Mostar

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O mimoúrovňové křižovatce v Bělehradu pojednává článek Křižovatka Mostar.
Mostar
Mostar Old Town Panorama 2007.jpg
Mostar – znak
znak
Mostar – vlajka
vlajka
Poloha
Souřadnice
Nadmořská výška 60 m n. m.
Stát Bosna a HercegovinaBosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina
Mostar na mapě
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 1 175 km²
Správa
Vznik 1452
Oficiální web www.mostar.ba
Telefonní předvolba 036
PSČ 88000
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mostar (v srbské cyrilici Мостар) je město v jižní části Bosny a Hercegoviny, kulturní a společenské centrum regionu Hercegovina, hlavní město Hercegovsko-neretvanského kantonu, a jedno z největších měst v zemi. Situováno je v údolí řeky Neretva, mezi horami Hum a Velež. Podle údajů z posledního (2013) sčítání lidu žije v Mostaru 64 301 obyvatel, z toho v širším městě 105 797 obyvatel. Mostar je také turisticky velmi atraktivním městem v Bosně díky ikonickému mostu, symbolu města.

Eytomologie[editovat | editovat zdroj]

Město získalo svůj název díky tzv. mostarům, lidé, kteří hlídali dnešní Starý most, resp. oba jeho konce na břehu řeky Neretvy.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Podle údajů z posledního sčítání lidu žije v Mostaru 64 301 obyvatel, z toho v širším městě 105 797 obyvatel. Obyvatelstvo je etnicky smíšené; 48,4 % obyvatel se hlásí k chorvatské národnosti, 44,1 % k bosňácké a 4,1 % k srbské. Ze všech měst v Bosně a Hercegovině je zde nejpočetnější chorvatská komunita; Mostar je tak neformálním centrem Chorvatů v zemi.

Na území celého města žilo v roce 2013 51 216 osob hlásících se k chorvatské, 46 752 osob hlásící se k bosňácké a 4 421 osob hlásící se k srbské národnosti.

Do 90. let 20. století, resp. do bosenské války, žila v Mostaru i početná komunita Srbů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Počátky osídlení[editovat | editovat zdroj]

Lokalita dnešního města Mostaru byla osídlena již v dobách prehistorie. O tom svědčí početná archeologická naleziště, kde byly nalezeny pozůstatky z neolitu, doby bronzové i doby železné. Mezi nálezy patří náhrobky, zbraně, peníze a další.

V dobách existence Římské říše žil v místě dnešního města Mostaru ilirský kmen Daorsi. Obývali levý břeh řeky Neretvy od dnešního Mostaru přes Gabelu (u hranice s Chorvatskem až po město Metković. Jejich hlavní centrum se nacházelo v osadě v blízkosti současné vesnice Ošanjići.

Po vytlačení Ilyrů a příchodu Římanů zde vznikla kolonie Naroni (v blízkosti obce Vid u města Metković a celé údolí Neretvy bylo začleněno pod provincii Dalmatia). Vznikaly první římské cesty. V římské době byla ve vesnici Cim (dnes součást města Mostar) zbudována bazilika. Obdobná stojí také i v nedaleké vesnici Žitomislići.

Středověk[editovat | editovat zdroj]

Současné město se rozvinulo okolo dvou věží, resp. malé pevnosti v polovině 15. století za vlády Stjepana Vukčiće Kosači. Na pravém břehu řeky Neretvy stála pevnost Tara a na levém břehu pevnost Halebija. Věže sloužily k ochraně dřevěného mostu, který se nacházel na místě současného kamenného. První písemná zmínka o městě je datována k 3. dubnu 1452 v dubrovnických záznamech o majetkových převodech. Vladislav Hercegović se vzbouřil proti svému otci Štěpánovi a zabral mu některé jeho majetky, mezi které patřil Blagaj a dvě pevnosti u mostu na Neretvě. Most je dále připomínán v roce 1444 v dokumentu aragonsko-neapolského krále Alfonse V..

V roce 1468 ovládli údolí řeky Neretvy Osmanští Turci. Tehdy se zde již nacházel starší most.[1] V místě dnešního města nechali zbudovat pevnost Köprühisar (pevnost u mostu). Ta nahradila původní, menší opevnění. Díky tomu, že v hlubokém údolí řeky Neretvy bylo možné překročit vodní tok pouze zde, se zde začala tvořit osada a později i samostatné město. To mělo nejprve patnáct domů, později se začalo rozvíjet dále do krajiny. Mezi lety 15221566 bylo město také opevněno hradbami. Vzhledem ke své strategické pozici bylo určeno za hlavní město sandžaku Hercegovina (turecké správní jednotky). V 16. a 17. století zažilo značný rozvoj; byl zde živý trh a počet obyvatel se pohyboval okolo deseti tisíc. Ve středověkém městě s úzkými uličkami se nacházela celkem čtyři tržiště, čtyři další existovala za hradbami města. Legendární kamenný most nařídil vybudovat tehdejší turecký sultán Sulejman I.

Po roce 1700 město zažívalo spolu s hospodářským poklesem Osmanské říše vlastní úpadek.[1] V roce 1833 byl zřízen hercegovinský pašalík s hlavním městem Mostarem a s Ali-pašou Rizvanbegovićem jako správcem. Prominentní turecký politik přinesl jistou popularitu městu, a tak zde byly otevřeny i konzuláty některých zemí, konkrétně Rakouska, Itálie, Ruska, Velké Británie a Francie. Modernizace i liberalizace poměrů v Mostaru se také projevily výstavbou nových kostelů; mezi první z nich patřil pravoslavný chrám dokončený roku 1834. Postaven byl rovněž římskokatolický i kostel sv. Petra a Pavla. V roce 1862 byla také zbudována první moderní silnice, která spojila Mostar údolím Neretvy s přístavem Metkovićem.

Přelom 19. a 20. století[editovat | editovat zdroj]

Mostar na počátku 20. století.
Kolorovaná pohlednice Mostaru z přelomu 19. a 20. století.

Roku 1878 se dostalo město pod Rakousko-uherskou správu, kde se tak stalo důležitým obchodním centrem. V roce 1881 se město stalo sídlem biskupství Mostar-Duvno. V téže době bylo vnímáno jako neoficiální hlavní město regionu Hercegoviny. Obyvatelstvo bylo nábožensky, stejně jako v celé tehdejší Bosně, značně smíšené. Podle sčítání lidu z roku 1885 žilo v Mostaru 6825 muslimů, 3369 pravoslavných a 2359 římských katolíků. Pravoslavné obyvatelstvo začalo ještě před odchodem turecké správy dominovat v oblasti obchodu.

Během rakousko-uherské správy se Mostar postupně rozvíjel a modernizoval; vznikaly školy a v roce 1888 získalo město i železniční spojení (byť úzkorozchodné) se zbytkem mocnářství. Železniční a silniční investice byly pro rozvoj Bosny se zaostalou dopravní infrastrukturou hlavní prioritou. Město se rozšiřovalo především na pravý břeh řeky Neretvy, kde bylo poměrně hodně místa a kde bylo možné vybudovat síť ulic v evropském smyslu. Ta se stala kontrastem k starobylému městu na levobřežní straně, a které bylo navíc sevřeno horským masivem i kaňonem řeky.

Některé z objektů, např. místní gymnázium, projektovali i čeští architekti (např. František Blažek). Stejně jako ve zbytku Bosny a Hercegoviny, i v Mostaru vznikaly nové stavby v tzv. pseudomaurském stylu, který zahrnuje např. Hotel Narenta, Elči Ibrahim-pašovu medresu a další. Známý český rodák, Karel Pařík, navrhl např. palác metropolity. Mezi další významné osobnosti, které působily v Mostaru v této době, byl např. Miloš Komadina, nebo Maximilian David. Na začátku 20. století přicházely i osobnosti, které již vystudovaly v Bosně, např. na škole v Sarajevu (Đorđe Knezić).

V této době vyrostla evropská Hlavní ulice (Glavna ulica). Vybudovány byly vodovody, veřejné osvětlení a zavedena elektřina. Byla uskutečněna také plynofikace.[2] Za vlády Rakousko-Uherska vznikaly především velkolepé správní budovy. Město se však nepřebudovalo zcela od základu; jeho historická turecká část zůstala téměř netknutá, zatímco nové objekty, tolik potřebné pro moderní město, byly budovány na jeho západním okraji a na druhém břehu řeky Neretvy. Do dějin města se zapsal především tehdejší starosta Mujaga Komadina.

20. století[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu 19. a 20. století se stalo také i centrem literární tvorby; bosenkosrbští autoři, jako např. Aleksa Šantić, či Jovan Dučić zde vydávali významný časopis Zora, který se vyjadřoval k řadě politických i společenských událostí tehdejší Bosny pod rakouskou správou.

