Bosna a Hercegovina

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bosna a Hercegovina
Bosna i Hercegovina
Босна и Херцеговина
vlajka Bosny a Hercegoviny
vlajka
znak Bosny a Hercegoviny
znak
Hymna
Intermeco
Geografie

Poloha Bosny a HercegovinyPoloha Bosny a Hercegoviny

Hlavní město Sarajevo
Rozloha 51 209[1] km² (126. na světě)
z toho zanedbatelně % vodní plochy
Nejvyšší bod Maglić (2 386 m n. m.)
Časové pásmo UTC+1 (v létě +2)
Poloha
Geodata (OSM) OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 3 504 567 (128. na světě, 2018)
Hustota zalidnění 69 ob. / km²
HDI 0,735 (vysoký) (81. na světě, 2012)
Jazyk bosenština, chorvatština, srbština
Náboženství údaje z roku 2013:
islám (51 %),
srbské pravoslaví (31 %),
římskokatolické (15 %),
ostatní / bez vyznání (3 %)
Státní útvar
Státní zřízení de facto konfederativní republika
Vznik 1. března 1992 (rozpadem Jugoslávie)
Členové předsednictva Milorad Dodik, Željko Komšić, Šefik Džaferović
Předseda vlády Denis Zvizdić
Měna Konvertibilní marka (BAM)
HDP/obyv. (PPP) 10 633[2] USD (102. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1 070 BIH BA
MPZ BiH
Národní TLD .ba
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Bosna a Hercegovina (BiH) (bosensky/srbsky/chorvatsky Bosna i Hercegovina, cyrilicí bosensky/srbsky Босна и Херцеговина), někdy zvaná jednoduše Bosna, je přímořská země v jihovýchodní Evropě, na Balkánském poloostrově. Jejím hlavním a zároveň největším městem je Sarajevo s 275 524 obyvatel (2013)[3]. Bosna hraničí na severu, západě a jihu s Chorvatskem, na východě se Srbskem a na jihovýchodě s Černou Horou. Bosna a Hercegovina je téměř vnitrozemský stát, s výjimkou pásu 20 km na pobřeží Jaderského moře kolem města Neum.[4][5] Střední a jižní část země je hornatá, na severozápadě je mírně kopcovitá a na severovýchodě převážně rovinatá. Vnitrozemí, resp. Bosna, má mírné kontinentální klima, ohraničené horkými léty a chladnými a sněhovými zimami, kdežto jižní cíp země, Hercegovina, má středozemní klima a nízký reliéf.

Bosna a Hercegovina je oblast, kde lze vysledovat lidské osídlení až do neolitu, v průběhu staletí byla obývána Illyry, Kelty, Góty a nakonec od 6. století n. l. Slovany. Místní Slované byli součástí Východořímské (Byzantské) říše, chorvatského či rašského království nebo Uher. Od konce 12. století se zde ale začala projevovat tendence k samostatnému vývoji, která z Bosenské bánoviny pod vedením rodu Kotromanićů roku 1377 učinila království.[6][7][8] Odstředivé tendence šlechty a nepříznivé zahraničně politické okolností nakonec způsobily, že se země roku 1463 dostala pod nadvládu Osmanské říše, která Bosnu držela až do roku 1878, formálně až do roku 1908. Během panování osmanských sultánů došlo k významných etnickým přesunům původního obyvatelstva a země se výrazně islamizovala. Území bylo roku 1878 zabráno Rakousko-Uherskem, které tu vládlo až do konce první světové války. V meziválečném období byla Bosna součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (od roku 1929 Jugoslávie) a po druhé světové válce byl zemi udělen status suverénní republiky v nově vytvořené jugoslávské federaci. Po rozpuštění Socialistické federativní republiky Jugoslávie země v roce 1992 vyhlásila nezávislost, která byla následována bosenskou válkou, trvající až do roku 1995.

Dnes země udržuje vysokou gramotnost, má dlouhou očekávanou délku života a vysokou úroveň vzdělání a je jednou z nejčastěji navštěvovaných zemí v regionu.[9] Bosna a Hercegovina je regionálně a mezinárodně známá svou přírodní krásou a kulturním dědictvím vycházejícím ze šesti historických civilizací, svou kuchyní, zimními sporty, různorodou a jedinečnou hudbou, architekturou a festivaly, z nichž některé jsou největší a nejvýznamnější svého druhu v jihovýchodní Evropě.[10][11] Země je domovem tří etnických skupin, oficiálně konstitutivních národů, Bosňáků, SrbůChorvatů. Bez ohledu na etnicitu je každý občan Bosny a Hercegoviny v češtině považován za Bosňana. Termíny hercegovskýbosenský odkazují k historickým regionům země, neslouží tedy k národnostní klasifikaci, nicméně Hercegovina nemá jasně stanovené hranice. Do rakousko-uherské okupace se země běžně označovala za Bosnu v širším slova smyslu, z níž se vyděluje Bosna v užším slova smyslu a Hercegovina.[12]

Bosna a Hercegovina má dvojkomorovou legislativu a tříčlenné předsednictví, složené ze členů každé hlavní etnické skupiny. Nicméně výkon ústřední vlády je velmi omezený, neboť země je do značné míry decentralizovaná a skládá se ze dvou autonomních entit a jednoho regionu: Federace Bosny a HercegovinyRepubliky Srbské, a regionu Brčko, který patří pod místní vládu. Federace Bosny a Hercegoviny je sama o sobě složitá a skládá se z 10 federálních jednotek – kantonů. Země je potenciálním kandidátem na členství v Evropské unii a od dubna 2010 je kandidátem na členství v NATO. Tehdy na summitu v Tallinu obdržela tzv. akční plán členství. Země je dále od roku 2002 členem Rady Evropy a roku 2008 se stala zakládajícím členem Středomořské unie.

Hranice[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Státní hranice Bosny a Hercegoviny.

Na severu, západě a na jihu hraničí s Chorvatskem, na východě se Srbskem a na jihovýchodě s Černou Horou. Hranice tvoří řeky (hlavně na severu a na východě), na jihozápadní straně je přirozenou hranicí soustava horských pásem. Hranice státu se z velké části nekryjí s hranicemi etnickými. Země má přístup k Jaderskému moři a rozděluje tak Chorvatsko na dvě části.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Dějiny Bosny a Hercegoviny.

Raná historie[editovat | editovat zdroj]

Bosna byla obydlena lidmi minimálně od paleolitu, jelikož jedna z nejstarších jeskynních maleb byla nalezena v jeskyni Badanj. Hlavní neolitické kultury jako butmirská a kakanjská byly přítomny podél řeky Bosna v letech cca 6 230 př. n. l. - 4 900 př. n. l.

Starověcí Ilyrové[editovat | editovat zdroj]

Mogorjelo, starověké římské předměstí ze 4. století, poblíž Čapljiny

Bronzová kultura Ilyrů, etnické skupiny s odlišnou kulturou a uměleckou formou, začala vznikat v dnešním Slovinsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině, Srbsku (včětně Kosova), Černé Hoře a Albánii.

Od 8. století před naším letopočtem se Ilyrské kmeny vyvinuly do království. Nejdříve zaznamenané království v Ilýrii (regionu v západní části Balkánského poloostrova obývaný Ilyry, jak byli zaznamenáni v klasickém starověku) bylo Enchele v 8. století před naším letopočtem. Období, ve kterém pozorujeme další ilýrská království, začíná přibližně v roce 400 před naším letopočtem a končí v roce 167 před naším letopočtem. Autariati pod vládou Pleuria (337 př. n. l.) byl považován za království. Království Ardijejců (původně kmen z údolí Neretvy) vzniklo v roce 230 př. n. l. a skončilo v roce 167 př. n. l. Nejpozoruhodnější illyrská království a dynastie byly Bardyllis z Dardánie ardirejský Agron, které vytvořili poslední a nejznámější ilyrské království. Agron vládl nad Ardirejci a rozšířil svou vládu i nad dalšími kmeny.

Od 7. století před naším letopočtem bronz vystřídalo železo, poté byly z bronzu vyráběny pouze šperky a umělecké předměty. Ilyrské kmeny pod vlivem halštatské kultury na severu vytvořily regionální centra, která se mírně lišila. Části střední Bosny obývaly kmeny Daesitiatů. Glasinacká kultura doby železné je spojována s kmenem Autariatů.

Velmi důležitou roli v životě byl kult mrtvých, který je patrný v pečlivých pohřbech a pohřebních obřadech, jakož i bohatství pohřebišť. V severních částech existovala dlouhá tradice kremace a pohřbu v mělkých hrobech, zatímco na jihu byli mrtví pohřbíváni ve velkých kamenných nebo zemských mohylách, které v Hercegovině dosahovaly monumentálních velikostí, více než 50 metrů široké a 5 m vysoké. Kmeny Japodů měly náklonnosti k výzdobě (těžké, nadměrné náhrdelníky ze žluté, modré nebo bílé skleněné pasty a velké bronzové spony, jakož i spirálové náramky, diadémy a přilby z bronzu).

Ve 4. století před naším letopočtem je zaznamenána první invaze Keltů. Přinesli s sebou hrnčířský kruh, nové typy spon a různé bronzové a železné pásky. Pouze procházeli cestou do Řecka, takže jejich vliv na území Bosny a Hercegoviny je zanedbatelný. Keltské migrace vysídlily mnoho ilyrských kmenů z jejich bývalých území, ale některé keltské a ilyrské kmeny se mísily. Konkrétní historické důkazy pro toto období jsou vzácné, ale celkově se zdá, že byl region osídlen množstvím různých národů mluvících odlišnými jazyky.

