Nezávislý stát Chorvatsko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nezávislý stát Chorvatsko
Nezavisna Država Hrvatska
 Království Srbů, Chorvatů a Slovinců 1941–1945 Socialistická federativní republika Jugoslávie 
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
hlavní město:
rozloha:
115 133 km² (1941)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
6 966 729 (1941)
státní útvar
monarchie - de jure protektorát Itálie
de facto loutkový stát Třetí říše pod vládou Ustašovců.
vznik:
zánik:
8. května 1945 (Osvobozením)
Státní útvary a území
Předcházející:
Království Srbů, Chorvatů a Slovinců Království Srbů, Chorvatů a Slovinců
Nástupnické:
Socialistická federativní republika Jugoslávie Socialistická federativní republika Jugoslávie

Nezávislý stát Chorvatsko (chorvatsky Nezavisna Država Hrvatska) bylo označení pro chorvatský stát, existující v dobách druhé světové války jako loutková země Třetí říše a Itálie pod vládou tehdejších ustašovců. Nezávislý stát Chorvatsko se rozkládal na většině území dřívější Chorvatské bánoviny. Připojil zbytek Bosny a Srem. Ve prospěch Maďarska Chorvatsko ztratilo oblast Mezimuří a Baranje. Itálie navíc anektovala rozsáhlé oblasti jaderského pobřeží.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Navázání kontaktů a vytipování vhodné chvíle pro vyhlášení nezávislosti připravil pro chorvatské fašistické představitele německý zástupce, Edmund Wessenmayer.[1]

Krátce po vstupu německých armád do Jugoslávie, vyhlásil proto dne 10. dubna 1941 v Záhřebu domácí představitel ustašovců Slavko Kvaternik ve jménu Ante Paveliće Nezávislý stát Chorvatsko (Nezavisna Država Hrvatska – NDH). Vyhlášení bylo odvysíláno rádiem do všech koutů tehdejšího Chorvatska.[1]

Nový stát měl rozlohu okolo 100 000 km² a 6,5 miliónu obyvatel. 12. dubna byla sestavena provizorní chorvatská vláda. 15. dubna dorazil Ante Pavelić do Záhřebu a přijal titul vůdce národa, poglavnik. 17. dubna sestavil Pavelić svoji vládu z domácích i exilových představitelů Ustaše. Členy byli např. Slavko Kvaternik (ministr Domobrany), Andrija Artuković (ministr vnitra), Mile Budak (ministr školství), nebo Mladen Lorković (ministr zahraničí). Parlament, sabor, byl čistě formální institucí. Nový režim prohlásil za svůj cíl vytvoření „křesťansko-korporativního státu.“[zdroj?]

Formování státu, vliv velmocí[editovat | editovat zdroj]

princ Aimon, vévoda ze Spoleta

Itálie se snažila dostat Chorvatsko pod svůj vliv.[zdroj?] Na setkání mezi německým ministrem zahraničí Ribbentropem a jeho italským protějškem Cianem v Imperial Hotelu ve Vídni 21. a 22. dubna 1941 požadovala Itálie jaderské pobřeží od Rijeky po Kotor a personální unii Itálie a Chorvatska pod savojskou dynastií.

Ribbentrop tušil, že italské požadavky by Pavelićův režim zničily. Navíc italská generalita ani italský král příliš nepodporovali Mussoliniho dalmatské výboje. Proto došlo ke kompromisu, ve kterém Itálie získala jen část dalmatského pobřeží od Zadaru po Split a většinu dalmatských ostrovů. Do své sféry vlivu dostala Itálie moři bližší polovinu NDH, severní část připadla do zájmové oblasti Německa. Oba státy do svých sfér umístily vlastní vojenské jednotky.

Podle římské dohody z 18. května 1941, ve které byla určena i chorvatsko-italská hranice, si Chorvatsko nesmělo postavit válečné námořnictvo ani stavět vojenské objekty na jaderském pobřeží a nemohlo uzavírat bez italského vědomí mezinárodní smlouvy. Chorvatská armáda byla v italské zájmové sféře podřízena italské. Za panovníka NDH byl vybrán italský princ Aimon, vévoda ze Spoleta, který měl nastoupit jako Tomislav II. Do Chorvatska však nikdy nepřijel. Chorvatsko a Itálie uzavřely i společnou měnovou a celní unii. Přistoupení k Ose podepsalo Chorvatsko 15. května 1941 v Benátkách. Po celou dobu války byla NDH ve sporu s Maďarskem o oblast Medjumurje, dohoda o společné hranici však nikdy nebyla podepsána. I když se Pavelić snažil získat si Německo přátelskou politikou jako určitou protiváhu proti Itálii, přenechal Hitler nakonec vliv v NDH Mussolinimu. Hitler přímo v září 1941 řekl Pavelićovi, že o jeho zemi rozhodují jen Italové.