Po první světové válce se stal Mostar součástí Království SHS a Království Jugoslávie. Vzhledem k ekonomickým problémům království a značné politické nestabilitě však dvacet let meziválečné doby nepřineslo Mostaru výraznější rozvoj.[2] Mostar byl nejprve součástí Přímořské bánoviny[3] a později Chorvatské bánoviny.

Mostar byl součástí Nezávislého státu Chorvatsko, který byl vyhlášen v dubnu 1941. Jen o několik měsíců později byly na základě diskriminačních zákonů zatýkáni a odsouváni první Židé a Srbové. V celkem třech vlnách bylo zatčeno, uvězněno a zabito několik set osob, včetně příslušníků tehdejší mostarské inteligence. Město se nacházelo v italské operační zóně (tzn. bylo zde přítomné italské vojsko[4]) fašistického Chorvatska. Na město prováděly čas od času v závěrečných fázích války výpady také různé četnické sbory, které si za cíl kladly především místní chorvatské a muslimské obyvatelstvo. Mostařané bojovali v různých armádách a ozbrojených formacích na obou stranách během války. Značný počet místního obyvatelstva se přidal k partyzánské armádě. 14. února 1945 byl Mostar osvobozen jednotkami jugoslávských partyzánů.[5]

Osvobození Mostaru v únoru 1945.

V roce 1948 mělo okolo dvaceti tisíc obyvatel. Struktura obyvatel se značně změnila, neboť po válce přišlo do Mostaru spousta uprchlíků, především z okolí měst Gacko, Nevesinje a Duvno (dnes Tomislavgrad). Město se rozvíjelo co do počtu obyvatel především díky příchodu lidí z chudého hercegovinského venkova.

Po druhé světové válce byly zahájeny plány rychlé industrializace Jugoslávie. V rámci nich byly rozvíjeny průmyslové kapacity i v Mostaru. Industrializace byla sice navržena velkoryse, narážela však na problémy co do výrobních kapacit. V okolí Mostaru se sice nacházela ložiska bauxitu, jejich využívání však bylo možné rozvíjet jen pomalu, neboť dopravní infrastruktura byla naprosto nedostatečná. Nově zakládané podniky nebyly schopné plnit v rámci prvního pětiletého plánu své cíle, mnohdy tak činily jen ze třetiny nebo z poloviny. I přesto si nakonec Vznikly na zpracování tabáku, bauxitu, výrobu vína, letecký průmysl a výrobu hliníku našly své místo v jugoslávském hospodářství. V továrně Soko byly vyráběny součástky pro letadla a v továrně Hercegovina Auto zase automobily.[2] Na řece Neretvě byla vybudována řada přehrad, které poskytly pro továrny elektrickou energii. Západně od centra města bylo vybudováno rozsáhlé panelové sídliště. Byla také zmodernizována železniční trať, díky níž je Mostar napojen na jih na přístav Ploče a na sever k Sarajevu. Počet obyvatel Mostaru rychle rostl; zatímco roku 1961 mělo město 35 242 obyvatel, o deset let později již 47 802, v roce 1981 63 427 a v roce 1991 mělo město samotné 83 686 obyvatel.[2]

V 70. a 80. letech byl Mostar díky své vhodné poloze blízko pobřeží Jaderského moře vybrán jako vhodný cíl pro rozvoj turistiky. Bylo obnoveno historické centrum města a do Mostaru začali jezdit turisté, kteří jinak pobývali výhradně na pobřeží moře. Pro historické jádro byl rozvoj turistického průmyslu značnou spásou, neboť jeho technický stav se ukázal být již velmi špatný. Dokumentace stavu jednotlivých historických domů byla zahájena v roce 1977, poté byla obnovena obě nábřeží, mostecké věže a Starý most, několik mešit a další staré domy ve středu města.

Přelom 20. a 21. století[editovat | editovat zdroj]

Poté, co v dubnu 1992 vyhlásila republika Bosna a Hercegovina nezávislost, obklíčily město jednotky Jugoslávské lidové armády. Proti ní bojovali místní Chorvati, kteří zorganizovali vlastní ozbrojenou organizaci – Chorvatskou radu obrany. Jugoslávská armáda a bosenskosrbské síly město ostřelovaly v periodických obdobích.[6]

Teprve ale až v roce 1993 vypukl střet mezi místním chorvatským a bosenskomuslimským obyvatelstvem. Město bylo rozděleno mezi obě strany konfliktu podél své etnické hranice. Nejprudší boje vypukly v květnu 1993. Do skončení konfliktu zemřelo v Mostaru na 2000 lidí a historické centrum bylo těžce poškozeno. Jugoslávské vojsko se z Mostaru stáhlo dne 9. března 1993.[7] Během války se místní obyvatelstvo schovávalo většinou ve sklepích a krytech a ven pro nezbytné věci (např. potraviny a léky) vycházeli pouze v noci, kdy nehrozilo riziko od odstřelovačů, kteří obsadili kopce v okolí Mostaru.