V deltě Neretvy na jihu byl důležitý řecký vliv na ilyrský kmen Daorů. Jejich hlavním městem byl Daorson v Ošanići poblíž Stolace. Daorson byl ve 4. století před naším letopočtem obklopen megalitickými 5 m vysokými kamennými zdmi (stejně velkými jako Mykény v Řecku), složených z velkých lichoběžníkových kamenných bloků. Daorové vyráběli jedinečné bronzové mince a sochy.

Konflikt mezi Ilyry a Římany začal v roce 229 př. n. l., ale až do roku 9 n. l. se Římu nepodařilo dokončit anexi regionu. Právě na území dnešní Bosny a Hercegoviny sváděl Řím jedny z nejobtížnějších bitev své historie od Punských válek, jak je popsal římský historik Suetonius.[13] Šlo o římskou kampaň proti Ilyricu, známou jako Bellum Batonianum (povstání v Panonii).[14] Konflikt vznikl po pokusu o verbování Ilyrů, vzpoura trvala čtyři roky (6-9 n. l.) a byla poražena.[15] V římském období se mezi Ilyry usadili latinsky mluvící osadníci z celého území římské říše a římští vojáci byli pobízeni, aby po své službě odcházeli do tohoto regionu.[16]

Po rozdělení Říše mezi lety 337 a 395 n. l. se Dalmácie a Panonie staly součástí západořímské říše. Oblast si v roce 455 n. l. podmanili Ostrogóti. Následně je vystřídali Alani a Hunové. Do 6. století císař Justinián I. dobyl oblast pro Byzantskou říši. Slované si Balkán podmanili v 6. a 7. století. Ilyrské kulturní rysy byly jižními Slovany přijaty, o čemž svědčí některé zvyky a tradice, místní názvy atd.[17] Timothy Gregory vysvětluje:

"V dnešní době se obecně má za to, že lidé, kteří žili na Balkáně po slovanských „nájezdech“, byli z větší části stejní jako ti, kteří tam žili již dříve, ačkoli vznik nových politických skupin a příchod menšího počtu přistěhovalců způsobily, že se lidé na sebe dívali odlišně od svých sousedů, včetně Byzantinců."[18]

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Hvalův sborník, ilustrovaný slovanský rukopis ze středověké Bosny.
Bosna ve středověku zaujímala Bosenský banát a následně Bosenské království.
     Bosna v 10. století
     Bosenské území za vlády Bána Kulina (1180—1204)
     Bosenský stát za vlády krále Tvrtka I. (1353–1391)
     Hranice bosenského státu v druhé polovině 15. století
     Bosna a Hercegovina v druhé polovině 19. století

Raní Slované se na západní Balkán, včetně Bosny, dostali v 6. a na počátku 7. století (uprostřed období stěhování národů), a skládali se z malých kmenových jednotek vzniklých z jednoho slovanského svazu známého Byzantincům jako Sklavíni (zatímco přibuzní Antové kolonizovaly zhruba východní části Balkánu).[19][20] Kmeny zaznamenané etnonymy jako „Srbové“ a „Chorvati“ jsou popsány jako druhá, pozdější migrace jiných lidí během druhé čtvrtiny 7. století, která se nezdá být zvlášť početná;[19][21] tyto rané kmeny “Srbů” a “Chorvatů”, jejichž přesná identita je předmětem vědeckých debat, převládli nad Slovany v sousedních regionech. Zdá se však, že velká část vlastní Bosny byla územím na pomezí mezi oblastí pod nadvládou Srbů a Chorvatů a není jmenována jako jeden z regionů, které tyto kmeny osídlily.[21]

Bosna je poprvé zmíněna jako země (horion Bosona) v díle byzantského císaře Konstantina Porfyrogenneta De Administrando Imperio v polovině 10. století, na konci kapitoly (kap. 32) s názvem O Srbech a zemi, kterou nyní obývají.[22] Toto bylo vědecky interpretováno několika způsoby a používáno zejména srbskými národními ideology jako důkaz, že je Bosna původně „srbskou“ zemi. Jiní učenci tvrdili, že zahrnutí Bosny do kapitoly 32 je pouze výsledkem v té době dočasné vlády srbského velkovévody Časlava Klonimíroviće nad Bosnou a poukazovali, že Porfyrogennetos nikde výslovně neříká, že je Bosna „srbskou zemí“.[23] Ve skutečnosti samotný překlad zásadní věty, kde se objevuje slovo Bosona (Bosna), podléhá různým výkladům.[22]

Časem na území Bosny vznikla jednotka s vlastním vládcem s přívlastkem bosenský.[21] Spolu s dalšími územími se Bosna v 11. století stala součástí království Duklja, ačkoli si udržovala vlastní šlechtu a instituce.[24]

Ve vrcholném středověku vedly politické okolnosti k tomu, že se území stalo předmětem sporu mezi Uherským královstvím a Byzantskou říší. Po dalším přesunu moci mezi oběma říšemi na počátku 12. století se Bosna ocitla mimo kontrolu obou říší a vznikl Bosenský banát (pod vládou místních bánů).[16][25] První bosnenský ban byl známý pod jménem Ban Borić.[26] Dalším byl bán Kulin, jehož vláda byl poznamenána začátkem sporů týkající se bosenské církve - římskokatolickou církví považovanou za kacířskou. V reakci na uherské pokusy použít církevní politiku týkající se této záležitosti jako způsobu, jak získat zpět vládu nad Bosnou, uspořádal Kulin v roce 1203 koncil místních církevních představitelů ke zřeknutí kacířství a přijetí katolictví. I přes to zůstaly uherské ambice nezměněny ještě dlouho po Kulinově smrti v roce 1204, s výjimkou jedné neúspěšné invaze v roce 1254. V této dobe se populace nazývala Dobri Bošnjani (“dobří Bosňané”).[27][28] Jména srbský a chorvatský, ačkoli se občas objevují v okrajových oblastech, nebyla v záležitosti Bosny používána.[29]

Bosenská historie se od těchto dob až do počátku 14. století vyznačovala mocenským bojem mezi rody Šubićů a Kotromanićů. Tento konflikt skončil v roce 1322, kdy se stal bánem Štěpán II. Kotromanić. V době jeho smrti v roce 1353 úspěšně připojil území na severu a západě, jakož i na Zahumlje a části Dalmácie. Následován byl ambiciózním synovcem Tvrtkem, který po dlouhém boji se šlechtou a rodinými nesváry získal plnou kontrolu nad zemí v roce 1367. V roce 1377 byla Bosna povýšena na království a Tvrtko byl v Mile poblíž města Visoko v srdci bosenského území korunován jako první bosenský král.[30][31][32]

Po jeho smrti v roce 1391 se však Bosna dostala do dlouhého úpadku. Osmanská říše začala dobývat Evropu a pro Balkán v první polovině 15. století představovala hlavní hrozbu. Nakonec, po desetiletích politické a sociální nestability, přestalo bosenské království existovat v roce 1463, kdy ho dobyli Osmané. Následujícího léta některé části země obsadil uherský král Matyáš Korvín a vytvořil zde dvě bánoviny, stejně jako roku 1482 hornatější Hercegovina (Hum).

Osmanská Bosna (1463–1878)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Expanze Osmanské říše na Balkán a Bosenský ejálet.
Travnik byl hlavním městem Bosny v letech 1704 až 1850
Muslimský odpor v Sarajevu vůči rakouskouherskému záboru Bosny a Hercegoviny roku 1878

Dobytí Bosny Osmany znamenalo novou éru dějin země a přineslo drastické změny v politické i kulturní krajině. Osmani Bosnu začlenili jako vnitřní provincii Osmanské říše s historickým názvem a územní celistvostí.[33]

Osmané v rámci Bosny zavedli řadu klíčových změn v sociálně-politické správě území; včetně nového systému držení půdy, reorganizace správních jednotek a komplexního systému sociální odlištnosti (diferenciace) podle tříd a náboženské příslušnosti.[16]

Čtyři století osmanské nadvlády měly také drastický dopad na složení obyvatelstva Bosny, které se několikrát změnilo v důsledku dobývaní, častých válek s evropskými mocnostmi, nucených a ekonomických migrací a epidemií. Vznikla původní slovansky mluvící muslimská komunita, která se nakonec kvůli nedostatku silných křesťanských církevních organizací a neustálému soupeření mezi pravoslavnými a katolickými církvemi stala největší z etnonáboženských skupin, zatímco domorodá bosenská církev zmizela úplně (zdánlivě zradou a konverzí členů na islám). Osmané je označovali kristianlar, zatímco pravoslavní a katolíci byli nazýváni gebir nebo kafir, což znamená „nevěřící“.[34] Bosenští františkáni (a katolická populace jako celek) byli chráněni oficiálními říšskými vyhláškami a v souladu a v plném rozsahu osmanskými zákony, ve skutečnosti však byli tito lidé často pouze postihováni svévolným vládnutím a chováním silné místní elity.[16]

Jak pokračovala Osmanská nadvláda na Balkáně (Rumélie), byla Bosna navzdory tomu, že byla příhraniční provincií, poněkud zbavena tlaků a zažila období obecného blaha. Byla zřízena řada měst, například Sarajevo a Mostar, ze kterých vznikla regionální centra obchodu a městské kultury; v roce 1648 je navštívil osmanský cestovatel Evlija Čelebi. V těchto městech různí osmanští sultáni financovali výstavbu mnoha staveb bosenské architektury, jako například první knihovnu v Sarajevu, medresy, školu súfické filozofie a hodinovou věž (Sahat Kula). Dále mosty jako Stari most, Carovu mešitu a Gazi Husrev-begovu mešita.

V této době také několik bosenských muslimů sehrálo vlivnou roli v kulturní a politické historii Osmanské říše.[35] Bosenští rekruti tvořili velkou součást osmanských řad v bitvách u Moháče a Krbavském poli, zatímco řada dalších Bosňanů stoupala skrz osmanskou armádu, aby obsadila nejvyšší pozice v Říši, včetně těch admirálských, jako byl Matrakçı Nasuh; generálové Isa-Beg Ishaković, Gazi Husrev-beg, Hasan Predojević a Sarı Süleyman Paša; správci jako Ferhad Paša Sokolović a Osman Gradaščević; a vezíři jako vlivný Mehmed Paša Sokolović a Damad Ibrahim Paša. Někteří Bosňané se objevili jako súfijští mystici, např. učenci jako Muhamed Hevaji Uskufi Bosnevi, Ali Džabič; a básníci v tureckém, albánském, arabském a perském jazyce.[36]

Koncem 17. století však vojenské neúspěchy Osmanské říše zemi dohnaly a konec Velké turecké války s Karlovickým mírem v roce 1699 opět učinil z Bosny nejzápadnější provincii Říše. 18. století bylo poznamenáno dalšími vojenskými selháním, četnými vzpourami uvnitř Bosny a několika epidemiemi moru.[37]

Snahy vysoké porty o modernizaci osmanského státu se setkaly s nedůvěrou rostoucí v nepřátelství v Bosně, kde se místní aristokrati ocitli díky navrhovaným reformám tanzimat ztraceni. Toto v kombinaci s frustrací nad územními i politickými ústupky na severovýchodě a se situací slovanských muslimských uprchlíků přicházejících ze Smederevského sandžaku do Bosenského ejáletu, vyvrcholilo částečně neúspěšnou vzpourou Huseina Gradaščeviće, který podpořil autonomii Bosenského ejáletu vůči autoritativní vládě osmanského sultána Mahmúda II., který pronásledoval, popravoval a zrušil sbory janičářů a omezoval autonomní roli Pašů v Rumelii. Mahmut II. poslal svého velkéhovizíra, aby Bosenský ejálet podmanil, ale uspěl pouze s neochotnou pomocí Ali-pašy Rizvanbegoviće.[36] Související povstání do roku 1850 odezněla, ale situace se nadále zhoršovala.

Nová nacionalistická hnutí se v Bosně objevila v polovině 19. století. Srbští nacionalisté, podporovaní srbským odtržením od Osmanské říše na počátku 19. století, začali navazovat kontakty a podporovali nacionalismus, přičemž tvrdili, že Bosna je srbskou provincií. V sousední Habsburské říši přes osmanskou hranici chorvatští nacionalisté vznášeli podobná tvrzení o Bosně jako chorvatské provincii. Vzestup těchto konkurenčních hnutí znamenal začátek nacionalistické politiky v Bosně, která pokračovala v růstu po zbytek 19. a 20. století.[38]

Selské nepokoje nakonec v roce 1875 vyvolaly Hercegovské povstání, rozsáhlé rolnické povstání. Konflikt se rychle rozšířil a zapojil několik balkánských států a velmocí, což v roce 1878 vedlo k berlínskému kongresu a berlínské smlouvě.[16]

Rakousko-Uherská vláda (1878–1918)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Rakousko-uherská okupace Bosny a Hercegoviny.
Národní muzeum Bosny a Hrcegoviny vzniklo v roce 1888
Obyvatelé Bosny v roce 1906
Zavraždění Františka Ferdinanda d'Este a Žofie Chotkové v Sarajevu, ilustrované v italských novinách Domenica del Corriere 12. července 1914 Achille Beltramem

Po berlínském kongresu v roce 1878 získal rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy okupaci a správu Bosny a Hercegoviny a také získal právo umístit posádky v Novopazarském sandžaku, který zůstal pod osmanskou vládou až do roku 1908, když se rakousko-uherské jednotky stáhly ze Sandžaku. Rakouskouherská vojska vstoupila do Bosny a Hercegoviny 29. července 1878 a Bosna se tak stala protektorátem Rakouska-Uherska

Ačkoli se rakousko-uherští úřady s Bosňany rychle dohodli, napětí přetrvávalo a docháelo k masové emigraci Bosňanů.[16] Brzy však bylo dosaženo stavu relativní stability a rakousko-uherské úřady se mohly pustit do řady sociálních a administrativních reforem, které zamýšlely, že by se z Bosny a Hercegoviny stala „modelová“ kolonie.

Habsburská vláda měla v Bosně několik klíčových zájmů. Pokusila se rozptýlit jihoslovanský nacionalismus tím, že zpochybnila dřívější srbské a chorvatské nároky na Bosnu a povzbudila identifikaci bosenské nebo bosňácké identity.[39] Habsburské vláda se také pokusila zajistit modernizaci kodifikací zákonů, zavedením nových politických institucí a zakládáním a rozšiřováním průmyslových odvětví.[40]

Rakousko-Uhersko začalo plánovat anexi Bosny, ale kvůli mezinárodním sporům nebyla tato otázka vyřešena až do krize v roce 1908.[41] Postavení Bosny a vztahů s Rakousko-Uherskem ovlivnilo několik vnějších záležitostí. V roce 1903 došlo v Srbsku k krvavému převratu, který v Bělehradě přivedl do čela radikální protirakouskou vládu.[42] Dále vzpoura v Osmanské říši v roce 1908 vyvolala obavy, že by Istanbulská vláda mohla usilovat o přímý návrat Bosny a Hercegoviny. Tyto faktory způsobily, že rakousko-uherská vláda usilovala o trvalé vyřešení bosenské otázky raději dříve než později.

Rakousko-uherská diplomacie využila zmatku v Osmanské říši a pokusila se získat prozatímní ruský souhlas se změnami statusu Bosny a Hercegoviny a 6. října 1908 zveřejnila prohlášení o připojení.[43] Přes mezinárodní námitky proti rakousko-uherské anexi byli Rusové a jejich klientský stát Srbsko v březnu 1909 nuceni přijmout rakousko-uherskou anexi Bosny a Hercegoviny.

V roce 1910 ohlásil habsburský císař František Josef I. v Bosně první ústavu, která vedla k uvolnění dřívějších zákonů, volbám a zformování bosenského parlamentu a růstu nového politického života.[44]

28. června 1914 v Sarajevu jugoslávský nacionalistický mladík Gavrilo Princip, člen tajného, Srbskem podporovaného, hnutí Mladá Bosna, zavraždil dědice rakousko-uherského trůnu - arcivévodu František Ferdinand d'Este - událost se stala jiskrou, která zahájil první světovou válku. Na konci války ztratila Bosna více mužů na hlavu než jakákoli jiná etnická skupina v Habsburské říši, když sloužili v bosensko-heregovinské pěchotě (známé jako Bosniaken) v rámci rakousko-uherské armády.[45] Bosně a Hercegovině jako celku se však podařilo z konfliktu vyjít relativně bez větší újmy.[35]

Rakousko-uherské úřady zřídily pomocnou milici známou jako Schutzkorps se spornou rolí v antisrbské politice říše.[46] Jednotky Schutzkorps, převážně rekrutované z muslimské (bosňácké) populace, byli pověřené stíháním povstaleckých Srbů (Četniků a Komitadžů)[47] a staly se známé perzekucí Srbů zejména v Srby obydlených oblastech na východě Bosny, částečně i v odvetných akcích proti srbským Četnikům, kteří na podzim 1914 provedli útoky proti muslimské populaci v této oblasti.[48][49] Postup rakousko-uherských úřadů vedl v Bosně a Hercegovině k zatčení asi 5 500 občanů srbské národnosti, 700 až 2 200 lidí ve vězení zemřelo, zatímco 460 lidí bylo popraveno.[47] Přibližně 5 200 srbských rodin bylo z Bosny a Hercegoviny násilně vypovězeno.[47]

Království Jugoslávie (1918–1941)[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce v roce 1918 se Bosna a Hercegovina připojila k jihoslovanskému Státu Srbů, Chorvatů a Slovinců (brzy přejmenovaný na Jugoslávii). Politický život v Bosně byl v této době poznamenán dvěma hlavními trendy: sociálními a ekonomickými nepokoji ohledně přerozdělování majetku a formování několika politických stran, které často měnily koalice a spojenectví se stranami v jiných jugoslávských regionech.[35]

K dominantnímu ideologickém konfliktu jugoslávského státu mezi chorvatským regionalizmem a srbskou centralizací bylo hlavními etnickými skupinami Bosny přistupováno různě a byl závislý na celkové politické atmosféře.[16] Politické reformy provedené v nově zavedeném jugoslávském království přinesly Bosňákum výhod jen málo; podle posledního sčítání vlastníků půdy a obyvatelstva z roku 1910 podle náboženské příslušnosti provedené za Rakouska-Uherska vlastnili muslimové (Bosňáci) 91,1%, pravoslavní Srbové 6,0%, chorvatští katolíci 2,6% a další 0,3% majetku. Po reformách byli bosenští muslimové připraveni o celkem 1 175 305 hektarů zemědělské a lesní půdy.[50]

Ačkoli počáteční rozdělení země na 33 oblastí vymazalo přítomnost tradičních geografických entit z mapy, úsilí bosenských politiků jako Mehmed Spaho zajistilo, že šest oblastí vyrytých z Bosny a Hercegoviny odpovídalo šesti sandžakům z osmanských dob a tvořily tradiční hranici země jako celku.[16]

Zřízení Jugoslávského království v roce 1929 však přineslo změnu správních oblastí do banátů nebo bánovin, které se záměrně vyhýbaly všem historickým a etnickým liniím, čímž odstranily veškeré stopy po bosenské entitě.[16] Srbo-chorvatské napětí ohledně strukturování jugoslávského státu pokračovalo, přičemž koncepci oddělené bosenské divizi byla věnována jen malá nebo žádná pozornost.

Dohoda Cvetković-Maček dala v roce 1939 vzniknout chorvatský banát a v podstatě podpořila rozdělení Bosny mezi Chorvatsko a Srbsko.[36] Rostoucí hrozba nacistického Německa však nutila jugoslávské politiky, aby svou pozornost přesunuli. Po období appeasementu, podepsání paktu tří a vojenského převratu byla Jugoslávie 6. dubna 1941 nakonec napadena Německem.[16]

Druhá světová válka (1941–1945)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku 13. horská divize SS „Handschar“ (1. chorvatská).
Železniční most přes Neretvu v Jablanici, který byl během bitvy na Neretvě dvakrát zničen
Věčný plamen na památku vojenských i civiních obětí Druhé světové války

Jakmile bylo království Jugoslávie německými silami dobyto, byla celá Bosna postoupena nacistickému loutkovému státu, nezávislému státu Chorvatsko (NDH). Ustašovští vůdci NDH tak zahájili hromadné vyhlazování Srbů, Židů, Romů i chorvatských disidentů a později partyzánů Josipa Broze Tita, když založili tábory smrti.[51]

Jako státní náboženství byla uznána jen římskokatolická církev a také islám, zatímco pravoslaví jakožto symbol Srbů bylo tvrdě potlačováno.[52] Během ustašovské nadvlády v koncentračních táborech a během čistek zahynulo jen v Bosně a Hercegovině asi 209 000 Srbů a Černohorců.[53] Chorvati sice byli zdaleka největší etnickou skupinou, která tvořila ustašovce, nicméně viceprezident NDH a vůdce jugoslávské muslimské organizace Džafer Kulenović byl muslim a muslimové (Bosňáci) tvořili téměř 12% ustašovských vojenských a civilních složek.[54]

Mnoho Srbů se chopilo zbraní a připojilo se k Četnikům, srbskému nacionalistickému hnutí s cílem vytvořit v Jugoslávském království etnicky homogenní velký srbský stát.[55] Četnici pronásledovali a zabíjeli velké množství nerbů, komunistické Srby a komunistické sympatizanty, přičemž hlavním cílem bylo muslimské obyvatelstvo Bosny, Hercegoviny a Sandžaku.[56] Jakmile Četnici obsadili oblast, muslimští vesničané byli systematicky zabíjeni.[57] Ze 75 000 muslimů, kteří během války přišli o život v Bosně a Hercegovině,[53] zabili Četnici přibližně 30 000.[58]

Muslimové sloužili i v nacistických jednotkách Waffen SS.[59] Mezi dubnem 1941 a květnem 1945 bylo zabito 64 000 až 79 000 bosenských Chorvatů.[53] Z nich bylo Četniky zabito asi 18 000.

12. října 1941 podepsala skupina 108 významných sarajevských muslimů Usnesení sarajevských muslimů, kterým odsoudila perzekuci Srbů organizovaných Ustašovci, rozlišovala mezi muslimy, kteří se na těchto perzekucích podíleli a muslimskou populací jako celku o pronásledování muslimů Srby a požadovala bezpečnost pro všechny občany země bez ohledu na jejich totožnost.[60]

Od roku 1941 organizovali jugoslávští komunisté pod vedením Josipa Broze Tita vlastní mnohonárodnostní odbojové skupiny, partyzány, kteří bojovali proti silám Osy i Četnikům. 29. listopadu 1943 uspořádala Antifašistická rada národního osvobození Jugoslávie s Titem v čele zakládající konferenci v Jajcích, kde byla Bosna a Hercegovina obnovena jako republika v rámci jugoslávské federace ve svých habsburských hranicích.[61]

Vojenské úspěchy nakonec přiměl spojence k podpoře partyzánů, což mělo za následek úspěšnou Macleanovu misi, ale Tito nabídku pomoci odmítl a spoléhal se na své vlastní síly. Všechny hlavní vojenské ofenzívy antifašistického hnutí Jugoslávie proti nacistům a jejich místním podporovatelům byly vedeny v Bosně a Hercegovině a její národy nesly nátlak boje. Za druhé světové válce zemřelo v Bosně a Hercegovině více než 300 000 lidí.[62] Na konci války zřízení Socialistické federativní republiky Jugoslávie s ústavou z roku 1946 udělalo z Bosny a Hercegoviny oficiálně jednu ze šesti zakládajících republik v novém státě.[16]

Socialistická Jugoslávie (1945–1992)[editovat | editovat zdroj]

Vlajka Bosny a Hercegoviny za SFRJ

Vzhledem k centrální geografické poloze v rámci jugoslávské federace byla poválečná Bosna vybrána jako základna pro rozvoj zbrojního průmyslu. To přispělo k velké koncentraci zbraní a vojenského personálu v Bosně; významného faktoru ve válce, která následovala po rozpadu Jugoslávie v 90. letech.[16] Existence Bosny v Jugoslávii však byla z velké části relativně pokojná a velmi prosperující, s vysokou zaměstnaností, silnou průmyslovou a exportně orientovanou ekonomikou, dobrým vzdělávacím systémem a sociálním a zdravotním zabezpečením pro každého občana (Bosny a Hercegoviny), i když v rámci federace patřila ke slabším ekonomikám. V Bosně působilo několik mezinárodních společností - Volkswagen v rámci TAS (automobilka v Sarajevu, od roku 1972), Coca-Cola (od roku 1975), SKF Sweden (od roku 1967), Marlboro (tabákový průmysl v Sarajevu) a hotely Holiday Inn. Sarajevo byl i dějištěm zimních olympijských her v roce 1984.

Během padesátých a šedesátých let byla Bosna politicky slabá Jugoslávské republika. V 70. letech 20. století vznikla silná bosenská politická elita, částečně podněcovaná Titovým vedení v Hnutí nezúčastněných zemí a Bosňany sloužícími v diplomatickém sboru Jugoslávie. Při práci v socialistickém systému politici jako Džemal Bijedić, Branko Mikulić a Hamdija Pozderac posílili a chránili svrchovanost Bosny a Hercegoviny.[63] Jejich úsilí se ukázalo jako klíčové během turbulentního období po Titově smrti v roce 1980 a dnes je považováno za některé z prvních kroků k bosenské nezávislosti. Republika však neunikla stále silnějšímu nacionalistickému klimatu té doby. S pádem komunismu a začátkem rozpadu Jugoslávie začala doktrína tolerance ztrácet svou sílu a vznikla příležitost pro šíření nacionalistických prvků ve společnosti.

Válka v Bosně (1992–1995)[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Válka v Bosně.
Hořící budova bosenské vlády během Obléhání Sarajeva, 1992

18. listopadu 1990 se v celé Bosně a Hercegovině konaly parlamentní volby s vícero stranami. 25. listopadu následovalo druhé kolo, jehož výsledkem bylo národní shromáždění, ve kterém byla komunistická moc nahrazena koalicí tří etnických stran.[64] Po prohlášení nezávislosti Slovinskem a Chorvatskem na Jugoslávii došlo k výraznému rozdělení mezi obyvateli Bosny a Hercegoviny, pokud jde o otázku, zda zůstat v Jugoslávii (převážně zastáváno Srby) nebo hledat nezávislost (převážně zastáváno Bosňáky a Chorvaty).[zdroj?]

V době krize federace na začátku devadesátých let se mezi vedoucími představiteli bosenských Muslimů, Chorvatů a Srbů projevily rozpory ve věci formováni nezávislého státu. V březnu 1991 se sešli v Karađorđevu ve Vojvodině Slobodan MiloševićFranjo Tuđman, aby si dohodli rozdělení země mezi SrbskoChorvatsko. V důsledku pozdějšího vývoje jejich vzájemných vztahů však k tomu nedošlo.

BosňáciChorvati vyhlásili 3. března 1992 nezávislost Bosny a Hercegoviny na základě vůle bosenského a chorvatského obyvatelstva vyjádřené v referendu dne 1. března 1992. Srbové referendum bojkotovali a 7. dubna 1992 vyhlásili vlastní republiku. Politický konflikt přerostl v ozbrojené srážky, kterým padlo za oběť mnoho obyvatel Bosny a Hercegoviny (mj. v tzv. etnických čistkách) a které velmi posílily vzájemnou nevraživost mezi národnostmi země. V této válce bojoval prakticky každý proti každému. OSN vyslala do Bosny a Hercegoviny jednotky, které rozdělily bojující strany. Nadace Lidových novin se významně podílela na humanitární pomoci pro Bosnu a Hercegovinu. V rámci sbírky SOS Sarajevo se podařilo vybrat více než 30 milionů korun, což umožnilo vypravit humanitární konvoje s potravinami a hygienickými potřebami do Sarajeva, Tuzly, Goražde a Maglaje. Mezi lety 1995 až 1998 představoval celkový objem pomoci 150 milionů korun.[65] Po 42 měsících bojů byla pod tlakem Spojených států amerických 21. listopaduDaytonu uzavřena mírová dohoda, která byla slavnostně ratifikována všemi bojujícími stranami v Paříži 14. prosince 1995. V roce 2007 vstoupila Bosna a Hercegovina do Středoevropské zóny volného obchodu.