Německo si v Chorvatsku hlídalo jen své ekonomické zájmy prostřednictvím generála Glaise von Horstenau. Německé vojsko hlídalo klíčové komunikace a využívalo chorvatský průmyslový pontenciál; nikoliv ovšem pouze způsobem, že by byla produkce továren vyvážena do Říše, nýbrž byla řada závodů kompletně rozmontována a i s dělníky převezena do Německa. Později se Němci stáhli z větší části "svého" území, neboť byl stále aktuálnější problém dostatečného počtu vojenských sil na Východní frontě a také v Srbsku, kde propukaly sporadické nepokoje a řádili jak četnici, tak komunističtí partyzáni.

V prosinci 1942 navrhovali Italové, aby Chorvatsko přijalo stejný statut, jaký měla Albánie, výměnou za to by byla k NDH připojena Dalmácie.[zdroj?] Záhřebská vláda nabídku odmítla.

Politická situace[editovat | editovat zdroj]

Na konci 30. let byly antijugoslávské tendence v chorvatské společnosti nezanedbatelné. Odtržení od nenáviděného království přivítala většina veřejnosti, včetně vlivné Chorvatské selské strany. Uchopení moci ustašovským hnutím a přímé zapojení do války, cizí okupace a násilná politika vůči příslušníkům jiných národů však vyvolala buď pochybnosti, nebo odpor. Členové HSS byli několikrát vyzváni, aby přešli k režimu, učinila to však jen malá část, která byla značně neaktivní a i nadále zachovávala nepřátelský až rezignovaný postoj k tehdejší situaci. Mezi srbským obyvatelstvem rostly sympatie k partyzánskému hnutí a komunistům, kteří hlásali rovnost všech národů v nové a federativní Jugoslávii.

Postavení nechorvatského obyvatelstva[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Nechorvatské obyvatelstvo v NDH.

V duchu nacistické ideologie byl také na území NDH prohlášen za jediný „árijský národ“ národ chorvatský, odvozující svůj původ údajně již od dávných Gótů. Již 17. dubna 1941 byly přijaty první zákony na ochranu chorvatského národa, který ovšem tvořil jen 50 % obyvatelstva NDH.[zdroj?] Dále byly schváleny zákony namířené proti Srbům a Židům. Židé byli buď odvezeni do koncentračních táborů v Německu, nebo v Chorvatsku, některým se podařilo uprchnout do italského prostoru, kde protižidovská opatření neplatila, část se přidala k partyzánům. Naproti tomu bosenští Muslimové byli považováni za nejčistší složku chorvatského národa. NDH byla prohlášena za zemi dvou náboženství, katolického a islámského. V Záhřebu vznikla úpravou meštrovićova pavilonu mešita. Hlavním důvodem pro podporu bosenských muslimů byla hlavně snaha rozklížit vztahy se Srby v Bosně a naklonit si toto obyvatelstvo na stranu tehdejšího režimu. Tato myšlenka, ač může znít značně překvapivě, nebyla v chorvatském prostředí nová; již nějakou dobu si s ní pohrávala řada chorvatských politických proudů, které se objevovaly již v druhé polovině 19. století.

Srbové tvořili asi 30 % obyvatel státu,[zdroj?] ovšem podle vyjádření ministra Milovana Žaniće[zdroj?] pro ně nebylo v Chorvatsku místo. Byli proto masově vyháněni, zabíjeni a nuceni ke konverzi ke katolictví. Do konce války bylo do Srbska vyhnáno 300 000 Srbů, asi 200 000 dalších bylo násilně pokatoličtěno. V NDH vzniklo několik koncentračních táborů, největším z nich tábor Jasenovac, dalšími byly např. Kerestinec, Stara Gradiška nebo Koprivnica. Počet obětí koncentračního tábora Jasenovac se odhaduje asi na 800 000. Na mnoha místech byly ustašovskými jednotkami vyvražděny celé srbské vesnice.[zdroj?] Teror se projevil už v květnu 1941 při nájezdech tzv. divokých ustašů.[zdroj?] Již v srpnu Němci a Italové proti této brutalitě protestovali.[zdroj?] Toto období bylo později v dobách zhoršených srbsko-chorvatských vztahů 80. a hlavně 90. let 20. století popisováno jako "srbská genocida".

