archive.org. www.serbianunity.com [online]. [cit. 2013-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-05. 
  3. Popis 2013. Sarajevo: BHAS, June 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 June 2016. (anglicky) 
  4. COCOZELLI, Fred. Ethnic Minorities and Politics in Post-Socialist Southeastern Europe. Redakce Ramet Sabrina. [s.l.]: Cambridge University Press, 2016. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2023. ISBN 978-1316982778. S. 267. (anglicky) 
  5. Rezultati popisa 2021. godine [online]. [cit. 2022-12-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 December 2022. (anglicky) 
  6. Census of Population, Households and Dwellings in Montenegro 2011 [online]. 12 July 2011 [cit. 2011-07-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 July 2011. (anglicky) 
  7. Srbi u Nemačkoj – Srbi u Njemačkoj – Zentralrat der Serben in Deutschland [online]. [cit. 2017-08-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 December 2015. (anglicky) 
  8. Migration und Integration [online]. [cit. 2022-05-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 May 2018. (German) 
  9. Srbi u Austriji traže status nacionalne manjine. Blic. 2 October 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 January 2015. (anglicky) 
  10. saez.ch. www.saez.ch. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 March 2012. (anglicky) 
  11. BUREAU, U.S. Census. American Community Survey 2021 [online]. [cit. 2023-07-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 10 July 2023. (anglicky) 
  12. 2016 Census of Population [online]. Statistics Canada, 8 February 2017 [cit. 2021-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 November 2021. (anglicky) 
  13. The People of Australia – Statistics from the 2011 Census. [s.l.]: Department of Immigration and Border Protection, 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 July 2014. ISBN 978-1-920996-23-9. S. 59. (anglicky) 
  14. Slovenian census [online]. 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2014. (anglicky) 
  15. Државен завод за статистика. Попис на населението, домаќинствата и становите во Република Македонија, 2002: Дефинитивни податоци [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 September 2010. (anglicky) 
  16. Statistiche demografiche ISTAT [online]. Demo.istat.it [cit. 2014-10-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 April 2014. (anglicky) 
  17. Tab11. Populaţia stabilă după etnie şi limba maternă, pe categorii de localităţi. Rezultate Definitive_RPL_2011. Institutul Naţional de Statistică, 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 November 2013. (anglicky) 
  18. VUKOVICH, Gabriella. Mikrocenzus 2016 – 12. Nemzetiségi adatok. Budapest: [s.n.], 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 August 2019. ISBN 978-963-235-542-9. (maďarsky) 
  19. Ethnologue - South Slavic languages [online]. www.ethnologue.com [cit. 2011-02-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. CIRKOVIC, Sima M. The Serbs. [s.l.]: John Wiley & Sons, 15 April 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2023. ISBN 9781405142915. (anglicky) 
  21. DJILAS, Aleksa. The Contested Country: Yugoslav Unity and Communist Revolution, 1919–1953. [s.l.]: Harvard University Press, 1991. Dostupné online. ISBN 9780674166981. S. 181. (anglicky) 
  22. BYFORD, Jovan. Denial and Repression of Antisemitism: Post-communist Remembrance of the Serbian Bishop Nikolaj Velimirovi?. [s.l.]: Central European University Press, 1 January 2008. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2023. ISBN 9789639776159. (anglicky) 
  23. LONGINOVIĆ, Toma. Vampire Nation: Violence as Cultural Imaginary. [s.l.]: Duke University Press, 12 August 2011. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2023. ISBN 9780822350392. (anglicky) 
  24. KEIL, Soeren. The Serbs in Bosnia and Herzegovina, Croatia, and Kosovo. European Review of International Studies. Leiden and Boston: Brill Nijhoff, December 2017, s. 39–58. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 July 2018. ISSN 2196-7415. DOI 10.3224/eris.v4i2-3.03. JSTOR 26593793. (anglicky) 
  25. KHAKEE, Anna; FLORQUIN, Nicolas. Kosovo: Difficult Past, Unclear Future. Kosovo and the Gun: A Baseline Assessment of Small Arms and Light Weapons in Kosovo. Pristina, United Nations Interim Administration Mission in Kosovo and Geneva, Switzerland: Small Arms Survey, 1 June 2003, s. 4–6. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 June 2022. JSTOR resrep10739.9. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Národy celého světa, Mladá fronta 1985

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]