Historická část města.

Před vypuknutím konfliktu byl Mostar multietnickým městem, kde žilo 29 % obyvatel chorvatské národnosti, 34 % obyvatel Bosňácké národnosti a 19 % Srbů. Ostatní se hlásili buď k jugoslávské národní identitě, či jiné etnické skupině.[7] Po skončení konfliktu z města odešla většina srbského obyvatelstva a zbývající dvě dominantní etnické skupiny se rozdělily podle válečného rozdělení města podle břehů. Zatímco modernější a evropští část (tzv. Západní Mostar) měl chorvatskou většinu, historická část města zůstala obývána především Bosňáky.

Poškození města bylo značné a pohybovalo se v řádech desítek procent jednotlivých budov. V západní části města byla poničeno v některých oblastech až polovina všech staveb. Ve východní části historického města to bylo místy až okolo 80 % všech budov.[8] Mezi zničené památky patří Starý most, který byl zničen střelbou z chorvatského tanku; dále biskupský palác, který vyhořel a spolu s ním bylo zničeno na padesát tisíc knih. Místní katedrála byla zničena během velikonoc 1995 po minometné palbě srbských ozbrojenců.[8] Celkové náklady na obnovu historického centra města se pohybují okolo 400 milionů německých marek.[8]

V roce 1999 byl zahájen plán financovaný Tureckem, Nizozemskem, Itálií, USA a Chorvatskem na znovuvybudování mostu, jenž dal městu jméno. Stavba trvala pět let, během ní museli dělníci dodržet přesné stavební techniky, jaké znali turečtí stavitelé. V červnu roku 2004 byl pak za účasti světových státníků opět otevřen. Roku 2005 byl tak znovu zapsán na seznam světového dědictví UNESCO.

Chorvati nad městem, z místa odkud jej ostřelovali, vztyčili velký ocelový kříž jako symbol své víry. To bylo ze strany Bosňáků chápáno částečně i jako provokace, a požadovali proto jeho odstranění.[zdroj?]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Mezi významné kulturní události ve městě patří Dny Matice chorvatské, které jsou financovány vládou Republiky Chorvatsko a Federace Bosny a Hercegoviny. Mostarské léto je další kulturní akcí, která zastřešuje řadu různých událostí, např. Šantićovy básnické večery, Mostarský letní festival a Festival hudebních skupin Bosny a Hercegoviny. Rovněž je zde pravidelně pořádán hudební festival s názvem Melodije Mostara, a to pravidelně již od roku 1995. Mezi divadelní festivaly, které se pravidelně v jihobosenském městě konají, patří např. Mostarska Liska (pořádaná Národním divadlem v Mostaru) a Mostarské jaro (pořádané Maticí Chorvatskou v Mostaru).

Ve městě se rovněž nachází řada kulturních center a institucí, mezi které patří např. Chorvatské národní divadlo, muzeum Starého mostu, kulturní centrum Mostaru, Galerie Aluminij, Muzeum Hercegoviny, Loutkové divadlo Mostar, Dům Muslibegovićů, dům Aleksy Šantiće a další.

Samospráva[editovat | editovat zdroj]

V čele města Mostaru stojí starosta, resp. primátor a zároveň předseda Rady města. Město je vzhledem ke svému etnickému rozdělení mezi chorvatské a bosňácké obyvatelstvo řízeno odlišným způsobem, než je tomu v případě řady dalších měst v Bosně a Hercegovině. Současný stav je výsledkem neúspěchu ve vzájemných jednáních obou komunit ohledně fungování samosprávy města. Do roku 2004, než byl schválen současný[zdroj?] statut města, byl Mostar správně rozdělen na dva celky. V roce 2011 byl statut města uznán za odporující Ústavě Bosny a Hercegoviny.

Město je v současné době jeden administrativní celek bez místních částí, do roku 2004 existovaly místní části Západ, Sever, Jihozápad, Staré měst, Jih a Jihovýchod. Pro účely volebního zákona je nicméně město rozděleno na teritoriální celky, které však nemají vlastní míru samosprávy.