Protesty v roce 2014[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sociální nepokoje v Bosně a Hercegovině (2014).

4. února 2014 začaly na severu země ve městě Tuzla protesty proti vládě Federace Bosny a Hercegoviny, jedné ze dvou entit této země, které se nazývaly bosenské jaro s odkazem na arabské jaro. Dělníci z několika továren, které byly privatizovány a zbankrotovaly, se spojili, aby požadovali akci ohledně pracovních míst a nevyplacených platů a důchodů.[66] Brzy se protesty rozšířily do zbytku federace a násilné střety byly zaznamenány v téměř 20 městech, z nichž byla největší Sarajevo, Zenica, Mostar, Bihać, Brčko a Tuzla. Bosenská zpravodajská média informovala, že byly při vypuknutí násilností během protestů v Sarajevu, na severu v Tuzle, v Mostaru na jihu a v Zenici ve střední Bosně zraněny stovky lidí, včetně desítek policistů. V Republice srbské se podobná úroveň neklidu nebo aktivismu nevyskytla, ale stovky lidí se shromáždily na podporu protestů ve městě Banja Luka proti její samostatné vládě.[67][68][69]

Protesty byly největším ohniskem veřejného hněvu nad vysokou nezaměstnaností a po dvou desetiletích politické setrvačnosti v zemi od konce bosenské války v roce 1995.[70]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Bosny a Hercegoviny.
Cesta vlakem ze Sarajeva do Mostaru podél řeky Neretva
Řeka Una ve městě Bosanska Krupa
Stari Most v Mostaru

Bosna a Hercegovina leží na jihovýchodě Evropy, v západní části Balkánu. Hraničí s Chorvatskem na severu, severozápadě a na jihu; se Srbskem potom na východě a s Černou Horou na jihovýchodě.

Skládá se ze dvou geografických a historických oblastí: větší Bosny (okolo 42 000 km²) a menší Hercegoviny na jihu. Bosna je velice hornatá země, totéž platí i o Hercegovině (okolo 9 000 km²). Na severu se horské oblasti přeměňují v nížinaté Posáví, resp. v Panonskou nížinu. Dinárské části Bosny se táhnou od západu na východ. Hercegovina se skládá ze dvou částí: horské (vysoké) a jadranské (nízké) Hercegoviny, která se dotýká Jadranského moře v oblastech od Neumu po poloostrov Klek. Významná jsou rovněž tzv. polje, rozsáhlejší horská údolí, která se objevují při povodí bosenských řek (Uny, Vrbasu, Bosny, Driny), od jihu k severu, resp. na Neretvě od severu k jihu.

Hlavní město státu je Sarajevo (275 524, v metropolitní oblasti kolem 460 000), dalšími velkými městy jsou: Banja Luka (185 042), Tuzla (110 979), Zenica (110 663), Bijeljina (107 715), Mostar (105 797), Prijedor (89.397), Brčko, Bihać a Travnik.

Nejvyšším vrcholem je Maglić (2 386 m n. m.), který se nachází v jihovýchodní části země. Klima je mírné kontinentální; léta jsou teplá a zimy naopak chladné.

Klima[editovat | editovat zdroj]

Země se člení dle klimatických charakteristik na tři části: Panonská nížina, Horské a polohorské oblasti a Jaderské moře.

Panonská nížina leží na severu země a převládá v ní kontinentální klima. Zimy jsou mírné s průměrnou teplotou v nejchladnějším měsíci lednu od -0,2 do -0,9 °C. Naopak léta bývají dlouhá a teplá s průměrnou teplotou v nejteplejším měsíci červenci od 21 do 23 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje od 1 050 mm na západě území do 750 mm na východě území.

Horské a polohorské oblasti (známé v bosenštině jako planiny) zabírají většinu plochy Bosny a Hercegoviny. Jsou charakteristické krátkým teplým létem a dlouhou chladnou zimou. Průměrná celoroční teplota je 5 až 7 °C. Nejchladnější teplota je v lednu a pohybuje se od 2,5 do -3 °C. Minimální teploty mohou klesnout až na -35 °C. Roční úhrn srážek se pohybuje kolem 1 200 mm.

Klimatická oblast Jaderského moře zabírá jen velmi malou plochu na území kolem města Neum na jihu země. Je charakteristická dlouhými teplými léty a mírnou zimou. Průměrná celoroční teplota vzduchu se pohybuje od 14 do 14,7 °C. V oblasti jsou poměrně velké roční srážkové úhrny, které dosahují od 1 500 do 2 000 mm. Srážky jsou nejčastější v období zimy a jara, zatímco léta bývají poměrně suchá.[71]

Politický systém[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Politický systém Bosny a Hercegoviny.
Sarajevo, hlavní město Bosny a Hercegoviny
Malebné středobosenské městečko Visoko s bohatou historií
Budova prezídia v Sarajevu

Bosna a Hercegovina se skládá ze dvou entit – Federace Bosny a Hercegoviny a Republika srbská. Zvláštní postavení zaujímá distrikt Brčko, který je společně spravován oběma entitami.

Výkonná moc[editovat | editovat zdroj]

V čele země de facto stojí Vysoký představitel pro Bosnu a Hercegovinu, který je volený Radou pro implementaci míru (PIC) v souladu s Daytonskými mírovými dohodami.

Nejvyšším správním orgánem země je Předsednictvo Bosny a Hercegoviny neboli Prezídium (Predsjedništvo). To má tři členy (Bosňáka, Srba a Chorvata), kteří jsou do funkce voleni každé 4 roky. Na postu předsedy Předsednictva BaH se střídají každých 8 měsíců. Voleni jsou přímo (dva z Federace BaH a jeden z Republiky srbské).

Předsedu Rady ministrů (Vijeće ministara, Savjet ministara) jmenuje Předsednictvo BaH na návrh Parlamentu. Předseda Rady ministrů pak jmenuje celostátní ministry.

  • Ministerstva působící s působností pro celou Bosnu a Hercegovinu:[72]
    • Ministerstvo zahraničních věcí (Ministarstvo vanjskih/inostranih poslova)
    • Ministerstvo bezpečnosti (Ministarstvo sigurnosti/bezbjednosti),[73] složky:
      • Hraniční policie (Granična policija)
      • Cizinecká policie (Služba za poslove sa strancima)
      • Státní agentura vyšetřování a ochranu (Državna agencija za istrage i zaštitu, SIPA)
      • Kancelář pro spolupráce s Interpolem (Biro za saradnju/suradnju sa Interpolom)
      • ostatní složky – Policie – působí na republikových úrovních
    • Ministerstvo obrany (Ministarstvo odbrane/obrane)[74]
    • Ministerstvo financí a státní pokladny (Ministarstvo finansija/financija i trezora)
    • Ministerstvo spravedlnosti (Ministarstvo pravde)
    • Ministerstvo obchodu a hospodářství (Ministarstvo vanjske/spoljne trgovine i ekonomskih odnosa)
    • Ministerstvo komunikací a dopravy (Ministarstvo komunikacija i prometa/transporta)
    • Ministerstvo pro lidská práva a uprchlíky (Ministarstvo za ljudska prava i izbjeglice)
    • Ministerstvo občanských záležitostí (Ministarstvo civilnih poslova)

Parlament[editovat | editovat zdroj]

Zákonodárným orgánem je Parlament Bosny a Hercegoviny (Parlamentarna skupština), který má dvě komory: Sněmovnu národů (Dom naroda) a Poslaneckou sněmovnu (Predstavnički/Zastupnički dom). Sněmovna národů se skládá z 15 delegátů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federace BaH (5 Chorvatů a 5 Bosňáků) a z jedné třetiny v Republice srbské (5 Srbů). Poslanecká sněmovna se skládá ze 42 členů, kteří jsou ze dvou třetin voleni ve Federací BaH a z jedné třetiny v Republice srbské.

Ústavní soud[editovat | editovat zdroj]

Ústavní soud Bosny a Hercegoviny (Ustavni sud Bosne i Hercegovine) je nejvyšší a konečná instance v právním systému Bosny a Hercegoviny. Má devět členů; čtyři jsou voleni Poslaneckou sněmovnou Federace BaH (2 Bosňáci a 2 Chorvati), dva jsou voleni Národní sněmovnou Republiky srbské (2 Srbové) a tři členy volí předseda Evropského soudu pro lidská práva po konzultacích s Předsednictvem BaH.

Zahraniční vztahy[editovat | editovat zdroj]

Integrace do EU je jedním z hlavních politických cílů Bosny a Hercegoviny; proces stabilizace a přidružení zahájila v roce 2007. Zemím zapojených do procesu stabilizace a přidružení byla nabídnuta možnost se stát členskými státy EU, poté co splní nezbytné podmínky. Bosna a Hercegovina je tedy potenciální kandidátskou zemí pro vstup do EU.[75]

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Bosny a Hercegoviny.
Politická mapa Bosny a Hercegoviny

Bosna a Hercegovina je rozdělena na dvě, resp. tři, samosprávní jednotky (entity); těmi jsou Federace Bosny a Hercegoviny (25 989 km²), Republika srbská (25 208 km²) a oběma entitami spravovaný Distrikt Brčko (493 km²).