Armáda[editovat | editovat zdroj]

Chorvatská armáda se formovala od května 1941, dělila se na elitní jednotky Ustaše a jednotky Domobrany, v roce 1943 měla 130 000 příslušníků. Po německém útoku na SSSR vyslalo Chorvatsko 8 000 vojáků dobrovolnické Chorvatské legie, aby se přidalo po bok německých armád.

Náboženství a NDH[editovat | editovat zdroj]

Představitelé chorvatské katolické církve se k režimu stavěli rozdílně. Někteří duchovní ustašovce podporovali, např. sarajevský arcibiskup Šariš, naproti tomu mostarský biskup Alojzije Mišić odmítal ve své diecézi ustašovské násilí. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac se snažil v několika dopisech Pavelićovi protestovat proti ustašovským excesům a koncentračnímu táboru Jasenovac. I když Stepinac nikdy veřejně ustašovský režim neodsoudil, soukromě se snažil pomáhat jednotlivým Židům. Pavelić byl nucen zabývat se neklidnou etnickou situací v zemi, aby úplně neztratil německou podporu, protože teror příliš nepřispíval ke klidu, který Německo v této oblasti potřebovalo. 21. února 1942 vyhlásil ustanovení Chorvatské pravoslavně církve. 7. června 1942 byl do úřadu metropolity této nové církve uveden ruský porevoluční emigrant Grigorij Maksimov pod jménem Germogen. Církev nikdy nezískala vliv mezi srbskými pravoslavnými. Kvůli rostoucímu neklidu a etnickému konfliktu v Bosně a Hercegovině se někteří představitelé bosenských Muslimů rozhodli více spolupracovat s Němci ve snaze získat autonomii. 1. listopadu 1942 zaslali Hitlerovi memorandum, ve kterém odsoudili poměry panující v NDH a žádali vytvoření vlastní armády, tzv. Bosenské stráže podřízené wehrmachtu a snažili se získat příslib vzniku německého protektorátu, tzv. Župy B. (osny), Němci tyto požadavky odmítli, jediné co vzniklo, byla 13. horská divize SS „Handschar“ (1. chorvatská).

Válka v NDH[editovat | editovat zdroj]

Administrativní členění

Už od léta 1941 ztrácelo Chorvatsko kontrolu nad svým územím. Venkovské oblasti se staly centrem povstalců. 13. listopadu 1941 si německý generál Glaise von Horstenau stěžoval, že jen asi třetina NDH je v rukou chorvatské vlády. K novému režimu nebyli přátelsky nakloněni ani levice a intelektuálové. Na území Bosny a Hercegoviny působil odboj srbských četniků a komunistických partyzánů. Do chorvatských záležitostí proto musely zasahovat Německo a Itálie. Ustašovci si mezi Chorvaty nikdy nedokázali vytvořit širokou lidovou základnu. Oproti německé NSDAP nedokázali ustašovci nadchnout masy, např. Ante Pavelić žil z obavy před atentáty v ústraní, na veřejnosti se ukazoval jen zřídka. Podporu nacházelo hnutí snad jen na venkově, hlavně v oblastech Liky a Kordunu. 10. září 1943 se Itálie vzdala, NDH bylo slíbeno připojení bývalé italské Dalmácie. Partyzáni, kterým se roku 1943 dostalo významné mezinárodní podpory, stále více posilovali své pozice. Situaci mezi chorvatskými představiteli se stávala stále více napjatější, vytvořila se skupina, která chtěla uzavřít mír se Spojenci a skupina, která chtěla stát po boku Německa až do hořkého konce. V červenci 1944 byli zatčeni Mladen Lorković a Ante Vokić za přípravu prospojeneckého převratu. V říjnu 1944 padl Split a fronta se na půl roku ustálila. V únoru 1945 padl Mostar, v dubnu Vukovar. Chorvatská armáda se začala stahovat do Rakouska, aby se vzdala Spojencům. Zbylí ustašovci se neúspěšně snažili předat moc do rukou kardinála Stepinace. Pavelić uprchl do Rakouska a zemřel ve Španělsku v roce 1959. 8. května 1945 vstoupily partyzánské jednotky do Záhřebu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PETAR-BRAJOVIĆ, Đuro. Jugoslavija u Drugom svetskom ratu. Beograd : Veljko Vlahović, 1986. S. 35. (srbochorvatština) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu