Branislav Nušić
| Branislav Nušić | |
|---|---|
.jpg) | |
| Rodné jméno | Alkibijad Nuša |
| Narození | 8.jul. / 20. října 1864greg. Bělehrad |
| Úmrtí | 19. ledna 1938 (ve věku 73 let) Bělehrad |
| Místo pohřbení | Bělehradský nový hřbitov |
| Pseudonym | Ben Akiba |
| Povolání | romanopisec, novinář, dramatik, státní úředník, diplomat, spisovatel, básník-právník, esejista, řečník a úředník |
| Alma mater | Právnická fakulta Bělehradské univerzity (do 1884) Bělehradská univerzita |
| Témata | literární tvorba, esej, rétorika, žurnalistika, diplomacie, fotografie a satirická próza |
| Děti | Gita Predić-Nušić |
| Podpis |  |
 oficiální stránka | |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Branislav Nušić (srbsky: Бранислав Нушић; 20. říjen 1864 – 19. leden 1938) byl srbský spisovatel, dramatik, esejista, satirik, amatérský fotograf a zakladatel moderní rétoriky. Pracoval také jako novinář a diplomat. Jeho díla, mezi která patří dramata, romány, básně, ale i komedie, se zabývala hlavně lidmi a jejich mnohdy komickými životními zkušenostmi. Byl vnímán jako tvůrce obhroublého pera a obhroublého jazyka[1]; někdy byly kritizovány jeho laciné vtipy.
Jeho komedie, které bavily diváky v různých městech, vynikly v tehdejší jihoslovanské literární i divadelní tvorbě a pronikly i za hranice státu. Ve své době patřil k nejúspěšnějším domácím tvůrcům. Některá jeho díla, např. Cesta kolem světa, Dr., nebo Sumnjivo Lice, byla i zfilmována.
Biografie
[editovat | editovat zdroj]Mládí
[editovat | editovat zdroj]Nušić se narodil v Bělehradě. Jeho rodné jméno znělo Alkibijad; jeho otec byl arumunského[2] původu z území dnešní Severní Makedonie, resp. blízkosti Prespanského jezera a matka byla bosenská Srbka z okolí Brčka. Na základní školu chodil do Smedereva, kde také strávil podstatnou část svého dětství. Tam také potkal putovní divadelní soubor Mihajla Dimiće a seznámil se jako malý s tím, jak funguje divadlo jako takové.[2] Důvod, proč pobývala Nušićova rodina ve Smederevu je ten, že Branislavův otec, původně obchodník s obilím, přišel o svůj majetek a musel se přestěhovat z metropole za skromějšími podmínkami; zvolil právě Smederevo.
Střední školu vystudoval v již zmíněném Smederevu. Své jméno si zvolil sám a nechal úředně změnit v osmnácti letech věku.
Vojenskou službu v řadách srbského království strávil ve válce s Bulharskem, která se odehrála v roce 1885. Své zkušenosti sepsal v knížce Pripovetke jednog kaplara iz srpsko–bugarskog rata 1885. Seznámil se zde s Vojislavem Ilićem, oba zůstali po dlouhou dobu přátelé.[1]
Tvůrčí činnost
[editovat | editovat zdroj]Za svoji kontroverzní báseň „Dva raba“, která byla uveřejněna v novinách „Dnevni list“ byl následně odsouzen ke dvěma letům vězení.[2] Báseň se vysmívala srbskému království, obzvláště pak tehdejší hlavě státu, králi Milanu Obrenovićovi. Nušić také pracoval jako novinář pro deník Politika, a to nedlouho po jejich vzniku. Byl i redaktorem. Později působil jako předseda Sdružení novinářů.[3] Jeho hra Narodni poslanik (Poslanec) byla první Nušićovou divadelní hrou a i ta byla kritická k režimu.[1]
V diplomatických řadách sloužil Nušić od roku 1889. Rozhodl se zde působit poté, co jej propustili z vězení. Pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, později na konzulátě v Bitole, kde se i roku 1893 oženil. Jeho ženou se stala sedmnáctiletá příbuzná tehdejšího konzula; Darinka Đorđević. Spolu měli tři děti, jedno nicméně zemřelo při porodu. Na jihu Srbska i v Makedonii strávil Branislav Nušić celkem deset let života. Jeho poslední službou v této době se stala práce vicekonzula v Prištině.[2]
Roku 1900 získal Nušić funkci sekretáře Ministerstva školství, rychle poté se stal i dramaturgem Národního divadla v Bělehradě. Roku 1904 pak rovněž působil v divadle v Novém Sadě, který se tehdy nacházel ještě v Rakousko-Uhersku. Roku 1905 přesídlil zpět do srbské metropole kde se zabýval novinářstvím, psal pod pseudonymem Ben Akiba. Z hlediska politického byl sice pacifisticky naladěný, nicméně proti vlivu Osmanské říše na Balkáně vystupoval rázně a požadoval vojenskou akci.
V roce 1908, kdy Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu, zorganizoval několik demonstrací v Bělehradě proti Habsburské monarchii, promluvil i z balkonu budovy národního divadla (které je orientované k hlavnímu náměstí). Požadoval vojenský zásah Srbska proti Rakousko-Uhersku. Napjatá situace a dramatická doba znamenaly nárůst popularity Nušićevých literárních prací.
Znovu se vrátil k diplomatické práci v Bitole roku 1912 jako státní úředník. Vzhledem k tomu, že Srbsko tuto oblast získalo, byl konzulát zrušen. Roku 1913 přispěl k založení divadla ve Skopje. V tomto městě pak žil ještě do roku 1915[4]; nedlouho po začátku první světové války odešel do Itálie, Švýcarska a Francie, kde žil až do konce tohoto konfliktu. Za války přišel o svého jediného syna Strahiju, který padl v řadách srbské armády na frontě. Jeho dcera Margita se naopak stala také umělkyní. Deset let po smrti svého syna Nušić neprodukoval žádnou literární ani divadelní tvorbu.
Stáří
[editovat | editovat zdroj]Po válce pracoval na uměleckém oddělení ministerstva školství v Bělehradě, kde zůstal až do roku 1923. Poté se stal pracovníkem Národního divadla v Sarajevu, odkud se roku 1927 vrátil do Bělehradu.
Spolu s Vladimirem Petkovićem byl členem komise pro výběr nejkrásnější ženy Království Jugoslávie.
Dne 10. února 1933 byl zvolen řádným členem Srbské královské akademie. Zemřel 19. ledna 1938 ve věku 73 let.[2]
Příspěvek k srbské fotografii
[editovat | editovat zdroj]Fotografii se věnoval[1] ještě před konzulováním v Prištině (červen 1893). Je jedním z prvních srbských stereofotografů. Působil také jako spisovatel srbské fotografické historie (jako první si všiml práce putovních daguerrotypistů Josifa Kapileriho a Adolfa Dajče) a v té době některých nových technik (například rentgenová fotografie). Své tři cestovní knihy ilustroval svými fotografickými pracemi. Zúčastnil se první výstavy amatérských fotografií v Bělehradě v roce 1901. V novinách Politika publikoval krátké příběhy o fotografických tématech, které zasvětil svému kmotrovi, dvornímu fotografovi Milanu Jovanovićovi. Nušićovy fotografické práce jsou uchovávány v jeho odkazu v Muzeu města Bělehradu.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]V dějinách srbské literatury i srbského dramatu je Nušić ceněn více jako scenárista než jako spisovatel. Jako novinář psal řadu fejetonů i článků, které byly ale mnohdy obhroublé, na hraně morálních pravidel, nicméně bavily tehdejší čtenáře. Mezi Nušićovy nejoblíbenější hry patří Gospođa ministrantka (česky Paní ministrová[5]), dále Sumnjivo lice (Pochybná tvář), Narodni poslanik (Poslanec), Ožalošćena porodica (Smutnící rodina), Pokojnik (Zemřelý) a Doktor. Často bývá zmiňován sociální rozměr a vykreslení maloměstského prostředí Srbska v období přelomu 19. a 20. století v Nušićových hrách.
V druhé polovině 20. století byly jednotlivé Nušićovy hry zfilmovány domácími (jugoslávskými) filmovými studii.
Česká vydání
[editovat | editovat zdroj]Ocenění
[editovat | editovat zdroj]Za svůj přínos získal ocenění Řád svatého Sávy, Řád knížete Danila I. (který mu udělila tehdy ještě samostatné černohorské království) a Řád bílého orla.
Odkaz
[editovat | editovat zdroj]O životě Branislava Nušiće bylo v roce 1986 natočeno televizní drama s názvem Neozbiljni Branislav Nušić.
Již za jeho života po něm byly pojmenovány některé umělecké spolky, později i ulice v Bělehradu a dále v Bitole, Smederevu a Kragujevaci. Jeho jméno dnes nesou i četné školy a jedna známá hospoda v centru Bělehradu.
Ve městě Ivanjica se koná pravidelný festival s názvem Nušićijada.[12]
Dům, který si nechal postavit těsně před sklonkem svého života a dokončil jej v roce 1937 stojí v Bělehradě na adrese Šekspirova 1. Je kulturní památkou od roku 1967.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Branislav Nušić na srbské Wikipedii a Branislav Nušić na anglické Wikipedii.
- 1 2 3 4 5 ĆOLIĆ, Nina. Branislav Nušić, Ben Akiba, Alkibijad Nuša: Na današnji dan preminuo poznati srpski pisac. Danas.rs. Dostupné online [cit. 2026-03-11]. (srbsky)
- 1 2 3 4 5 Srbija, književnost i Branislav Nušić: Pisac oštrog pera koji je duboko voleo svoj narod. BBC. Dostupné online [cit. 2026-03-11]. (srbsky)
- ↑ Branislav Nušić. Politika. Dostupné online [cit. 2026-03-11]. (srbsky)
- ↑ Branislav Nušić - pisac čija dela se i danas rado čitaju. N1. Dostupné online [cit. 2026-03-11]. (srbsky)
- ↑ Branislav Nušić: Paní ministrová. Satirický obraz jednoho společenského vzestupu. ČRo. Dostupné online [cit. 2026-03-11].
- ↑ NUŠIĆ, Branislav. Pustina [online]. Praha: Nakladatelské družstvo Máje, 1921 [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.
- ↑ NUŠIĆ, Branislav. Tisíc devět set patnáct [online]. Praha: Družstevní práce, 1923 [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.
- ↑ NUŠIĆ, Branislav. Tisíc devět set patnáct [online]. Praha: Družstevní práce, 1924 [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.
- ↑ NUŠIĆ, Branislav. Náčelník semberský [online]. Praha: Zora, 1929 [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.
- ↑ NUŠIĆ, Branislav. Tragedie národa [online]. Praha: Družstevní práce, 1931 [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.
- ↑ NUŠIĆ, Branislav. Autobiografie [online]. Praha: VOK, odborné knihkupectví a nakladatelství Svazu čs. důstojnictva, 1934 [cit. 2021-01-27]. Dostupné online.
- ↑ Nušićijada po šesnaesti put u Ivanjici – „Udahni Nušićijadu“ (VIDEO). Infoliga.rs. Dostupné online [cit. 2026-03-11]. (srbsky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Branislav Nušić na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Branislav Nušić
Digitalizovaná díla Branislava Nušiće v České digitální knihovně