Název Hlavní město Vlajka Znak Poloha
Federace Bosny a Hercegoviny Sarajevo Flag of Bosnia and Herzegovina.svg Coat of arms of Bosnia and Herzegovina.svg Federation of Bosnia and Herzegovina in Bosnia and Herzegovina.svg
Republika srbská Sarajevo (Istočno Sarajevo)[76] (de iure)
Banja Luka (de facto)
Flag of the Republika Srpska.svg Seal of the Republika Srpska.svg Republika Srpska in Bosnia and Herzegovina.svg
Distrikt Brčko Brčko Flag of Bosnia and Herzegovina.svg Coat of arms of Bosnia and Herzegovina.svg Brcko District in Bosnia and Herzegovina.svg

Federace Bosny a Hercegoviny se skládá z 10 vysoce autonomních kantonů.

Republika srbská je centralizovaný region.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Bosny a Hercegoviny.
Rafinerie v Modriči
Turisté v bosenském městě Neum na pobřeží Jaderského moře

Bosna a Hercegovina byla vedle Makedonie nejzaostalejší republikou v bývalé socialistické Jugoslávii. Zemědělství bylo většinou v soukromých rukou, ale bylo nemechanizované, velmi nevýkonné a potraviny se musely dovážet.

V době socialismu bylo v BaH umístěno velké množství těžkého průmyslu. Závody, které se tu nacházely, byly významnou částí průmyslu celé SFRJ: zbrojovky, hutní a strojírenské továrny, stavební firmy. Dnes trpí zastaralým vybavením a nekonkurenceschopností svých výrobků na vyspělých trzích. Přesto ještě stále živí velkou část obyvatel; sektor služeb zatím nedosahuje podílu na hospodářství srovnatelného se západními zeměmi.

Tři roky války zničily většinu bosenského hospodářství a infrastruktury. Po ukončení bojů se výroba sice mírně zvýšila (19961998), zato ale růst se značně zpomalil (1999). HDP je i  nadále pod úrovní z roku 1990. Nezaměstnanost činila v roce 2002 okolo 40 %.

Na rozvoji ekonomiky BaH se podílí v rámci zahraniční rozvojové spolupráce (ZRS) i Česká republika (BaH byla zařazena mezi prioritní země české ZRS).

Dědictví války: minová pole[editovat | editovat zdroj]

Obrovským problémem pro rozvoj hospodářství, a také turistiky ale zůstává kolem 2 000 objevených (a zhruba dvojnásobku neobjevených) minových polí rozesetých hlavně v oblasti fronty (ta odpovídala velmi zhruba současnému členění na FBaHRS); nejvíce zaminované pak je okolí Sarajeva, které bylo několik let obléháno. Mnoho min je však také rozeseto i po celém zbytku území státu. Viz bosenské stránky o problematice minových polí.[77].

Silniční síť[editovat | editovat zdroj]

Nyní se díky mohutné pomoci západních (hlavně evropských) zemí situace zlepšuje. Silniční síť je na většině hlavních tahů dobře obnovena. Přesto však vzhledem k sílící motorizaci země na mnoha místech nedostačuje; výstavba dálnic, či jiných moderních silničních komunikací, postupuje velmi pomalu (pouze krátké úseku u SarajevaBanja Luky jsou v provozu).

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny.






Circle frame.svg

Etnické složení v Bosně a Hercegovině v roce 2013

     Bosňáci (50,11 %)
     Srbové (30,78 %)
     Chorvati (15,43 %)
     Ostatní (2,73 %)

Podle sčítání z roku 1991 žilo v Bosně a Hercegovině 4 377 000 obyvatel. Velké migrace během války v Jugoslávii v 90. letech způsobily v zemi velké demografické změny. Mezi lety 1991 a 2013 provést sčítání lidu znemožnily politické neshody. Sčítání lidu bylo nejprve naplánováno na rok 2011,[78] pak 2012,[79] ale nakonec k němu došlo v říjnu 2013. Podle sčítání v roce 2013 žilo v Bosně a Hercegovině celkem 3 791 622 obyvatel v 1,16 milionu domácnostech, tedy o 585 411 lidí méně než od posledního sčítání v roce 1991.[80]

Statistické informace se od té doby velmi změnily, jelikož během války v letech 19921995 zahynulo dle odhadů 100 000 obyvatel země (z toho 70 % Bosňáků, 25 % Srbů a 5 % Chorvatů), skoro polovina obyvatelstva byla přesídlena, a to jak v rámci země, tak i do zahraničí.

Etnické skupiny[editovat | editovat zdroj]

Bosna a Hercegovina je domovem tří "konstitutivních národů", mezi které patří Bosňáci, Srbové a Chorvati, plus několik menších skupin, včetně Židů a Romů.[81] Sčítání lidu roku 2013 ukázalo, že Bosnu a Hercegovinu obývá 50,1 % Bosňáků, 30,8 % Srbů, 15,4 % Chorvatů a 2,7 % ostatních.[82] Podle sčítání z roku 1991 v Bosně a Hercegovině žilo 44 % Bosňáků (kteří se tehdy deklarovali jako Muslimové), 31 % Srbů, 17 % Chorvatů a 6 % Jugoslávců. Náboženské rozdělení kopírovalo etnické složení: 88 % Chorvatů byli katolíci, přes 90 % Bosňáků muslimy a 99 % Srbů pravoslavnými.

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

Bosenská ústava nespecifikuje žádný oficiální jazyk.[83][84][85] Stejný status bosenštiny, srbštiny a chorvatštiny potvrdil ústavní soud v roce 2000.[85] Mluvčí tří daných jazyků si navzájem rozumějí, jazyky jsou dohromady známé jako srbochorvatština. Užívání jednoho z nich se stalo znakem etnické identity.[86] Bosenština a srbština se píší latinkou i cyrilicí, zatímco chorvatština jen latinkou.

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Náboženství v Bosně a Hercegovině (2013)
Náboženství procent
Islám
51 %
Pravoslaví
31 %
Katolictví
15 %
Ostatní/neuvedeno
3 %

Podle sčítání lidu z roku 2013 je v Bosně a Hercegovině většinové náboženství islám, které vyznává 51% populace a drtivá většina patří k sunnitům, 46% populace se identifikovalo jako křesťané, z nichž nejvíce přísluší k srbské pravoslavné církvi, což představuje 31% populace (většina z nich se identifikovala jako Srbové). Po nich následuje římskokatolická církev s 15 % (z nichž se většina identifikovala jako Chorvati), agnostici tvoří 0,3%, ateisté 0,8% a ostatní 1,15%, přičemž zbytek (1,1%) své náboženství nedeklaroval.[87] Průzkum v roce 2012 zjistil, že 54% z bosenských muslimů jsou nepraktikující muslimové, zatímco 38% následuje sunnu.[88]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kultura Bosny a Hercegoviny.

V žánru world music se stal mezinárodní hvězdou Goran Bregović. Začínal v kapele Bijelo dugme, která se stala nejpopulárnější rockovou skupinou v Jugoslávii. V jugoslávské populární hudbě se prosadil také Dino Merlin, Zdravko Čolić či Lepa Brena. Tomo Miličević je kytaristou známé americké skupiny Thirty Seconds to Mars.

Režisér Danis Tanović získal roku 2001 Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film. Režisérka Jasmila Žbanićová Zlatého medvěda na Berlinale. Emir Kusturica dvakrát získal Zlatou palmu v Cannes.

Andreja Pejićová se proslavila jako transsexuální modelka.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Travnický rodák Ivo Andrić

Bosna a Hercegovina má bohatou literaturu, narodil se zde nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivo Andrić. Dále básníci jako Chorvat Antun Branko Šimić, Aleksa Šantić, moderní prvky vnesl do bosenské poezie Jovan Dučić na konci 19. století, další je Mak Dizdar. K významným spisovatelům za jugoslávské éry patřil Branko Ćopić, Zlatko Topčić, Meša Selimović, Semezdin Mehmedinović, mezi dalšími Isak Samokovlija, Safvet-beg Bašagić, Abdulah Sidran; Ke klasikům 19. století patří satirik Petar Kočić, mezi další autoy patří Aleksandar Hemon a Nedžad Ibrišimović. K současným autorům patří Miljenko Jergović. Národní divadlo bylo založeno v roce 1919 v Sarajevu a jeho prvním režisérem byl dramatik Branislav Nušić. Časopisy jako Novi Plamen nebo Sarajevské sveske jsou některými z nejvýznamnějších publikací věnujících se kulturním a literárním tématům.

Umění[editovat | editovat zdroj]

Umění Bosny a Hercegoviny se neustále vyvíjelo a sahalo od původních středověkých náhrobků nazývaných Stećci po obrazy na dvoře Kotromanićů. Teprve s příchodem Rakousko-Uherka došlo ke skutečnému rozkvětu renesanční malby v Bosně. První vzdělaní umělci z evropských akademií se objevili počátkem 20. století. Patřili mezi ně Gabrijel Jurkić, Petar Šain, Roman Petrović a Lazar Drljača.

Po druhé světové válce byli populární umělci jako Mersad Berber a Safet Zec.

V roce 2007 bylo v Sarajevu založeno muzeum současného umění Ars Aevi, které zahrnuje díla renomovaných světových umělců.