Školství[editovat | editovat zdroj]

Mostar má 24 základních škol, 20 středních škol (z nichž jsou 4 gymnázia, 12 odborných škol a 3 umělecké školy). Místní Gymnázium Mostar bylo založeno v roce 1893 a je nejstarším na území Bosny a Hercegoviny. Od roku 1977 zde sídlí i univerzita, která je jedinou univerzitou s chorvatským vyučovacím jazykem mimo území Chorvatska. Po válce v 90. letech byla zřízena i bosňácká univerzita, která nese jméno Džemala Bijediće.

Ve školním roce 2015 měla Univerzita v Mostaru 10 712 studentů, kteří studovali na jedenácti fakultách.

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Hranice města.

Vzhledem k lokalitě v údolí řeky Neretvy sledují hlavní dopravní tahy v Mostaru severo-jižní osu dle údolí řeky. Hlavní silniční tah spojuje bosenskou metropoli Sarajevo s přístavem Ploče, další významné silniční tahy směřují do měst Široki Brijeg, Nevesinje, Čitluk a Stolac.

Městem prochází jediná železniční trať, která slouží pro osobní i nákladní dopravu.

Od roku 1965 má město i vlastní mezinárodní letiště. Pravidelně jej obsluhuje několik linek, které zajišťují spojení tohoto jihobosenského města se západní Evropou. Letiště má význam pro katolické poutníky, kteří navštěvují město Međugorje nedaleko Mostaru. Roční obrat cestujících na letišti se pohybuje okolo sedmdesáti tisíc.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Mostarské gymnázium, dílo českého architekta Františka Blažka.
Dům "čardak" v centru města.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Populárním sportem v Mostaru, stejně jako v celé Bosně a Hercegovině i v regionu, je fotbal. V letech 1981 a 1986 vyhrál místní fotbalový tým pohár bývalé Jugoslávie, fotbalový tým Zrinski vyhrál v bosenské fotbalové lize v letech 2005, 2009, 2014 a 2016. Hlavní fotbalový stadion se jmenuje Bijeli Brijeg.

Mezi populární aktivity v Mostaru patří také tradiční skoky ze Starého mostu. Oficiálně skoky organizuje klub Mostari. Bývá často přenášen celostátními televizními stanicemi.

Ve městě je aktivních i několik klubů karate.

Stejně jako v celé bývalé Jugoslávii jsou populární i vodní sporty a plavání. V Mostaru působí plavecké týmy PK Velež, KVS Orka a APK Zrinjski. Z Mostaru pochází také známá bosenská plavkyně, Amina Kajtaz.

Známé osobnosti[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Sead Šejtanić: Mostar between 1941 and 1952 – with special reference to the period of reconstruction and development from 1945 to 1952
  • Sanja Zadro: Mostarska arhitektura od 1850. do drugoga svjetskoga rata

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Mostar na chorvatské Wikipedii a Mostar na bosenské Wikipedii.

  1. a b YARWOOD, John. Rebuilding Mostar Urban Reconstruction in a War Zone. [s.l.]: Liverpool University Press, 1999. ISBN 0-85323-903-7. S. 1. (angličtina) 
  2. a b c d YARWOOD, John. Rebuilding Mostar Urban Reconstruction in a War Zone. [s.l.]: Liverpool University Press, 1999. ISBN 0-85323-903-7. S. 2. (angličtina) 
  3. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 89. (chorvatština) 
  4. BILANDŽIĆ, Dušan. Hrvatska moderna povijest. Záhřeb: Golden Marketing S. 117. (chorvatština) 
  5. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 58. (srbochorvatština) 
  6. YARWOOD, John. Rebuilding Mostar Urban Reconstruction in a War Zone. [s.l.]: Liverpool University Press, 1999. ISBN 0-85323-903-7. S. 3. (angličtina) 
  7. a b YARWOOD, John. Rebuilding Mostar Urban Reconstruction in a War Zone. [s.l.]: Liverpool University Press, 1999. ISBN 0-85323-903-7. S. 4. (angličtina) 
  8. a b c YARWOOD, John. Rebuilding Mostar Urban Reconstruction in a War Zone. [s.l.]: Liverpool University Press, 1999. ISBN 0-85323-903-7. S. 6. (angličtina) 
  9. DOLNIČAR, Ivan. Jugoslavija 1941 – 1981. Bělehrad: eksport pres, 1981. S. 249. (srbochorvatština) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]