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kuchyně Bosny a Hercegoviny.
Bosenská pita

Kuchyně Bosny a Hercegoviny je rozkročena mezi západními a východními vlivy. Kuchyně je blízko příbuzná turecké kuchyni, kuchyni středního Východu a dalším středomořským kuchyním. Díky vlivů Rakouska-Uherska je tu nicméně také mnoho kulinářských vlivů ze střední Evropy. Používá mnoho koření, ale obvykle v mírném množství. Typické suroviny jsou rajčata, brambory, cibule, česnek, paprika, okurka, mrkev, zelí, houby, špenát, cuketa, sušené čerstvé fazole, švestky, mléko a zakysaná smetana nazývaná pavlaka a kajmak. Mezi typické pokrmy z masa patří především hovězí a jehněčí. Místními specialitami jsou čevabčiči, burek, dolma, sarma, pilaf, guláš, ajvar a celá řada východních sladkostí. Nejlepší místní vína pocházejí z Hercegoviny, kde je klima vhodné pro pěstování vinné révy. Naopak v Bosně se vyrábí švestková nebo jablečná pálenka, rakija.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Samostatná Bosna a Hercegovina zatím nedosáhla na žádnou olympijskou medaili. Bosenští sportovci však dosáhli řady úspěchů v barvách bývalé Jugoslávie. Boxer Anton Josipović získal zlato na olympiádě v Los Angeles roku 1984. V jugoslávském fotbalovém týmu, který bral zlato na OH v Římě roku 1960 byli dva Bosňané, Tomislav Knez a Velimir Sombolac. V basketbalovém mužstvu, jež vyhrálo olympijský turnaj v Moskvě roku 1980, byli tři zástupci Socialistické republiky Bosna a Hercegovina: Mirza Delibašić, Dražen Dalipagić a Ratko Radovanović. Delibašić a Dalipagić byli navíc uvedeni do Síně slávy Mezinárodní basketbalové federace. Basketbalistka Razija Mujanovićová byla třikrát zvolena nejlepší hráčkou Evropy (1991, 1994, 1995). Na třech jugoslávských olympijských zlatýchv házené má podíl dokonce deset Bosňanů, mezi nimi dvě ženy: Svetlana Kitićová a Jasna Kolar-Merdanová. Kitićová byla navíc vyhlášena nejen nejlepší házenkářkou světa roku 1988, ale v roce 2010 dokonce nejlepší házenkářkou všech dob.[89] Kolar-Merdanová titul nejlepší házenkářky světa získala v roce 1990.[90] Z mužů lze jmenovat Zdravka Zovka, který po rozpadu Jugoslávie reprezentoval i Chorvatsko, či Abaze Arslanagiće, který byl u prvé zlaté z Mnichova 1972 jako hráč a u druhé z roku 1984 jako trenér. Házená má v Bosně velkou tradici, klub RK Borac Banja Luka sedmkrát vyhrál jugoslávskou ligu a v roce 1976 dokonce nejprestižnější klubovou soutěž Evropy, Pohár mistrů evropských zemí (dnes Liga mistrů). Basketbalovému týmu ze Sarajeva, jež dnes nese jméno KK Bosna Royal, se stejný úspěch povedl ve svém sportu roku 1979, ženskému družstvu ŽKK Jedinstvo Tuzla v roce 1989.

Jednu medaili, bronzovou, samostatná Bosna a Hercegovina již získala na mistrovství světa v atletice, díky běžci na 800 metrů Amelu Tukovi. Judista Amel Mekić se v roce 2011 stal mistrem Evropy.[91]

Bosna a Hercegovina se probojovala na Mistrovství světa ve fotbale 2014, kde získala 3 body proti Íránu a skončila třetí v základní skupině. Nejúspěšnějším bosenským fotbalistou je Edin Džeko, který strávil několik let i v české fotbalové lize. Nejúspěšnějším trenérem je Ivica Osim. Nejlepším bosenským fotbalistou posledních padesáti let byl v roce 2003 zvolen Safet Sušić. Elvir Baljić vyhrál Ligu mistrů UEFA s Realem Madrid, Hasan Salihamidžić s Bayernem Mnichov. Elvir Rahimić zvedl nad hlavu Pohár UEFA s CSKA Moskva.

Největší sportovní událostí konanou na území Bosny a Hercegoviny byly zimní olympijské hry roku 1984, jež hostilo Sarajevo. Šlo o první zimní hry v některé ze zemí východního bloku.[92]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky
  2. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  3. POPIS STANOVNIŠTVA, DOMAĆINSTAVA I STANOVA U BOSNI I HERCEGOVINI, 2013. REZULTATI POPISA [online]. Sarajevo: Agencija za statistiku Bosne i Hercegovine, Juni 2016. [cit. 2016-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-24. 
  4. Coastline World Factbook, 2006-08-22
  5. Bosna a Hercegovina: I: Úvod Archivováno 29. 10. 2009 na Wayback Machine, Encarta, 2006. 2009-10-31. – neplatný odkaz !
  6. Paul Mojzes. Religion and the war in Bosnia. Oxford University Press, 2000, p 22; „Medieval Bosnia was founded as an independent state (Banate) by Ban Kulin (1180-1204).“.. [s.l.]: [s.n.] (anglicky) 
  7. Robert J. Donia, John V.A Fine. Bosnia and Hercegovina: A Tradition Betrayed. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 2005. Dostupné online. (anglicky) , s. 71; Ve středověku se Bosňané nazývali „Bosňáci“, nebo používali ještě místní (krajská, regionální) jména.
  8. Pål Kolstø. Myths and boundaries in south-eastern Europe. [s.l.]: Hurst & Co., 2005. Dostupné online. (anglicky) , s. 120, . středověká Bosna byla země jednoho lidu, obyvatelé byly nazýváni Bošnjani a hlásili se ke třem vyznáním.
  9. Lonely Planet's Bosnia and Herzegovina Tourism Profile [online]. Lonely Planet. Dostupné online. 
  10. About the Sarajevo Film Festival [online]. Sarajevo Film Festival Official Website [cit. 2013-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 04-11-2012.  – neplatný odkaz !
  11. Inside Film's Guide to Film Festivals in Europe [online]. Inside Film. Dostupné online. 
  12. The Language Situation in Post-Dayton Bosnia and Herzegovina [online]. Toronto Slavic Quarterly [cit. 2013-10-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 03-07-2012. 
  13. Suetonius, Tiberius 16,17
  14. Miller, Norma. Tacitus: Annals I, 2002, ISBN 1-85399-358-1. It had originally been joined to Illyricum, but after the great Illyrian/Pannonian revolt of AD 6 it was made a separate province with its own governor
  15. Stipčević, Aleksandar, The Illyrians: History and Culture, 1974, Noyess Press
  16. a b c d e f g h i j k l Malcolm 2002.
  17. Ardian, Adzanela (Axhanela). Illyrian Bosnia and Herzegovina-an overview of a cultural legacy. [s.l.]: Centre for Balkan Studies, Online Balkan Centre, 2004. Dostupné online. (anglicky) 
  18. Gregory, Timothy E. (2010). A History of Byzantium (2 vyd.). Chichester: Wiley-Blackwell. str. 169.
  19. a b Robert J. Donia; JOHN VA FINE. Bosnia and Hercegovina: A Tradition Betrayed. [s.l.]: Columbia University Press, 1994. S. 14–16. (anglicky) 
  20. Hupchick, Dennis P. The Balkans from Constantinople to Communism, pp. 28–30. Palgrave Macmillan (2004)
  21. a b c Fine 1991, s. 53.
  22. a b Basic 2009, s. 123.
  23. Basic 2009, s. 123-28.
  24. Fine 1991, s. 223.
  25. Paul Mojzes. Religion and the war in Bosnia. Oxford University Press, 2000, p 22; "Medieval Bosnia was founded as an independent state (Banate) by Ban Kulin (1180–1204).".. [s.l.]: [s.n.] (anglicky) 
  26. Fine 1991, s. 288.
  27. Robert J. Donia, John V.A Fine. Bosnia and Hercegovina: A Tradition Betrayed. [s.l.]: C. Hurst & Co. Publishers, 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 September 2015. (anglicky) , p. 71; In the Middle Ages the Bosnians called themselves "Bosnians" or used even more local (county, regional) names.
  28. KOLSTØ, Pål. Myths and boundaries in south-eastern Europe. [s.l.]: Hurst & Co., 2005. Dostupné online. (anglicky) , p. 120; ..medieval Bosnia was a country of one people, of the single Bosnian people called the Bošnjani, who belonged to three confessions.
  29. John V.A. Fine. What is a Bosnian? [online]. London Review of Books; Vol.16 No.8. 28 April 1994 [cit. 2016-06-30]. S. 9–10.. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 December 2013. (anglicky) 
  30. Declared as national monument [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 January 2009. (anglicky) 
  31. Anđelić Pavao, Krunidbena i grobna crkva bosanskih vladara u Milima (Arnautovićima) kod Visokog. Glasnik Zemaljskog muzeja XXXIV/1979., Zemaljski muzej Bosne i Hercegovine, Sarajevo, 1980,183–247
  32. SINGLETON, Frederick Bernard. A Short History of the Yugoslav Peoples. [s.l.]: Cambridge University Press, 1985. ISBN 0-521-27485-0. S. 496. (anglicky) 
  33. BUZOV, Snježana. Ottoman Perceptions of Bosnia as Reflected in the Works of Ottoman Authors who Visited or Lived in Bosnia. Redakce Koller Markus.Chybí název periodika! University of Wisconsin Press, 2004, s. 83–92. (anglicky) 
  34. Velikonja 2003, s. 29–30.
  35. a b c Riedlmayer, Andras (1993). A Brief History of Bosnia–Herzegovina Archivováno 18. 6. 2006 na Wayback Machine. The Bosnian Manuscript Ingathering Project.
  36. a b c Imamović, Mustafa (1996). Historija Bošnjaka. Sarajevo: BZK Preporod; ISBN 9958-815-00-1
  37. KOLLER, Markus. Bosnien an der Schwelle zur Neuzeit : eine Kulturgeschichte der Gewalt. Munich: Oldenbourg, 2004. ISBN 978-3-486-57639-9. (anglicky) 
  38. HAJDARPASIC, Edin. Whose Bosnia? Nationalism and Political Imagination in the Balkans, 1840-1914. [s.l.]: Cornell University Press, 2015. Dostupné online. ISBN 9780801453717. S. 6–13. (anglicky) 
  39. Hajdarpasic 2015, s. 161-165.
  40. SUGAR, Peter. Industrialization of Bosnia-Hercegovina : 1878-1918. Seattle: University of Washington Press, 1963. ISBN 0295738146. (anglicky) 
  41. Albertini 2005, s. 94.
  42. Albertini 2005, s. 140.
  43. Albertini 2005, s. 227.
  44. KEIL, Soeren. Multinational Federalism in Bosnia and Herzegovina. London: Routledge, 2013. S. 61–62. (anglicky) 
  45. SCHACHINGER, Werner. Die Bosniaken kommen: Elitetruppe in der k.u.k. Armee, 1879–1918. [s.l.]: Leopold Stocker, 1989. (anglicky) 
  46. BANAC, Ivo. The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics. [s.l.]: Cornell University Press, 1988. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 January 2014. ISBN 978-0-8014-9493-2. S. 367. (anglicky) 
  47. a b c Velikonja 2003, s. 141.
  48. BANAC, Ivo. The National Question in Yugoslavia: Origins, History, Politics. [s.l.]: Cornell University Press, 1988. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 January 2014. ISBN 978-0-8014-9493-2. S. 149. (anglicky) 
  49. Tomasevich 2001, p. 485Šablona:Quote
  50. Danijela Nadj. An International Symposium "Southeastern Europe 1918–1995" [online]. Hic.hr [cit. 2006-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 August 2006. (anglicky) 
  51. Balkan 'Auschwitz' haunts Croatia. BBC News. 25 April 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 August 2012. (anglicky) 
  52. Ramet (2006), pgg. 118.
  53. a b c Philip J. Cohen. Serbia's Secret War: Propaganda and the Deceit of History. College Station: Texas A&M University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 978-0-89096-760-7. S. 109–10. (anglicky) 
  54. Velikonja 2003, s. 179.
  55. RAMET, Sabrina P. The Three Yugoslavias: State-Building and Legitimation, 1918–2005. Bloomington: Indiana University Press, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2015. ISBN 978-0-253-34656-8. S. 145. (anglicky) 
  56. TOMASEVICH, Jozo. War and Revolution in Yugoslavia, 1941–1945: The Chetniks. Stanford: Stanford University Press, 1975. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2015. ISBN 978-0-8047-0857-9. S. 256–261. (anglicky) 
  57. HOARE, Marko Attila. Genocide and Resistance in Hitler's Bosnia: The Partisans and the Chetniks 1941–1943. New York: Oxford University Press, 2006. ISBN 978-0-19-726380-8. S. 13. (anglicky) 
  58. GEIGER, Vladimir. Human Losses of the Croats in World War II and the Immediate Post-War Period Caused by the Chetniks (Yugoslav Army in the Fatherand) and the Partisans (People's Liberation Army and the Partisan Detachments of Yugoslavia/Yugoslav Army) and the Communist Authorities: Numerical Indicators. hrcak.srce.hr. Croatian Institute of History. S. 85–87. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2015. (anglicky) 
  59. LEPRE, George. Himmler's Bosnian Division: The Waffen-SS Handschar Division 1943–1945. [s.l.]: Schiffer Publishing, 1997. Dostupné online. ISBN 0-7643-0134-9. (anglicky) 
  60. HADŽIJAHIĆ, Muhamed. Istorija Naroda Bosne i Hercegovine. Sarajevo: Institut za istoriju radničkog pokreta, 1973. Kapitola Muslimanske rezolucije iz 1941 godine [Muslim resolutions of 1941], s. 277. (Serbo-Croatian) 
  61. REDŽIĆ, Enver. Bosnia and Herzegovina in the Second World War. London: Frank Cass, 2005. S. 225–227. (anglicky) 
  62. ŽERJAVIĆ, Vladimir. Yugoslavia manipulations with the number Second World War victims. [s.l.]: Croatian Information Centre Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016. ISBN 0-919817-32-7. (anglicky) 
  63. Stojic, Mile (2005). Branko Mikulic – socialist emperor manqué Archivováno 9. 8. 2006 na Wayback Machine. BH Dani
  64. The Balkans: A post-Communist History [online]. [cit. 2006-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2014. (anglicky) 
  65. Historie | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
  66. Bosnian protests: A Balkan Spring?. bbc.co.uk. 8 February 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 February 2014. (anglicky) 
  67. BILEFSKY, Dan. Protests Over Government and Economy Roil Bosnia. nytimes.com. 8 February 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2014. (anglicky) 
  68. Bosnian Protesters Torch Government Buildings in Sarajevo, Tuzla [online]. 8 February 2014 [cit. 2014-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 February 2014. (anglicky) 
  69. Bosnia–Hercegovina protests break out in violence. bbc.co.uk. 8 February 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 February 2014. (anglicky) 
  70. Bosnian protesters storm government buildings. The Sydney Morning Herald. 8 February 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 June 2014. (anglicky) 
  71. Mladen Stojanovič, Klima republike Srpske, Republički hidrometeorološki zavod Banja Luka Archivováno 12. 3. 2009 na Wayback Machine – neplatný odkaz !
  72. Ministerstva vlády BaH. www.vijeceministara.gov.ba [online]. [cit. 2010-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-11. 
  73. Ministerstvo bezpečnosti BaH. www.msb.gov.ba [online]. [cit. 2010-01-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-01-24. 
  74. Ministerstvo obrany BaH – dělení armády Archivováno 4. 10. 2011 na Wayback Machine – neplatný odkaz !
  75. European Commission – Enlargement – Bosnia and Herzegovina – Relations with the EU [online]. [cit. 2009-01-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26-01-2009. (anglicky) 
  76. Устав Републике Српске [online]. [cit. 2016-06-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4. 3. 2016. (anglicky) 
  77. Mapy minových polí Archivováno 15. 7. 2009 na Wayback Machine (vlevo nahoře odkaz: MINEFIELD MAP) – neplatný odkaz !
  78. LJUBAS, Zdravko. Hopes Fade For Census in Bosnia in 2011. Balkan Insight. 3 February 2011. Dostupné online [cit. 1 July 2016]. (anglicky) 
  79. Senka Kurt. Bosnia Edges Closer To Population Census [online]. 1 August 2011 [cit. 2013-03-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  80. abc, Census shows dramatic decline in Bosnian population since 1990s
  81. Second Class Citizens: Discrimination against Roma, Jews, and Other National Minorities in Bosnia and Herzegovina. www.hrw.org. Human Rights Watch, 4 April 2012. Dostupné online [cit. 1 July 2016]. (anglicky) 
  82. POPIS STANOVNIŠTVA, DOMAĆINSTAVA I STANOVA U BOSNI I HERCEGOVINI, 2013., REZULTATI POPISA. Sarajevo: Agencija za statistiku Bosne i Hercegovine, 2016. 258 s. S. 54. 
  83. FAINGOLD, Eduardo D. Language rights and language justice in the constitutions of the world. Language Problems & Language Planning. 2004, s. 11-24. DOI:10.1075/lplp.28.1.03fai. (anglicky) 
  84. SADURSKI, Wojciech. Rights Before Courts: A Study of Constitutional Courts in Postcommunist States of Central and Eastern Europe. [s.l.]: Springer, 2005. ISBN 1402030061. S. 342. (anglicky) 
  85. a b FOOTITT, Hilary; KELLY, Michael. Languages at War: Policies and Practices of Language Contacts in Conflict. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2012. ISBN 0230368778. S. 111-120. (anglicky) 
  86. GREENBERG, Robert David. Language and Identity in the Balkans: Serbo-Croatian and its Disintegration. Oxford: Oxford University Press, 2004. ISBN 978-0-19-925815-4. (anglicky) 
  87. CIA – The World Factbook – Bosnia and Herzegovina [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. The World's Muslims: Unity and Diversity [online]. Pew Research Center, 2012 [cit. 2016-04-07]. S. 30. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-01-26. (anglicky) 
  89. Svetlana Kitic voted best female player ever. www.ihf.info [online]. [cit. 2018-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  90. All the previous World Handball Players. www.ihf.info [online]. [cit. 2018-11-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  91. Amel Mekic puts Bosnia and Herzegovina on the map. EJU.net - European Judo Union [online]. [cit. 2018-11-17]. Dostupné online. 
  92. SAMKOVÁ, Bronislava. Zapomenuté olympijské sportoviště v Sarajevu - Asociace recentní archeologie. recentniarcheologie.cz [online]. [cit. 2018-11-17]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HLADKÝ, Ladislav. Bosenští Muslimové (Bosňáci) – proces vzniku národa. Historický obzor, 1997, 8(5/6), s. 112–118.
  • MUJANOVIĆ, Mihad: Muslimové, a ne mohamedáni! Ke kořenům bosňáckého národního hnutí v letech 1878-1918. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2018. ISBN 978-80-7308-766-1
  • PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Jihoslovanských zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. ISBN 978-80-7106-375-9. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]